Když Karel IV. sepsal svůj životopis Vita Caroli, dával najevo zahrnutí Boží přízní. Karel měl díky Bohu věštěcký sen, Bůh mu odstranil Ludvíka Bavora, Karlova konkurenta na říšském trůnu, atd. Boží přízeň byla nutným výrazem královské vlády, král se tituloval "z Boží milosti" a nebyla to prázdná floskule, jak by se dnes mohlo zdát.
Středověký král vládl suverénně svému státu, královská koruna se dědila v rámci rodu, navenek král uznával maximálně tak autoritu císaře nebo papeže. To je stav, ke kterému se dospělo nějakým vývojem. Starší fáze královské moci vypadaly trochu jinak. Lišila se i označení královských titulů. Zatímco slovo král znamená Karel a pochází přímo od osobního jména Karla Velikého, starší tituly jako kníže, vévoda nebo latinský rex ve svém názvu nesou i osvětlení významu tehdejší vladařské moci.
Panovník byl již ve starověku chápán jako osoba stojící mezi nebem a zemí, prostředník mezi smrtelníky a bohy (Bohem) – Kristus je často na středověkých iluminacích zobrazován jako trůnící král, křesťanští králové jsou připodobňováni k starozákonním vládcům (Karel Veliký je druhým Davidem). Díky své ne zcela pozemské podstatě panovník oplývá řadou nadpřirozených schopností - francouzští králové například dokáží dotykem vyléčit krtici (dětská choroba). Mladý vládce je moudrý jako stařec (zde se projevuje stáří, šediny, jako symbol životních zkušeností a především moudrosti). Zde můžeme připomenout proměnu Vladislava II., který je před svým nástupem líčen jako lehkovážný mladík (byl jedním z prvních doložených defraudantů v české historii), okamžikem převzetí vlády se z něj v očích kronikáře stává rozumný kníže (to si naopak nemyslela většina šlechty a ostatních Přemyslovců). Zrození panovníka (nebo příchod do země – Václav II.) jako nadpřirozené bytosti doprovázejí jevy, které středověký člověk chápe jako nadpřirozené (komety, hvězdy, duhy apod.). Vládcovu nadpřirozenost, sakrálno, uznávala (a pomáhala vytvářet i udržovat) i církev, která panovníkům nechávala místo v hierarchickém vidění světa.