Středověk
Dnes je: 20. 09. 2018  | Hlavni strana | Seznam rubrik | Odkazy | RSS | Forum |  
Hlavní menu
Novinky
08.04.2018: Pražský biskup
05.02.2017: Rodokmen
Po dlouhé době rodokmen: Páni z Pardubic

17.04.2016: Jakub Kon(e)ček z Prus
Nižší moravský šlechtic, v závěru života majitel zdouneckého panství
Poslední komentáře
  • Ještě na prahu novověku byla podle prvního vydání Encyclopedie Britannica největší říše na světě Tar . . . (Vikinský vliv na Kyjevské Rusi - Stát a jazyk)
  • Zdravím, chtěl bych se zeptat, jestli je někde možné zjistit cokoli o rodu Brennerů, ze kterého vzeš . . . (Pražští biskupové a arcibiskupové)
  • Docela by bylo dobře doplnit arcibiskupy před Arnoštem z Pardubic. Arcibiskupství nebylo v Praze, al . . . (Pražští biskupové a arcibiskupové)
  • Je to docela dobré, včetně předmluvy s jakýmsi příběhem dle Widukinda. Jen mi chybí bilingva - latin . . . (Widukindova kronika v českém překladu)
  • Tady se jedná o to, zda bylo v Čechách užívané vlastní jméno s příponou -bor. U Kosmy je jmenován So . . . (Spor o původ Svaté Ludmily)
  • Sociální sítě a ostatní






    České dějiny

    * Jan Nepomucký - život a smrt

    Autor: Jiří Motyčka . Vydáno dne 03. 12. 2006 (13387 přečtení)

    V současné době již existuje více věrohodných informací o této postavě, která se stala obětí antagonistických vztahů mezi králem českým, Václavem IV. a arcibiskupem Janem z Jenštejna. Jediným jeho „proviněním“ bylo, že jako oddaný úředník obětavě plnil příkazy svého nadřízeného.

    Johánek se sám psal "z Pomuku", i když již dávno před jeho narozením se vesnice s klášterem nazývala Pomuk a současně Nepomuk. Klášter byl cisterciácký, jehož název byl patrně odvozen od tzv. "pomukávání", což byly zvláštní zvuky, jimiž se řeholníci např. při práci dorozumívali. Aby se tedy odlišila lokalita osady od kláštera, říkalo se vesnici "ne Pomuk". Za husitských válek byl klášter zničen a od těch dob se používal stále více pouze název Nepomuk. V době svatořečení pak Johánek z Pomuku byl již jen Janem Nepomuckým. Tolik na úvod pro vysvětlení této zdánlivé dvojjedinosti světcova predikátu.
    Johánek se narodil někdy koncem čtyřicátých let 14. st. otci Velflínovi (Volfín), což je zkomolená zdrobnělina německého Wolfganga, jména svědčícího o Janově německém původu. Kde mladý Jan nabyl prvního vzdělání a kdy odešel do Prahy zaniká v mlze chybějících pramenů. Pak už můžeme sledovat stopy jeho činnosti až v Praze i jejím okolí.
    Na arcibiskupství se posléze stal arcibiskupským notářem a pohyboval se tedy v úřadě i kanceláři generálního vikáře, s jehož činností se dopodrobna obeznámil. Funkce notáře byla zodpovědnou funkcí, nevyžadovala však právnického vzdělání ale slušnou znalost latiny. Jan také půjčoval peníze a když je poskytoval, tak nepochybně na úrok. V nežidovské komunitě docela ojedinělý případ lichvy, kterou katoličtí historici popírají. V r. 1380 mu arcibiskup Jan z Jenštejna udělil velice výnosné obročí oltářníka v metropolitní katedrále. Aby toho neměl málo, nᚠsvětec se v témže roce stal farářem u sv. Havla na Starém Městě. V té době tedy už musel mít vyšší svěcení a nastupoval jako kněz do Havelské čtvrti plné neřesti, lichvářů a ženštin lehčích mravů. Už ve svém mladém věku (něco málo přes 30) se Nepomuk stává svými nadstandardními příjmy (nikoli jako správce více obročí) mnohoobročníkem. Tedy jedním z těch, kteří se zakrátko stanou terčem nesmiřitelné kritiky reformního Husova proudu, jejímž fundamentem byl, jak je všeobecně známo, návrat k chudobě prvotní církve. Tomuto tak důležitému reformnímu imperativu se právě Johánek zpronevěřoval v mnoha ohledech.
    V r. 1381 získal titul bakaláře na právnické fakultě a odchází na studia do Padovy, kde byl promován 1387 na doktora kanonického práva a ještě v témže roce mu tento titul byl nostrifikován i na pražské univerzitě. Od těch dob je často nazýván doktorem Johánkem. Také proto, že se stal právním zástupcem metropolitní kapituly. V r. 1389 se stal generálním vikářem a to znamenalo vlastně druhou pozici po arcibiskupovi. Nesměl však světit nové kněze, tuto činnost zastával pouze světící biskup jako arcibiskupův sufragán. Jako vizitátor doktor Johánek dohlížel např. i na to, zda kněží žijí spořádaným životem, zda důsledně dodržují celibát, zda nekáží bludy a zda místo kanonizovaných 4 novozákonních evangelií nepoužívají ta apokryfní. Vizitační činnost měla některé atributy inkvizice. Jiný metr, jímž se měřila provinění a tresty za ně, byl však uplatňován na duchovní pastýře a jiný na jeho ovečky.
    Pro světcovu závěrečnou etapu života se stal určujícím již zmíněný zápas Václava IV. s arcibiskupem Janem z Jenštejna. Tento střet měl pro Johánka z Pomuku fatální a tragické následky.
    Pro královy milce se stalo jistým druhem pokleslé zábavy neustále arcibiskupa něčím popouzet. Jako již poněkolikáté i tentokrát vymysleli proti Jenštejnovi svéhlavý plán, na jehož počátku mělo stát nově založené západočeské biskupství, kterým by se zabily dvě mouchy jednou ranou. Biskupství by se stalo obročím s prebendami pro královy oblíbence a oslabilo by tak postavení pražského arcibiskupa. Vskutku ďábelská a zároveň vysoká hra. První dějstvím nadcházejícího dramatu se měl stát klášter kladrubských benediktinů a jeho zboží. Dramatické události odstartovala smrt opata Racka na konci zimy L. P. 1393. Pak už dostávají události rychlý spád. 7. března je zvolen nový opatem mnich Olen. Protože Jenštejn byl o záměrech protistrany s velkou mírou pravděpodobnosti informován, tak sice nařídil, aby se přihlásil ten, kdo by s volbou Rackova nástupce nesouhlasil, ale protistrana v časové tísni nedostala vlastně vůbec žádnou šanci a generální vikář doktor Jan z Pomuka volbu už 10. března potvrdil. Tato administrativní rychlost potvrzení během tří dnů by byla závratná i na dnešní poměry a král se proto o této záměrné provokaci dověděl až po několika dnech, kde jinde než na Žebráku. Opět, také jak jinak, se nepříčetně rozčílil a zodpovědné chtěl hned topit. Jakoby tak dopředu předjímal další události. Arcibiskup, oficiál MikulᚠPuchník a Johánek se před králem uchýlili do arcibiskupova sídla v Roudnici nad Labem. Protože se však kvapem blížil velký křesanský svátek Milostivé léto, bylo nutno najít nějaký kompromis v nastalé situaci. Na základě osudné rady Johánkovy se Jenštejn vrátil do Prahy, aby jednal s králem. 20. března došlo v johanitské komendě k jednání mezi arcibiskupem a Václavem IV. Přestože k setkání došlo časně zrána, král měl již za sebou opileckou špičku. Jednání, při němž král neustále v cholerickém záchvatu vyhrožoval, bylo velice ostré, příkré, neurvalé a hlavním důvodem sporu bylo pochopitelně potvrzení kladrubského opata. Výsledkem tohoto prudkého sporu bylo zatčení Johánka, Puchníka, Václava Knoblocha a Něpra z Roupova. Byli předvedeni na Hrad, kde se král účastnil improvizovaného výslechu a už při něm údajně tekla krev ze zranění způsobených jilcem králova meče. Johánek a další dva klerici byli pak odvedeni do vězení na Staré rychtě na Novém Městě. Tady čekali až do večera. Měl k nim přibýt i arcibiskup, kterému se však naštěstí podařilo z Prahy uprchnout.
    I večerního výslechu zajatců na Staré rychtě se král zúčastnil. A opět údajně aktivně a posílen vínem. Nejprve byli vězni tzv. štosováni, tj. byly jim svázány ruce za zády a poté byli vytahováni na žebřík. Při tom se jim vykloubily obě ruce. Poté Johánkovi z Pomuku nasadil kat palečnice. Nakonec všem byly páleny boky, při čemž údajně opět asistoval sám král, který z nešastníků chtěl patrně vymámit doznání k jakémusi spiknutí proti jeho majestátu. Když se tohoto doznání nedočkal a poněkud vystřízlivěl, poručil katu sejmout vězně z mučidel. Před přivolaným notářem pak museli přísahat, že s nimi bylo zacházeno dle práva. Johánek však již přísahat nemohl, protože krátce po sejmutí z katova nářadí už nevydal ani hlásku a odebral se na věčnost. Jeho mrtvola pak byla na příkaz krále shozena z kamenného mostu do Vltavy. Johánek z Pomuku tedy nebyl utopen, jak stále opakují někteří katoličtí historici, to však nic nemění na skutečnosti, že jeho smrt byla krutá, nesmyslná a naprosto zbytečná. Johánek z Pomuku se stal prameny doloženou obětí královy patologicky cholerické povahy.


    Světcovy atributy jsou naprosto čitelné, evidentní a nepřehlédnutelné. Jeho svatozář je tvořena 5 hvězdičkami. Jedná se o nejcharakterističtější svatojánský symbol. Výkladů je několik. Hvězdičky mají znázorňovat ona zvláštní tajemná zářící světla, která se objevila na hladině Vltavy po mučedníkově svržení s mostu do chladné řeky. Pět jich je proto, že v tomto počtu zářila kolem světcovy hlavy. Podobnost se svatozáří jako hlavního atributu Panny Marie, již Jan až bigotně uctíval, je též více než nápadný a transparentní. Číslice pět může rovněž souviset s pěti ranami Ježíše Krista a „podobností“ s Jeho utrpením. Mezi další světcovy atributy patří palmová ratolest jako předznamenání jeho světově proslulého mučednictví. Palmové ratolesti drželi v rukou i andělé, kteří sestoupili s nebes, když byl Johánek shozen do Vltavy.
    Historicky neprokázané mučednictví zpovědního tajemství je zpodobňováno hned několika různými atributy. Je to v prvé řadě ukazováček pravé ruky přitisknutý k pevně semknutým rtům nebo ryba, zámek, peče a v neposlední řadě jazyk. Ten je však zobrazován pouze jako samostatný atribut např. v nástěnných malbách kostelů zasvěcených sv. Janovi, jak dokládá např. ústřední motiv svatojánského patrocinia, poutního kostela na Zelené hoře geniálního stavitele Jana Blažeje Santiniho. Jeho překrásný a neuvěřitelně odvážný barokně gotizující sloh přispěl k tomu, že tento kostel byl bez velkých překážek zapsán mezi památky světového kulturního dědictví UNESCO. Můžeme s malou nadsázkou konstatovat, že k tomuto zápisu přispěli měrou vrchovatou vlastně oba Janové. A toho si važme, nebo ČR oněch privilegovaných památek příliš nemá.
    Dalšími atributy jsou mj. i např. reliéf staroboleslavského paládia, kniha znázorňující Písmo svaté a glóbus jako výraz světcova celosvětového významu. K Janovi se hlásili nejen katoličtí duchovní, ale i světští kněží a řádoví řeholníci, zejména jezuité, cisterciáci, kapucíni a serviti.
    Světec je umělecky ztvárněn většinou jako člověk s pasivním trpitelským výrazem nebo mírným oduševnělým pohledem. Na sobě má pláštík přes ramena přehozený, pod krkem uvázaný a na hlavě má biret či kvadrátek jako odznak kanovníka. V rukou nebo v jedné ruce většinou drží větší či menší krucifix, jako výraz klerika, který následuje ve svém utrpení svého Spasitele. Svým zjevem nikdy nepřipomíná asketu, či vyzáblého poustevníka, ale spíše mírně elegantního arcibiskupova úředníka s melancholickým pohledem, kterým se shovívavě dívá na své farní ovečky.
    Jaké byly jeho kultovní funkce? Byl velkým přímluvcem ve věcech souvisejících s vodním živlem. Modlitby ke sv. Janu se proto týkaly ochrany před povodněmi, ale i vzývaly d隝 při velkých suchých obdobích. Světec pomáhal všem topícím se a měl zahánět vodnatelnost. Byl patronem mlynářů, vorařů plavících dříví, převozníků, plavců, šífařů i námořníků. Mnohé přídě korábů, fregat či karavel portugalských a španělských mořeplavců, dobyvatelů i korzárů zdobily vyřezávané sochy Jana Nepomuckého. Byl uctíván jako patron mlčenlivosti, vládce nad vodním živlem (tedy jakýsi katolický Neptun nebo chcete-li Poseidon) ale především jako ochránce dobré pověsti a rytíř bojující proti pomluvě. Poslední dvě jmenované patronace byly velice oblíbené z pochopitelných důvodů právě u něžného pohlaví.

    Použitá literatura:
    Vít Vlnas – Jan Nepomucký - česká legenda
    Vydala: Mladá fronta, edice Kolumbus, Praha 1993

    Celý článek | Komentáře: 3 | Přidat komentář | Záložky:
    Informační e-mailVytisknout článek

    Naše knihy
    Přemysl Otakar II.


    Záviš z Falkenštejna
    Kalendář šermířských akcí
    Kalendář
    <<  Září  >>
    PoÚtStČtSoNe
         1 2
    3 4 5 6 7 8 9
    10 11 12 13 14 15 16
    17 18 19 20 21 22 23
    24 25 26 27 28 29 30

    Hus 2015 VOJSKO.net - �eskoslovensk� i sv�tov� zbran� a vojensk� technika Husit� - Kto� js� bo�� bojovn�ci via historia Putov�n� Hrocha