William Wallace - svědomí skotské země
Od roku 1296 bylo Skotsko ve válce. Tento konflikt měl původ ve snahách anglického panovníka Edwarda I. ovládnout Skotsko a připojit ho ke svému plantagenetovskému státu (Plantageneti byli vládnoucí dynastií v Anglii). Při bleskovém tažení do Skotska roku 1296 porazil a sesadil Edward I. skotského krále Johna Balliola. Poté vypuklo v celém Skotsku povstání. Tyto rebelie, jichž se aktivně zúčastnili i prostí obyvatelé ( zemani – lairds a větší sedláci) vedly k obnovení války, která je symbolizovaná postavou venkovského šlechtice z Lanakshiru Williama Wallace. Příčinou nové války bylo hluboce zakořeněné vlastenectví Skotů. Angličané chybně nepovažovali válku za nezávislost Skotska za konflikt mezi 2 suverénními národy, ale pouze za protivení se zrádců a povstalců zákonnému vládci, kterým byl pro ně král Anglie Edward I.. Dobyvačné pokusy tohoto panovníka vtáhly Anglii do vysilujících a nakonec bezvýsledných bojů, jejichž předehrou se stalo střetnutí u Stirling Bridge, kde skotská common army jasně porazila anglickou jízdu. O toto vítězství se nejvíce zasloužil právě William Wallace, který se posléze stal „Ochráncem Skotska", tedy velitelem armád po dobu nepřítomnosti právoplatného skotského krále Johna Balliola a vlastně tím regentem Skotska. On a poté i jeho aristokratičtí nástupci ve funkci regenta a „Ochránce Skotska" pokračovali v houževnatém odporu proti Edwardu I., až nakonec po 8 letech válečného konfliktu zůstali opuštěni evropskými spojenci a rozděleni vzájemnými malichernými spory. Poté byli definitivně poraženi Edwardem I. při jeho zničujícím tažení do Skotska v letech 1303 -1304. Edward I. sice učinil několik ústupků, aby zajistil mír, přesto rok 1305 znamená porážku jeho skotských nepřátel a také smrt Williama Wallace, jež byla Edwardovou hlavní podmínkou pro mír ve Skotsku .
Na skotskou stranu se pak vítězství znovu přiklonilo až po bitvě u Bannockburnu, kde Robert I. Bruce, nový král Skotska, drtivě porazil Edwarda II. Plantageneta, nového krále Anglie, když Brucova jízda zcela zničila anglické lukostřelce.
Po přehledu a faktů ze skotských dějin můžeme přejít k postavě Williama Wallace, hlavního idolu skotského vlastenectví 90. let 20. století a svědomí skotské země pozdního středověku. Většina informací pochází pouze z legend a kronik, což ale u evropských národních hrdinů není výjimkou. Stačí vzpomenout francouzskou světici Johanku z Arku či českého regenta Záviše z Falkenštejna.
William Wallace, představa z 17. století
Dle literárních ztvárnění v dobách Jakuba III. Stuarta (70. léta 15. století) se šest stop a sedm palců (přibližně dva metry) vysoký William Wallace narodil jako druhý syn sira Alana Wallace of Elderslie, který byl vazalem Jamese Stewarda (od něhož odvozovala své kořeny právě pozdější skotská královské dynastie Stuartů). Patřil tedy k nižší šlechtě, tzv. gentry. William, jehož historické prameny popisují jako vysokého muže s hnědými vlasy a pronikavým pohledem, byl svými dvěma strýci vychováván k povolání kněze a mimo jiného také ovládal francouzštinu a latinu.
Za jeho první vystoupení proti Angličanům se považuje potyčka v městě Lanark, při níž zabil dva vojáky. Dle jiné verze byl napaden mladým anglickým šlechticem, kterého pak v souboji zabil. Samozřejmě nečekal na soud, proto se z něj stal psanec. Sir William Heselrig, anglický guvernér města Lanark, ve snaze chytit Wallace, dal zajmout a později i popravit Marion Braidfute, která měla být údajně Wallacovou tajnou ženu. V květnu 1297 se Wallace pomstil a Heselriga zabil. Wallace kolem sebe soustředil malou armádu a v srpnu 1297 se spojil se silami, které vedl Andrew Moray u města Stirling.
O bitvě u Stirlingu již byla řeč v krátkém úvodním přehledu faktů. Došlo k ní 11. září 1297. Skotská armáda pod vedením Wallace a Moraye byla početně slabší i hůře vyzbrojena, ale zaujala výhodné obranné postavení. Angličané se pod vedením hraběte ze Surrey pokusili přejít most, byli ale na jeho konci zatlačeni zpět. Skotové podle předem připraveného plánu poté most strhli a velká část anglických těžkooděných rytířů se tak po pádu mostu utopila. Naneštěstí pro Skoty byl během bitvy Moray zraněn a za tři měsíce zraněním podlehl.
Přesto dala tato bitva Skotům naději. Po ní byl William pasován na rytíře (pravděpodobně Robertem Brucem) a prohlášen „Ochráncem Skotska", velitelem jeho armád a regentem země po dobu nepřítomnosti krále Johna Balliola. Během zbytku roku a počátku následujícího se Wallace nepříliš úspěšně pokoušel stmelit skotskou šlechtu. Když v dubnu 1298 znovu vtáhli Angličané do Skotska, vyhýbal se Wallace bitvě dokud jen to bylo možné. Nakonec k ní došlo 22. července 1298 u Falkirku. Wallace zaujal obranné postavení tvořené čtyřmi čtverci kopiníků, tzv. schiltron, což byla “renesance” a znovuobjevení makedonské falangy (falanx) Jejich handicapem byla ale jejich omezená a těžkopádná mobilita kvůli nadměrně dlouhým kopím s tlustým ratištěm. Proti střelecké přípravě nepřátelských lučištníků byli chráněni štíty, kterými se jakoby “přikryli”. Tato obranná hráz kopí měla zastavit anglickou těžkou jízdu a zároveň poskytnout krytí lukostřelcům a lehké jízdě. Ta měla po zastavení Angličanů využít zmatku v jejich řadách a rozehnat je. Tento plán ale počítal se součinností šlechtické těžké jízdy, která měla napadnout anglický týl a porazit velšské lučištníky. Skotští rytíři Wallace ale zradili a opustili pole. Těžkopádná formace Skotů nemohla za této situace nijak manévrovat. Anglický velitel, král Edward I. vzniklé situace využil a nechal před útokem jízdy lukostřelce, aby „připravili půdu". Oslabené schiltrony nebyly schopny odolat náporu těžké jízdy a bitva skončila naprostým zničením skotské armády.
Po prohrané bitvě se Wallace v záři 1298 vzdal titulu „Ochránce Skotska" ve prospěch Roberta Bruce, hraběte z Carricku (pozdějšího krále Roberta I. Bruce) a Johna Comyna of Badenoch, bratrance zajatého krále Johna. Doufal tak, že tím donutí spolupracovat tyto dva rivaly v boji o skotský trůn. To se částečně dařilo. V roce 1302 se ale Bruce smířil s anglickým králem Edwardem I.. Odpor Skotů se tak pomalu hroutil. Wallace se pokusil zabránit jejich úplné porážce tím, že se vydal hledat podporu do Francie. Zde byl sice přijat jako rytíř a hrdina (hlavně u žen), ale materiální pomoci se nedočkal. Mezitím si Edward I. podrobil Skotsko a propustil skotského krále Johna Balliola z vězení. Pro udržení míru si dal jedinou podmínku: vydání Williama Wallace .
Wallace se tak stal znovu psancem a byl po návratu do Skotska zrazen svými přáteli a zajat. Pokud tedy došlo k nějaké dohodě mezi Wallacem a Francouzi, nebyla nikdy uskutečněna.
K zatčení došlo někdy v létě 1305, před 5. srpnem. Byl převezen do Londýna, kde byl obviněn z velezrady. Jelikož pokládal stále za krále Skotska Johna Balliola, tvrdil že nemohl zradit Edwarda I., který nebyl jeho králem a ani mu nepřísahal věrnost. Soud ho ale přesto shledal vinným a jelikož Edward I. doufal, že s Wallacovou smrtí skončí odpor Skotů, byl William Wallace podroben 23. září 1305 drastické popravě. Nejprve byl oběšen , ale okamžitě jeho tělo sňali z oprátky. Kat mu pak rozřízl břicho a zaživa vyrval vnitřnosti, které pak na místě spálil. Pak mu setnuli hlavu a jeho zohavené tělo rozčtvrtili. Strašlivý konec. Ale ani to Edwardu I. nestačilo. Po tomto teatrálním rozčtvrcení nenašly klid ani Wallacovy ostatky. Pro výstrahu putovaly do nejrůznějších koutů země. Uťatá hlava byla pověšena na kůl a vystavena na londýnském mostě Tower Bridge. Pravá ruka s horní částí těla „ozdobila" most v Newcastelu, levá ruka putovala do Berwicku, pravá noha skončila v Perthu a levá s dolní částí těla byla vystavena v Aberdeenu.
Rekonstrukce podoby Ruberta Bruce
Pokud si Edward I. myslel, že touto hrůznou popravou skutečně zastraší Skoty, hluboce se mýlil, neboť už v roce 1306 se mu znovu postavil Robert Bruce. Edward I. se vydal na další tažení do Skotska, avšak cestou zemřel. V bitvě u Bannockburnu se pak pohár nejhoršího pro Angličany naplnil drtivou porážkou od skotské jízdy. Skotsko si dokázalo zachovat nezávislost a jeden ze synů Skotska, přesněji řečeno skotské královny Marie Stuartovny, Jakub VI. Stuart, se pak stal i anglickým králem jako Jakub I. Anglický. To už je ale úplně jiné století…
Zpracováno dle: Dějiny Skotska (NLN, edice Dějiny států) a otevřené encyklopedie Wikipedie