Hugo Kapet se v roce 987 stal franckým králem, když nahradil předchozí dynastii Karlovců a ubránil se nárokům Huga z rodu Robertovců. Aby byla zajištěna královská kontinuita Kapetovců, nechal králem pomazat i svého syna Roberta. K ceremonii došlo roku 987 v Orleáns, jako samostatný král pak Robert působil od počátku devadesátých let.

Předchozí díl: Francie prvních Kapetovců - Hugo Kapet

Pramenná základna k vládě Hugova syna je mnohem příznivější než k vládě jeho otce. Existuje dokonce i králův životopis, sepsaný Helgaudem, značnou pozornost králi věnuje i burgundský mnich Rodulfus Glaber. V pramenech je líčen většinou kladně: například merseburský biskup Dětmar jej popsal jako „mírumilovného a ve všem ctnostného krále Roberta".¹

Stav na venkově se za Robertovi doby zhoršil. I když se snížilo množství hladomorů, stále přibývalo množství nesvobodných rolníků, kteří upadali do poroby.² Přesto je stav chudých vrstev v příslušném období těžko určitelný, neboť část intelektuálů této doby přistupovala k této skupině obyvatel s poměrně silnou arogancí.

Pro budoucí vývoj vztahů Francie a ostrovního království je také třeba zmínit, že roku 991 se dcera normandského vévody Richarda II. Emma Normanská provdala za anglického krále Ethelreda II. Ethelred hledal v Normanech oporu proti svému velkému nepříteli, proti Dánům. Tak začal na dvůr anglosaského panovníka silněji pronikat normanský vliv.

Již roku 996, kdy se stal po smrti otce samovládcem, se Robert vymanil z otcova vlivu a vymanil se ze svého neuspokojivého sňatku s Rozalou. Starší choť mu nedokázala porodit mužského potomka, což by vážně ohrožovalo kapetovskou dynastii. Jeho další sňatek s Berthou, vdovou po Odovi z Blois, byl pak prvnímu manželství velmi podobný a také nesplnil cíl ve smyslu „získání" mužských potomků. Navíc se objevil konflikt s papežem kvůli blízkému příbuzenskému vztahu mezi Robertem a Berthou.

Papež Řehoř V.³ se proti Robertovu sňatku stavěl velmi přísně. Na dvou synodách (997 – Pavie, 998 – Řím) sňatek odsoudil a exkomunikoval biskupy, kteří sňatek schvalovali. Samotnému králi bylo pohrozeno církevní klatbou. Vztahy se neustále vyhrocovaly a uklidnila je až papežova smrt roku 999, kdy byl Otou III. dosazen papež Silvestr II. To nebyl nikdo jiný než Robertův učitel Gerbert.

Nakonec se však odloučil i od Berthy a oženil se znovu. Třetí manželství s Konstancií, uzavřené roku 1004, přineslo Robertovi konečně vytoužené mužské potomky, a to hned tři: Huga, Jindřicha a Oda. Následujíc příkladu svého otce (a ostatně i Karlovce Lothara) nechal Robert ještě za svého života nejstaršího syna Huga pomazat na krále. Hugo, nesoucí dědečkovo jméno, však záhy zemřel a jeho místo zaujal Jindřich, který byl dva roky po Hugově smrti roku 1027 korunován na spolukrále.

Vztah s Konstancií byl všechno, jen ne harmonický. Královna se neváhala všemožně prosazovat, bez ohledu na zájmy svých synů. Ani královnin doprovod z Provence, známý svou extravagantní módou, se na kapetovském dvoře nesetkal s pochopením. Královnina nejistota však byla oprávněná, sám Robert ji k tomu dával důvody. Robert se na konci první dekády nového tisíciletí odebral do Říma a s ním byla i Bertha. Konstancie se mohla důvodně obávat, že si Robert vyžádá papežský dispenz, což by zásadně ohrozilo postavení královny i jejích synů.

Roberta zaměstnávaly i snahy o zvětšení původní královské domény, což by zřejmě značně pomohlo královské moci. Podařilo se mu připojit Burgundsko, které propůjčil v léno synovi Jindřichovi.

Robert II. Zbožný, Robinet Testard, Grandes Chroniques de France, vers 1471, Paris, Bibliothèque nationale de France, Fr.2609. Zdroj: Wikimedia

Stejně jako Lothar a Hugo byl i Robert současníkem otonských vládců a musel tedy nějakým směrem řídit „francouzsko-německé" vztahy.⁴ Po smrti Oty III. roku 1002 vymřela hlavní větev Otonů po meči, takže nastoupil bavorský vévoda Jindřich III. Syn nechvalně známého Jindřicha II. Svárlivého usedl na římský trůn jako Jindřich II. Svatý. Jindřich upustil od nereálných politických plánů Oty III.⁵ a soustředil svou politiku na zaalpské země. I přesto na italské záležitosti nezanevřel, nechal se zvolit langobardským králem a roku 1014 byl korunován římským císařem. S Robertem řešil zejména otázky burgundského království. 

Vztahy mezi Jindřichem a Robertem byly spíše pozitivní, při osobním setkání nedocházelo k žádnému vyvyšování se ze strany otonského vládce.⁶ Možnou spolupráci proti společnému nepříteli Odovi II. z Blois však zhatila řada věcí. Robert II. například podporoval aspiraci Viléma V. Akvitánského na italskou korunu. Primárně ale jednání znemožnila smrt, neboť Jindřich II. skonal roku 1024, aniž by zanechal mužské potomky.⁷

Jaksi smutným primátem Robertovým je jeho zásah proti kacířům v Orleánsu. V roce 1022 nechal Robert jako první křesťanský panovník upalovat heretiky. To mu přineslo sympatie mnišského hnutí a přídomek „nejkřesťanštější král". Tvrdý postup vůči kacířům byl patrně ovlivněn i postavením těchto lidí. Nešlo o chudé obyvatele, ale o vysoké představitele v církevní organizaci.

Z kacířství byl obviněn i královnin zpovědník, Konstancie se ho proto rázným způsobem zřekla. Královna nakonec neuspěla ani ve snaze prosadit na orleánský biskupský stolec Theodericha. Robert zde sice byl výjimečně s manželkou za jedno, nechtěl si však rozhněvat mocného šlechtice Oda II. z Blois,⁸ který na místo prosazoval Odalricha.

Proti Odovi byl naladěn hrabě z Anjou, Fulko III. Nerra,⁹ který byl bratrancem královny. Tito dva společně získali veliký vliv, takže mohli například bez jakýchkoliv následků přímo na dvoře Roberta zavraždit králova důvěrníka Huga z Beauvais.

I přesto, že do populárně naučné literatury pronikl jako král skandalista, který se oženil se sestřenicí, byl Robert opravdu „Zbožný" tak, jak to vnímala soudobá církev. Král byl dokonce považován za nadpřirozenou bytost, která měla být schopna léčit lidská bolestivá onemocnění. To vzniklo patrně jako protiklad panovníkovy absolutní bezmoci politické…

Ke konci života musel nadto Robert čelit povstání vlastních synů. Roku 1030 obsadili důležitá místa v zemi, o rok později se však s otcem usmířili. Král Robert zemřel nedlouho po usmíření se syny.

Jindřich I. 

Ze všech prvních Kapetovských vládců o něm víme nejméně. Ve většině přehledech o francouzském středověku bývá jen okrajově zmíněn, za což vděčí chabé pramenné základně a také faktu, že za jeho panování dosahoval úpadek královské moci vrcholu.

Z útržkovitých zpráv vyplývají negativní postoje, které vůči Jindřichovi zaujímali francouzští církevní hodnostáři již v čase kolem korunovace v Remeši. Jindřich je označovaný jako falešný, měkký a těžkopádný muž, který se pro roli panovníka absolutně nehodí.

Po Robertově smrti se jej pokusila sesadit Konstancie, která se neváhala spojit se svým někdejším protivníkem Odem II. z Blois. Jindřich se však dokázal domoct podpory některých vlivných feudálů, jmenovitě Fulka III. Nerry z Anjou, Balduina IV. Flanderského, a hlavně normandského vévody Roberta I.¹⁰ Král byl dokonce nucen hledat u normandského vévody útočiště před Odem II. z Blois.¹¹

Nakonec se však Jindřich u moci udržel. Dost k tomu dopomohl fakt, že po smrti burgundského krále Rudolfa III. roku 1032 vznesl Odo nárok na burgundský trůn. Tím ale zasáhl do zájmů římského císaře Konráda II. Jindřicha a Konráda tak pojil společný nepřítel, a tak byl uzavřen spojenecký spolek. Ve společných akcích srazili francouzský král a římský císař Odu na kolena a tomu roku nezbylo než žádat o mír.¹²

Roku 1034 také zemřela Konstancie a bratr se po matčině smrti choval loajálně. V tomto období po uklidnění bojů si Jindřich vzal Matyldu, jejíž původ není jednoznačně známý, která ovšem o deset let později zemřela, aniž by povila králi mužského potomka. V roce 1037 při vpádu do Lotrinska skonal králův nepřítel Odo II. z Blois. Jeho země byla rozdělena mezi jeho syna Theobolda a Štěpána.

Kdo patrně těžil ze své loajality vůči králi, byl normandský vévoda Robert I. Ďábel.¹³ Od krále získal do držení Vexin. Roku 1034 se vévoda rozhodl, že se vydá do Svaté země. Protože neměl legitimního potomka, prosadil do čela země svého nemanželského syna Viléma. Když se mu podařilo přimět velmože k přísaze věrnosti malému Vilémovi, vydal se na pouť. Živý se již nevrátil, skonal v Nikáji roku 1035. Jindřich Vilémovo následnictví uznal. Na počátku čtyřicátých let sice vytáhl do Normandie, nicméně účel tohoto tažení není znám.

Po smrti Fulka Nerra z Anjou nastoupil do čela hrabství Godefrid Martell, jehož postoje vůči koruně nebyly tak korektní jako Fulkovy. Godefrid sebevědomě prosazoval svůj vliv v Akvitánii a v Burgundsku. V krizový moment, kdy proti králi povstal bratr Odo, se však Godefrid postavil za Jindřicha I.¹⁴

Je také na místě zmínit, že roku 1042 zemřel Harthacnut, anglický král a syn Knuta I. Velikého. Na trůn byl povolán Eduard Vyznavač, žijící v exilu v Normandii. Společně s ním do Anglie přišla i normanský doprovod.¹⁵ Eduardova vláda je nazývána „normanskou předehrou", král se výrazně inspiroval normanským stylem vlády, přivedl normanské duchovní a rádce. Založil také královské opatství ve Westminsteru.

V roce 1043 se Jindřich setkal s novým sálským králem Jindřichem III. Jindřich III. plánoval sňatkem s Anežkou z Poitou získat lepší postavení v Burgundsku a na setkání se snažil získat souhlas francouzského krále. Tak získal Godefrida jako spojence proti synům Oda II. z Blois i proti případným zásahům francouzského krále v Lotrinsku. O rok později ostatně došlo ke vzpouře hornolotrinského vévody, který se obával rozdělení říše ze strany krále.¹⁶

V bojích se syny Oda II. zvítězil Godefrid Martell z Anjou, nicméně z výhry neváhal těžit ani zprostředkovatel míru, francouzský král Jindřich. Odňal hraběti Štěpánovi opatství St. Médard v Soissos a podřídil je královské ochraně. Současně s tím však výrazně narostla moc hraběte z Anjou, Godefrid Martell získal roku 1051 hrabství Maine.

Sílící moc Anjouovců¹⁷ se stala trnem v oku nejen králi Jindřichovi, ale i normandskému vévodovi Vilémovi II. Bastardovi. Vilém ostatně navázal s králem dobré styky, neboť mu Jindřich roku 1047 poskytl vojenskou podporu proti odbojné šlechtě. Vilém a Jindřich se tak nyní semkli proti sílící moci Godefrida z Anjou.

Naopak nedůvěru mohl vyvolávat blízký vztah Godefrida z Anjou s římským panovníkem Jindřichem III. Francouzský král měl údajně dokonce plánovat vojenský zásah do Říše v době, kdy se hlavní síly Jindřicha III. nacházely v Itálii. Nakonec však z plánů sešlo.¹⁸ Ostatně i další postup, kdy Jindřich nijak nevyužil svízelného postavení římského císaře, nenasvědčuje, že by snad Kapetovec plánoval do poměrů v Říši výrazněji zasáhnout. Ostatně roku 1048 došlo k setkání francouzského krále a římského císaře, kde byly případné spory urovnány.

V roce 1048 vytáhl Jindřich za podpory normandského vévody Viléma II. a Theobalda z Blois proti Godefridovi Martellovi. Král uspěl, nicméně skutečným vítězem celé situace se zdál být Vilém II., který získával stále větší a větší vliv. Hvězda normandského vévody měla jednou francouzskému králi přerůst přes hlavu: k tomu však až na příslušném místě.

Již koncem čtyřicátých let se v Kyjevě objevili poslové francouzského krále, kteří chtěli s místním vládcem Jaroslavem Moudrým dojednat sňatek Jindřicha I. a Jaroslavovy dcery.¹⁹ S poselstvem z Kyjeva odjela Jaroslavova dcera Anna Kyjevská²⁰ a nejspíš roku 1051 došlo v Remeši na svatbu. Anna měla ve francouzské historii sehrát ještě poměrně podstatnou roli.²¹

JIndřich I. a Anna Kyjevská, Chroniques de Saint-Denis, mezi 1332 a 1350, British Library Royal 16 G VI, f. 269v

Manželství splnilo svůj primární účel: narodili se synové Filip, Robert a Hugo. Jméno prvorozeného syna a budoucího krále bylo patrně Anniným nápadem. Toto jméno bylo rozšířeno v Byzanci, s níž byla Anna také spřízněna.²² I přesto, že toto jméno nebylo v kapetovské rodině tradiční, nakonec se ujalo velmi dobře.²³

Vilém se roku 1052 oženil s dcerou flanderského vévody Balduina V. Matyldou.²⁴ Jindřich I. následně vstoupil do spojeneckého svazku s Godefridem Martellem a vznikl tak jakýsi kapetovsko-anjouovský spolek.²⁵ To ovšem mělo i své negativní dopady, neboť v obavě před takovýmto spolkem se například Theobald z Blois přimknul k Jindřichovi III.

Vilém navíc triumfoval a když Jindřicha a Godefrida porazil na bitevním poli, neváhal sesadit rouenského arcibiskupa a dosadit na jeho místo vlastního kandidáta. Dokazoval tím svou církevní svrchovanost a pevnou vládu nad zemí.

Celá věc kolem hraběte z Blois se opět řešila na osobním setkání Jindřicha I. a Jindřicha III. roku 1056. Tentokrát se ovšem pokazilo vše, co se pokazit mohlo a Jindřich I. se dokonce musel zachránit útěkem, neboť jej římský císař vyzval na souboj.

Rok nato se Jindřich opět vydal na tažení do Normandie a opět byl odražen. Za úspěch pak mohl považovat, když byl roku 1059 pomazán na krále jeho syn Filip. Ceremonii přihlíželi i dva papežští legáti.²⁶ Kontinuita rodu byla zajištěna. Roku 1060 pak starý král Jindřich skonal.

Další díl: Francie prvních Kapetovců - Filip I., Ludvík VI. a Ludvík VII.

---

1.  MARSIPOLITANUS, Thietmarus. Kronika. Přeložil Bořek NEŠKUDLA, přeložil Jakub ŽYTEK. Praha: Argo, 2008. Memoria medii aevi. ISBN 978-80-257-0088-4. Str. 243. ↩︎

2.  Hladomory přesto nezmizely. Rodulfus Glaber podává svědectví o jednom mimořádně silném hladomoru z let 1005 – 1006, kdy se měl ve Francii objevit i kanibalismus. ↩︎

3.  Řehoř V. byl dosazen císařem Otou III. Byl současně císařovým bratrancem. ↩︎

4.  V 10. a 11. století ještě nelze mluvit o Francii a Německu v dnešním slova smyslu. ↩︎

5. Ota III. měl vizi slavného obnovení římského impéria v křesťanské podobě. Roku 999 dosadil na papežský stolec francouzského učence Gerberta z Aurillaku (Silvestr II). Nakonec však idealistické plány ztroskotaly. ↩︎

6. Rodulfus Glaber dokonce dosvědčuje úctyhodné chování ze strany římského císaře: během jednání u řeky Másy totiž vstal časně ráno a šel za francouzským králem na jeho břeh řeky, ač to mohlo být považováno za pokořující. Dle burgundského mnicha se tehdy císař řídil heslem „Čím větší jsi, tím více se pokořuj." Příslušná pasáž viz R. GLABER, Dějiny světa v čase milénia s. 78. ↩︎

7. K moci se po Jindřichově smrti dostal první panovník Sálské dynastie Konrád II. Obořil se na Vilémovy snahy a akvitánský vévoda byl nucen se stáhnout. ↩︎

8. Odovi se podařilo rozšířit svou doménu tak, že se Kapetovci octli v sevření tohoto hraběte. Celou situaci komplikoval i fakt, že Odo byl příbuzným Berthy, od níž se král stále důrazně nedistancoval.  ↩︎

9. Fulko III. Nerra je i v rodokmenu Jindřicha Plantageneta, kterému se později podařilo získat obrovské državy ve Francii a navrch ještě anglické království. ↩︎

10. Robert I. byl otcem Viléma Bastarda. Ten zásadně ovlivnil dějiny středověku, když roku 1066 porazil Harolda Godwinsona a ovládl Anglii. Vztah Roberta a Jindřicha byl pro Viléma zásadním.  ↩︎

11. Normandský dvůr skýtal úkryt nejen Jindřichovi I., ale i Eduardu Vyznavači, synovi anglického krále Ethelreda II. V té době v Anglii vládl dánský král Knut Veliký a syn někdejšího krále tak raději pobýval v Normandii, kde byl i vychováván. ↩︎

12. Konrád nicméně během tažení roku 1034 natrvalo připojil Burgundské království k Říši. ↩︎

13. Jako normanský vévoda Vilém II. Situace kolem Viléma Dobyvatele (či Bastarda) může být přirovnána k ne nepodobnému případu českého knížete Břetislava I. ↩︎

14.  Jindřichův bratr Odo ostatně již v minulosti podporoval Oda II. z Blois. ↩︎

15. Eduard sám byl ostatně napůl Norman, jeho matka Emma byla sestrou normandského vévody Roberta I. Ďábla. ↩︎

16. Podle některých zdrojů měl hornolotrinského vévodu Godrieda Bradatého podporovat i král Jindřich I., což se ovšem jeví jako nepravděpodobné. ↩︎

17. Neplést s Anjouovci, kteří později vládli na Sicílii, v Neapoli v Uhrách či v Polsku, tito odvozují svůj původ od Karla z Anjou, syna francouzského krále Ludvíka VIII. ↩︎

18.  Je zajímavé, že biskup Wazo, který přiměl Jindřicha slevit ze svých nároků, nejprve apeloval na královu čest – bezvýsledně – a až pak na staré smlouvy mezi Kapetovci a Sálskými. Celá historka ovšem nemusí být pravdivá, neboť Jindřich patrně neplánoval invazi do Říše. ↩︎

19.  Kyjevský kníže Jaroslav Moudrý dokázal konsolidovat staroruský stát po nepokojích, které vypukly po smrti Jaroslavova otce Vladimíra I. Svjatoslaviče. Jaroslav se obratně pohyboval na poli zahraniční politiky a udržoval dobré vztahy i s římským císařem Jindřichem III., s nímž uzavřel obchodní dohodu.  ↩︎

20. Tutéž dceru se Jaroslav patrně snažil provdat za římského císaře Jindřicha III. Jaroslavova sňatková politika mu zajistila cenné kontakty: díky nim měl styky s Byzancí, Arpádovci, Piastovci, dánskými, norskými i švédskými panovnickými rody a nově i s francouzskými Kapetovci.  ↩︎

21.  Ruský historik Karamzin považoval za jeden ze zásadních faktorů i přešlap Roberta II., když se oženil s Bertou. V Karamzinově podání je však celá situace samozřejmě lehce pokroucena ruským nacionalismem. ↩︎

22.  Je zde míněna Anna Byzantská, manželka kyjevského knížete Vladimíra I. Svjatoslaviče.  ↩︎

23.  Mezi jeho nositeli byli i panovníci, kteří jsou obecně považováni za nejvýznamnější panovníky francouzského středověku: Filip II. August a Filip IV. Sličný. ↩︎

24.  Vilém tak učinil navzdory zákazu papeže Lva IX. ↩︎

25.  Godefrid a Jindřich I. v první polovině 50. let napadli Normandii, nicméně operace nepřinesla své plody. ↩︎

26.  Ve vztahu Jindřicha I. k papežství je zajímavé uvést, že Jindřich zaujímal spíše odmítavý postoj k reformnímu papežství, které tak horlivě prosazoval Jindřich III.  ↩︎