Časové vymezení je od přemyslovských hradišť po dobu Václava II. teritoriální historické Čechy (tedy i Kladsko) společně s Chebskem a jeho hlavně ministeriálními hrady. Kniha je členěna chronologicky, úvodem je shrnuta historie bádání. Druhdy nezajímavá "dědkologie" je překvapivě poutavě napsána a plasticky zobrazuje proměny vnímání hradů. Dál je přehledově popsán vývoj hradišť a hradské soustavy na našem území. Až třetí kapitola se věnuje prvním kamenným hradů na našem území (Vyšehrad, Pražský hrad, Přimda a Mělník). Následně jsou řešeny hrady Přemysla I. a Václava I., přemyslovský lovecký hvozd. Hrady Přemysla Otakara II. jsou ještě děleny teritoriálně (severní, východní, jižní, západní a střední Čechy), hrady Václava II. už ne.Poslední dvě kapitoly se zabývají několika málo hrady pražských biskupů a vývoji hradů na Chebsku, což kromě centrální lokality jsou hrady ministeriálů.
Nejdříve je popsána historie lokality, později podrobně popis stavby a to nejenom současného stavu, ale i historického vývoje.
Kniha je bohatě černobíle ilustrována, většina hradů má také půdorys (většinou nově zaměřený) a svoji novou rekonstrukci. K architektonických a archologickým pasážím se nemohu příliš vyjadřovat, nicméně F. Záruba se zde vyrovnává (i za pomoci nových poznatků a literatury) s některými příliš ukvapenými závěry T. Durdíka.
Chronologické, nikoliv abecední nebo typologické řazení je určitě přínosné, umožňuje vidět vývoj hradních staveb - postupný vznik kamenných hradů od počátku 13. století - buď hrady přechodného typu na místech hradišť nebo inspirace Podunajím a Štaufskou architekturou, hradní politiku jednotlivých králů - Přemysl Otakar I. a Václav I. tvoří základ sítě královských hradů, Václav I. začíná přestavovat hrady v křivoklátském hvozdu, Přemysl Otakar II. staví především v jižních Čechách (spojnice s Rakouskem), Václav II. v Čechách východních (spojnice s Polskem).
Detailní rozbor architektury hradů umožňuje vidět i další než fortifikační rozměr hradů, řada lokalit je zakládána prvoplánově jako rezidenční pro panovníka, který objíždí zemi (třeba Kadaň), případně jako oddechový (Křivoklátský hvozd, Bezděz a Houska za Přemysla II.).
Určitě je třeba kvitovat posunutí novodobé typologie (hrady přechodného/kastelového/... typu), do pozice pomocné, nikoliv hlavní kategorie. Archeologické/architektonické typologie ulehčují orientaci po určitém souboru, zamazávají ale jedinečnost každého objektu. Škatulkování omezuje hledání shodných rysů a tendencí přesahující jednotlivé typy.
Další kontext pro hradní politiku jednotlivých králů by nabídlo zpracování Moravy a celého Slezska, pro Václava II. neznám studii o jeho působení v Polsku (Nowy Sacz, možná další hrady?).
V historických přehledech je několik chyb, nebo možných jiných interpretací. Macek Mnich z Bukoviny nebude zřejmě purkrabí na Hradci Králové, ale Hradci nad Ostravicí (s. 193), Macek Mnich je osoba z okruhu opavského vévody. Vítek z Hradce nejspíš neměl pět synů (s. 205), hrad Orlík nevlastnil biskup Dětřich z Portic, ale jeho stejnojmenný synovec (s. 320), zmínka z roku 1260 se netýká Děvína v severních Čechách, ale míšeňského Döben (s. 353) - https://www.researchgate.net/publicatio ... hrad_Devin
Královna Konstancie zřejmě nestavěla hrady na jihovýchodní Moravě (Hodonín, Břeclav), Stavba věže v Břeclavi připisovaná kronikářem Konstancii je dendrochronologicky doložena jako mladší, z doby Přemysla II., resp Viléma z Hustopeč.
U dvojích purkrabích na Zvíkově je otázka, zda nejde o "zvíkovskou provincii", kdy jeden je na Zvíkově a druhý na Práchni (podobně se objevují castellani Znojmenses a jsou od hradů na Znojemsku, nejen ve Znojmě). Proto svědčí Purkart z Janovic, který je lokalizován na Zvíkov i Prácheň. Tuto teorii ale rozporují archeologické prameny, které v té době nedokládají stojící hrad v Práchni, ten se později naopak musí na místě hradiště postavit.
Blokově problematické jsou pasáže, které vycházejí z překonaných nebo alespoň zpochybněných teorií J. Žemličky o závislé šlechtě a T. Durdíka o královském založení hradů (na základě "královské" rozlohy staveniště), které jsou v pramenech doloženy jako šlechtické. Jindřichův Hradec a Lichnice jsou zde v kapitole sporných hradů, Rýzmburk jako královská stavba od doby Václava II.
V případě Jindřichova Hradce hrad vznikal na místě staršího hradiště, ale pokud se podle něj píše Jindřich už v roce 1220, tak je stavitelem sídla (ne nutně kamenného) zřejmě on. U Lichnice není třeba interpretovat pasáž "nos Smil, dei gratia dominis de L." na listině z roku 1251 jako nepřesný opis z 16. století či jako projev vděčnosti za dar rozestavěného královského hradu Lichnice, když tentýž magnát používá stejnou formuli i později (1262). Navíc v době, kdy už nemusí být novému panovníkovi příliš vděčný, tím spíše, že snad Smila vyhodil z funkce pražského purkrabího. https://www.monasterium.net/mom/CZ-MZA/ ... chtenburka Smil z Lichtenburka si prostě začal stavět hrad tak velký, aby se do něj vešlo jeho ego, které dostal od mnohem větší šajby než byl Václav I.
Podobně ani Rýzmburk nebude královské založení (tady F. Záruba tu tezi nezastává), když je v doméně rodu. Listina z roku 1264, kde je Boreš uváděn jako kostelán, je spíš neznalost reálií písaře z východní Moravy než doklad o královském založení (nebo konfiskaci, což připouští autor), tím spíše, že to je v období, kdy Přemysl s Borešem relativně vycházel. A Boreš se pak píše podle Rýzmburku dále. Líp se musím podívat na další vývoj, Hrabišicům je konfiskován majetek na východní Moravě, ale podle Rýzmburku se píší dál, tak je otázka, jestli ho vůbec ztrácí.
Překonaná je také teorie, že vrstva drobných hradských beneficiářů stála za povstáním Přemysla, když jediným argumentem z pramenů je nemožnost identifikovat iniciátory povstání Ctibora a Jaroše. Na straně Václava stojí panské rody Hrabišiců, Markvarticů, Ronovců a jiní, na straně Přemysla zase Vítkovci, Strakoničtí a asi větší díl moravské šlechty. To není žádný lovčí nebo lesník z Plzence, na kterého čeká v případě výhry mladšího krále změna společensko-ekonomické formace a vyhazov.
Podobně výstavba královských hradů (a kláštera Zlatá Koruna) nebyla namířena proti Vítkovcům, jak dokázal L. Reitinger, když řada Vítkovců byla na čelných pozicích u dvora, (Vítek z Hradce, Oldřich z Hradce) a takřka všichni dospělí Vítkovci se účastní založení kláštera. Fatálně se vyhrotí vztahy mezi panovníkem a Vítkovci (a to zřejmě ne všemi větvemi) až v generaci Záviše, Vítkovci pak pochopitelně plení to, co mají nejblíž - ale proto, že to je nejblíž, nikoliv, že s tím čtvrtstoletí nesouhlasí.
Pokud shrnu výše uvedené, první díl série (druhý díl se bude řešit šlechtické hrady, další hrady doby lucemburské) má nakročeno k tomu, aby po Sedláčkovi, Menclové a Durdíkovi byla základní kastelologickou literaturou naší doby, než bude zhruba za další generaci přílivem nových hlavně archeologických poznatků překonána. Řada nepřesností v práci s historickými prameny a literaturou nastoluje otázku, jestli tak rozsáhlé téma by neměl dělat různorodější kolektiv, případně mít lepší redakci.
