Kalendárium

Články

Kolonizace

Na počátku druhého tisíciletí našeho letopočtu začal v západní Evropě značně růst počet obyvatel, snad díky zlepšení klimatických podmínek. Dnes přesně nevíme, co bylo příčinou, a co následkem, důležité je, že se k zajištění obživy zlepšovaly zemědělské nástroje, zaváděly nové techniky hospodaření, kácením a žďářením (vypalovaním) lesa a vysoušením močálů se získávala nová zemědělská půda. Byly zakládány vesnice v odlehlejších polohách, vznikala města jako právní subjekty. Pohyb obyvatel byl značný nejenom v rámci států, ale i mezinárodně. Tento proces dnes nazýváme kolonizace.

Mor (1346-1352)

V polovině 14. století zachvátil Evropu největší mor v lidských dějinách. V nejvíce postižených oblastech (velkých městech v západní Evropě) mu podlehlo až mezi 30-70% obyvatel. Předpokládá se, že počet obyvatel mezi lety 1347 a 1352 se snížil asi o 40%.

Fridrich Barbarossa a III. křížová výprava 2. část

Po Barbarossově smrti zavládlo v řadách křižáků zděšení a beznaděj. Císař se totiž pro všechny ozbrojené poutníky stal téměř otcovským symbolem: vojevůdcem, který se o své vojáky stará, ochraňuje je, sdílí s nimi všechny nepříjemnosti, nedostatky i nebezpečí, snáší s nimi hlad, žízeň i únavu a bdí nad jejich životy během celé ozbrojené pouti. Samozřejmě zde rovněž působilo středověké sakrální pojímání panovníka, víra v jeho Boží vyvolení a fortunu, která zajistí úspěch i těm, kterým vládne.

Fridrich Barbarossa a III. křížová výprava 1. část

V této studii se zabývám vojenským tažením Fridricha Barbarossy v rámci Třetí křížové výpravy. Kterékoli téma spojené s osobností, jež zastává tak pevné místo v historickém povědomí jako Fridrich Barbarossa, je pro každého historika nepochybně velkou výzvou, a není proto potřeba ho nijak zvláště zdůvodňovat. Tato skutečnost, podobně jako ta, že osoba prvního císaře pocházejícího z rodu Štaufů stojí již od samého začátku v centru pozornosti autorů historických prací, ovšem představuje pro autora současně nemalý závazek. Také téma samotné Třetí křížové výpravy (obdobně jako témata křížových výprav všeobecně) se nepochybně odedávna těší velké a zasloužené pozornosti a to jak evropských, tak arabských historiků.

Diviš Bořek z Miletínka

Nižší šlechtic původem z Hradeckého kraje se stal jedním z nejdůležitějších husitských politiků. Úchvatem majetků Opatovického a Sezemického kláštera získal rozsáhlý pozemkový majetek, který mu umožnil přesídlit na Kunětickou Horu. V průběhu své kariéry byl hejtmanem v Hradci Králové, Chrudimi, Litomyšli a Vysokém Mýtě. Na závěr svého života většinu majetkových zisků legalizoval, zhruba dva roky byl i purkrabím Pražského hradu. Jako voják měl střídavé úspěchy, často prohrával. V nejdůležitější bitvě u Lipan, které velel, ovšem zvítězil.

Zikmund Lucemburský – císař ve stínu husitů (III. díl – Boj o českou korunu)

Až doposud rozšiřoval a upevňoval mladší ze synů Karla IV. svou moc daleko za hranicemi českých zemí, kde naopak císař Karel, blahé paměti, cílevědomě a velmi úspěšně budoval svou mocenskou i rodovou základnu. Úspěšným vládcem ve Svaté říši římské a také na evropském kolbišti mohl být Karel teprve tehdy, když dostatečně konsolidoval své pozice v Čechách, a kdy mohl bezezbytku využít velké hmotné zdroje českých zemí. Zároveň jako český král držel ve svých rukou nejpřednější z kurfiřtských hlasů v Říši. A stabilní i úspěšná vláda v Říši umožňovala tomuto velikánu lucemburské dynastie nejen reformovat ústrojí zdejšího složitého soustátí, ale také vydobýt svému rodu vůdčí pozici ve střední Evropě. Zikmund si toho byl moc dobře vědom. I proto nepřestával nikdy snít o tom, že získá vládu v Čechách.

Zikmund Lucemburský – císař ve stínu husitů (II. díl – Obránce Západu a sjednotitel církve)

Na 25. září 1396 Zikmund nezapomněl do své smrti. V tento sen se stal jedním z hlavních aktérů nešťastné bitvy u Nikopole, kde sultán Bajezíd I. (1389—1402) uštědřil křesťanům drtivou a zahanbující porážku. Bitva, ve které bylo z vojenského hlediska špatně snad úplně všechno, se strhla ve chvíli, kdy turecké vojsko vyrazilo osvobodit křižáky obléhanou Nikopol. Tu pevně sevřeli západní rytíři podporovaní benátsko-janovsko-rhodským loďstvem. Nutno podotknout, že hlavní vinu na porážce nenese Zikmund, ale velitelé křižáckých vojsk, především ti ze západní Evropy, kteří spolu se svými muži pojali celé tažení jako dobrodružství z rytířských bájí. Očekávali vítězné vavříny, náruče krásných žen a sem tam nějaké střetnutí s údajně nevzdělanými a špinavými nájezdníky z východu.