Poslední díl "hledání Veligradu" se bude zabývat jinými možnostmi jeho lokalizace a také možností příbuzenství Mojmírovců s Přemyslovci.

Mikulčice - dokončení

ŘÍMSKÁ GALIE A KONTAKTY S GERMÁNY
Římské panství se nad Galií rozprostřelo před přelomem letopočtu během sedmiletého tažení Julia Caesara. Řím ovládl v podstatě všechny zdejší keltské kmeny a svedl boje s kmeny germánskými. Ty sice vyzněly úspěšně, pár germánských kmenů vstoupilo s Římem ve spojenectví, ale masa horkokrevných Germánů za Rýnem hrozila neustálými invazemi. Kolem přelomu letopočtu se římští vojevůdci rozhodli Rýn překročit a Germány podrobit. Několikaleté války skončily tragédií římských legií v Teutoburském lese roku 9. Řím se stáhl do Galie a hranice se ustálily na veletocích Rýnu a Dunaji.

Dnešní díl článku se bude věnovat Mikulčicím.

Další probíranou lokalitou bude Uherské Hradiště - Sady

Další lokality spojované s Veligradem...

Lokality spojované s Veligradem dle dosavadního stavu bádání
Dle minulých teorií býval Veligrad někdy ztotožňován s následujícími místy: Valy u Mikulčic, Staré Město a Uherské Hradiště, Hodonín, Kyjov, Znojmo, Pohansko u Břeclavi, Veselí nad Moravou; nověji též Náklo, v podání slovenských historiků pak také Nitra, Děvín, Trenčín, Bratislavský hrad.

Archeologické výzkumy ve Starém Městě a v Uherském Hradišti, týkající se zejména historie tohoto území v raném středověku, osvětlily úvahy o zásadním významu těchto míst pro historii raně středověkého státního útvaru ve střední Evropě severně od Dunaje, který moderní historická věda pojmenovala jako Velkomoravskou říši. Řada pramenů vrcholného středověku uvádí jako hlavní město staré Moravy v 9. až 10. století Veligrad, Velegrad či Velehrad. Velmi často je Veligrad v těchto pramenech považován za sídlo krále Svatopluka a arcibiskupa Metoděje.

Nevím, mezi kolik lidí se dostala nedatovaná samizdatová publikace - Galatík Jan: Záhada Velehradu. Kterýsi rok 5. července ji na Nákle někdo prodával za 50 Kč.
Smyslem této publikace je vyvolat ve čtenáři dojem, že velkomoravský Veligrad se nenacházel tam, kde to odpovídá nálezové situaci mnohaletých archeologických výzkumů, ale někde, kde by si to, bůhvíproč, přál autor této tendenční publikace. Jediným logickým důvodem se mi jeví snaha přitáhnout na lokalitu archeology za každou cenu. Pochybuji, že takovýto pochybný způsob bude mít úspěch. Archeologové mají dost práce na lokalitách, které jsou určitě zajímavější, a kdyby k nim patřilo i Náklo, určitě by tento vrch neunikl jejich pozornosti. Archeologové rovněž jsou schopni lehce rozpoznat, na rozdíl od některých neznalých a neinformovaných lidí, nepravdivé údaje, na nichž pan Galatík staví své fantastické úvahy a zcela nepravděpodobné hypotézy.

V roce 1775 Gelasius Dobner u nás poprvé zveřejnil texty kroniky t. zv. Fredegara. Podle ní si roku 627 zvolili Slované za krále franského kupce Sáma. Z mlhy naší nejstarší historie vystoupilo do té doby neznámé jméno prvního písemně doloženého vládce Slovanů. F. Palacký to hodnotí slovy: Význam jeho zasluhoval větší a stálejší památky u potomků, nežli se mu dostalo. Již v době kronikáře Kosmy ztratilo se jeho jméno v pověstech národu našeho. Historie česká teprve od roku 1775 mu v zápiskách svých, a to ne bez odporu, místa popřála.

Nový překlad části signatury rukopisu Ibn Rusty podle de Goeje: "In Museo Brittanico est codex (Add. 23,378), De Goejeovo vydání z roku 1892 dostupné na: http://www.archive.org/details/bibliothecageogr07goej na které mne laskavě upozornil pan D. Hrbek, kterému děkuji. Překlad byl prováděn prostřednictvím internetu s využitím znalců spisovné arabštiny. Strany 166 až 168, původní foliant 164 a 165 originální perské texty viz na www.wogastisburc.com

Ve Svatobořicích u Kyjova se nachází dvě kamenné, několikatunové sochy, nazývané Svatobořické opice. Třetí je v parku Milotického zámku. Jsou opředeny legendami a je s nimi spojován i název Svatobořic. Byly prý to pohanské modly a sv. Metoděj přikázal Svatoplukovi: „Svaťo, (z) boř ty modly!“. Nejstarší písemná zpráva o nich je z roku 1780. V publikacích je toto datum zaměňováno s jejich stářím. Jejich původ není znám. Základnu všech soch tvoří kónický sokl, naznačující původní zapuštění do kamenného hranolu, nebo sloupu. Svislý průběh rukou všech postav naznačuje typický tvar, sochařsky nazývaný „Hermesovka“. Takový tvar měly římské obětní sloupy, zejména zobrazující boha Herma. Někdy spojoval oltář dvě božstva, t. zv. „dvojhermesovky“. Spojení boha Herma a bohyně Afrodité použili přírodopisci k názvu oboupohlavních živočichů „hermafroditů“. Mnozí soudí, že Svatobořické „opice“ představují sochy boha Januse. Ten byl sice také zobrazován se dvěma obličeji, ale vždy stejným obličejem, zejména buď s vousy, nebo bez vousů. T. zv dvojhermesovky“ mají pro oba obličeje vlastní hlavy, jde o dvě božstva.

Ačkoliv Slované nepatří mezi typická etnika, která jsou nositeli pojmu „stěhování národů“ kvůli zaměření jenom na ta etnika, která formovala Evropu západní, výrazným způsobem ovlivnili podobu celé Evropy, neodmyslitelně tak k stěhování národů patří – stejně tak jako ostatní národy podnikly dobrodružnou cestu do své konečné domoviny.

Kosmova kronika zmiňuje lokalitu Sekirkostel. Latinský text bývá překládán Sekyř kostel. V originálech kroniky se vyskytuje: Secircostel, Sekyrcostel, Secircastel a t. zv. Lipský rukopis má jen Dvůr u Sekir. V Kosmově kronice je spojován s Dvorem, byl to Dvůr u Sekyř kostela. Originální text ho nazývá „curtem“. Dvůr bylo v 7.-13. století sídlo panovníka, místo, kde stál jeho „stolec“. To platilo i o církvi, papežský dvůr dal jméno i celé církevní organizaci curie. Na dvoře sídlil panovník, nebo biskup a konaly se zemské sněmy, soudy, nebo církevní shromáždění a synody. Výraz „Curtem“ v latině pochází ze starobylého cohort, nepřístupný, chráněný a uzavřený prostor. Odtud i sevřený bojový útvar „cohorta“.

Jen málo lidí dnes ví, že v srpnu roku 880 odešel z místa, zatím jednoznačně neurčeného sídla moravských králů, velkolepý průvod. Doprovázel mladičkou a půvabnou moravskou princeznu Dobroslavu do dalekého Španělska.