Základním kamenem poezie a věčnou inspirací básníků byl cit lásky, pojímaný ovšem jako cit, který jedince zušlechtuje a povznáší, tvoří ho lepším. Téma lásky, tisíckrát obměňované v mnoha různých variantách, se kupodivu nikdy zcela nevyčerpalo. Procházelo však, tak jak se vyvíjel žánr sám, různými proměnami. Jinak bylo téma zpracováno na jeho samém počátku, v písních a verších prvních provensálských trubadúrů, jinak francouzskou poezií kurtoazní, a opět zcela odlišně v období vrcholného a pozdního minnesangu.
„Nelze se lásky odříci, byť někdy zraní, z celé své duše sloužit chci překrásné paní.“ Václav Lucemburský
Ač je dnes silně zakořeněná představa rytíře jako statného bojovníka v lesklém brnění a na mohutném oři, vždy připraveného chránit vdovy a sirotky, bojovat proti zlu, samotný termín „rytíř“ během středověku od svého vzniku prošel několikerou proměnou. Nejdříve to byl jezdec, bojovník (ritter). Později tímto slovem byl označován vybraný bojovník, ne ještě nutně šlechtic, poctěný pasováním. Této problematice se bude věnovat tento článek, důvodem je i to, že tak je tento pojem i dnes nejvíce chápán. Pro doplnění, od vrcholného a především v pozdním středověku slovo rytíř (miles, pl. milites) označovalo i nižší šlechtu, která nemusela být vůbec pasovaná. Slovem rytíř byl označován také dnešní šachový kůň.
Rytíři měli jako jiná skupina svoji vlastní kulturu, které velmi rychle ovlivnila šlechtické prostředí, dalo by se říct splynula se šlechtickým prostředím. Vždyť všichni rytíři byli příslušníci šlechty.
Slovo kurtoazie pochází z francouzštiny a znamená dvornost, či zdvořilost. Není tím míněno jen dvorné chování pánů k dámám, ale i samotná zdvořilost, tedy pravidla chování v původní vyšší dvorské společnosti, z nichž vzešla dnešní nám známá pravidla společenského chování.