Kryštof Šoff z Helfenburka
Kryštof Šoff náležel mezi ty šlechtice, kteří zneužili bezprávného stavu v zemi v době po bitvě u Lipan. Jeho jméno je v literatuře značně proměnlivé. Předkové ve Slezsku náleželi ke starému šlechtickému rodu pánů Schaffgotschů, s kořeny v Německu.
Zkracováním se někteří členové rodu zvali také Schoffové - to je případ Kryštofa Šoffa, někdy též „nesprávně" vyslovovaného jako Šouf, podle staročeského tvaru Šuof. Do širšího povědomí vešel teprve v kontextu „loupežných" událostí v severovýchodních Čechách. Roku 1439 prý lstivě zradou opanoval hrad Trosky, kde zajal mladého Otu IV. z Bergova. Po čase jej sice z věznění propustil, ale to neplatilo o hradu. V té době mu pomáhal jakýsi Švejkar. Nezalekli se ani lednového sněmu (1440), který jednal o návratu Trosek právoplatnému majiteli a na konci července se neúspěšně pokusili o přepadení Prahy, kde konspirovali ve prospěch kandidatury polského krále Vladislava.
O měsíc později Pražané s rožmberskou stranou vypravili vojenskou hotovost Boleslavského a Hradeckého kraje k hradbám Trosek a Valdštejna, který se někdy taktéž připisuje k obsazení Šoffovými lidmi. Hradu Trosek se jim však dobýt nepodařilo a tak oba rytíři z něj až do r. 1444 podnikali loupežné výpravy do Slezska a Lužice. Pod záminkou hájení práv polského krále k české Koruně napadali své nepřátele za cílem loupení. V polovině října (1444) se nakonec Žitavským a Zhořeleckým podařilo Šoffovi lidi porazit, kde jich 18 pobili a dalších 44 pověsili ve Zhořelci. Loupežná družina to byla již dosti početná a tím i obávaná. Dokonce je i možné, že při této nepovedené cestě přišel o život i Šoffův věrný druh Švejkar, který se od té doby již neuvádí. Stejného roku přišel o Trosky i Šoff. Získal ovšem nedaleký hrad Valdštejn, nejspíše legální převodem buď od Soběslava z Miletínka nebo Anežky ze Světic.
Roku 1449 Jan Kolda ze Žampachu, stoupenec strakonické jednoty napadající statky příznivců jednoty poděbradské, svým listem vyzpravoval Oldřicha z Hradce, že se mu ke spojenectví podařilo umluvit Šoffa, který mu dokonce postoupil i svůj Valdštejn. Šoffův další spojenec, Jan Kolda, byl však po několika letech (1456) zbaven svých hradů a vypovězen ze země. Šoffovi zůstal hrad Valdštejn i nadále. Později jej postoupil svým synům a v 60. letech se smířil s Jiříkem Poděbradským, od něhož r. 1461 získal Holenice, Dračov a Tikov. Po vymření Veselských z Vartemberka dědil jejich tvrz Vysoké Veselí s panstvím. Opět od krále se mu podařilo získat do zástavy také panství s tvrzí Loukovec u Mnichova Hradiště, o kterou r. 1473 vedl spor. Naposledy se uvádí o rok později (1474), kdy mu byl zastaven dlužní úpis od Anny z Orle. Je možné, ač ne nikde potvrzené, že zmiňovaná Anežka ze Světic byla manželkou Kryštofa Šoffa, čímž bychom si ozřejmili i jeho držení Valdštejna.
Jeho dva synové (1474-1498) Jindřich a Jiří po Alžbětě ze Sobětic, vdově po Jindřichovi Zajímači z Kunštátu, která bývá ztotožňována s Anežkou ze Světic, dědili (podle Tomka jako synovci?) nějaká zboží včetně dvou vinic v Praze. Tam jim také patřil dům.
Nad to měl Jindřich po otci Valdštejn (1474-1493) a pak tvrz v Kunraticích a poplužní dvůr v Mříčné (1465). Jiříkovi náležel Loukovec a ves Čeňov u Hořic (1483). Pozoruhodná je také málo známá pověst o rozhledně Terezínce na úbočí Muchova nad Tanvaldem. Německy se ostrohu říkalo “Schaffstein” a česky “Šouf”. Tradovala se zde pověst o „zlém rytíři Šoufovi", který přepadával kupce jdoucí údolím řeky Kamenice. Nikdo však nějakou historickou souvislost nejspíše ani nezkoumal. Jindřich Šoff užíval (1486) podobný erb jako Potštejnští, s motivem šikmých pruhů (pošikem). V klenotu pak měl sedícího chrta. Zatímco Kryštof Šoff (1467) měl v erbu znázorněné dvě krokve, neboli zlomená břevna.