Právo jako součást evropské identity: Ke střetu Evropy a islámu

Autor: Luboš Rokos <(at)>, Téma: Středověk dnes, Vydáno dne: 01. 03. 2020

Nedávná migrační krize a bezprostřední kontakt Evropy s islámem podnítil svým způsobem zájem o historii. Ožily obrazy křižáků v boji s muslimy ve Svaté zemi, část Evropanů náhle nalezla svoje křesťanské kořeny. Historie dostávala za úkol nalézt evropskou identitu. Jenže historie nenabízí hotové odpovědi na otázky, které jsou aktuální zrovna tady a teď a které by navíc vycházely plně vstříc zadavateli. 1) Materiálu ke zpracování (historického i aktuálního) se ale nabízí dost, s některými tématy se svěřím.

I. Populismus a lidová křížová výprava

Čeští populisté se často hlásí ke křížovým výpravám, na své akce chodí v úborech křižáckých rytířů. 2) Profesionálním rytířem se ovšem nemohl stát kdekdo, např. johanitou se mohl a dodnes může stát pouze šlechtic. S rytíři putovali do Palestiny i řadoví vojáci neurozeného původu, jejichž mentalita více odpovídá dnešnímu populismu.

Slavné kázání Bernarda z Clairvaux r. 1095 motivovalo k první křížové výpravě řadu křesťanů. Bojovou morálku vyhrocovali lidoví kazatelé a náboženské nadšení nebo spíše fanatismus se začal vybíjet v útocích na Židy. Jeden takový dav táhl z říše přes Prahu, která tak zažila první zaznamenaný pogrom v české historii, jak zachytil Kosmas (III, 4): "Téhož roku (=1096) nastalo takové hnutí, ba božské zanícení v lidu pro cesty do Jeruzaléma, že v německých krajích, zejména ve východních Frankách, zůstalo v hradech a ve vsích jen velmi málo obyvatel. A poněvadž pro množství vojska nemohli všichni zároveň jít jednou cestou, obořili se někteří z nich, když táhli naší zemí, z Božího dopuštění na Židy. Proti jejich vůli je křtili a ty, kteří se nechtěli podvolit, zabíjeli."

Houfy lidových křižáků nedošly daleko. Hned za hranicemi Uher na území dnešního Slovenska je kvůli jejich loupeživému chování rozehnal uherský král Koloman. Když naopak do Uher dorazilo rytířské vojsko Gottfrieda z Bouillonu, Koloman jej přijal a bez konfliktů doprovodil na jižní hranice Uher.

Tady se historie docela opakuje. Dnešní populistické antiislámské hnutí projevuje zanícení pro věc, vytváří bojové jednotky ve formě domobran, které se ale nejeví jako bojeschopné v reálném válečném konfliktu. 3) To zanícení se ale stejně jako v minulosti může obrátit proti Židům. Ať už je mezi populisty skryté neonacistické křídlo, nebo ať se jedná o obecnou agresi vůči všemu cizímu, je míra antisemitismu u populistů vyšší než v okolní společnosti. Právě na populistické hnutí působí konspirační weby, které mimo antiislámské rétoriky propagují i antisemitismus. Podle informací tajných služeb publikují nejvíce antisemitských textů v ČR prokremelské dezinformační weby. 4)

Profesionální vojenskou složku pro válku s muslimy, popř. s islamisty, představovali křižáčtí rytíři a dnes armádní složky. Jejich zahraniční akce dokáží být kontroverzní - křižáci byli schopni brutálních masakrů, dnešní mise bývají směřovány do oblastí, kde je zájem kontrolovat naleziště ropy. Profesionální jednotky ale umí nápor nepřátelské ideologie zastavit a pokud zůstaneme v domácích podmínkách, nechme silové složky konat. Pokud se stát ujme protiterotistických opatření typu instalace betonových zátarasů proti vjezdu auta do davu, je nesmysl komentovat to jako vítězství populistů. Preventivní opatření jsou potřebná a je dobře, jestli se jich ujme profesionálně stát a ne populisti sami.

II. Reconquista, conquista a vztah k uprchlíkům

S křesťanskou láskou k bližnímu kolidují nenávistné výlevy o tom, jak je třeba uprchlíky střílet na hranicích nebo topit v moři, resp. "proč přijímat a sponzorovat uprchlíky, když sami máme málo". Křesťanství na vztah k jinověrcům pamatuje slovy Matoušova evangelia: "Slyšeli jste, že bylo řečeno: ´Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého.´ Já však vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna? Což i celníci nečiní totéž? A jestliže zdravíte jenom své bratry, co činíte zvláštního? Což i pohané nečiní totéž?" (Mt 5, 43-47)

Zmiňované nenávistné výlevy jsou na první pohled v přímém rozporu s tímto biblickým citátem. Historicky ale nejde o nic tak nového, jak je vidět na příkladu praxe španělského katolictví.

Rok 1492 je datem celosvětového významu, Kryštof Kolumbus ve službách španělského krále objevil Ameriku. Španělský král téhož roku zlikvidoval poslední bod muslimského osídlení Španělska, a sice emirát v Granadě. Ten byl plně závislý na dobré vůli španělského vládce, která toho roku vyprchala.

Islám fungoval ve Španělsku od začátku 8. století. Křesťanské státy se držely zuby nehty na severu Iberského poloostrova a politiku vůči muslimům charakterizovala tzv. reconquista (znovudobývání). Drobné války držela v režii španělská šlechta s motivací, že případný územní zisk si šlechtic ponechá a král mu jej potvrdí jako léno. Vznikla tak možná mimovolně idea, že šíření křesťanství se rovná šíření křesťanské vojenské moci na úkor jinověrců.

Tato idea pak došla naplnění v Americe, tentokrát během conquisty (dobývání). Šíření křesťanství probíhalo tak, že křesťanští Španělé obsadili nějaké území na Indiánech. Proti tomuto postoji vznikla menšinová opozice, která se odvolávala na klasické šíření křesťanství pomocí misií a získání nevěřících ke konverzi; hlavním ideologem misijního přístupu byl dominikán Bartolomeo las Casas.

Dnešní populistický přístup k uprchlíkům kopíruje španělský přístup k nevěřícím. Křesťanství se víc než v biblických metodách manifestuje v držbě křesťanského území bez jinověrců. Rozdíl je jen ten, že Španělé tak činili ofenzivně, křesťanské území rozšiřovali, kdežto dnešní populisté činí defenzivně, území brání proti přílivu jinověrců.

III. Právo jako součást identity
Matyáš Korvín a místní právo

Součástí slovenského Popradu je památková rezervace Spišská Sobota, původní městské jádro. Spišská Sobota náležela do linie měst založených německými kolonisty na obchodní cestě pod slovenskými horami, která se za Popradem obtáčela kolem Tater na sever do Polska.

Jak říká průvodkyně v tamějším gotickém kostele, kolem Popradu žilo více etnik - Slováci, Němci, Maďaři, Poláci a další. To nečinilo samo o sobě problémy, protože všichni podléhali stejnému právu, a k tomu se vztahuje i tamější příběh.

Do města zavítal uherský král Matyáš Korvín. Nechal se s doprovodem inkognito ubytovat v jednom domě a bylo zvykem, že host na oplátku provede nějakou domácí práci. Korvín dostal za úkol před odchodem zamést místnost. Chopil se metly, zametl a na rozloučenou přidal váček s penězi, čímž teprve prozradil svou totožnost.

Korvín vládl rozlehlému království od chorvatského Jadranu na jihu po slovenské Tatry na severu, na jeho bedrech ležela hlavní obrana Evropy proti turecké expanzi. A přesto se bez řečí řídil místním právem jednoho města na hranicích své říše. To je hlavní poselství příběhu a současně hlavní poselství pro současnost. Místní právo respektoval král a není důvod, aby místní právo dnes nerespektoval migrant bez prostředků...

Evropské právo versus šaria

Historická optika se naučila vnímat náboženské konflikty čistě věroučně. Dějiny jsou plné násilí mezi křesťany a muslimy, mezi katolíky a heretiky, mezi katolíky a protestanty, fanatici Islámského státu jakožto vyznavači sunny likvidovali bez milosti šíity. Kulturní rozdíly Evropy a islámu nemusí vycházet jen z náboženství. Jenže když se ve styku s islámem hledala vlastní identita, hledala se tak trochu logicky v opačném náboženství, tedy v křesťanství (když pomineme vyznavače novopohanských směrů). Islám s sebou ale nese (v různé míře) i onu právní stránku, která proniká každodenním životem a vůči které se lze také vyhradit. Mimo křesťanské Evropy přece funguje i Evropa osvícenská a ateistická, může existovat i Evropa socialistická nebo zelená, existuje i Evropa liberální. Právní život západní Evropy je založen na společenské rovnosti, se šariou to koliduje minimálně v oblasti práv a rovnosti žen nebo sexuálních menšin. Hlavní zdroj problému mezi Evropou a muslimy tak nevidím v teologickém sporu, jestli je Bůh trojjediný nebo jediný, nýbrž v kolizi práva.

Něco jiného než Matyáš Korvín si o místním právu myslí bývalý pražský imám Sámer Shehadeh aktuálně souzený za podporu terorismu: "Už při začátku hlavního líčení se nechal slyšet, že tento soud neuznává, že uznává pouze islámské náboženské právo šaría a soud šaríi." 5) A v tom je kámen úrazu…

Tady se mi zamlouvá kanadský přístup. Přistěhovalce se ujme místní člověk, který mu ukáže, jak funguje svobodná společnost, jak se chovají lidé k sobě, jak se chovají k ženám atd. Je to rozdíl od populistického přístupu, který migrantům zakáže brát práci místním, zároveň jim zakáže žít na dávkách a pak ukazuje, že migranti začínají žít kriminálně a jsou nepřizpůsobiví. Migrant dostane skutečnou šanci zařadit se. Může se stát, že migrant nové normy nepřijme. Pak dostane zpáteční letenku, protože jeho pobyt je zdrojem konfliktů. Nejde ani tak o to považovat svoje právo za lepší, ale když je právo migranta je technicky vzato neslučitelné s právem a životem místním, může se svému právu oddávat v jiné zemi.

Muslimský migrant může být ohrožen válkou na svém životě, ale to neznamená, že by měl náboženské spory, byť v menší míře, exportovat do Evropy. Jestli mu tak záleží na svém náboženském pojetí, ať si své místo pro něj vydobude zpět na Islámském státu, ne v Evropě.

Podobně není důvod tolerovat, aby muslimové v evropských školách odcházeli z hodin dějepisu při výuce holokaustu. Nenávisti k Židům je v Evropě tolik, že není důvod nechávat ji živou ještě u muslimů.

***

Právo je dnes vnímáno jako nějaká společenská disciplína, která se lidí týká, kterou se musí řídit, ale člověk nevnímá, že by byl s právem nějak bytostně srostlý. Byly ale doby, kdy bylo právo přímo součástí identity: "Podle zákonů platných v 7. století, Frank, který vstoupil co církve, přestal být Frankem: žil podle římských zákonů, a podle zákona se tedy stal Římanem." 6)

Vikinské území v Anglii neslo název Danelag - Území dánského zákona. Pokud Islanďané vikinské doby někoho přijali za svého, vyjádřili to slovy "uvést do práva". Barbarské právo bylo širší než dnešní, zahrnovalo společenské normy, z nichž některé byly i vyžadované, zahrnovalo náboženské normy, hlavně účast na rituálech. Toto všeprostupujcí a všezahrnující pojetí práva je mimochodem podobné islámské šárii.

To je odpověď na výtku populistů, že kdo přijímá uprchlíky před válkou, chce v Evropě šáriu (najednou je nezajímá náboženská stránka). Přijmout uprchlíka zuboženého válkou neznamená chtít šáriu, ani ji riskovat nepřímo, tedy tím, že si ji muslimové sami prosadí. Pokud funguje justice podle evropských právních zásad, jak ukázal právě soud se Sámerem Shedahem, lze vyznavače šárii vykázat do patřičných mezí.

Evropa sebevědomá
Evropa působila tváří tvář islámskému přílivu bezradně. Na teroristické útoky odpovídala stereotypně tím, že většina muslimů k násilí nesahá a je třeba je chránit před paušální odvetou. Na místě je ale dát jistotu i Evropanům, že podobným útokům bude rázně předcházet; vyjádření solidarity postiženým státům a početné pietní pochody takovou jistotu přeci jen nedávají.

Oproti tomu muslimové bezradně nepůsobí. S sebou přinášejí pevně hierarchickou společnost, zvyky a tradice, náboženství i právo, což všechno dohromady řídí jejich život. Hledají Evropané podobné jistoty, ztracené od doby osvícenství? Karel Schwarzenberg prohlásil, že ho nelekají muslimové, ale prázdné kostely…

Evropská kultura ale není prázdná. Svoboda si vyžaduje prostor - a prostor není prázdnota, prostor je základna pro činorodý, aktivní život. Kontrast vůči muslimským fanatikům vynikne nejlépe při sociologickém srovnání. Řadu teroristických útoků na Západě provedli muslimové z druhé nebo třetí generace imigrantů. Je to skupina lidí, která už ztratila původní kořeny a nové ještě nenalezla. V životopisech těchto teroristů pak lze číst, že život trávili podle islámských měřítek dekadentně - v hospodách s alkoholem a cigaretami, u počítačových her, ale vůbec ne v mešitách. Ale vlna šoku a strachu před Islámským státem a invazí muslimů jim vnukla nápad dát svému pokaženému životu ještě pokaženější tečku...

Zkoumání psychologických profilů muslimů, kteří odcházeli ze Západu bojovat přímo do řad Islámského státu, ukázalo také jinou motivaci než náboženskou. Islámský stát diktuje člověku život do posledních podrobností. Islám sám o sobě nařizuje denně pět modliteb, islamisté ovládají člověka úplně na způsob tvrdé sekty. Muslim na Západě (často opět z té druhé nebo třetí generace přistěhovalců), vykořeněný a nejistý v cizím světě a nepřijatý místními, potom nachází svou jistotu a řád v radikálním islámu...7)

***
Historie je potřebná při hledání kořenů a uvědomění si, odkud a kam jsme se to dostali. Evropa se mimo křesťanství hlásí ještě k antickému dědictví. V antickém Řecku lze sledovat kontrast mezi společností pevné ruky (což byla Sparta) a společností činorodou, která experimentovala s demokracií, jejímž centrem byly Athény.

Sparťané žili ve společnosti, která byla na jednu stranu konzervativní a na druhou stranu protokomunistická. Sparťané měli pevně stanovenou pozici, a to i majetkovou - Sparťan měl pevně stanovený příděl půdy a nemohl rozšiřovat svůj majetek, aby se nenarušila společenská rovnováha.

Zbytek Řecka zatím prožíval období rozmachu - lodní podnikání vytvářelo zisky, Řekové zakládali kolonie od Černého moře a pobřeží dnešního Turecka na východě přes kolonie v Albánii, Itálii a Egyptě po kolonie ve Francii a Španělsku na západě. Řecký mořeplavec Pýtheas pak odplul do Atlantiku a podal cestopisnou zprávu o severních končinách Evropy.

Řecká činorodost přinesla objevy v mnoha oblastech. Přírodní vědu obohatili Řekové o objevené matematické zákony, praktické užití nalezli Řekové v zeměměřičství a kartografii. Společenské vědy doteď čerpají z demokratických řeckých experimentů. Do tajů života se snažila proniknout řecká filosofie, z umění celosvětového významu jmenujme Homérovy eposy. Sparta tomuto pokroku, tomuto "řeckému zázraku", nepřispěla v podstatě ničím...

Evropa navazuje na Řecko v jeho činorodosti, akorát je to pro ní tak přirozené, že si to sama už neuvědomuje. Činorodost je ale náplní života, kdo ji nemá, může inklinovat k systému, který mu bude život řídit. A je už jedno, jestli to bude islám se svými pěti modlitbami denně, ramadánem a nařízeným oblečením, nebo jestli to bude populistické vzhlížení se v autokratickém Putinově Rusku se všemi komickými projevy vyznávání lásky a oddanosti tomuto autokratovi. Pokud si ale Evropa uvědomí svoje aktivní kořeny a bude je dále rozvíjet, nemá důvod si připadat nějak vyprázdněná nebo slabá.

Poznámky:
1) Tak r. 2012 připadlo osmisetleté výročí Zlaté buly sicilské a zároveň v rámci Evropské unie probíhala diskuse o tzv. dvourychlostní Evropě, tedy nerovnoměrném vývoji vyspělejší a zaostalejší poloviny Unie. Profesor Martin Wihoda jakožto znalec Zlaté buly se svěřil s tím, že v médiích dostal otázku, jestli je ve Zlaté bule sicilské obsažena dvourychlostní Evropa... Jako kdyby listina o dynastickém nástupnictví jedné země předjímala 800 let dopředu proces sjednocování Evropy a v jejím rámci rozdělení na dvě poloviny (které už k sobě mezitím zase našly cestu). Takovou schopnost jasnozřivosti nemá žádná listina nebo člověk. V roce 2012 také nikdo netušil, jakou krizí si EU projde nebo že Unii opustí Velká Británie.
2) https://www.expres.cz/zpravy/tomio-okamura-spd-ortel-diktator-krest.A191222_111506_dx-zpravy_peve
3) Podle zprávy Ministerstva vnitra o extremismu za druhé poletí r. 2019 (s. 6): "Nadále platilo, že domobrany sdružovaly reálně pouze desítky osob důchodového a předdůchodového věku, které fakticky nevyvíjely téměř žádnou aktivitu. ... Reálně jsou tyto skupiny stále paralyzovány osobními animozitami a neschopností koordinovat logisticky náročnější aktivitu." - https://www.mvcr.cz/clanek/pololetni-zprava-mv-o-extremismu.aspx
4) http://www.ztis.cz/rubrika/z-domova/clanek/podle-vyrocni-zpravy-antisemitske-texty-v-cesku-nejcasteji-publikuji-dezinformacni-prokremelske-weby
5) https://www.novinky.cz/krimi/clanek/z-lidskeho-hlediska-to-nebyly-zlociny-haji-se-shehadeh-zalobce-pro-nej-navrhl-10-let-40313055
6) James, Eduard: Frankové, NLN, Praha 1997, s. 16.
7) Psychologickému profilu nesamostatného, ale poslušného člověka odpovídá i případ Čecha Jana Silovského odsouzeného za terorismus. Silovský žádal o podmínečné propuštění a i když slovy obhájkyně "od počátku trestu si plní veškeré povinnosti, je nejlepším pracovníkem mezi vězni, chová se zdvořile a slušně", soud se přiklonil k protistraně: "To, že dostal několik kázeňských odměn za úklid a pracovní morálku, ještě nesvědčí o jeho nápravě. Jde o osobu submisivní a závislou, která se vyznačuje podřídivostí. Je schopen pouze plnit pokyny a poslouchat rozkazy, a nikoliv sám se snažit o nápravu a vedení řádného života." - https://www.novinky.cz/krimi/clanek/vzorny-ale-nenapraveny-ceskeho-dzihadistu-soud-z-vezeni-nepustil-40294577