Konrád z Vechty
Konrád z Vechty nebyl typickým teologem, ale spíše schopným administrativcem a finančníkem. Do českého prostředí přišel z Vestfálska a díky své inteligenci a loajalitě si rychle získal důvěru krále Václava IV. Ten v něm našel ideálního vykonavatele své politiky, zejména v oblasti financí. Konrád zastával úřad mincmistra v Kutné Hoře a později podkomořího, což z něj činilo jednoho z nejmocnějších mužů v království. Jeho církevní kariéra byla zpočátku motivována především mocensky; přes biskupství v Brixenu a Olomouci (1408) se nakonec v roce 1413 stal pražským arcibiskupem.
Když Konrád nastoupil na arcibiskupský stolec, země byla v náboženském varu. Přestože byl formálně hlavou české církve, zpočátku vystupoval spíše pasivně. Po upálení Jana Husa v roce 1415 se sice snažil udržovat katolickou linii a potírat „kacířství", ale činil tak velmi opatrně, aby si neznepřátelil krále ani mocnou šlechtu. V roce 1420 ještě zachoval věrnost katolické církvi a dynastii, když v katedrále sv. Víta korunoval Zikmunda Lucemburského za českého krále, což mu později radikální husité hlasitě vyčítali.
Zcela zásadní a v evropském kontextu nevídaný krok učinil Konrád v dubnu 1421. Na sněmu v Praze veřejně odpřisáhl věrnost Čtyřem artikulům pražským (programu husitů zahrnujícímu mimo jiné přijímání z kalicha a zabavení církevního majetku). Tento čin šokoval celý křesťanský svět – pražský arcibiskup, kníže církve, se přidal na stranu těch, které papež prohlásil za kacíře. Jeho motivace byla pravděpodobně směsí pragmatismu (snaha zachránit si úřad a majetek v husitské Praze) a snad i určitého vnitřního přesvědčení o nutnosti reformy.
Pro husity měl Konrád z Vechty nesmírnou cenu. Jako řádně vysvěcený biskup mohl světit nové kněze, čímž husitům umožnil udržet zdání církevní legality a kontinuity (tzv. apoštolskou posloupnost). Bez něj by husitská církev byla z pohledu tehdejšího práva pouze nelegitimní sektou. Papež jej za to v roce 1425 definitivně zbavil úřadu a proklel. Konrád však postupně ztrácel vliv i u samotných husitů, kteří se radikalizovali a arcibiskupa k běžnému provozu své církve čím dál méně potřebovali.
Poslední roky Konrádova života byly poznamenány politickou izolací. Přestože formálně zůstával „husitským arcibiskupem", faktickou moc již neměl. Uchýlil se na hrad Helfenburk u Úštěka, který měl v zástavě. Zde žil v ústraní, opuštěn svými dřívějšími spojenci z obou táborů. Zemřel o Vánocích roku 1431, krátce po drtivé porážce křížové výpravy u Domažlic, a byl pohřben v naprosté tichosti, což ostře kontrastovalo s pompou, která obvykle provázela odchod tak vysokého církevního knížete.
Diskuse: Jan Hus a jeho odkaz, husitská revoluce.