Čingischán
Dříve než se začneme zabývat Čingischánovým životem, řekněme si něco mongolské společnosti 12.století. Základním prvkem ve společnosti byl rod (oboch). V čele rodu stála aristokracie jejíž členové měli čestné tituly: bagatur (hrdina), nojan (pán nebo vůdce), sečen (moudrý), tajči (následník nebo příslušník vlivného rodu). Pod nimi na nižším stupni stáli prostí bojovníci, družiníci (nokor), příslušníci nižších rodů (charaču) a nakonec otroci (bogol). Celý život člověka probíhal v rámci rodu. Vlastnictví pastvin, kmenové boje, krevní msta to vše bylo záležitostí rodu jako celku. Tato sociální struktura však zdaleka nevyhovovala všem. Našli se lidé, kteří se nemínili spokojit se svým druhořadým postavením, navzdory svým zásluhám. Tito lidé tak opouštějí své rody a stávají se „lidmi dlouhé vůle". Život bez rodu byl životem na okraji společnosti, životem psance. Nicméně lidí dlouhé vůle stále přibývalo a časem se začali sjednocovat do skupin, aby se mohli uhájit proti rodům a kmenům. Tyto skupiny později sehrají klíčovou roli v životě Temüdžina.
Čingischán, vlastním jménem Temüdžin, se narodil roku 1155 v asijských stepích. Tyto stepi byli obývány mnoha, mezi sebou neustále válčícími, kmeny a národy, z nichž Mongolové rozhodně nebyli nejmocnější. Mimo Mongolů zde byli např. Kerejté na jihozápadě, Tataři a Džurčenové na východě (Tatary byli později v Evropě nazýváni sami Mongolové), Merkité, Ojrati, Kirzigové a Najmané na západě.
Temüdžin pocházel z mocného rodu Bodrdžiginů, kde byl jeho otec Jesügej náčelníkem. Při svých bojích s Tatary se mu podařilo zajmout tatarského hrdinu Temüdžina po kterém pojmenoval svého právě narozeného syna. Jesügej byl také ve sporu s Merkity kterým unesl svou budoucí ženu a Temüdžinovu matku Hőelün. Aby si získal spojence proti svým nepřátelům zasnoubil tehdy devítiletého Temüdžina s Burtaj, dcerou vůdce mongolského kmene Ongirátů, avšak na zpáteční cestě byl otráven Tatary. Po jeho smrti se rodový svaz rozpadl a zanechal rodinu svého vůdce ve stepích. To byla těžká rána osudu pro matku a její děti, kteří se sotva uživili. Drsný život, však zocelil Temüdžinův charakter a on si znovu vydobil své místo v mongolském světě. Během let strávených bez rodu byl Temüdžin zajat Tajčiuty, dříve spojenci jeho otce, podařilo se mu ale uprchnout a oženit se s Burtaj, které byl zaslíben jako chlapec. Navázal také spojenectví s kerejtským náčelníkem Togrilem, který užíval titul Wang-chán a sbratřil se s vůdcem mongolského kmene Džadžiratů Džamuchou. Džamucha a Temüdžin se spřátelili už jako malí a stali se z nich andové, což bylo něco jako pokrevní bratři. Tento zvyk sbratření byl mezi Mongoly velmi rozšířen. Postupem času získával Temüdžin na svou stranu osamělé bojovníky (lidi dlouhé vůle) a uznaly ho jako Jesügejova nástupce i některé rody.
Roku 1180 se naskytla první příležitost vyzkoušet Temüdžinovy schopnosti, když jeho ženu Burtaj unesli Merkité. Temüdžin spolu se svými spojenci Wang-chánem a Džamuchou zaútočil proti Merkitům, porazil je a osvobodil Burtaj, která mu porodila čtyři syny - Džučiho, Čagataje, Őgődäje a Tuluje. Přátelství mezi Temüdžinem a Džamuchou trvá ještě rok a půl, ale malá roztržka mezi nimi vyvolá sled událostí, které je nakonec postaví proti sobě. Říkali jsme už, že kolem Temüdžina se shromažďovali hlavně lidé dlouhé vůle, kterých nyní stále přibývalo a čím dál tím více skupin se odtrhovalo od svých rodů a kmenů. Tak se počala tvořit opozice proti rodům, jejichž stařešinové chtěli vytvořit kmenový svaz a do čela svazu zvolit chána, tímto chánem měl být právě Džamucha. V roce 1182 čítala Temüdžinova družina okolo třinácti tisíc lidí, tato družina ho v témže roce zvolila chánem a dala mu titul Čingis (oceánský chán). Tuto volbu uznali Kerejtové, ale ze strany Mongolů narazila na odpor, protože jich většina byla soustředěna kolem Džamuchy. Válka se stala nevyhnutelnou a když byl zabit Džamuchův bratr, který se pokusil ukrást koně Temüdžinovým lidem, vytáhl Džamucha proti němu s třicetitisícovým vojskem.
Oba se střetli u Dalan-baldžutu, Čingischán byl poražen a uprchl do soutěsky Džerene. Kupodivu se Džamucha rozhodl svého soupeře nepronásledovat a poté co dal popravit zajatce, odtáhl zpět. Toto rozhodnutí ho nakonec stálo život.
Údajná podoba Čingischána, zdroj Mongols in World History
O osmnáct let později, roku 1200 byl Džamucha zvolen gür-chánem. Za tu dobu Čingischánova moc vzrostla natolik, že se mezi oběma tábory schyluje k novému střetnutí. Čingischán a jeho spojenec Wang-chán porazili Džamuchovy oddíly spojené s Najmany v bitvě u Kőjtenu. Rok nato (1202) Čingis porázil Tatary a Wang-chánovi se podařilo zahnat Merkity daleko na západ. Poté se oba opět spojili a zaútočili na Najmany, kterým však dorazily posily. Hned nato Wang-chán Čingise opustil a ten byl nucen ustupovat. Z bývalých spojenců jsou nyní nepřátelé a Kerejtové pronásledují Čingischána, kterému se daří unikat a vyhnout se boji. Na podzim roku 1203 přepadl Čingis v noci kerejtské ležení u hory Džedžér a na hlavu je porazil. Wang-chán uprchl k Najmanům, ale byl zabit najmanskou pohraniční hlídkou, zbytky Kerejtů prchali do Chotanu, kde je však porazili Kalači. Tak zanikl nejstarší křesťanský chanát ve vnitřní Asii. Ke konečnému zúčtování došlo roku 1204 kdy se spojili poražení Merkité, Tataři a Džamuchovy Mongolové s Najmany a utkali se s Čingischánem v pohoří Changaj. Džamucha v klíčovém momentě odtáhl a Najmané byli poraženi. Náčelník Najmanů Dajan-chán byl zabit a jeho syn Küčlük uprchl k Merkitům, kterým se podařilo ustoupit. O rok později došlo i na Džamuchu, když ho jeho vlastní vojáci vydali Čingisovi a ten ho nechal popravit.
Od tohoto okamžiku začíná nová etapa Temüdžinova života. Roku 1206 se sešlo veliké shromáždění (chural) Čingisových stoupenců, aby ho opětně zvolili chánem a potvrdili jeho titul. Čingischánova armáda se rozrostla na sto deset tisíc jezdců. Do vojska byli také zařazeni poražení Kerejtové a Najmani, kteří se rychle asimilovali. Step byla konečně sjednocena a ti kteří se nepřidali, museli uprchnout. Byli to hlavně Merkité a část Najmanů. Nová společnost, která zde vznikla ztratila rodové rysy a stala se společností vojenskou, kde prakticky neexistovala aristokracie a chán je volen vojskem. Ani chánova moc není absolutní, protože je omezen zákoníkem takzvanou Jasou, podle níž se musí řídit. Jasu vydal sám Čingischán jako zákoník a zároveň vojenský řád na ustanovení poměrů, pravidel a trestů v nově vzniklé vojenské společnosti. Takovéto uskupení - horda, kde vojáci a lid je jedno a totéž je ekonomicky závislé na válce, potažmo na kořisti. Proto už v roce 1207 se opět bojuje.
Nejstarší Čingisův syn Džuči si podrobil lesní kmeny na jihu Sibiře. O rok později jeden z Mongolských generálů Subotaj porazil Merkity a Najmany. Náčelník Merkitů Toktabek padl a Najmanský vládce Küčlük uprchl ke Karakitanům. Karakitanský gür-chán Džulchu přijal Küčlüka velmi vlídně a dokonce mu dal za ženu svoji dceru. Džulchu měl totiž problémy s Chórezmskou říší a doufal v pomoc vojska svého zetě.
Další výboje vedli Mongolové proti džürčenské říši Ťin. Roku 1209 napadli království Tangut, ale záhy uzavřeli mír a obrátili se proti Džürčenům, kteří už bojovali na mnoha frontách - proti říši Sung, Tangutům a lidovému povstání. Roku 1211 se Mongolům podařilo překročit hranice a dojít až k Pekingu, který padl 1215. Poté bylo uzavřeno příměří, které trvající pouhý rok. Odpor Džürčenů byl zběsilý a válka s nimi trvala až do roku 1234. Mezitím probíhali boje mezi Chórezmem a Karakitanskou říší. V rozhodující chvíli se Küčlük se obrátil proti svému tchánovi a pokusil se ukrást jeho poklad, což se mu však nepodařilo a stáhl se zpět. V Gür-chánově vojsku se začaly objevovat vzpoury a roku 1211 na scénu přichází opět Küčlük, který se postavil do čela vzbouřenců. Gür-chána zajmul a 1213 po jeho smrti byl jednoznačně zvolen jeho nástupcem. Küčlükovi se podařilo na čas upevnit říši a odrazit nápor Chórezmu. Roku 1218 se dostává do konfliktu s Mongoly a v karakitanské říši propuklo povstání takže je nucen utíkat na jih. V oáze Sarykol ho Mongolové dostihli a zabili.
V této době se Čingischán dostává do sporu s Chórezmským šáhem Muhammadem. Nebyli to však Mongolové, kdo projevoval agresi. Čingis se snažil řešit spory diplomatickou cestou, ale šáh dal popravit mongolského vyslance a odsoudil tak sebe a svou říši k záhubě. Roku 1218 vydal Čingischán rozkaz k shromáždění hordy, jejíž síla činila na 230 000 jezdců. Mimo těchto jezdců měl ještě pomocné vojsko Ujgurů a Číňanů čítající asi 40 000 mužů. Napadení Chórezmu nebylo jednoduchou záležitostí. Mongolská vojska musela překonat obrovskou vzdálenost 2000 mil, přejít přes pohoří, a porazit šáhovu armádu o síle asi 400 000 jezdců, která mimo toho disponovala bojovými slony se kterými se Mongolové předtím nesetkali. Navíc musel Čingis zanechat svá dobytá území jen s nevelkými posádkami a bez osobního dohledu.
Na počátku jara roku 1219 se objevila první část mongolské armády na horním toku řeky Syr-darji. Této armádě velel Džuči. Když se Chórezmšáh dověděl, že nepřátelské vojsko čítá asi 40 000 mužů, poslal proti němu dvojnásobný počet jezdců. Strhla se krvavá bitva, která trvala až do noci, kdy se Džučimu podařilo nepozorovaně ustoupit zpět do hor. Když se Čingischán dověděl o výsledku bitvy, poslal svému synovi posily 5000 jezdců. Chórezmšáh se domníval že zvítězil a chystal se oslavit svůj triumf, ale v tom se objevili zprávy o dalším mongolském vojsku, které se objevilo na jihu. Muhammad byl nucen vyslat proti této armádě vojsko, čímž oslabil své pozice na severu. Čingischán rozdělil své vojsko na několik dalších skupin: část vedená Čagatajem a Őgődäjem měla za úkol dobytí města Otraru, část vedená Alakem měla dobýt města Benaket a Chodžend, největší část, které velel Čingischán a Tuluj směřovala proti Bucháře a Samarkandu. Obléhání Otraru započalo v září 1219, město se bránilo pět měsíců než bylo dobyto, vypleněno a obyvatelstvo zcela pobito. Další města padala jedno za druhém, obyvatelstvo bylo buď vyhlazeno nebo zotročeno a hnáno v bitvách do první linie. Chórezmšáh Muhammad prchal před mongolskými oddíly které ho pronásledovali, až skončil na ostrově Ašur-ade v Kaspickém moři. Zemřel sám a v bídě roku 1220. Jeho syn Džáluddín prchl do afgánského města Herátu, kde shromáždil zbytky armády a pokoušel se hledat pomoc u emírů Blízkého východu. Dostal se však do války s Gruzií a jeho snahy o znovudobytí říše ztroskotaly.
Oddíly, které pronásledovaly Chórezmšáha vedli Džebě a Subotaj, k dispozici měli asi 30 000 vojáků. Dobyli Mervu a Nišápuru. Porazili dvě perské armády a když se dozvěděli o šáhově smrti, přezimovali na březích řeky Arax. Na jaře pokračovali v tažení a střetli se s Gruzíny, které porazili. Dále směřovali přes Kavkaz až do jihoruských stepí obývaných Polovci neboli Kumány, odvěkými nepřáteli Kyjevské Rusi. Polovci nebyli schopni čelit mongolskému náporu a utíkali pod ochranu Kyjeva nebo západ do Uher. Roku 1223 se sešli v Kyjevě ruská knížata a dohodnou se zaútočit na Mongoly v zemi Kumánů. Cestou se k ruskému vojsku přidávají houfy Polovců. Mongolové před početnějším nepřítelem ustupovali, až se jim podařílo narušit jeho formaci a zastavili se řeky Kalky, kde knížecí vojsko 31. května porazili. Po tomto vítězství však Džebě a Subotaj obdrželi rozkaz k návratu a odcházejí zpět do Střední Asie. Ruská knížata vida, že Mongolové odešli, domnívali se, že vlastně vyhráli a dále se už jimi nezabývali.
Po dobytí Chórezmu se Čingischán roku 1225 vrátil do svého hlavního města Karakorumu. Bylo mu sedmdesát let a byl na vrcholu své moci. Ani teď však válka neskončila a Čingis se vydává na tažení proti Tangutům, s nimiž měl nevyřízené účty z dřívější doby. Tangutský císař se totiž zavázal poskytnout Čingischánovi vojenskou pomoc pro jeho středoasijské tažení, ale když přišlo na věc s posměchem odmítl. Při obléhání města Edzin-aj Čingischán ve věku sedmdesáti dvou let umírá. Dodnes se nepodařilo najít jeho hrob, protože místo pohřbu bylo přísně utajeno, aby jej nikdo nenašel. Říše, kterou vytvořil byla obrovská a bylo v ní mnoho národů i náboženství. Jeho smrt neznamenala konec, jak by se mohlo zdát, ale pouze odstartovala novou etapu dějin.
Mongolská říše v momentu smrti Čingischána (1227), zdroj: Maps etc
Použitá literatura:
Gumiljov, Lev Nikolajevič: Hledání vymyšlené říše, Praha, Mladá fronta 1974
Aul, Josef: Čingiz Chán, bič boží, Praha, Dědictví Komenského 1936
Jankajová, Marta: Tvůrci světových dějin, od antiky po středověk, od r. 1800 př.n.l. do r. 1492, Bratislava, Mladé Letá 2002
Diskuse: Kočovné národy