Jeden z nejoblíbenějších svatých na světě – Mikuláš, neboli Santa Claus

Autor: Tekla <(at)>, Téma: Ostatní, Vydáno dne: 25. 11. 2007

Historická postava, křesťanský mučedník, světec opředený legendami, kouzelný pohádkový dědula i produkt marketingového průmyslu…

V předvečer svého svátku navštěvuje v doprovodu čertů a anděla většinu našich domácností s malými dětmi a nosí jim dárky. Na hlavě mívá vysokou biskupskou čepici, tvář mu zdobí dlouhý bílý vous a v ruce třímá zlatou berlu. To je Mikuláš, jak ho známe ze svého dětství.
Anebo – tlustý chlapík v červeném oblečku, s nosem téže barvy, brázdí se svým sobím spřežením štědrovečerní oblohu a hází dětem dary komínem. To je Santa Claus, jak k nám zhruba před dvaceti lety přišel s vlnou angloamerické kultury.
A znají ho i jinde, i když pod jinými jmény: svatý Nikola, Nikolas, Nikolaj, Mikolaj, případně Father Christmas nebo Papa Noel. Pořád se ale jedná o jednu osobu – světce, o kterém dnes už skoro nic nevíme, a přesto se na něj každý rok těšíme.

Biskup z Myry
Kdo tedy byl skutečný Mikuláš, jenž se později stal svatým a patronem Ruska, Lotrinska, dětí, panen, ministrantů, poutníků a cestujících, obchodníků, advokátů, soudců, notářů, lékárníků, hostinských, obchodníků s vínem, výrobců a obchodníků s parfémy, lodníků, rybářů, námořníků, vorařů, mlynářů, pekařů, obchodníků se zrním a semeny, řezníků, sládků, lihovarníků, sedláků, tkalců, obchodníků s krajkami a suknem, kameníků, dělníků v kamenolomech, knihařů, knoflíkářů, svíčkařů, hasičů zajatců, za šťastnou plavbu, proti nebezpečí vody a na moři, ke znovuzískání ztracených předmětů a proti zlodějům?

Abychom se o něm mohli něco dozvědět, musíme se vypravit o sedmnáct století zpět do doby, kdy byli křesťané pronásledováni a Římská říše se pomalu propadala do stále hlubší krize.

Mikuláš (Nicolaos, Mikuláš z Myry), pozdější biskup a světec, žil koncem 3. a na počátku 4. století. Narodil se pravděpodobně mezi roky 270 a 286 v maloasijské Pataře v Lykii, jako jediný syn bohatých křesťanských rodičů. Jediná informace, která je k jeho osobě historicky doložena, je ta, že se kolem roku 300, v mladém věku, (poté, co vykonal pouť do Svaté země), stal biskupem v lykijském městě Myře (dnešní Demre v Turecku). Údajně to bylo tak, že po smrti zdejšího biskupa se měl jeho nástupcem stát ten, kdo následujícího rána jako první vstoupí do chrámu. Byl jím právě Mikuláš, který hned poté, co jej přivezla loď z Palestiny, zamířil do kostela.

Za vlády římského císaře Gaia Galeria Valeria Maximina (vládl v letech 293-311) pokračovalo další vlnou pronásledování křesťanů – také Mikuláš byl zajat, několik let žalářován a mučen. Později, za vlády Konstantina Velikého, kdy bylo křesťanství zrovnoprávněno tzv. milánským ediktem s ostatními náboženstvími, se vrátil zpět do Myry. Údajně se zasloužil o propuštění tří měšťanů, neprávem obviněných z účasti na protistátní vzpouře ve Frýgii.

V roce 325 se účastnil jednání slavného 1. nikajského koncilu zaměřeného proti ariánství. Byl to historicky první ekumenický koncil – shromáždění biskupů křesťanské církve. Na sněm přijeli biskupové především z východní poloviny Římské říše. Mikuláš zde prý vehementně obhajoval existenci Nejsvětější trojice.

Měl také vykonat pouť do Říma. Zemřel 6. prosince v Myře někdy mezi lety 345 a 352.

(obr. – sv. Mikuláš na řecké ikoně)

Mikuláš ve fantazii legendistů
Podle legend se Mikuláš v mládí dozvěděl o jednom svém zchudlém sousedovi, jehož dcerám hrozilo, že skončí jako prostitutky, protože jim nemohl dát věno. Proto tajně v noci třikrát za sebou hodil do chuďasova domu měšce s penězi – část svého zděděného jmění. Mezi křesťany se pak rozšířilo, že Mikuláš rozdal svůj majetek a začali jej uctívat jako váženou osobu. (Tento čin mu v budoucnu zajistil i místo v Dantově Božské komedii).
Legendisté přičítají Mikulášovi i to, že přivedl k životu tři chlapce, které nechal jakýsi zlý hostinský rozsekat a naložit do kádě se solí. Kromě toho měl obyvatelům Myry pomoct v době hladomoru tím, že zázračně rozmnožil bochníky chleba.

Ke konci života podnikl cestu do Říma – při zpáteční cestě se prý zastavil v Bari (hlavním městě Apulie), kde nějaký čas pobýval a kde díky své pozornosti zachránil život několika námořníkům.

(obr. sv. Mikuláš hází třem dívkám oknem zlato - 15. století)

Místo posledního odpočinku
V roce 1087 byly jeho ostatky převezeny do Bari v jižní Itálii, (byly uloupeny italskými námořníky nebo piráty v doprovodu dvou kněží Lupa a Grimoalda, ze sarkofágu náhrobního kostela v Myře), údajně proto, aby byly ochráněny před muslimy. Jsou tam uložené dodnes – v kryptě baziliky San Nicola (sv. Mikuláše) na Lungomare Imperatore Augusto. Kostel byl postaven právě k uchovávání světcova těla na troskách byzantského guvernérova paláce. Dodnes patří k nejvýznamnějším románským církevním stavbám v jižní Itálii. Jeho nejcennějšími památkami jsou kromě Mikulášova hrobu ciborium, (nádoba na konsekrované hostie) z 12. století, jediné úplně zachovalé z té doby v Apulii, a také slavný Eliášův biskupský trůn z bílého mramoru, který pochází z 11. století a patří k nejmimořádnějším uměleckým dílům Apulie.
Ostatky jsou stále oblíbeným cílem mnoha poutníků. Zdejší obyvatelé pořádají každoročně 8. května – tedy v den výročí jeho přenesení – velkou slavnost. Ta se odehrává na moři a věřící při ní plují na člunech k Mikulášově soše. V předvečer této plavby se koná velký průvod ulicemi Bari. Prázdný Mikulášův kamenný sarkofág je možné ještě dnes vidět v obnoveném dolním kostele Mikulášova chrámu v Myře na jihozápadním pobřeží Turecka. Antická Myra je však už v ruinách.

(obr. vlevo – Bari, průvod městem během mikulášských oslav; vpravo – bazilika St. Nicola v Bari)

Populární svatý
Kult sv. Mikuláše se začal šířit zhruba dvě století po jeho smrti – oblíbený byl zejména v řecké církvi, později i ve slovanských zemích. V byzantské oblasti byl uctíván jako obhájce pravověrnosti proti nevěřícím. Z Byzance se pak svatomikulášská úcta přenesla na Kyjevskou Rus, kde se sv. Mikuláš postupně stal nejoblíbenějším svatým ruské pravoslavné církve a kde byl vždy považován za ochránce před Tatary a dalšími tradičními nepřáteli Rusi. Stal se patronem země (i poslední ruský car se jmenoval Mikuláš).
v Římě se objevil v 9. století, za papeže Lva IV. (847-855). Později světcův jmenovec, papež Mikuláš I. (858-867), zasvětil biskupovi z Myry první kapli u Santa Maria del Cosmedin. (Mimochodem to byl právě on, kdo pozval slovanské věrozvěsty Konstantina a Metoděje, původně mířící z Moravy do Konstantinopole, k návštěvě Říma. Když tam v roce 867 dorazili i s ostatky sv. Klimenta, byl už papež Mikuláš I. po smrti.)
V Německu se začal uctívat v 10. století v Porýní (podporovala ho císařovna byzantského původu Theofanu, manželka Oty II.). Už tehdy tu vznikl zvyk, podle kterého Mikuláš navštěvuje a obdarovává děti.
Na Východě je dodnes sv. Mikuláš nejuctívanějším svatým po Panně Marii.

Santa Claus
Zkomolením jména sv. Mikuláše, kterému holandští přistěhovalci v Americe říkali Sinter Klaas, vzniklo jeho „americké“ jméno Santa Claus. Nejdřív tu nosil dárky 5. prosince jako u nás, časem se jeho nadílka přesunula na Štědrý den. Měnila se i jeho podoba – ještě na počátku 19. století si ho lidé představovali jako drobného mužíka v kožešinovém obleku, který jezdil na saních tažených sobem. Ve 20. letech 20. století byl běžně zobrazován v oblečení modré, zelené nebo fialové barvy a připomínal spíš elfa nebo skřeta. V roce 1931 se Santa Claus stal hlavním motivem reklamní kampaně firmy Coca-Cola – tehdy dostal svou dnešní podobu. Kampaň měla hned dva účinky – kromě rozšíření Coca-Coly zpopularizovala i Santu Clause v červeném kabátě nejen po celé Americe, ale i v Evropě. Skvěle zvládnutý firemní marketing tak dokonce ovlivnil i zvyky praktikované v různých zemích. U nás například vytlačil jiného bělovousého staříka, který s naší tradicí také nemá nic společného – ruského Dědu Mráze. Kupodivu, mikulášská nadílka 5. prosince odolala, ale v mnoha českých domácnostech dnes o vánočních svátcích najdete spíš „santaclausovské“ atributy (červená čepička s bílou bambulí) než klasické jesličky s Ježíškem.

(obr. – Santa Claus v reklamě na Coca Colu z roku 1931)


Sv. Mikuláš v obrazech
Mikuláš je v různých zemích znázorňován různě – téměř vždy je to ale starší biskup s kratším nebo dlouhým vousem, na východě bývá často zobrazován jako holohlavý. Mívá u sebe tři zlaté koule, (symbol tří darů pro dcery chudého souseda, které potají obdaroval), na knize. Místo tří koulí mívá Mikuláš také tři váčky na peníze, tři zlaté pruty, tři pytlíky, tři chleby, tři kameny nebo tři zlatá jablka. Se třemi chleby na knize ho můžete vidět třeba na soše ve štrasburském chrámu. Také bývá znázorňován s nakládacím sudem, v němž sedí tři mládenci, (které měl podle legendy oživit). Protože prý také pomohl námořníkům, je například v lübeckém kostele P. Marie (15. století) zobrazen s kotvou.
Součástí výzdoby různých církevních staveb v Evropě jsou cykly se scénami z biskupova života, například je najdeme v dómu v Kostnici (15. století), kostele P. Marie v Gdaňsku (gotika) či kostele sv. Mikuláše v Grimmě (od Lucase Cranacha).

V Čechách je sv. Mikulášovi zasvěceno 124 chrámů, zejména katedrála v Českých Budějovicích. Sv. Mikuláš je ctěn jako hlavní patron českobudějovické diecéze. V Praze jsou mu zasvěceny dva chrámy – kostel sv. Mikuláše na Malé Straně, postavený v letech 1704-1755 Kryštofem Dientzenhoferem a jeho synem K. I. Dientzenhoferem na zakázku od kupců a námořníků působících v Praze a kostel sv. Mikuláše v Praze na Staroměstském náměstí, postavený v barokním slohu v letech 1732-1737 stavitelem Kiliánem Ignácem Dientzenhoferem.

(obr. chrám sv. Mikuláše v Praze na Staroměstském náměstí)

Středověké mikulášské oslavy
Tak jako po celou dobu zimních svátků, obcházely i na Mikuláše středověké domácnosti různé maškary.

Tato tradice se udržela až do 19. století – například v okolí Litomyšle tvořili hlučný mikulášský průvod mládenci oblečení do vojenských uniforem jako husaři se šavlemi, myslivci s puškami, Turci s turbany a šavlemi a mouřeníni. Jeden z mladíků se převlékal za dámu v klobouku s peřím. V průvodu nesměl chybět biskup s berlou a andílci, jezdec na koni, sedlák se selkou, kominík, ras, žid a smrtka. Zvláštními maskami byli hajduci, kteří sv. Mikuláše chránili a tzv. klapačka (mladík v houni, sedící na tyči zakončené dřevěnou hlavou s velkými čelistmi, které po zatahání provázku hlučně klapaly). Když byly odehrané příslušné scénky, nahrnuly se masky do domu. Mikuláš tam měl krátkou řeč k hospodáři, ve které mu radil, jak má vychovávat děti. Pak dostaly děti sušené ovoce a cukroví a hospodář odměnil maškary trochou peněz.
Podobné průvody jsou doložené i ze středních a východních Čech a z některých oblastí Moravy. Většinou ale chodil Mikuláš s anděly a čerty, občas ho doprovázela i nějaká jiná maska (smrtka s kosou, koza, kněz…). V některých místech na Moravě doprovázely mikuláše ženy – Mikulášky, oblečené do bílých šatů – ty nahrazovaly v družině anděla.

Prameny:
A. Vondrušková: České zvyky a obyčeje, Albatros, Praha 2004
Internet