Zpět

Vladislav II.

Popis:
Nejstarší syn knížete Vladislava I. a kněžny Richezy z Bergu. Narodil se zhruba někdy mezi lety 1110 a 1115, přesné datum bude těžko kdy zjištěno.

Vladislav se zdál být lehkovážným mladíkem, který spíše než po trůnu, toužil po dobrodružství. Protože žil v blízkosti strýce, knížete Soběslava I., nemohl doufat v to, že by mu kdy mohl stolec v Praze spadnout do klína. Soběslav tehdy sliboval nástupnictví Konrádovi, později se snažil protlačit syna Vladislava. V roce 1133 utekl s přáteli stejného věku od dvora, z dosahu knížete Čech, do Bavorska. Poté, co se vrátil domů, pověřil ho Soběslav vedením českého kontingentu Lotharovy římské jízdy. Vladislav ale s 900 hřivnami stříbra, určenými na zaplacení cesty do dalekého Říma, utekl.

Přemyslovec s takovýmto profilem byl kompromisem vhodným několika skupinám šlechty, volící nového knížete po (během) smrti Soběslava I. Ta samá šlechta nechtěla respektovat dřívější potvrzení Vladislava (který již tři roky vládl v Olomouci náhle musel utíkat do Uher), ani volit někoho z údělníků. Proto byl v roce 1140 zvolen Vladislav.

Ale z Vladislava nebyla loutka v rukou dvorské kliky velmože Načerata. Již v roce 1141 bylo na různých místech v knížectví pověšeno mnoho lidí. Snad již tohle bylo povstání českého předáctva a velmožstva, které nabídlo „korunu“ Konrádovi. Vojska moravských údělníků (zapojil se i Ota III. Olomoucký a Vratislav Brněnský) se spojila s českou šlechtou a společně v létě 1142 na hlavu porazila Vladislava, jeho dva bratry a olomouckého biskupa Zdíka u Vysoké v Polabí. Vladislav udělal to, co několik Přemyslovců před ním i po něm. Jel do Říše, kde za úplatu získal pomoc císaře (Konráda III.). Zatímco Děpolt bránil pražský hrad proti Konrádovi, blížil se ku Praze Vladislav s německým vojskem. Když se dostal do dostatečné blízkosti, Konrád obléhaní zanechal a unikl zpět do Znojma.

Následoval pokus potrestat údělníky, ale Vladislav Moravu pouze poplenil, aniž by nějak změnil poměry. Následujícího roku, za pomoci papežství, se s příbuznými smířil.

Vladislav se zúčastnil II. křížové výpravy, avšak bez větších bojových střetů. Poté, co byla rozprášena, vrátil se přes Rus domů. Právě včas, aby začal čelit synům Soběslava. Soběslav (syn Soběslava I.) byl již dříve chycen, kníže ho nechal uvěznit na Přimdě.

Dlouho se Vladislav stavěl odmítavě k novému králi a záhy císaři Fridrichu Barbarossovi, a to hlavně díky negativnímu postoji Babenberků. Babenberkovna Getruda byla Vladislavovou první ženou. Blok proti Štaufovi se rozpadá v roce 1156, vydáno je Privilegium minus, které nároky magnátského rodu uspokojuje. I sám Vladislav se objevuje na svatbě imperátora. Do budoucna mu toto spojenectví přinese mnoho dobrého i zlého.

Ještě předtím biskup Daniel, tvůrce české zahraniční politiky, musel na merseburském sněmu v roce 1152 čelit hrozbě, že by Fridrich udělil Čechy v léno Oldřichovi (další syn Soběslava). Oldřich byl biskupem přesvědčen, že mu bude stačit Hradecko. Po roce jej ale opustil a znovu čekal na vhodnou příležitost v císařově okolí.

Na císařově svatbě bylo domluveno spojenectvím mezi ním a Vladislavem, za pomoc proti Milánu měl získat královskou korunu. Ještě předtím pomohl císaři při vpádu do Polska (1157)
11. ledna 1158 byl Vladislav korunován císařem v Řezně, po týdnu mu bylo právo nosit korunu listinou potvrzeno. Koncem května tažení začalo, v srpnu se již čeští bojovníci vyznamenávali u lombardského města. Milán nakonec kapituloval, prostředníkem smíru byl právě český král. 8. září ho znovu císař korunoval.

Česká politika se tak nerozlučně spojila s politikou císaře, bez znaků nějaké samostatnosti. Císař měl také trumfy v ruce, díky nimž musel být Vladislav pokorným leníkem (ačkoli nikdy lenní slib nesložil ani praporce nezískal). Byl jím právě Oldřich, věrný služebník Barbarossy, jímž mohl císař Vladislava při sebemenším zaváhání nahradit. A možná také vládce Prahy doufal, že udrží moc v rukou synů.

V roce 1160 umírá vládce v Olomouci, Ota III. Vladislav nedosazuje někoho jiného, přebírá kontrolu sám. Zdařilým útokem v následujícím roce obsazuje Olomouc Soběslav. Lehkomyslně přijímá Vladislavovu nabídku jednat, v Praze je Soběslav znovu zajat a uvězněn na Přimdě (před 11 lety odsud uprchl).

Není divu, že se čeští bojovníci účastnili mnoha tažení císaře, ať už pod vedením Vladislava, jeho bratra Děpolta nebo syna Bedřicha. Zpravidla se setkávali s Oldřichem. V roce 1161 i 1162 Češi válčili v Itálii, v letech 1164 a 1165 zasahovali ve prospěch Štěpána III. v Uhrách. Následujícího roku Vladislav samostatně krátce bojoval proti Welfovi VII.

Císař dosáhl v roce 1167 výrazného úspěchu, obsadil Řím a nechal se korunovat. Bohužel jeho vojsko zničil mor, zemřel i biskup Daniel. Po jeho smrti bylo Vladislavovo panování dost nejisté.

V roce 1168 byl zvolen biskupem v Salcburku Vladislavův syn Vojtěch, ovšem bez souhlasu císaře a navíc se brzy přiklonil na stranu necísařského papeže. Proto byl, i přes nabízené sumy Vladislava, sesazen. Vztahy mezi králem a císařem se už nikdy nezlepšily, nepomohla tomu ani pomoc při tažení do Polska v létě 1172.

Vladislav se soustředil jak zařídit, aby po něm nastoupil jeho syn Bedřich. V jeho prospěch na konci roku 1172 rezignoval. Zbytek života strávil na statcích druhé ženy Judity Durynské v Německu, kde trpce sledoval osud svých synů. Zemřel 18.1.1174, pohřben byl na Strahově, v klášteře jemuž velmi pomáhal. Sám založil ještě premonstrátský klášter v Doksanech (s manželkou), cisterciácký v Plasech (oba mezi lety 1144-5), premonstrátský v Litomyšli (okolo 1150), johanitskou komendu v Praze a snad i v Manětíně.

Vladislav měl dvě manželky: Gertrudu Babenberskou, s ní měl syna Bedřicha (+ 25. 3. 1189), Vojtěcha (+ 8. 4. 1200), Svatopluka (zemřel dříve) a dceru, která se vdala za Jaroslava II. Kyjevského. S Juditou Durynskou zplodil Vladislava (+ 12. 8. 1222), Přemysla Otakara (+ 15. 12. 1230) a dcery Anežku a Ryksu.

admin

(počítadlo běží od 29.8.07)