Jan Volek
rodiče: Václav II. a neznámá matka (Fiala uvádí, že Volkovým synovcem je zemský písař Štěpán z Tetína)
Jan Volek byl nemanželským synem českého krále Václava II. a jinak neznámé Anežky. Přesné datum narození králova syna z levého boku neznáme. K jeho početí mohlo dojít ještě před sňatkem s Gutou, ale klidně i během trvání manželství, již s Habsburkovnou ve Václavově loži. Jak již bylo u přemyslovských levobočků typické, byla pro Volka vybrána církevní kariéra. Býval podjáhenem s hodností kanovníka olomouckého, pražského a vyšehradského a správcem kaple sv. Prokopa na Starém Brně. Ke strmému postupu na společenském žebříčku Volkovi pomohl 25.01.1319 papežský dispens z nelegitimního původu, kterého dosáhli čeští královští manželé Jan Lucemburský a Eliška Přemyslovna. Na jaře 1319 byl Janem Lucemburským jmenován do úřadu probošta vyšehradského. Úřad probošta vyšehradského obsahoval mnoho kompetencí, jeho držitel se stal automaticky kancléřem královské kanceláře a jako probošt hlavou sboru vyšehradských kanovníků. S Janem Lucemburským byl Volek na čas dokonce v lepších vztazích než se sestrou Eliškou. Poté začala Eliška vystupovat ve Volkův prospěch sama, jako „bratru nejdražšímu za jeho věrné služby, které jí neúnavně prokazuje, a ze své zvláštní náklonnosti, kterou k němu chová" mu 23. května 1321 darovala plat z několika lánů u Mělníka.
Dle Spěváčka Volek narušoval pravomoc Jindřicha z Lipé různými prodeji a směnami statků. Opatrní šlechtici poté informovali krále Jana o možném komplotu Elišky a Volka proti jeho osobě. 21. července 1322 byl Volek zatčen. Dle zbraslavského kronikáře: „ ctihodný pan Jan, syn šestého krále Václava, byť nemanželský, bratr královnin po otci, kancléř království českého, probošt kostela Vyšehradského, kanovník pražský a olomoucký a jinými prebendami a výhodami obdařený, hodnostmi podle světa povýšený a četnou družinou obklopený, byl náhle a nečekaně v Praze od krále Jana zatčen, ze všech důstojenství od něho sesazen a jako lotr hrozbami dohnán a strašně přinucen, aby si vybral jeden druh ohavné smrti. Jemu, kterého měl za nejdůvěrnějšího přítele, přičítá král podvod a lest, že prý mu dal ničemnou radu, kterou mohl být král i s královstvím uveden v nebezpečenství. Onen je hanbou a strachem zcela zhroucen, takřka pozbývá ducha a naprosto je na rozpacích, co má odpovědět na takové nečekané otázky. Šlechtici, kteří stojí kolem, ho podněcují, aby se přiznal, že obvinění královo je pravdivé, aby aspoň tak unikl ukrutné smrti. Přisvědčí jim, vyzná, že se cítí vinen, a hledí si v tom získat milost královu. Po mnohých potupách a hrozbách, které zakusil od krále a některých jeho rádců, je jat a v Praze odevzdán ke střežení v domě křížovníků z Německého domu. Když se následující den schýlil k večeru, vyšel tajně v noční době z vězení, uprchl a pátého dne už byl v Bavorsku. Král mu odňal, třebas uprchl, všechny prebendy a hodnosti, i ty, které byly podle spolehlivého vědomí potvrzeny od papeže Jana, a hned je podle skutku věnoval a daroval jiným."
Janův tvrdý, důkazy nepodložený postup vůči Volkovi byl poslední kapkou do již tak pošramoceného vztahu královského páru. Eliška svého nevlastního bratra následovala do Bavorska, kde se i setkali. A jejich sourozenecký vztah toto „vyhnanství" velice posílilo. V letech 1322–1323 musel Volek pobývat v exilu nejspíše pod ochranou Ludvíka Bavora. Asi po roce se český panovník s Volkem usmířil. 29. října 1323 vydává Jan ve prospěch Volka potvrzovací privilegium na vysazení města Prachatic. Volek byl tedy přijat na milost a získal zpět své někdejší funkce a úspěšně hromadil církevní obročí. Volek měl od října 1327 nový papežský dispenz, aby mohl přijmout biskupský úřad bez ohledu na svůj nelegitimní původ.
V roce 1329 se snažila Eliška marně přimět papeže, aby bratrovi dal biskupský stolec ve Vratislavi. Ke konci Eliščina života, když se její zdravotní stav zhoršoval, opustila Mělník a pobývala u bratra na Vyšehradě, kde také skonala. „Téhož roku dne 28. září, tj. v den svatého Václava, vévody a mučedníka, o hodině kumpletu, na Vyšehradě v domě proboštově, odešla z tohoto života ke štěstí pro sebe, ale k žalosti pro jiné nejjasnější a slavná paní, paní Eliška, česká a polská královna" Ten také při pohřebních obřadech splnil roli hlavního pozůstalého za nepřítomného krále. Po Eliščině skonu Volek získal její nejvýznamnější svatý ostatek - trn z Kristovy trnové koruny, který se později stal součástí vyšehradského pokladua také podstatnou část jejího majetku.
V lednu 1332 byl Volek na misi v Avignonu a papežská kancelář vystavovala listiny reagující na žádosti Jana Lucemburského. Mezi nimi byla listina týkající se levobočné dcery Václava III. Alžběty. Kancléřem zůstal Jan Volek do r. 1334. V r. 1333 byl ve skupině české šlechty, která přivedla z Merána mladého kralevice Karla. Ten si se svým strýcem rozuměl, snad i pro matčin vztah k němu a r. 1334 jej jako markrabě moravský dosadil do funkce biskupa olomouckého. Je však možné, že Volek chtěl původně pražský biskupský stolec a olomoucký vzal, protože se uvolnil dříve. S Karlem IV. spolupracoval i po jeho nástupu na trůn, a byl několikrát zástupcem Karlovým na území markrabství za Karlovy nepřítomnosti. Během roku 1335 z pověření Karla opakovaně jednal rakouskými vévody v Linci a ve Vídni. A v listopadu 1335 se zúčastnil s oběma Lucemburky jednání s polským Kazimírem a uherským Karlem Robertem a mnoha vysokých představitelů všech tří států na Vyšehradě v Uhrách. V závěti Jana Lucemburského z 9. září 1340 měl být jedním z řady vykonavatelů závěti. 12. března 1350 vyzvedával po mnohých politických tahanicích společně s Vilémem z Landštejna od Ludvíka Braniborského říšské korunovační insignie a svátostiny v Mnichově.
Jan Volek byl v r. 1340 zakladatelem prvního ženského benediktinského kláštera na Moravě v Pustiměři. Tato fundace byla určena k uctění věčné památky Elišky Přemyslovny a měla sloužit ke spáse duše její a jejích předků. Spolufundátorem byl markrabě Karel, který věnoval novému klášteru další statky a v jeho listině také vystupuje znovu jistá Alžběta jako první pustiměřská abatyše. Opět se tedy sešli tito dva přemyslovští levobočci. Volek a Alžběta. Z uvedeného je jasné, že Přemyslovci o své levobočky dbali a pečovali a stejně tak se s nimi stýkali a podporovali je i jejich nevlastní sourozenci, kteří měli to štěstí, že se narodili v manželství.
Jan Volek zemřel 27. září 1351 a byl pochován v ženském benediktinském klášteře v Pustiměři. Dle Žemličky se v roli hlavy diecéze příliš neosvědčil. Byl zřejmě typickým mnohoobročníkem své doby. Ovšem ne zcela bez vlivu na tehdejší dění …