Středověk
Dnešní datum: 16. 04. 2014  | Hlavní stránka | Seznam rubrik | Odkazy | RSS | Styl:Nový/Starý | Fórum |  
Hlavní menu
Novinky
23.03.2014: Polský a uherský král
08.01.2014: Moravský šlechtic
21.12.2013: Olomoucký biskup
Poslední komentáře
  • Jsem naprosto uchavacena vasimi clanky o krali Janovi. Moc Vam dekuji za skvele pocteni a za Vasi ob . . . (Jan Lucemburský - část II: Král a jeho páni )
  • Přátelé, za prve děkuji za vaše pochvaly, a za druhé odpovědi naleznete ve vláknu o PO II., čili zde . . . (Šťastná léta zlatého krále Přemysla, část druhá (1265 - 1269))
  • Kam na ty znalosti chodíš...:-) Přidávám se, pěkný článek. (Šťastná léta zlatého krále Přemysla, část druhá (1265 - 1269))
  • Zase díky za výborný článek! Je upřesním, že Fridrich z Ptuje nebyl hrabě - comes. Tento titul užíva . . . (Šťastná léta zlatého krále Přemysla, část druhá (1265 - 1269))
  • To si niekto robí srandu – všetci tí ficovsko-matičiarskí Hejslováci, ktorí takéto hlúposti opakujú. . . . (Karel Veliký - Otec Evropy? I.)
  • Sociální sítě a ostatní
    Přemyslovci

    * Ženy ve stínu Přemyslovců – díl 4.
    Zachránkyně rodu – Božena Křesinova a Jitka Schweinfurtská

    Autor: Tekla . Vydáno dne 29. 10. 2006 (10618 přečtení)

    Ženy, jejichž zásluhou Přemyslovci nevymřeli již na počátku 11. století.

    Romantičtější páry než Oldřicha a Boženu popřípadě Břetislava a Jitku asi v české historii nenajdeme. Velkou zásluhu na tom má náš první kronikář (v této souvislosti se mi skoro chce napsat pohádkář) Kosmas. Jeho příběhy, ve kterých barvitě vylíčil první setkání těchto párů, nevídaným způsobem ovlivnily českou kulturu a v průběhu staletí prošly mnoha uměleckými proměnami a staly se populárními náměty jak v literatuře, poezii či dramatu, tak i ve výtvarném umění, filmu a hudbě. Díky tomu se na ně nezapomnělo, ikdyž o jejich skutečných osudech toho víme mnohem méně, než co nám na ně prozradila fantazie umělců. Obě ženy však už ve své době měly mnoho společného a zároveň si byly velmi vzdálené.

    Božena Křesinova

    O původu Boženy víme pouze to, že nebyl zdaleka tak urozený, jak by se na manželku českého knížete slušelo a patřilo. Byla pravděpodobně dcerou svobodného sedláka a dokonce mohla být i vdaná – zda byl onen Křesina, jemuž prý patřila, její otec či manžel, není jisté. I přesto s Oldřichem uzavřela sňatek a stala se matkou jeho syna, budoucího českého knížete. Situace, která k tomu vedla byla poměrně jednoduchá. Oldřich, nejmladší ze tří synů Boleslava II., již ženatý s bezesporu urozenou dcerou některého z vévodů z řad domácí nebo spíše zahraniční šlechty, marně čekal, až mu jeho manželka přivede na svět dědice. Když se ukázalo, že je neplodná, neváhal přivést na svět levobočka.

    Odpověď na otázku proč se Oldřich zachoval tak prostopášně tedy známe, horší už je to s upřesněním za jakých okolností, kde a hlavně kdy se tak stalo. Kosmas nám s tím příliš nepomůže, naopak jeho líčení je v mnohém zavádějící. Jednak mylně považuje Jaromíra s Oldřichem za syny Boleslava III. (věrohodnější je přitom zpráva jejich současníka Thietmara z Merseburgu, podle které byli všichni tři bratři) a jednak popisuje události té doby poněkud zmateně.

    První setkání Oldřicha a Boženy

    Poprvé měl kněžic Oldřich spatřit budoucí matku svého syna někde na vsi, když se vracel cestou z lovu. Viděl „jak pere roucha u studánky, a prohlédnuv si ji od hlavy až k patě, vpil do hrudi nesmírný žár lásky“. Podle starého kronikáře se tehdy Oldřich do dívky na první pohled zamiloval – Kosmas to vysvětluje její velkou krásou: „Bylať vzhledem vynikající, pleti bělejší než sníh, jemnější než labuť, lesklejší než stará slonová kost, krásnější než safír.“ Že byla Božena nadprůměrného vzhledu, se dá celkem snadno předpokládat – Oldřich by si těžko za milenku vybral dívku nepohlednou. A jistě k ní cítil i něco víc, než jen pouhé sympatie, když s ní splodil dítě. Jak už jsme však řekli výše – původcem jeho jednání bylo cosi pragmatičtějšího, než jen city – byla to především potřeba pořídit si potomka.

    Oldřich tedy spojil příjemné s užitečným a Boženu „pojal v manželství, staré však manželství nerozvázal“, což Kosmas vysvětluje tehdejším obecným zvykem mít dvě – tři manželky a dodává „žili totiž jako hloupá hovada“. Nevím, jestli by bylo vůči Oldřichovi férové považovat jej za hlupáka, naopak, myslím, že měl dobrý důvod k tomu, se se svojí legitimní manželkou nerozcházet, mohly v tom být i příčiny politické.

    Okolnosti tohoto vpravdě osudového setkání jsou Kosmou vylíčeny celkem jasně a přesvědčivě, ačkoliv také mohou být velmi přibásněny. Historik a jazykovědec Václav Flajšhans upozornil na nápadnou podobnost tohoto námětu s vyprávěním o setkání normanského knížete Roberta a dcery jakéhosi kožešníka Arletty, kteří společně přivedli na svět Robertova levobočka – později slavného Viléma Dobyvatele. Flajšhans dokonce soudí, že Kosmas mohl tento příběh poznat v době svých studií v Lutychu. Zajímavá je i skutečnost, že kožešník se tehdy latinsky nazýval „crusinarius“, což až nápadně připomíná jméno onoho Boženina příbuzného Křesiny.

    Je možné, že se touto zkazkou Kosmas skutečně nechal inspirovat, avšak neznamená to zároveň, že si popisovanou událost – tedy setkání Oldřicha s Boženou zcela vymyslel, jen si ji nejspíše poněkud přifantazíroval. Místo, kde Oldřich Boženu poznal, Kosmas neuvádí. Upřesňuje jej až mnohem později Dalimil, který říká, že se tak stalo někde u Postoloprt, tedy na Žatecku. Do Peruce děj pak situoval až Václav Hájek z Libočan.

    Kdy se oba milenci potkali? Také to je otázka, na kterou není možné jednoznačně odpovědět. Zdá se však, že nejblíže pravdě bude historička Barbara Krzemienská, podle níž se stal Oldřich otcem Břetislava již před rokem 1002, kdy se jej jeho starší bratr Boleslav Ryšavý pokusil zbavit s pomocí najatého vraha. Na rozdíl od Jaromíra, který byl tehdy „pouze“ vykastrován, měl Oldřich zemřít – byl tedy pro Ryšavého z nějaké příčiny nebezpečnější. Tím důvodem mohl být právě mužský potomek, kterého Boleslav III. v té době neměl (měl nejspíše jen dospělou dceru, nebo dcery) a Jaromír rovněž ne – proto to vykleštění. K setkání s Boženou tedy mohlo dojít už v roce 1001 (popřípadě i dříve).

    Nejistá budoucnost Boženy a jejího synka

    Oba bratři i s matkou Emmou byli nejspíše v létě roku 1002 nuceni prchnout z Čech. Jestli Oldřicha na cestě do Bavorska doprovázela i Božena s dítětem, je nejisté. Možná ano, možná však našla úkryt někde v Čechách. Dalších deset let o jejích osudech, ani o osudech jejího muže nic nevíme. V Čechách zuřila občanská válka, která vyvrcholila vpádem polských vojsk. Po vyhnání okupantů se stal českým knížetem Jaromír a vládl až do jara 1012, kdy jej o trůn připravil jeho bratr Oldřich.

    Těch deset let jistě nebylo pro Boženu nijak lehkých, měla však docela štěstí. Její dítě, v němž kolovala krev Přemyslovců, přežilo nejkritičtější období svého raného života ve zdraví a v době, kdy se Oldřich převratem vyšvihl na knížecí stolec, byl její syn pro ambiciózního knížete skutečným pokladem. Je pravděpodobné, že Božena proto požívala u knížecího dvora patřičné úcty, ačkoliv ji k tomu její nízký původ neopravňoval. O tom, že o ni bylo dobře postaráno, svědčí skutečnost, že se dožila na svou dobu poměrně vysokého věku – podle Kosmy zemřela až roku 1052, kdy jí bylo pravděpodobně kolem sedmdesáti let.

    Božena – matka českého knížete

    Božena přežila svého manžela (Oldřich nečekaně zemřel již 9. listopadu roku 1034) i jeho bratra Jaromíra (zemřel roku 1035). Ještě předtím – v roce 1021 zažila svatbu Břetislava s Jitkou a poté se stala (minimálně) pětinásobnou babičkou. Svého syna naštěstí nepřežila – ve smrti jej předešla, ikdyž o pouhé tři roky.

    Vyprávění o této ženě, která udělala pozoruhodnou kariéru – dotáhla to ze selky až na kněžnu – si dovolím zakončit citací z knihy B. Krzemienské, která navíc výstižně uvede i další kapitolku věnovanou Boženině snaše Jitce: „Oldřichova manželka Božena byla jistě politicky bezvýznamnou osobou – mnohem spíše překážkou než důvodem ke slávě rodu. Přesto se k ní Břetislav hlásil i v době, kdy sám byl panovníkem. Jitka byla proti tomu pro Oldřicha a Břetislava nesporným politickým trumfem – poskytovala totiž českému dvoru punc mezinárodnosti, styky.“

    Jitka Schweinfurtská

    O urozené Jitce (Juditě) máme mnohem více informací, než o její tchýni a tak si dopřejme ten luxus a povězme si něco o její rodině, patřící do rodu takzvaných Babenbergů.

    Jejím otcem byl Jindřich Schweinfurtský (nikoli Ota, jak tvrdí Kosmas, ten byl jejím bratrem), markrabě v Nordgau (Severní bavorské marce namířené proti Čechám). Tento titul zdědil po svém otci – Jitčině dědečkovi – Bertoldovi. Ten byl skutečně velmi mocným mužem a podle některých německých badatelů (Wegener, Thiele a další) byl synem bavorského vévody Arnulfa (zemřel 937). Po roce 939 obdržel od Oty I. hrabství v Nordgau a správu královského hradu Bambergu (Babenbergu). Po smrti Oty I., za povstání Jindřicha Svárlivého, jehož se účastnil i český kníže Boleslav II., stál Bertold na straně Oty II. a vysloužil si tím velkou nezávislost a vysoké postavení v Bavorsku. K císařským přívržencům patřil i Bertoldův bratr Liutpold, který byl od roku 976 markrabětem bavorské Východní marky.

    Také Jindřich Schweinfurtský zůstal věrný Otonům, avšak po nenadálé smrti Oty III., se v bojích o trůn postavil na stranu bavorského vévody Jindřicha III. (syna Jindřicha II. Svárlivého). To se mu však příliš nevyplatilo. Jindřich III. se sice stal německým králem (korunován byl jako Jindřich II.), avšak sliby, které Schweinfurtskému předtím dal, nedodržel, takže se nordgauský markrabě nedočkal vytouženého titulu bavorského vévody. To jej popudilo natolik, že proti králi pozvedl zbraně, avšak prohrál a přišel nejen o své postavení a majetky, ale i o osobní svobodu. Časem byl však omilostněn, a poté, co králi slíbil věrnost, bylo mu vše vráceno a opět se těšil královské přízni.

    Matkou Jitky byla Gerberga, jejíž původ je také předmětem sporu německých historiků. Nejpravděpodobnější je ale zřejmě verze, podle které byla Gerberga dcerou Oty, hraběte v Grabfeldu. Po svém otci pak pojmenovala svého nejstaršího syna (pozdějšího švábského vévodu), Jitčina bratra, známého pod jménem Ota Bílý. Grabfeldští byli sousedy Schweinfurtských a rovněž patřili k široce rozvětvenému rodu Babenbergů.

    Kdy se Jitka narodila není zcela jasné. Datum není nikde zaznamenáno a pouze se odhaduje. Hypotéza, že to muselo být před rokem 1003, protože v onom roce již Gerberga podle pramenů měla více dětí než jedno, není správná. Gerberga totiž Jindřichu Schweinfurtskému porodila minimálně pět, spíše však až osm dětí, z toho pět dcer. Nejstarší z dívek byla spíše Eilika, u níž se předpokládá narození asi kolem roku 1000, Jitka tedy přišla na svět pravděpodobně později. Mýtem je tedy i u nás zakořeněné tvrzení, že byla starší než Břetislav.

    Vztahy Přemyslovců a Babenbergů

    Ke kontaktům mezi Přemyslovci a Babenbergy docházelo již brzy po nástupu Oldřicha k moci, kdy spolu s Jindřichem Silným, synem markraběte Liutpolda – bratrancem Jindřicha Schweinfurtského, bojoval český kníže na straně krále v německo-polských válkách. Jejich dobré vztahy se udržely i poté, kdy Oldřich (někdy před rokem 1021) dobyl na Polácích Moravu. Podle B. Krzemienské pak bylo logicky toto spojenectví utvrzeno sňatkem Oldřichova syna a Jindřichovy neteře. Jindřich Silný totiž zemřel roku 1018 bez potomků a post markraběte východní marky po něm převzal jeho bratr Adalbert, jenž kolem roku 1020, kdy se nejspíše o uzavření sňatku mezi oběma muži jednalo (Jitčin otec Jindřich zemřel již roku 1017), nedisponoval žádnou dcerkou vhodného stáří.

    Dojednání sňatku Břetislava a Jitky

    Během těchto debat však nutně muselo dojít na přetřes poněkud choulostivé téma původu Břetislavovy matky. Přeci jen pocházel Oldřichův jediný syn z nerovného sňatku a byl tím v očích vysoké německé šlechty silně degradován. Ačkoliv Adalbert patrně chtěl (přeci jen byl Břetislav následník trůnu s reálnými vyhlídkami na post českého knížete), v zájmu zachování postavení své neteře prostě nemohl takovouto mesalianci dopustit. V podstatě jediným možným řešením celé nezáviděníhodné situace byl proto prostředek nestardandní i v drsném středověku – únos. Tím, že Adalbert o celé akci předem věděl a dokonce s ní i souhlasil, se dá vysvětlit i jinak zarážející skutečnost, že Břetislav nebyl za svůj – z tehdejšího pohledu – hrdelní zločin nijak potrestán a dokonce ani souzen. Ale nepředbíhejme.

    Únos

    V roce 1021, kdy se únos nejspíše uskutečnil (uvažuje se i o roce 1029, avšak B. Krzemienská tuto verzi vyvrací), pobýval Břetislav na Moravě, kterou dostal od otce do správy. Jeho sídlem byla patrně Olomouc. Zhruba sedmnáctiletá (možná i mladší) Jitka v té době žila v rodinném klášteře ve Schweinfurtu, kam byla svěřena na vychování. O tom, co se chystá, byla pravděpodobně ona sama předem dobře informována. Jinak však byla připravovaná akce držena v přísné tajnosti. Takto vše líčí Kosmas:

    „Tedy Břetislav, z jinochů nejkrásnější a hrdina nejudatnější, slyše z mnohých vyprávění o neobyčejné kráse, ušlechtilosti a urozeném původu řečené dívky, nedovedl ovládnouti svého ducha a jal se v srdci přemýšleti, má-li se pokusiti unést ji mocí či se o ni řádně ucházeti. Ale rozhodl se raději mužně jednati než schýliti k pokorné prosbě šíji. Neboť uvažoval o vrozené Němcům pýše, a jak vždy s nadutou domýšlivostí shlížejí na Slovany a na jejich jazyk. Ale oč bývá těžší přístup k lásce, tím prudší oheň vždy vdechuje syn Venušin milenci. Mysl jinochova, vznícená ohněm Venušiným, vře, jako když sálá Etna. A jasným hlasem sám na sebe zvolá:,Buď mi bude údělem výtečný sňatek, anebo se ponořím ve věčný posměch, není možná, aby Jitka nebyla má, dcera rodem ušlechtilá, panna sličná, velmi líbezná, nad světlo sluneční jasnější, nad život mi dražší; aby zůstala dlouho na živu, buď Bohu chvála stálá´. A hned rozkázal těm ze svých lidí, které znal jako zvláště hbité a sobě oddané, aby připravili osvědčené a hodně otužilé koně, a dělal, jako by chtěl rychle odjeti k císaři a ještě rychleji přijeti zpět. Muži vyplní rozkaz, ale co jejich pán zamýšlí, nevědí.“

    Dále kronikář vypráví, že Břetislav se svými družiníky spěchal takže do Schweinfurtu (vzdáleného od Prahy po dnešních cestách asi 190 kilometrů) dorazil již za týden. Navíc cestoval inkognito, jeho muži nesměli prozradit pravou totožnost svého pána. Pak na místě „jako když vlk obchází ovčín, hledaje, kudy by do něho vrazil, aby uloupil bělounkou ovečku, tak i hrdina Břetislav, když dostali dovolení v klášteře přenocovati, obhlíží jej pronikavým zrakem a bystrým duchem; rád by do klauzury mocí vrazil, ale neodvažuje se, nemaje s sebou tak značný počet bojovníků.“
    Jenže náhoda (nebo spíš domluva) tomu chtěla, že Jitka vyšla z klášterní budovy a s dalšími dívkami šla zvonit do kostela. Ihned, jakmile ji spatřil, chytil ji Břetislav (Jitka se podle Kosmy nijak nevzpouzela) a společně s ní prchal k bráně, ve které byl natažen řetěz „tlustší než je mlýnský provaz, a cesta ven takto zatarasena. Ihned vytasiv ostrý meč, přeťal řetěz jako stéblo; a podnes je viděti přeťatý článek na důkaz té prudké rány.“ Břetislav pak jen s několika muži a unesenou dívkou v noční tmě mizí do Čech. Osud jeho družiníků, kteří podle Kosmy nevěděli, co se vlastně děje, zůstali ve stanech a byli zajati nepřáteli, byl neobyčejně krutý: „jedněm oči vyloupali a nosy uřezali, jiným ruce a nohy uťali“. Břetislav se k nim tedy vůbec dobře nezachoval, když nebránil jejich ústup, ale je možné, že to neudělal ze zbabělosti, ale že to byla součást jeho plánu. Jeho přátelé tak byli obětováni v zájmu vyššího cíle. Tím, že byli Bavory zajati, naplnilo se rčení o nažraném vlku a celé koze. Břetislava s Jitkou už do Čech nikdo nepronásledoval a přesto Schweinfurtští nemohli být obviněni, že únosu nebránili.

    Zhruba za další týden tedy mohla být Jitka představena knížeti Oldřichovi a Boženě a poté již následovala její cesta s Břetislavem na Moravu. Svatba byla patrně také rychle vyjednána, Jitka jako správná křesťanka musela být očištěna od hříchu, který na ní únosem ulpěl, posvátným manželským svazkem. Ten jí, jako vdané ženě, zároveň vrátil i ztracenou čest.

    Jitčiny děti

    Jitka jako matka se ukázala být pro Břetislava dobrou volbou. Dala mu totiž minimálně pět dětí. Prvorozený syn však přišel na svět až deset let po jejím únosu z kláštera. Jak si tuto situaci vysvětlit? Pro některé badatele je tento fakt jedním z argumentů podporujících teorii, že k únosu došlo až v roce 1029. I tehdy, přidržíme-li se roku 1021, nemusí být tento „problém“ tak nevysvětlitelný, jak na první pohled vypadá. Spytihněv ve skutečnosti nemusel být prvním dítětem, které Jitka porodila. Novorozenecká a vůbec dětská úmrtnost byla v té době tak vysoká, že se smrt maličkých potomků jen málokdy zaznamenávala. Navíc prameny nepřináší žádné údaje o tom, že by Jitka povila i nějakou dceru – což je z hlediska pravděpodobnosti také na pováženou. Jejích pět synů mohlo mít tedy i starší sestry. Rovněž existence dcer – pokud se zrovna neprovdaly za nějakého velmi významného šlechtice – bývá v kronikách a jiných záznamech, přinášejících podrobnosti o rodinách tehdejší šlechty, často opomíjena.



    Prvním prokazatelným a zaznamenaným potomkem Břetislava a Jitky, narozeným ještě za jejich pobytu na Moravě, je proto jejich nejstarší syn Spytihněv, narozený v roce 1031. Následoval druhorozený Vratislav, rok jeho narození – ani dalších synů – však s určitostí neznáme, ale mohlo to být asi v roce 1033. První dva potomci zcela prokazatelně dostali svá jména po významných přemyslovských knížatech, synech Bořivoje a Ludmily (Vratislav byl Břetislavův prapradědeček). Syn narozený jako třetí byl pokřtěn Konrád a je velmi pravděpodobné, že své jméno dostal podle německého císaře Konráda II. (vládl od roku 1024), se kterým byl Břetislav v dobrých vztazích. Dokonce se uvažuje o tom, že byl císař synkovi českého knížete kmotrem při křtu. To by znamenalo, že se Přemyslovec Konrád narodil asi v roce 1035 (nejpozději 1039). Jako čtvrtý v pořadí přišel na svět Jaromír. Jeho jméno patrně odráží vděk Břetislava svému strýci za to, že se v jeho prospěch vzdal českého trůnu. A konečně nejmladším synem – a zároveň prý nejkrásnějším – byl Ota. Pojmenovala jej nepochybně sama Jitka a nazvala podle svého otce.

    Jitka a Božena

    Jitka tedy rodila až do poměrně vysokého věku (kolem sedmatřiceti let). I přes tuto značnou zátěž žila déle než její manžel. Společně se svou tchýní Boženou se mohla radovat, když se její manžel na jaře roku 1035 stal knížetem Čechů a poté sledovat jeho vzestupy (tažení do Polska roku 1039 a památné vítězství nad Němci 1040), ale i pády (prohraná bitva s Němci 1041, zrada biskupa Šebíře a českých předáků a vynucené poddání se králi Jindřichu III.). Tehdy prý dokonce využila svých styků v Říši a prostřednictvím svého bratra pomohla Břetislavovi vyjednat mírové podmínky s králem. Mohla ji přitom silně motivovat skutečnost, že na německém královském dvoře byl v téd obě jako rukojmí její desetiletý syn Spytihněv, jemuž v případě Břetislavova odporu hrozila dokonce smrt. Později zažila patrně i svatby svých starších synů (o jejich nevěstách si povíme v příštím dílu vyprávění o Přemyslovnách).

    Božena zemřela v roce 1052 a v roce 1055 nečekaně odešel na věčnost i její syn Břetislav. Vlády v Čechách se ujal Spytihněv. Jitka pak měla být vlastním synem podle Kosmy vyhnána z Čech a proto se prý ze vzdoru vdala za bývalého uherského krále – slepého Petra Benátčana. Roku 1058 pak v Uhrách zemřela a její ostatky byly do Čech přeneseny až jejím druhým synem Vratislavem a uloženy v bazilice sv. Víta po boku jejího muže. Historička Barbara Krzemienská a další odborníci však považují toto Kosmovo tvrzení za pouhou pomluvu, je totiž pravděpodobné, že tehdy již sesazený král Petr nežil. Nejspíš tedy dožila Jitka doma na Pražském hradě.

    Jak už bylo řečeno v úvodu, Božena i Jitka významným způsobem ovlivnily osud Přemyslovského rodu a tím i historii naší země. Ačkoliv jedna byla pouhá selka a druhá vysoce postavená šlechtična, jako manželky a matky Přemyslovců se mohou obě pyšnit neoddiskutovatelnými zásluhami – Boženě vděčíme za to, že Přemyslovci nevymřeli již smrtí Oldřichovou a Jitce můžeme připsat ke cti, že se rod, do kterého se přivdala, rozrostl a opět se ocitl na výsluní tehdejší evropské politiky.

    LITERATURA: B. Krzemienska: Břetislav I. Čechy a střední Evropa v prvé polovině XI. Století, Garamond 1999
    Kosmova kronika česká, nakladatelství Svoboda, Praha 1972
    Josef Žemlička: Přemyslovci. Jak žili, vládli, umírali. NLN, Praha 2005
    Vratislav Vaníček: Vratislav II. (I.) První český král, Vyšehrad, Praha 2004
    Hafen Keller: Otoni. Jindřich I. Ptáčník, Ota I., II., III., Jindřich II., Vyšehrad, Praha 2004
    Jiří Bílek: Hádanky naší minulosti 5., Euromedia Group, Praha 2005
    Thiele, Andreas: Erzählende genealogische Stammtafeln zur europäischen Geschichte Band I, Teilband 1, R. G. Fischer Verlag Frankfurt/Main 1993
    Wegener, Wilhelm Dr. jur.: Genealogische Tafeln zur mitteleuropäischen Geschichte, Heinz Reise-Verlag Göttingen 1962-1969
    Althoff Gerd: Adels- und Königsfamilien im Spiegel ihrer Memorialüberlieferung. Studien zum Totengedenken der Billunger und Ottonen. Wilhelm Fink Verlag München 1984

    Celý článek | Komentáře: 2 | Přidat komentář | Záložky:
    Informační e-mailVytisknout článek

    Sponzor stránek:
    Dobrý skutek
    Právě probíhá:

    VýstavaGotické Madony na lvu | Splendor et Virtus Reginae Coeli
    Arcidiecézní muzeum Olomouc
    13.02.2014 - 11.05.2014

    VýstavaRadiant Light Stained Glass from Canterbury Cathedral
    Metropolitní muzeum, New York
    25.02.2014 - 18.05.2014

    VýstavaVikings life and legend
    British Museum, Londýn
    06.03.2014 - 22.06.2014

    VýstavaVýstava moravských zemských desek
    Pražský hrad
    03.04.2014 - 05.05.2014

    V dohledu:

    VystoupeníBitva a historický festival v Libušíně
    Libušín
    26.04.2014

    OstatníArcheologická brigáda
    hrad Starý Jičín
    26.04.2014

    VýstavaKostnický koncil
    Kostnice
    27.04.2014 - 21.09.2014

    Kalendář
    <<  Duben  >>
    PoÚtStČtSoNe
     1 2 3 4 5 6
    7 8 9 10 11 12 13
    14 15 16 17 18 19 20
    21 22 23 24 25 26 27
    28 29 30     

    Hus 2015 VOJSKO.net - Československé i světové zbraně a vojenská technika Husité - Ktož jsú boží bojovníci via historia fantasy zbroj Templářský poklad- cesta k bájnému
pokladu a pozoruhodným informacím o řádu templářských rytířů. Putování Hrocha
    Vytvořeno redakčním systémem phpRS. Hostováno přes station.cz
    Uvedené články a materiály jsou duševním vlastnictvím jejich autorů.