Vítkovci

Vratislavský biskup, *asi 1430 - +12.12. 1467

<i>Začiatkom roku 1336 sa darilo Petrovi z Rožmberka, Vilémovi z Landštejna a vyšehradskému proboštovi Jánovi Volekovi získavať stále väčší vplyv v kráľovstve prostredníctvom následníka trónu, mladého princa Karla. Táto trojica v svoj prospech využívala určitú „meránsku“ náklonnosť mladého následníka a možno aj znalosť latinského jazyka, ktorá im v období pokiaľ si Karel neosvojil český jazyk, umožnila s ním komunikovať priamo po latinsky bez tlmočníkov..<br>

1403 - 28.4. 1462

Od roku 1327 začal Vilém z Landštejna častejšie sprevádzať Jána Lucemburského na jeho cestách mimo územia Českého kráľovstva, pričom získaval komplexnejší pohľad na jeho konanie v rámci európskej politiky ako aj na spôsob využívania prostriedkov plynúcich z Čiech. Vilém začal detailnejšie chápať súvislosti ríšskej politiky a hracie možnosti českých kráľov. Sám sa stal súčasťou mocenského mechanizmu presadzovania lucemburských záujmov v európskom politickom priestore.

Vítek z Landštejna zanechal po svojej smrti (niekedy po roku 1312 ) svojim potomkom dobrú majetkovú základňu, priateľské vzťahy s českým kráľom Jánom Lucemburským, väzbu na mocenskú skupinou Jindřicha z Lipé, ako aj vedomie, že aj landštejnovci sa môžu podielať na vláde v Čechách.

Domažlický snem a jeho výsledky znamenali prehĺbenie dualizmu moci v Českom kráľovstve. Ján Lucemburský musel postúpiť výkon funkcii českému panstvu a jeho kráľovský titul sa stal viac reprezentačnou funkciou. Kráľovi ostalo právo na príjmy z urbury, príjmy z kláštorov a kráľovských miest, pričom aj správu týchto príjmov riadil kráľovský podkomoří (funkcia obsadzovaná českou šľachtou ). K vypísaniu berne mohol kráľ pristúpiť len pri dohodnutých udalostiach, mimo nich k jej vypísaniu potreboval súhlas snemu.

Ojíř z Lomnice dosiahol v květnu 1284 funkciu najvyššieho komorníka Českého kráľovstva. Túto funkciu získal hlavne vďaka podpore svojho priateľa Záviša z Falkenštejna, od ktorého postavenia bolo závislé aj postavenie samotného Ojířa z Lomnice. Mocenské možnosti Ojířa z Lomnice boli úzko spojené s osudom Záviša z Falkenštejna. Ojíř si tento stav uvedomoval a svojim konaním si chcel aj samostatne získať vážnosť a autoritu.

Páni z Landštejna so znakom striebornej ( bielej ) ruže v erbe boli súčasťou významného českého rozrodu Vítkovcov, ktorí sa v období posledných Přemyslovcov a prvých Luxemburgovcov aktívne zapájali do politiky Českého kráľovstva, a v tomto období častých mocenských zmien, sa snažili postúpiť čo najvyššie v mocenskom rebríčku.

V kapitulní síni vyšebrodského kláštera, kdysi rodového kláštera mocných Vítkovců, je pohřben jeden z nejvýznamnějších představitelů této rozvětvené rodiny v celé její historii. Antonín Cechner, jenž je jedním z autorů mnohasvazkového díla "Soupis památek historických a uměleckých v království českém od pravěku do počátku XIX. století", ve 42. díle tohoto Soupisu památek, věnovaném Kaplicku, píše: „Blíže levé strany jest v dlažbě žulová deska, zdobená třemi pětilistými růžemi, pod níž dle tradice prý pochováno jest tělo Záviše z Falkenštejna“. Hlava uložena dle téhož pramene do levé zdi. Náhrobní nápis Závišova hrobu četl ještě Bohuslav Balbín. Nemohu zde necitovat jihočeského básníka, prozaika a malíře Ladislava Stehlíka z jeho Země zamyšlené: „V kapitulní síni jsem hledal místo posledního odpočinku Záviše z Falkenštejna. Jeho zlehčenou mrtvolu přenesli tenkrát mniši vyšebrodští z hlubocké louky do svého kláštera, tělo pochovali vedle opatů a hlavu zazdili někde ve výklenku této síně. Měli k tomu své důvody. Manžel královnin jim dal dar hodný štědrosti vskutku královské. Vysoký stříbrný kříž, těšící se jistě oprávněné světové pověsti“.

„Mezi šlechtici českými a moravskými, kteří přilnuli ke dvoru jejímu, vynikal často jmenovaný pán Záviše z Rosenberka netoliko urozeností, jakožto starosta Vítkovců, ale i osobní povahou. Bylť on muž jak ušlechtilé postavy a jemných mravů, tak neobyčejných pro věk svůj schopností a vědomostí, udatný rytíř a proslulý básník; ba považován byl netoliko u sprostého lidu, ale i mezi vysoce postavenými, za nebezpečného kouzelníka a čaroděje. Půvabu té a takové osobnosti královna vdova neodolala nadlouho: přivinula ho k sobě blíže, jmenujíc jej purkrabím na Hradci a správcem hradu svého; konečně pak oddala se s ním tajně.“ (František Palacký, Dějiny národu českého)