České dějiny středověku znají bezpočet významných a památných dat, které psaly dějiny, a jež ovlivňovaly generace současníků i potomků. Ve výčtu těchto dat bychom asi jen těžko nalezli datum 22. července 1515, a to i přesto, že se tohoto dne ve vídeňském metropitním chrámu sv. Štěpána odehrál osudový akt, který dovršil jagellonsko-habsburské dědičné smlouvy, které tehdy ve Vídni vrcholily. Aniž to mohl kdokoli z tehdejších účastníků tušit, byly tehdy v letní Vídni pod vlnami Dunaje uzavřeny smlouvy, jež už za jedenáct let poté došly naplnění a vynesly Habsburkům český a uherský trůn. Jak se zanedlouho ukázalo, byla to událost přelomová pro celé dějiny střední Evropy a ovlivnila běh dějin středoevropského regionu až do závěru 1. světové války roku 1918. Pojďme se tedy podívat podrobněji na to, co jagellonsko-habsburským dědičným smlouvám předcházelo, co bylo jejich hlavním spouštěcím mechanismem a jaký dopad měly na české dějiny.

Učebnicové pojetí uvádí počátek novověku rokem 1492. Určit takové přesné datum nebo akt pro začátek nové epochy je samozřejmě spektakulární a umělé. Stejně kontroverzní ale může být i dělení epoch na starověk, středověk a novověk. Odráží myšlení italských humanistů, kteří spatřovali starý věk v antice, temný a tmářský věk ve středním, přechodném věku, a světlé zítřky ve svém, novém věku. A takové dělení přijímá i celá západní civilizace, ačkoli by se pro její jednotlivá území teoreticky dalo vymyslet třeba jiné dělení a třeba i přesnější. Irelevantní může být takové dělení pro jiné světadíly. Indiáni přistáním Kolumba nevkročili rázem do novověku, žili v něčem, co odpovídá někdejšímu evropskému pravěku nebo v případě indiánských civilizací evropskému starověku.

Zlatá bula uherského krále Ondřeje II., která byla vydána 24. 4. 1222 v Stoličném Bělehradě, byla podobně jako Magna carta libertatum, listinou vzniklou na nátlak šlechty po vojenských neúspěších krále, která regulovala vztahy především mezi králem a šlechtou. V případě uherského státu se Ondřej II. Několikrát neúspěšně pokusil dobýt Halič, toho využila střední šlechta (zde označovaní jako iobagiones nebo služebníci – servientes) k tomu, aby si nechala potvrdit některé požadavky (které ovšem nebyly do budoucna ze strany krále dodržovány). Listina potvrzuje řádný soud, svolávání sněmu, zprošťuje šlechtu a duchovenstvo platit daně, potvrzuje svobodnou držbu. Nově není vyžadována neplacená vojenská účast za hranicemi země a v závěrečné pasáži Ondřej umožňuje šlechtě právo odporovat králi (obecně známé ius resistendi, i když zde není takto pojmenováno).

Druhý díl cestopisu.

Soužití tří synů moravského markraběte Jana Jindřicha (+1375) bylo velmi komplikované, existovaly období, kdy všichni bratři spolu dokázali vycházet a vzájemně se podporovat (snaha prosadit Jana Soběslava na olomoucký biskupský stolec v 80. letech 14. století, stejně jako vzorná spolupráce Jošta s Prokopem ve stejné dekádě), ale mnohem častěji se kroky příbuzných široce rozcházely, takzvané moravské markraběcí války trvaly značnou část dospělého života mladšího markraběte Prokopa.

Rytíři měli jako jiná skupina svoji vlastní kulturu, které velmi rychle ovlivnila šlechtické prostředí, dalo by se říct splynula se šlechtickým prostředím. Vždyť všichni rytíři byli příslušníci šlechty.

Aktualisovaný článek

V roce 1775 Gelasius Dobner u nás poprvé zveřejnil texty kroniky t. zv. Fredegara. Podle ní si roku 627 zvolili Slované za krále franského kupce Sáma. Z mlhy naší nejstarší historie vystoupilo do té doby neznámé jméno prvního písemně doloženého vládce Slovanů. F. Palacký to hodnotí slovy: Význam jeho zasluhoval větší a stálejší památky u potomků, nežli se mu dostalo. Již v době kronikáře Kosmy ztratilo se jeho jméno v pověstech národu našeho. Historie česká teprve od roku 1775 mu v zápiskách svých, a to ne bez odporu, místa popřála.

Očistec (Purgatorium) řešil hned dva problémy najednou. Prvním byl problém soudu, kde se rozhodovalo, zda člověk půjde po své smrti do Nebe nebo v horším případě do Pekla. Pokud by se rozhodovalo hned po smrti, nebylo by žádných kontroversí. Pokud ale mělo konečné rozhodnutí padnout až během Posledního soudu, duše zemřelých musely nutně někde do tohoto okamžiku někde přebývat (jinou možností byl pozemský ráj, který se měl nacházet kdesi na východě). A odtud se jim také modlitbami dalších věřících mohlo pomoci ke spasení. To úzce souvisí s řešením druhého problému.Platby nebo dary, zajišťující v klášterech nebo jiných církevních institucích mše nebo modlitby za spásu duší zesnulých příbuzných, tvořily značný finanční příjem církve. Mít očistec se vyplatilo již ve světě pozemských radostí.

Jako student jsem se kdysi pokoušel řešit staletou záhadu tzv. svatováclavského denáru epigrafickým rozborem záhadného opisu jeho reversní strany, přičemž jsem postupnou analýzou jednotlivých liter dospěl ke čtení RULFLLRVVS, které jsem se následně pokusil zapojit do historických souvislostí poněkud násilným výkladem, podle něhož by se mělo jednat o zkomolené jméno Arnulfa Bavorského.¹⁾ Tím mělo být prokázáno, že denár byl skutečně ražen knížetem Václavem. Bohužel jsem přitom ale ignoroval veškeré numismatické argumenty, opírající se o výskyt této mince pouze v pokladech z Pobaltí z počátku XI. stol.