Pád Akkonu do rukou egyptského vojska r. 1291 znamenal definitivní konec křižáckých států ve Svaté zemi a zahnání křižáků do moře. Jenže v moři zůstal Kypr, ostrov osídlený západními křesťany, kam se stáhli uprchlíci z pevniny včetně rytířských řádů. Na pevnině dále zůstalo křesťanské arménské království v anatolské Kilikii a dále na východ sídlili Mongolové, tradiční nepřátelé Turků a obzvláště Egypta, kde vládli mamlúci, vojenská kasta původem tureckých otroků.
Po Barbarossově smrti zavládlo v řadách křižáků zděšení a beznaděj. Císař se totiž pro všechny ozbrojené poutníky stal téměř otcovským symbolem: vojevůdcem, který se o své vojáky stará, ochraňuje je, sdílí s nimi všechny nepříjemnosti, nedostatky i nebezpečí, snáší s nimi hlad, žízeň i únavu a bdí nad jejich životy během celé ozbrojené pouti. Samozřejmě zde rovněž působilo středověké sakrální pojímání panovníka, víra v jeho Boží vyvolení a fortunu, která zajistí úspěch i těm, kterým vládne.
V této studii se zabývám vojenským tažením Fridricha Barbarossy v rámci Třetí křížové výpravy. Kterékoli téma spojené s osobností, jež zastává tak pevné místo v historickém povědomí jako Fridrich Barbarossa, je pro každého historika nepochybně velkou výzvou, a není proto potřeba ho nijak zvláště zdůvodňovat. Tato skutečnost, podobně jako ta, že osoba prvního císaře pocházejícího z rodu Štaufů stojí již od samého začátku v centru pozornosti autorů historických prací, ovšem představuje pro autora současně nemalý závazek. Také téma samotné Třetí křížové výpravy (obdobně jako témata křížových výprav všeobecně) se nepochybně odedávna těší velké a zasloužené pozornosti a to jak evropských, tak arabských historiků.
V polovině 12. století již bylo jasné, že křižácká panství v Palestině bez pomoci zvenčí nejsou udržitelná …
Filip II. August (francouzsky Philippe Auguste; 1165–1223) byl jedním z nejvýznamnějších panovníků francouzské historie. Pocházel z dynastie Kapetovců a vládl v letech 1180–1223.
Čtvrtá křížová výprava měla za cíl získat ztracený Jeruzalém, skutečnost se ale ukázala jiná. Ve prospěch Benátčanů dobyla katolický Zadar a skončila také zcela jinak než dobývání Svaté země na muslimech - dobytím byzantské Konstantinopoli a založením Latinského císařství.
Křížová výprava proti albigenským (nebo také katarům) byla jedna z nejkrvavějších kapitol středověkých dějin. Na rozdíl od výprav do Svaté země nesměřovala proti muslimům, ale proti křesťanům na jihu Francie, které církev označila za kacíře.
Templáři, celým názvem Chudí rytíři Krista a Šalamounova chrámu, byli jedním z nejmocnějších a nejslavnějších křesťanských rytířských řádů středověku. Jejich historie spojuje náboženskou horlivost, elitní vojenský výcvik a na svou dobu převratné finančnictví.