Boje polabských Slovanů za nezávislost v letech 928 – 955
Jindřich Ptáčník útočí na Polabské Slovany
Sasko, zima roku 928
Německý král Jindřich Ptáčník postupuje podle plánu, který si vytyčil před čtyřmi lety. Zdokonalil pohraniční opevnění a vybudoval početnou armádu. Své ozbrojené složky posílil mimo jiné způsobem, kterým takzvaně „zabil dvě mouchy jednou ranou". Do nové saské armády totiž nechal naverbovat i lapky, zloděje a vrahy, a to proto, aby jejich „bojových schopností" ušetřil místní obyvatele a zároveň, aby mu jejich pochybná aktivita přinesla zisky tím, že budou terorizovat a okrádat sousední Slovany. Z toho důvodu je usadil na samé hranici Saska v Merseburgu a dovolil jim podnikat loupeživé výpravy na východ.
Tímto způsobem se část jeho vojska i sama financuje. Avšak náklady na výzbroj, výstroj, výcvik i výživu početné nové armády jsou příliš velkou zátěží pro říšskou pokladnici. K tomu je Jindřich nucen platit i vysoké výpalné Maďarům. Jeho pozornost se tedy zcela zákonitě musí upínat na východ, k rozsáhlým územím obývaným polabskými Slovany, která je možné vydrancovat a zpoplatnit, a ještě přitom procvičit své vojsko a dobře je tak připravit na rozhodující střet s obávanými Maďary. Ten je totiž pro Jindřicha cílem číslo jedna.
Rozhodnutí vybrat slovanská knížectví jako cíl pro nejbližší vojenské akce německému králi velmi usnadňuje skutečnost, že se zde žijící „barbaři" stále zuby nehty brání přijetí křesťanské víry. Svou kořistnickou expanzi tak může Jindřich s klidným svědomím navenek ospravedlnit ušlechtilým cílem.
Má v plánu zaútočit na Lutice (Havolany) s jejich centrem v Braniboru (Brandenburg) a Dalemince (Glomače) s hlavním hradem Ganou. Branibor však byl vystavěn (tak jako mnoho dalších slovanských hradišť v této oblasti) v bažinatém terénu, který byl zejména v letních měsících, kdy probíhala většina válečných výprav té doby, pro větší vojsko prakticky neschůdný a poskytoval tak obyvatelům Braniboru a jeho širokého okolí spolehlivou ochranu před dobyvateli. To vše Jindřich dobře ví a je mu tedy jasné, že jediným obdobím, kdy má jeho vojsko šanci toto močálovité území dobýt, je mrazivá zima, kdy se zdejší mokřiny uzavřou bezpečnou vrstvou pevného ledu.„Když své poddané přivykl (Jindřich) takovému zákonu o kázni, vytrhl náhle proti Slovanům, řečeným Havolané; zkrušil je mnohými bitvami a utábořiv se konečně za tuhé zimy na ledu, vyhladověním, mečem a mrazem dobyl hradu, který se jmenuje Brandenburg. Spolu s hradem se zmocnil celé krajiny a obrátil se proti kraji Daleminců, proti nimž mu válečné tažení již kdysi zanechal otec jako úkol. Oblehl město jménem Gana a dvacátého dne ho dobyl. Kořist z města odevzdal vojákům, všechny dospělé dal pobít a chlapce a dívky vzal do otroctví." (Widukind k roku 928)
Tugumir a jeho sestra v saském zajetí
Když Jindřich Ptáčník na dobytých územích dosadil do čela podrobených kmenů ty ze slovanských velmožů, kteří byli ochotni se mu podřídit a slíbili splácet vysoké odvody do říše, vybral si z jejich příbuzných vhodné zajatce (jak říká Widukind – chlapce a dívky) a odvedl je s sebou do Saska jako záruku, že uzavřené dohody budou ze strany Slovanů dodrženy.
Tak se na některý z královských statků dostali havolanský Tugumír (snad syn či bratr knížete) a jeho sestra. Vzhledem k tomu, že tento mladý muž pocházel z rodu vládnoucích knížat havolanských Luticů, stejně jako česká kněžna Dragomíra, je vysoce pravděpodobné, že byli blízkými příbuznými.
Tugumír i jeho sestra byli nejspíše brzy po svém příchodu do Říše pokřtěni. Pro oba musel přechod do cizího neznámého a kulturně zcela odlišného prostředí znamenat šok. Oba dva se s tím však vyrovnali, ikdyž každý po svém. Zatímco Tugumírova příležitost, kdy využije vše, čemu se na německém královském dvoře „přiučil", má teprve přijít, jeho mladičká sestra „udělá kariéru" poměrně záhy. Pravděpodobně pohledná Slovanka, jejíž jméno bohužel neznáme, poblázní sedmnáctiletého následníka říšského trůnu Otu natolik, že se do ní mladý princ zamiluje. A to rozhodně ne platonicky, o čemž se brzy přesvědčí celá královská rodina.
Lutici se bouří – bitva u Lončína
Hrad Wallisleben, srpen roku 929
Polabský kmen Luticů opět pozvedl boj za svou nezávislost. Jeho muži přepadli a vyplenili německý hrad Wallisleben. Jindřich Ptáčník ihned reaguje a posílá proti povstalým barbarům svého nejlepšího vojevůdce a poradce Thietmara a hraběte Bernharda. Thietmar je Jindřichův bývalý vychovatel a příbuzný jeho manželky, královny Mathildy. Hrabě Bernhard je s Jindřichem také spřízněn. Oženil se totiž pravděpodobně s Berthou (Bertheidou), sestrou královny Mathildy a je tedy královým švagrem.
Tito dva velmoži se svým vojskem tvořeným zejména obrněnou jízdou teď míří na východ, aby zlomili odpor sebevědomých Slovanů. Jejich cílem je pevnost Lončín (Lenzen).
Hrad oblehnou v poslední srpnový den. Po necelém týdnu přinesou jejich zvědové znepokojivé zprávy. K německému táboru se blíží obrovské vojsko slovanských válečníků, čítající údajně desítky tisíc ozbrojených mužů, kteří chtějí na Thietmarovo ležení zaútočit už nadcházející noci. Německý markrabě nařídí svým vojákům zůstat po celou noc v plné zbroji. Když se setmí, spustí se prudký a silný déšť. Kvůli nepřízni počasí Slované svůj útok odloží a Thietmarovi muži se ve zdraví dožijí rána.
Když vyjde slunce a Sasové opustí tábor aby se vydali vstříc Luticům, naskytne se jim nezapomenutelný pohled: na kost promoklí slovanští válečníci stojí těsně semknuti na bojišti. Slunce praží do jejich oděvů, a z obrovského vojska stoupají k nebi oblaka husté páry.
Německý vojevůdce vyšle proti lutickým pěšákům svou jízdu, avšak ti bojují stále těsně sešikovaní a jezdcům se nedaří mezi ně proniknout. Thietmar tedy musí povolat posily. Jejich náporu již obránci Lončína neodolají a nepřátelští jezdci z boku vniknou mezi zástupy hůře vyzbrojených i vystrojených pěšáků. Způsobí Luticům těžké ztráty. Ti se snaží zachránit ústupem k hradišti, avšak Sasové jim odříznou cestu a vytlačí je do blízkých bažin. V nich nachází většina obránců slovanské samostatnosti smrt.
Druhý den pak Thietmar s Bernhardem bez odporu Lončín, ve kterém zbyli pouze sloužící, ženy a děti, obsadí. Ztráty na straně Slovanů jsou až neuvěřitelně obrovské, kronikáři mluví o stodvaceti či dokonce dvou stech tisících mužů! Thietmar s Bernhardem si vyslouží veřejnou pochvalu od krále. Odpor Luticů je opět na nějaký čas zlomen.
Tugumírova zrada
Území mezi Labem a Odrou, léto roku 939
Opět povstali Rataři a zabili výběrčího polatků Haica.
Markrabě jižní (či jihovýchodní) marky Gero proto hledá způsob, jak si nepoddajné Slovany podrobit s pomocí lsti. Nasadí přátelskou tvář a snaží se vzbudit důvěru kmenových náčelníků Luticů svou vstřícností a početnými dary. Když tak poněkud oslabí jejich obezřetnost, pozve je do svého sídla na jakousi slavnost. Po velkolepé hostině, kde víno teče proudem, nechá Gero zpité Slovany bezostyšně povraždit. Zachránit se podaří jedinému z nich, jakémusi Strojmírovi. Ten pak prchá mezi své krajany a seznámí je s obrovskou tragédií, která postihla lutický svaz.
Odpor slovanských kmenů od Obodritů až po Srby tím ještě více vzroste a Sasové musejí podniknout hned několik válečných výprav za Labe, aby se jej pokusili potlačit. Pak dostane Gero spásný nápad. Vždyť v Říši stále ještě zůstává havolanský kníže Tugumír. Během deseti let, které strávil v zajetí, se z něho stal křesťan a dokonce se i oženil s některou ze saských šlechtičen.
Sliby a peníze markraběte Gera snadno přesvědčí Tugumíra, aby se vrátil do Braniboru a pokusil se Lutice zkrotit. Jemu se skutečně podaří získat je na svou stranu pomocí vymyšlené historky o útěku z německého zajetí, a když pak nechá popravit jediného svého soka (a pravděpodobně synovce) Strojmíra, který byl po krvavé hostině zvolen vládcem Luticů, není síly, jež by jej zbavila vlády nad lutickým kmenovým svazem. Poté zrádce a kolaborant Tugumír uzavře mír s Říší a započne na ovládaném území sahajícím od Labe až k Odře šířit křesťanskou víru.
Nová biskupství v Polabí
Časem se situace poněkud zklidní, zejména zásluhou Tugumírova vlivu. Už v roce 942 je zřízeno biskupství ve Stargradě – jeho cílem je obracet na novou víru Obodrity. O čtyři roky později v Havelbergu – pod ně spadá území obývané kmeny, žijícími mezi řekami Pěnou, Eldou, Labem, Havolou až k ústí Ukry do Baltu.
A konečně v roce 948 je založeno biskupství v centru území Havolanů, tedy v Braniboru, s cílem šířit křesťanství mezi Havolany, Sprévany, Moričany, Ploňany, Brežany a dalšími lutickými kmeny.
Není známo, jestli se Tugumír na založení braniborského biskupství přímo podílel, ale není to vyloučeno. Podle německých badatelů měl pět synů – Boliljuta, Pribivoje, Dobromira, Ludolfa a Pribislava.
Hermann Billung kontra Wichmann Mladší
Území kmene Obodritů, Polabí, léto roku 954
Opět se komplikuje situace i v Polabí. Odpor zdejších slovanských kmenů znovu roste a situace je o to vážnější, že na stranu Slovanů dokonce přeběhnou dva vysoce postavení šlechtici z rodu Billungerů, bratranci krále Oty I., Wichmann II. Mladší a jeho bratr Ekbert řečený Jednooký.
Tato závažná událost je důsledkem Otova rozhodnutí z roku 937, kdy mladý král nedbal na zájmy svého strýce Wichmanna Staršího, manžela jedné ze sester královny matky Mathildy, a do prestižní funkce velitele královských vojsk místo něj jmenoval jeho mladšího bratra Hermanna.
Teď, když Wichmannovi synové – Wichmann a Ekbert – dospěli, rozhodli se vyřídit s králem a se svým strýcem Hermannem účty. Vedou proto – se střídavými úspěchy - slovanské kmeny v bojích proti Sasům. K rozhodujícímu střetnutí má však teprve dojít.
Bitva na Rekenici
Sasko, podzim roku 955
Otovi bratranci Wichmann Mladší a Ekbert Jednooký společně s obodritskými knížaty, bratry Nakonem a Stojgněvem, napadli už v srpnu (v době, kdy Ota bojoval s Maďary na Lechu) saský hrad Cocarescemier. Počínali si zde stejně brutálně jako jejich nepřátelé – všechny dospělé muže pobili a ženy s dětmi zajali.
Když se Ota po vítězství na Lechu dozvěděl o řádění svých příbuzných, spěchal zpět do Saska, aby přichystal odvetu. Wichmanna s Ekbertem prohlásil za nepřátele Říše a nyní s vojskem, doprovázen mimo jiné i synem Liudolfem a také knížetem Boleslavem s oddílem Čechů, vyráží na území Obodritů.
Povodí Rekenice, říjen roku 955
K rozhodujícímu boji dojde na řece Rekenici (Recknitz, Raxa), někde v oblasti mezi dnešními městy Rostock a Stralsund, v bažinatém terénu, který měl představovat pro domácí slovanské bojovníky značnou výhodu. To by se ovšem na stranu Sasů nesměli přidat polabští Ránové.
V první fázi bojů mají navrch obránci, dokonce se jim podaří královská vojska obklíčit. Jenže právě v té chvíli vývoj bitvy obrátí v Otův prospěch Ránové, kteří jeho vojákům postaví přes močály tři mosty. Otovi se podaří vpadnout Obodritům do zad. 16. října si tak může na své konto připsat další významné vítězství.
Obodritskému knížeti Stojgněvovi, který před nepřáteli uprchl a skrýval se v jakémsi lesíku, však osud není příliš nakloněn. Je dopaden, zajat a poté na Otův rozkaz sťat. Následujícího dne je jeho hlava naražena na kůl a jako hrůzný doklad Otova triumfu vystavena na bitevním poli. Na sedm stovek zajatých slovanských bojovníků je pak na témže místě sťato, Stojgněvův druh a poradce oslepen a zbaven jazyka. Nakon, Wichmann a Ekbert přežili.
Použitá literatura:
-
Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců - Vstup Čechů do dějin (530 - 935), NLN, 2003
-
Widukind von Corvey: “Die Sachsengeschichte.” Philipp Reclam jun. GmbH & Co., Stutggart 1981
-
Hlawitschka; Eduard: “König Heinrich I.” in: Schnith Karl Rudolf: Mittelalterliche Herrscher in Lebensbildern. Von den Karolingern zu den Staufern.
-
Thiele Andreas: “Erzählende genealogische Stammtafeln zur europäischen Geschichte” Band I, Teilband 1 Deutsche Kaiser-, Königs-, Herzogs- und Grafenhäuser I.
-
Kremer, Vilém Václav: Polabští a baltští Slované. Ve Věstníku česko-lužickém.
-
Ivanov, Miroslav: Vražda Václava, knížete českého, Hart, 2003