Uhersko

„Konec korunuje dílo.“ Ovidius

Až doposud rozšiřoval a upevňoval mladší ze synů Karla IV. svou moc daleko za hranicemi českých zemí, kde naopak císař Karel, blahé paměti, cílevědomě a velmi úspěšně budoval svou mocenskou i rodovou základnu. Úspěšným vládcem ve Svaté říši římské a také na evropském kolbišti mohl být Karel teprve tehdy, když dostatečně konsolidoval své pozice v Čechách, a kdy mohl bezezbytku využít velké hmotné zdroje českých zemí. Zároveň jako český král držel ve svých rukou nejpřednější z kurfiřtských hlasů v Říši. A stabilní i úspěšná vláda v Říši umožňovala tomuto velikánu lucemburské dynastie nejen reformovat ústrojí zdejšího složitého soustátí, ale také vydobýt svému rodu vůdčí pozici ve střední Evropě. Zikmund si toho byl moc dobře vědom. I proto nepřestával nikdy snít o tom, že získá vládu v Čechách.

Když na svém dvoře v Počáplech 22. září 1253 zemřel Václav I., jeho nejstaršímu synu nic nebránilo k nástupu na trůn. Mladý Přemyslovec měl už za sebou první vladařské krůčky, několik let byl markrabětem na Moravě a také vévodou rakouským a štýrským. Právě Rakousy a Štýrsko byly jablkem sváru mezi středoevropskými panovníky.

Římský, český a uherský král, braniborský markrabě, *14.2. 1368 - +9. 12. 1437

Zlatá bula uherského krále Ondřeje II., která byla vydána 24. 4. 1222 v Stoličném Bělehradě, byla podobně jako Magna carta libertatum, listinou vzniklou na nátlak šlechty po vojenských neúspěších krále, která regulovala vztahy především mezi králem a šlechtou. V případě uherského státu se Ondřej II. Několikrát neúspěšně pokusil dobýt Halič, toho využila střední šlechta (zde označovaní jako iobagiones nebo služebníci – servientes) k tomu, aby si nechala potvrdit některé požadavky (které ovšem nebyly do budoucna ze strany krále dodržovány). Listina potvrzuje řádný soud, svolávání sněmu, zprošťuje šlechtu a duchovenstvo platit daně, potvrzuje svobodnou držbu. Nově není vyžadována neplacená vojenská účast za hranicemi země a v závěrečné pasáži Ondřej umožňuje šlechtě právo odporovat králi (obecně známé ius resistendi, i když zde není takto pojmenováno).

Kráľ Ľudovít II. bol tretím a zároveň posledným Jagelovcom na uhorskom tróne. Trón prevzal po Vladislavovi II. Jagelovskom, ktorého označovali aj menom kráľ Dobrze. Vladislav II. totiž na všetko iba prikyvoval slovkom dobrze (poľsky dobre) a po zlatej ére Mateja Korvína privodil tak postupný rozklad Uhorska. Väčšinu reforiem Mateja Korvína zrušil (hlavne tie, ktoré obmedzovali moc šľachty) a majetky rozdal. Istý český letopisec o ňom napísal: “Všecko rozdal, dúchody své pánum postoupil, aby jen pokoj měl“.

V prvom rade treba povedať, že k árpádovskému pôvodu sa hlásia dva nezávislé rody západnej aristokracie.

Přemyslovci, Piastovci a Árpádovci, boli rody, ktorým sa podarilo vytvoriť stredoeurópske štátne útvary, ktoré spolu s ich obyvateľmi pretrvali dodnes. Kým boli naše krajiny kráľovstvami, každý nasledujúci panovnícky rod sa musel vyrovnať s veľkosťou ich legendy a každý rod sa považoval aj za ich pokrvných pokračovateľov. Zvášť pre necharizmatických a chladných Habsburgov, ktorý si často predstavovali, že sú predurčení vládnuť celému svetu, sa musela zdať táto úloha nadľudská a nikdy ju ani nezvládli. Srdcia národov, nad ktorými panovali, si nezískali nikdy. Už len tieto fakty by boli postačujúce, aby im právom patrili miesta v našich národných panteónoch. Keď však bližšie študujeme ich činy, pred očami sa nám pomaly začínajú vykresľovať zaujímavé charaktery, môžeme si priblížiť ich pohnútky, city, humor...

Jednou z nejtrvanlivějších a nejzvučnějších postav, objevujících se ve všech evropských mýtech v tom či onom vtělení, je královna vil – osobnost, jež dokáže být jednu chvíli dobrotivá a vzápětí nemilosrdně krutá. Tato postava je pokaždé krásná a její sídlo je místem smrtelného nebezpečí pro každého člověka, který se do něj nechá nalákat. Její zvyky – koupele, míchání čarovných kosmetických prostředků, pohlížení do kouzelných zrcadel – jsou však skutečnými zvyklostmi královen a velkých dam tohoto světa.

V rokoch 1241 – 1242 bolo celé Uhorsko a teda aj Slovensko dejiskom veľkého vpádu Tatárov. O pripravovanom vpáde Tatárov sa vedelo dlho vopred. Kráľ Belo IV. vyhlásil generálnu celokrajinskú hotovosť, ktorá sa však schádzala pomaly a neochotne. Sila Tatárov sa sčasti podceňovala a neochota veľmožov vyplývala z averzie voči Belovi IV. , ktorý po nástupe na trón veľmi prísne revidoval štedré dotácie svojho otca a konfiškoval majetky. Tatári pod vedením Batu chána vtrhli do krajiny začiatkom marca cez Verecký priesmyk. Záseky podpálili a pomerne malé vojsko pod vedením palatína Dionýza, ktoré malo zadržať alebo spomaliť ich postup úplne zničili. Už v polovici marca sa objavili pustošiace tatárske oddiely v okolí Vacova, ktorý dobyli, vypálili a ustúpili na východ. Belo IV. sa so zhromaždeným vojskom vydal na východ v ústrety Tatárom, pričom dúfal, že sa k nemu postupne pripoja ďalšie oddiely.