Bitva u Las Navas de Tolosa (červenec 1212)
Alfonso, podporovaný toledským arcibiskupem Rodrigo Jiménezem de Rada a samotným papežem Inocentem III., se hodlal maurským Almohadům postavit. Evropou letěla výzva na podporu tažení a roku 1212 na Velikonoce se v Toledu začali shromažďovat křižáci z Itálie, Francie a dokonce i z Německa. Pomoc Kastílii přislíbilo také Aragonsko, Portugalsko, Léon a Navarra. 20. června se toto velké kosmopolitní vojsko vydalo na jih. V předvoji postupovali evropští křižáci, které vedl Diego López de Haro. Střední voj vedl Pedro II. Aragonský a v zadním voji jako vůdce výpravy král Alfonso VIII. Kastilský.
Iberský poloostrov na přelomu 12. a 13. století, podle https://archivoshistoria.com/las-navas-de-tolosa-batalla-y-consecuencias/
Křesťanské vojsko bylo obrovské, ale i tak Miramamolinovo vojsko převyšovalo početně křižáky. Tak velké vojsko složené z vojáků z různých oblastí bylo logicky i velice nedisciplinované a dalo se těžko kontrolovat. Hlavně francouzští rytíři v předvoji spíše plenili, drancovali a pobíjeli nekřesťanské obyvatelstvo. 25. června nedisciplinovaný kontingent francouzských rytířů obsadil Calatravu, o kterou calatravský rytířský řád přišel nedávno. Hrad Calatrava (Qalat Rawaah čili Válečný hrad) byla pevnost 110 km od Toleda na březích řeky Guardiana. Zde po roce 1157 vznikl nejstarší španělský mnišský vojenský řád z Calatravy. Alfonso zakázal město plenit a místo toho ji znovu předal calatravským rytířům. Nezvladatelní francouzští křižáci se pak po těchto hádkách vrátili zpět domů. Alfonso však pokračoval dál k Las Navas de Tolosa a tam narazil v pohoří Sierra Morena 13. července na hlavní armádu Miramamolina. Vše bylo připraveno k dalšímu velkému střetu muslimů a křesťanů.
Složení armád
Křižáci
Počty nejsou známy. Velké kosmopolitní křižácké rytířské vojsko včetně španělských vojenských rytířských řádů (Santiago, Calatrava) a také johanitů a templářů.
králové: Alfonso „Šťastný" VIII. Kastilský, Pedro II. Aragonský, Sancho „Silný" VII. Navarrský
preláti, hrabata, vikomtové a šlechtici: toledský arcibiskup Rodrigo Jimenéz de Rada, Hug d´Ampurias, Sanche, Ganzalo Nuňez de Lara, Suero Téllez, Raymond de Turenne, Guillem de Cardona, Joffre de Rocaberti, Goméz Garces de Agoncillo (korouhevník Navarry), Miguel de Luesia (korouhevník Aragonu), Diego López de Haro (pán Vizcaye), Guillem Aguilón de Tarragona, Nuňo Sanche, Rodrigo Pérez de Villalobos, Garcia Roméu, Fernando García, Miquel de Rada, Ruy Díaz (vedl calatravské rytíře), Aznar Pardo a mnoho dalších
Almohadové
Počty nejsou známy, ale vojsko bylo v početní převaze. Vojsko Almohadů bylo složené hlavně z Andalusanů, Berberů a mužů ze severozápadní Afriky tzv. Maghreb. Za elitní jednotku můžeme označit tradiční černošskou gardu (Abid) sultánů tvořenou otroky rekrutovanými v oblasti Senegalu.
velitel: chalífa Muhammad al-Násir Ibn Jakúb (Miramamolin)
Bitva
Dva dny pokračovaly v pohoří Sierra Morena menší šarvátky. 16. července se křižácké vojsko sešikovalo a připravilo na bitvu. Rozložení se liší podle zdrojů. Ve středu prvního šiku byl Diego López de Haro a muži hlavně z Kastilie a Leónu. Následovala pěchota a těžké rytířské jezdectvo v posledním sledu. Levé křídlo za prvním šikem vedl Pedro II. Aragonský a jeho muži, pravé křídlo pak Sancho VII. a muži z Navarry. Za středem byl hlavní šik křižáků pod velením Alfonsa VIII. Zde také byli i elitní členové vojenských křižáckých řádů (templáři, johanité, bíle odění calatravští a červeně odění rytíři Santiago). Na muslimské straně stály ve středu velké formace pěšáků a jízda byla umístěna na křídlech. V týlu byl tábor opevněný palisádou, kde sledoval bitvu Miramamolin. Tábor chránila Miramamolinova černošská garda.
Bitvu začal útok leónských rytířů Lópeze de Hary na pěší středovou formaci Almohadů vyzbrojenou kopími, oštěpy, luky a praky. Útok byl odražen a pak za obrovského rachotu bubnů vyrazila do útoku těžká andaluská a lehká mauretánská jízda. Také na straně křižáků bojovalo množství pěšáků a ti nyní zastavili muslimský útok střelbou z kuší, praků a luků. Po odražení útoku došlo ke sporům mezi Berbery a Andalusany. Andalusané začali dezertovat a tak hlavní tíhu bitvy mělo nést africké vojsko.
Nyní Alfonso vyslal do útoku rytířské kontingenty Kastilie a křídla Pedra Aragonského a Sancha Navarrského. Oba měli lví podíl na velkém vítězství. Levé křídlo bylo útokem Sancha proraženo a navarrští rytíři se dostali až k nádhernému stanu Miramamolina. Dokázali pobít i chalífovu černošskou gardu a Miramamolin už na nic nečekal a utíkal z bojiště zpět do Sevilly. Maurské vojsko se zhroutilo.
Postavení armád a jejich pohyby, podle https://www.malagahistoria.com/malagahistoria/navas_de_tolosa.html
Výsledek
Ztráty maurské armády byly obrovské. Odhaduje se třetina celého vojska. Na křesťanské straně byly ztráty v tak těžkém boji asi také velké s výjimkou dobře vyzbrojených rytířů. Tam kronikáři uvádějí jen 25 až 30 mrtvých Španělů. Křesťané získali velkou kořist a například koberec z Miramamolinova stanu visí dodnes v klášteře Las Huelgas v Burgosu jako připomínka na nejslavnější bitvu reconquisty a španělské historie.
Touto porážkou se zhroutila moc islámské nadvlády v jižním Španělsku. Andalusie byla postupně dobyta během čtyřiceti let. Nakonec se udržel jen muslimský emirát v Granadě. Ale i ta padla v roce 1492 při tažení Fernanda II. Aragonského a Isabely I. Kastilské.
Zdroje:
William Weir, Bitvy, které změnily svět, Alpress 2004
John Colvin, Rozhodující bitvy, BB/art 2004
internet (např. www.deremilitari.org), zdroje o složení armád v bitvě vychází z kronik a knih: Chronique latine des rois de Castille , Rapport envoyé au Pape - Alphonse de Castille, Historia de los Hechos de España - Rodrigo Jiménez de Rada, Armorial de Las Navas de Tolosa - Agustín Jesús Rodríguez, Anales de la Corona de Aragón - Jeronimó Zurita