Já mezi duchy nejsem mocný duch; ale jestlie chce, abych byl tvůj druh
při putování ivobytím, dobrá, já se ti poddán cítím
a od této chvilky ji jsem tvůj, jsem tvůj tovary,
a jestlie vhod se ti zdám, budu tvůj sluha, tvůj chám.
Mefistofeles Faustovi 1)
Křesanská kultura se ve středověku promítla i do takých oblastí, jako bylo vnímání etnicity nebo původu vůbec. Středověk znal a pouíval z kadodenní zkuenosti dělení skupin obyvatel podle jazyka a snail se vysledovat i původ podle sledu pokolení, tzn. směrem k nějakému víceméně bájnému předkovi.
Křesanské dělení etnik se odvíjelo od biblických příběhů. V obecné známosti zůstává podnes příběh zmatení jazyků při stavbě babylonské věe (Genesis 11). Jednotlivá etnika pak vznikla na základě rozdělených jazyků, křesantí učenci vypočítali sumu jazyků od zmatení na sedmdesát dva nebo sedmdesát tři.
Pokud nahlédneme do středověkých kronik, ve větině případů narazíme na biblické příběhy a osoby, je měly zapříčinit rozdělení lidu na etnické skupiny. Desátá kapitola Genesis podává rodopis synů mořeplavce Noema, který měl tři syny, jejich rozrod měl dát vzniknout etnikům a jazykům, nebo z nich pak po potopě vznikly vechny pronárody na zemi (Gen. 10, 32).
Nejstarí Noemův syn Sém (nebo ém) dal původ Semitům, tj. idům a Arabům. Prostřední Jefet (nebo Jafet) měl dát vzniknout obecně Evropanům a nejmladí Chám černým Afričanům a Kanajským.
Chámovo potomstvo má pozici nejhorí, jejich rodovou linii toti Noe proklel. Jak zpravuje Genesis, Noe po opadnutí potopy zaloil vinice a jednou si přihnul vína tak, e usnul odkrytý ve svém stanu. Chám spatřil nahého otce jako první a běel to povědět bratrům. Sém a Jefet vzali plá, aby otce zakryli, a přitom postupovali pozpátku, aby jej nezahlédli nahého. A pak Kdy Noe procitl z opojení a zvěděl, co mu provedl jeho nejmladí syn, řekl: Proklet buď Kenaan, a je nejbídnějím otrokem svých bratří! Dále řekl: Poehnán buď Hospodin, Bůh émův. A je Kenaan jejich otrokem! Ké Bůh Jefetovi dopřeje bydlet ve stanech émových. A je Kenaan jejich otrokem! (Gen. 9, 1927).
Chám měl tedy zaloit potomstvo, ze kterého pocházeli přirození otroci, černoi, k nim mnoství blízkovýchodních etnik. Mezi nimi nejpozitivněji vyniká Chámův vnuk Nimrod, syn Kúův, bohatýrský lovec. Vládu počal v Babylonu a Akadu, pokračoval do Asýrie, kde zaloil Ninive. Od druhého Chámova syna Misrajíma vzeli mimo jiné Pelitejci, nebo-li Kristovi odpůrci Filitíni, usazení v Palestině, zemi, které dali jméno. Isidor Sevillský je zve té Allofylové, to je cizinci, protoe byli vdycky nepřáteli Izraele a důkladně odděleni od jejich národa i společenství. (II., 58) Chámův syn Kenaan, který nese ono rodové prokletí, byl předkem mj. Sidóna (pro město Sidon), Chéta (pro Chetity?) a jeho potomci zalidnili Palestinu od Sidonu a do Gazy, která u sousedí s Egyptem. Území zahrnovalo i později ztrestaná města Sodomu a Gomorru. Chámovi potomci tak zaujímají často roli odpůrců křesanství nebo Boha.
Od nejstarího Séma pocházejí Semité, idé i Arabové. Sémův syn Arpakád měl syna Hebera (odtud pojem hebrejský), v jeho rodové linii se nachází i Abrahám. Onen Abrahám, který přivedl idy do jejich zaslíbené země. Cestou se od Abrahámova davu oddělil jeho synovec Lot a usadil se poblí Sodomy. Tolik říká přímo Bible.
Sém byl mezi Noemovými sourozenci nejstarí, co ladilo s pojetím, e monoteističtí idé Starého zákona znázorňují předchůdce evropských křesanů pocházejících od Jafeta, který měl reprezentovat vládcovské kvality.
ISIDOR SEVILLSKÝ
Shrnout systematicky etnickou, institucionální a duchovní rozmanitost lidstva na základě Bible a učení církevních autorit se pokusil učenec Isidor Sevillský (asi 560636), arcibiskup v katolickém vizigótském království na území dneního panělska. Ve svém rozsáhlém díle Etymologie čítající dvacet knih se věnoval zachování tradic starích církevních otců, naruené jak zmatky při dobývání země Vizigóty, tak i teprve nedávno poraeným gótským ariánstvím.
V deváté knize Etymologií Isidor přisoudil biblické předky mnoha etnikům, ale zároveň uznával pohanské tradice, které připisovaly jako praotce mýtické héroy. Římanům ponechal jejich Romula a Rema, čím je ovem diskvalifikoval v pořadí za ty národy, které měly pocházet přímo od Noeho synů či vnuků.
Isidor vypočítává celkem 73 národů vzelých přímo z Noemových synů Jefeta, éma a Cháma, popř. z Noemových vnuků.
Pět émových synů dalo vzniknout: Élam Elamitům (předkové Peranů), Aur Asyřanům, Arpakád Chaldejcům, Lúd Lydům a Aram Syřanům (biblickým Aramejcům). Mezi jinak nic neříkajícími jmény národů vzelých ze Sémových synů vybírám Hebera, vnuka Arpakáda, jako praotce Hebrejců. Heberovým synem byl mj. Joktán, praotec Indů.
Chámovy syny Isidor specifikoval Kú jako prapředek Etiopanů, Misrajim Egypanů, Pút Libyjců a Kenaan davu Afričanů a Féničanů, jeho deset synů deseti kanánským kmenům v dnení Palestině. Misrajimův syn Kaslúchan nechal vzejít Pelitejcům nebo-li Palestincům a jetě jinými slovy Filitínům.
Nejvíce Isidor rozvinul teorie o potomcích Jafeta, které vztáhnul na evropské národy. Od Gomera mají pocházet Galatové (nebo-li Galové), od Magoga Skytové a Gótové, z Mádaje Médové, z Jávana Řekové, od Túbala panělé a snad i Italové, od Meka Kappadočané a od Tírase Thrákové. Gomerovými syny jsou mj. Akenaz, pratoec Sarmatů, a Togarma, praotec Frygů. Z Jávanových synů pocházejí dalí řecké kmeny, z Elíy Aiolové, z Taríe Kilikijtí s hlavním městem Taríem (Tarsem), z Dódance Rhodtí a z Kitejce Kypřané.
Zřetelněji vystupuje tendence klasifikovat Noemovy potomky do světadílů. Chámovu potomstvu náleí podíl v Asii, která sluje jménem královny Asie z potomstva Sémova, a hlavně Afrika, jinak pojmenovaná po Abrahámovu vnuku (a synovi Midjána) Aferovi, který v duchu Hospodinovya prokletí ovládl Libyi a podmaněným kmenům přenechal své jméno. V Sémově pokolení pak lze snadno spatřit poutní etnika Malé Asie a Mezopotámie. Evropský světadíl zbývá tedy Jafetovcům. V etymologii Evropy Isidor přebírá řecký mýtus o původem asijské bohyni Europé unesené Diem, nad to jí jetě specifikuje kanánské předky.
Tři Noemovi synové a tři stavy feudální společnosti
Idea Jafetovců jako vzneených vládců přetrvávala do novověku, polská lechta propagovala sama sebe v Libri Chamorum jako potomky Jafeta přes své legendární sarmatské předky někdy jetě v 18. století. Podle tohoto sarmatismu si měla polská lechta od svých kočovných předků pěstovat odkaz svobody (polská lechtická republika byla obklopena absolutistickými státy) a zároveň obrany křesanství (před Turky, Mongoly, ale i pravoslavím a luteránstvím).
Odkaz na předky jiného etnika byl zásadnějí, ne se dnes můe na první pohled zdát. Vytvářel mínění, e polskému národu vládnou potomci jiného národa obraz, který přetrval v mínění Angličanů za slavné revoluce r. 1688 a v mínění Francouzů v době kolem Velké francouzské revoluce. Angličané si vyloili revoluci jako vzpouru Sasů proti Normanům, potomkům Viléma Dobyvatele. Situaci ve Francii glosovala v rámci dobového mínění ruská carevna Kateřina II. v dopise německému jazykovědci Grimmovi: Nepozorujete, co se děje ve Francii? Galové vyhánějí Franky. Ale uvidíte, e se Frankové vrátí, a potom budou ty zuřící bestie lačnící po lidské krvi buď vyhlazeny, nebo zahnány do úkrytů. (Budil, s. 27)
lechta musí podle carevny vládnout tvrdou rukou poddaným. Tím se obloukem dostáváme k dalí ke středověké ideologii tří stavů, podle které má lechta vládnout a chránit zbylé stavy, poddaní pro zbylé stavy pracovat a duchovní dbát o spásu vech. Jafet je přeneseně na středověkou evropskou společnost jasný předek lechty, Chám poddaných a na Séma zbývá duchovní stav, co je plně v souladu s tím, kdy jmenujeme úlohu Sémových potomků jako Abrahama nebo Mojíe, zprostředkovatele Desatera od Jahveho.
POKRAČOVATELÉ ISIDORA
Na Isidora navazovali dalí kronikáři, někteří přesně v souladu s jeho teoriemi, někteří uváděli vlastní specifka. Francký kronikář z konce 6. století Řehoř z Tours povaoval Chámova syna Chuse za vynálezce modlosluby, který je znám z Persie jako Zarathustra.
Maďaři mimo teorie o svém původu od Jafetova syna Magoga (viz kapitola níe) zpopularizovali teorii o svém údajném předkovi Nimrodovi. Nimrod byl synem Cháma a lovec, stejně jako kočovní Maďaři. Nimrod měl pak dva syny s jmény Hunor a Magor, předky Hunů a Maďarů, čím chtěli dát Maďaři najevo legitimitu svého pobytu v Panonii jako nástupci po Hunech, svých údajných příbuzných.
Vůdce protipapeského heretického hnutí Arnold z Brescie ovládl r. 1140 načas samotný Řím a snail se navázat na některé tradice římské antiky. Hnutí se snailo zrealizovat obnovu římského senátu a propojit biblické předky s římskými. Jafet měl být otcem římského boha Januse.2)
Keltové na britských ostrovech odvozovali svůj původ a jméno od Jafetova potomka Bruta. Naproti tomu Anglosasové ztotonili svého krále Sceafa přímo s biblickým Sémem.
Svým způsobem pojal biblickou tematiku Bartolomeo las Casas, církevní učenec, který se účastnil objevu Ameriky a začal vystupovat jako nejhlasitějí obhájce práv Indiánů proti zvůli panělských vojáků. Mimo teorií, e Indiáni jsou asi v takovém stadiu jako antičtí Řekové nebo Římani, hájil Indiány jako potomky ztracených deseti kmenů izraelských.
Anglické dynastie
Přihlásení anglosaských králů k semitské linii nemělo za následek pouze rituální obřízku, ale i odliný vztah světské a církevní moci. Starý zákon podává archaický způsob vlády, kde panovník třímá světskou moc a zároveň je prostředníkem mezi Bohem a lidem. Přímý vztah s Bohem nabyde vládce po pomazání olejem z rukou kněze. Starozákonní kněz Samuel tak pomazal krále Saula: Samuel vzal nádobku s olejem, vylil mu jej na hlavu, políbil ho a řekl: Sám Hospodin tě pomazává za vévodu nad svým dědictvím.´ (První Samuelova, 10, 1) Po zavrení Saula pomae Samuel krále Davida: Samuel tedy vzal roh s olejem a pomazal ho uprostřed bratrů. A duch Hospodinův se Davida zmocňoval od onoho dne i nadále. (První Samuelova, 16, 13). Po pomazání nastupuje provolání lidu, tzv. aklamace, s výkřiky typu: A ije král!, která není ani tak přáním douhého panování, jako výrazem toho, aby v králi oil onen boský duch nabytý pomazáním. Král se aklamací ocitá ve středu společenství, získává pouto k Bohu i k lidu.
V západní Evropě církev začala árlit na dělení duchovní moci, kterou postupně celou strhla na sebe a pomazání jako výraz přebírání duchovní moci králem muselo pomalu, ale jistě mizet. Angličtí králové si vak rituál pomazání nadále pečlivě střeili, ani celé rozbouřené moře nesmyje balzám pomazaných králů, nechává zaznít Shakespeare v Richardu II. (III, 2), a právo na královské pomazání nesebrala anglickým dynastiím po celý středověk ani celá katolická církev.
Sakrální úloha anglických králů přispěla zásadní měrou k legitimizaci odtrení anglikánské církve od Říma za Jindřicha VIII., který se nové církvi postavil do čela, co byla událost, kterou by v tehdejí kontinentální Evropě překousnul málokdo. V Anglii vak dolo pouze ke zbytnění tradiční sakrální sloky královské moci.
SARACÉNI
Ke sklonku Isidorova ivota se vynořil nový početný protivník křesanů, Arabové. S biblickým předkem Arabů si Isidor věděl rady a jetě dovedl díky Bibli nové etnikum charakterizovat. Na Araby vztáhl pasá z Genesis o Abrahámově synu Izmaelovi: Bude to člověk nezkrotný, jeho ruka bude proti vem a proti němu budou ruce vech; proti vem svým bratřím bude stát. (Gen 16, 12)
Abraham měl enu Sáru, která ale byla neplodná, proto mu sama nabídla svou egyptskou otrokyni Hagar jako matku jeho potomka. Abraham splnil, ale Hagar se pak začala nad svou paní povyovat. Sára Hagaru vyhnala do poutě, kde ji nalezl Hospodinův posel a kázal vrátit se pokořit Sáře. Poehnal Hagařině dítěti, kterému určil jméno Izmael (Slyí Bůh), protoe Hospodin vyslyí Hagařino pokoření.
Bůh pak s Abrahamem uzavřel smlouvu, kde slíbil, e Sára i přes svůj věk porodí dalího Abrahamova syna, který dostane jméno Izák. (Gen 1617) po nějaké době od narození Izáka poslal Abraham na podnět Sáry a uklidnění od Hospodina Hagar i s Izmaelem pryč do poutě. Izmael je jako nepravý syn vyloučen z dědictví a kdy vyrostl, usadil se ve stepi a stal se lučitníkem. (Gen 21, 20)
Isidor vysvětluje: Sídlí v ohromné pouti. Jsou to také Izmaelité, jak učí kniha Genesis, protoe prý pocházejí od Izmaela, i Hagrejci podle Hagar, kteří, jak jsme ji řekli, jsou mylně nazýváni Saracéni, protoe se chlubí, e pocházejí od Sáry. (II, 57)
Co zarazí na první pohled, e Saracéni mají mít jméno přesně podle té druhé Abrahamovy manelky, ale to by vyznění příběhu postavilo na hlavu.
Jiné vyznění příběhu navíc podává sv. Pavel v Novém Zákonu v Listu Galatským: Čteme tam, e Abraham měl dva syny, jednoho z otrokyně a jednoho ze svobodné. Ten z otrokyně se narodil jen z vůle člověka, ten ze svobodné podle zaslíbení. Je to řečeno obrazně. Ty dvě eny jsou dvě smlouvy, jedna z hory Sínaj, která rodí děti do otroctví. To je Hagar... Ale budoucí Jeruzalém je svobodný, a to je nae matka... Vy, bratři, jste dětmi zaslíbení jako Izák... Tu svobodu nám vydobyl Kristus. Stůjte tedy pevně a nenechte si na sebe znovu vloit otrocké jho. (Gal 4, 22-31; 5, 1) Vyhnání Hagar do poutě má znamenat odvrení otroctví a symbolizování toho, e tato svoboda a otroctví nemohou dědit spolu, ít vedle sebe.
Pomineme ale u teologické výklady, srovnáním přístupu Isidora a Pavla nám vycházejí dva moné přístupy, doslovný a obrazný. Doslovný klade důraz na přímou rodovou posloupnost, obrazný na duchovní nebo kulturní společenství. Isidor a po něm dalí učenci počítali s přímou rodovou linií od Izmaela stejně jako ostatních etnik podle oněch Noemových synů.
Základy jihoafrického apartheidu
Praktický dopad měla teorie o černoských Afričanech jakoto potomcích Chámových a Chámovcích jakoto předurčených otrocích pro společenské uspořádání jiní Afriky, kterou osídlili nizozemtí kolonisté v rámci zámořských plaveb do Indického oceánu.
Holandská reformní církev, která v Nizozemí pomohla v 16. století sjednotit své přívrence v boji proti panělské katolické nadvládě, vycházela z učení mistra Kalvína a měla v sobě rasismus zakotvený nepřímo. Kalvinistické učení podle vlastního výkladu určitých pasáí Bible, hlavně Starého zákona, zdůrazňovalo predestinaci, nadřazenost jedněch nad druhými. Rozdělovalo lidstvo na skupiny, z nich jedna byla Bohem vyvolená, zatímco jiné, pocházející například z potomků biblického Cháma nebo Kaina, byly předurčeny k podřazenému postavení a slubě
Kdy s takovými náboenskými představami přicházeli první Evropané do Afriky, přirozeně jimi měřili i místní obyvatelstvo. Vysvětlovali si například citát ze Starého zákona, a Bůh oddělil světlo od tmy tak, e vlastně oddělil bílé obyvatele od černých.
3) Tento originální mylenkový postup stojí za vznikem jihoafrického apartheidu dávno před vznikem moderních rasistických teorií.
GOG A MAGOG SYNOVÉ JAFETA I SYNOVÉ APOKALYPSY
Mezi Jafetovými potomky vynikají, nejvíce pak svou záhadností, Gog a Magog. Oba jsou nositeli pohrom, vyskytují se na dalích místech Bible, mají své místo dokonce v Janově Apokalypse, kde plní roli poskoků Antikrista. A bude satan na chvíli proputěn z tisíciletého aláře:
vyjde, aby oklamal národy ve vech čtyřech úhlech světa, Góga i Magóga. Shromádí je k boji a bude jich jako písku v moři. Viděl jsem, jak vystoupili po celé íři země a obklíčili tábor svatých a město, které miluje Bůh. Ale sestoupil oheň z nebe a pohltil je. (Zj 20, 79)
Podobně záporné charisma má Gog v apokalyptickém starozákonním Ezechielovi: I dostalo se ke mně slovo Hospodinovo: Lidský synu, postav se proti Gógovi v zemi Magógu, proti velkokníeti Meeku a Túbalu, a prorokuj proti němu. Řekni: Toto praví panovník Hospodin: Chystám se na tebe, Gógu, velkokníe Meeku a Túbalu. Odvedu tě, dám ti do čelistí háky a odvleču tebe i celé tvé vojsko, koně i jezdce, vechny dokonale vystrojené, velké shromádění s pavézami a títy, vechny, kdo vládnou mečem. (Ezechiel 38, 14) Oproti Genesis není Magog souputníkem Goga, ale zemí, kde Gog vládne.
Poslední chybou tyranského vládce bude napadnutí Izraele, který je pod ochranou Hospodina: Proto prorokuj, lidský synu, a řekni Gógovi: Toto praví panovník Hospodin: Co se nedozví v onen den, e Izrael, můj lid, sídlí v bezpečí? Vyjde ze svého místa, z nejzazího severu, ty i mnoho národů s tebou, vichni jezdci na koních, velké shromádění, velké vojsko. (Ez 38, 1415) Nad nájezdníky vykoná Hospodin soud krví a morem.
Tato pasá byla pro učence důleitá, protoe specifikovala kraj a povahu Goga. Jeho země leela na nejzazím severu od Izraele a jeho vekeří vojáci odjeli válčit na koních vechno odkazuje jednoznačně na kočovníky eurasijských stepí. Výsledkem bylo, e maďarské kroniky uváděly teorii o původu kočovných Maďarů od Magoga, a to zdaleka nejen kvůli podobě jmen Magog-Magyar...
Jako nepřátele jmenuje Goga a Magoga i Mohamed v Koránu, který proti nim místo Hospodina staví jakéhosi Dvourohého, který tyto kůdce vyene na kraj světa a obeene zdí: I řekli mu: Dvourohý, věru Gog a Magog íří spou po zemi; máme ti poplatek zaplatit, abys mezi námi a jimi hráz vystavěl? Odpověděl: To, co mi propůjčil Pán můj, je lepí ne poplatek. Pomozte mi horlivostí svou a zřídím mezi vámi a jimi hráz mocnou. Přineste mi kusy eleza! A kdy je narovnal mezi dvě úbočí, rozkázal: Foukejte! Kdy z toho vznikl oheň, dodal: Přineste mi k vylití do něho mosaz roztavenou! A nebyli Gog a Magog schopni ji přelézt ani otvor udělat v ní. (18, 9397) Gog a Magog se vynoří zpoza zdi zřejmě s koncem světa, protoe ve stejné době začnou vstávat lidé z hrobů. (21, 96)
Identita koránského bojovníka není jasná, tradice ji přisuzuje Alexandru Makedonskému. Alexandr po obsazení Persie a Mezopotámie skutečně stavěl na severní hranici zdi proti nájezdům kočovníků, stejně jako jeho nástupci ze seleukovské dynastie nebo jeho pertí předchůdci. Torza asi 180 kilometrů dlouhého opevnění leí dodnes u Kaspického moře, v době arabského proroka ovem zdi jetě pevně stály. Muslimové ji znali pod jménem Rudý had (odkaz na elezo?) nebo přímo Sadd-i Iskender Alexandrova zeď. Ztotonění Alexandra s koránským Dvourohým bylo nasnadě. Zeď přela časem z ryze hmotného významu do náboenského ivota jako abstraktní opevnění lidské due.
Se jmény Goga a Magoga operují i evropské středověké prameny. Marco Polo ve svém slavném díle Milión popisuje zemi Tenduchu, kde vládl kněz Jan, legendární postava drádící fantazii Západu v době kříových válek, protoe by mohl teoreticky vpadnout muslimům v Palestině do zad. Větina země podle Pola byla křesanská (co je zcela moné vzhledem k pozici, kterou na Východě vydobyli nestoriántí heretici prchající před pronásledováním z Byzance). V zemi jsou kraje nazývané Gog a Magog, v místní řeči nazývané jako Ung a Mungul. První národ bránil Velkou čínskou zeď proti kočovníkům. Druhý ztotoňoval Marco s Mongoly schopnými rozsévat hrůzu (Milión, I. kniha, kapitola 65). Obrázek evropského vládce a zdi proti nájezdníkům zůstává stále stejný.
Herefordská mapa z r. 1280 umisuje zemi Magoga ke Kaspickému moři, a u úmyslně či nevědomě v souladu s Alexandrovou zdí. Alexandrův boj s Gogem a Magogem podává Alexandreida, rytířský epos, kde Alexandr reprezentuje vzor rytíře. Naopak Polovi přizvukuje Joinville, kdy klade zemi Goga a Magoga k Mongolům: Tataři vzeli z velké neobdělané a neúrodné písečné roviny. Tato rovina začínala u bájného skalnatého pohoří tvořícího na východě hranice světa, které nikdo nepřekročil, podle svědectví Tatarů, kteří říkají, e v nich jsou uzavřeny národy Goga a Magoga, které se mají vyořit na konci světa, a se zjeví Antikrist, aby vechno zničil.
4)
PRVOTNÍ JAZYK RÁJE
S rozdělením jazyků, a u od Noema, nebo od babylonského zmatení, souvisela otázka, jak původní jazyk zněl. Byl to jazyk, kterým zřejmě Bůh v ráji promlouval s Adamem a Evou, moná jím provedl akt Stvoření, kdy pronesl ono slavné staň se! (Isidor to popírá, podle něj Bůh promlouvá jiným jazykem nebo samotným Stvořením). Kdyby se povedo onen jazyk nalézt, mohl by člověk rozumět Bohu přímo, podvolit se jeho vůli. Znovuzavedení jednotného jazyka, který fungoval před Potopou, by pomohlo vem národům porozumět evangeliu, a tím by celý svět vykročil ke spáse
Ambice byly nemalé.
Jako prvotní jazyk, nebo lépe řečeno jako nejblií prvotnímu jazyku, byla identifikována hebrejtina. Víru ve tvořivou a magickou moc jazyka vyjádřili idé v systému kabaly, kde má kadé písmeno nějaký význam a kadé slovo přímou spojitost s pojmenovanou věcí. Hebrejtina má dvacet dva hlásek, kadá hláska svůj význam, a různými kombinacemi těchto významů vznikají věci, vlastnosti, celé světové dění. Odhalením významu různých kombinací hlásek se pak dá odhalit i vlastnost té které věci. Vyslovením slova se tak můe daná věc nebo bytost ovládat, proto měli idé zakázáno pouívat přímo slovo Jehova a vyjadřovali ho nějakým opisem, aby jeho pouíváním nemohli svým Bohem nějak manipulovat.
V církevní liturgické praxi se ovem hebrejtina neuívala, a tak vyvstala obava, aby Bůh proslovům v bohoslubách jaksi rozuměl. Církev oficiálně uznala za jazyky, kterým Bůh rozumí, mimo hebrejtiny jetě latinu a řečtinu, tedy liturgické jazyky uívané v západní Evropě a Byzanci. I podle Isidora: Vynikají nejvíce ze vech jazyků na světě. Těmito třemi jazyky dal Pilát napsat na Pánův kří, proč byl odsouzen. (I, 3).
S takovým striktním vymezením museli zápasit věrozvěsti Konstantin a Metoděj, kdy pro lepí pochopení a přijetí víry na Velké Moravě pouívali liturgii slovanskou. Odmítavý postoj Říma ke slovanské liturgii devalvovali jako trojjazyčnou herezi a předpokládali zřejmě, e Vemohoucí zvládne porozumět kadému lidskému jazyku stejně jako mylence.
V západní Evropě nadále převaovala idea tří boích jazyků. Po pádu Západořímské říe docházelo ovem k vulgarizaci latiny, jejímu zjednoduování i chybnému pouívání, a na druhé straně její uívání mezi učenci vedlo ke zkostnatění do mrtvých forem (jak se uívá v medicínské nebo historické vědě dodnes). V mysli křesana raného středověku to do jisté míry zřejmě vyvolávalo obavu ze ztráty kontaktu s Bohem, jak se dá snad prezentovat od 11. století zvýený počet uměleckých děl s tématem Babylonské věe a zmatení jazyků.
Důleitost prvotního jazyka z něj nakonec učinila věc prestie. V kadém národu se nali představitelé, kteří by rádi měli svůj jazyk za ten nejvzneenějí, prvotní. Jako první pretendenti vystoupili v 7. století Irové, kdy oproti latině prosazovali weltinu s tím, e v původní podobě jako jediná přečkala zmatení jazyků. Německá mystička Hildegarda z Bingen v polovině 12. století měla za jazyk Ráje němčinu, stejně jako Luther. S podobnými názory o starobylosti svého jazyka vystoupili mluvčí takových rozdílných jazyků jako Poláci, Maďaři, Bretonci, Vlámové, védové a dalí.
Téma proniklo vposled do satirického ánru písemnictví. Anderas Kempe vydal r. 1688 dílo s názvem Die Sprachen des Paradieses (Jazyky Ráje), kde Bůh promlouvá panělsky, Adam dánsky a had k Evě svůdnou francouztinou.
Razantně zatočil s teoriemi genealogií vzelých z Noemových synů i pape Pius II. (14581464), který je zbagatelizoval jako (doslova) babské báchorky. Prvotní jazyk ani předka se nepodařilo jednoznačně identifikovat, teorie tak ztratila na síle a s rozpadáním do různých názorů se rozpadla i její důleitost a zájem o ni.
Wilhelm Leibniz glosoval, e kdyby byli Turci a Tataři tak vzdělaní jako Evropané, nali by dost důvodů, proč je vyvoleným právě ten jejich jazyk. Muslimtí Turci popravdě takové problémy řeit nemuseli, protoe podle islámských učenců ovládal Adam a 900 jazyků, tudí ádný dle jejich názoru není nějak nadřazený a prvotní.
Národní jazyky a písemnictví
Raní křesantí teologové plánovali pomocí nalezení prvotního jazyka navázat přímou komunikaci s Bohem, sjednotit lidstvo, aby pak, jak se domnívali, nastolili veobecný mír. Propagátoři národního jazyka jako zároveň toho prvotního nahradili původní univerzalistickou ideu partikulární ideou nadřazenosti. Vládnout Boím jazykem znamená mít právo vládnout ostatním nebo alespoň mít nejblí k Bohu, být morálně nebo duchovně na vyí úrovni ne cizí národy. Namísto směřování k jednotě směřuje vývoj k vydělování se.
I do běného náboenského ivota se namísto univerzální latiny, sjednocujícího kulturního prvku, začíná prosazovat národní jazyk. Nejvíce pak ve formě kázání, která byla určena prostému lidu. Tomu nemělo význam kázat v latině, které rozuměl pouze vzdělanec. Pod pojmem národní jazyk si musíme představit zprvu změ dialektů, leckde navzájem těko srozumitelných. Sjednocení dialektů do jednoho jazyka napomohla právě náboenská praxe, tedy putující kazatelé, jejich psaná kázání, letáky nebo knihy. Sjednocovat dialekty mohl jen ten, kdo s nimi vstoupil do kontaktu, kdo mluvčí jednotlivých dialektů svými proslovy a spisy nepřímo nutil, aby se začali přizpůsobovat jemu. Takový putující kazatel byl pro tuto roli jako stvořený. Při svých výstupech pak mohl rozhodovat, jaký dialekt je nejvhodnějí nebo jak jej upravovat. Není ádná náhoda, e jednu z největích reforem četiny, odstranění spřeek a nahrazení diakritickými znaménky, provedl kazatel Jan Hus.
Ideálním způsobem ke sjednocení jazyka se ukázalo být vydávání Bible v tom kterém jazyce. Bible se dostala do kadého regionu a její jazyk, její dialekt se stal postupně jednotícím prvkem toho, jak bude celé území mluvit (stejně jako rozíření rozhlasu před sto lety úplně přirozeně sjednotilo výslovnost). Lutherův překlad Bible se stal prazákladem dnení spisovné němčiny. Od němčiny zase oddělil nizozemtinu a sjednotil tamějí překlad Bible, tzv. Statenbijbel (tzn. Schválená verze) z r. 1638.
Tento vývoj přinesl tedy nakonec také sjednocení ale ne vech lidí a národů, ale lidu vlastního jazyka. A společenství takového lidu si silněji začíná budovat jednotnou identitu, která se později stane z jedním základů uvědomění národního.
NOVOVĚKÝ STŘET S ANTICKOU A INDICKOU KULTUROU
Antika a německé země
U německých zemí jetě setrváme, protoe názorně prezentují roli jazyka v utváření národní identity i opoutění biblických genealogií. Lutherův překlad Bible jetě vyjadřoval zapojení do biblické kultury, odpoutávání se od ní začalo někdy v době humanismu poznáváním i jiných kultur, ne převládající křesanské.
Renesanční Itálie nahrazovala v některých ohledech křesanskou kulturu kulturou doby antiky před narozením Krista. Západní Evropa vděčí za zachování zbytků antického dědictví paradoxně kláterům, které u např. antické stavební techniky uchovávaly přímo v základech svých budov. Největí zásluhou kláterů je ovem záchrana písemných pramenů, mnohdy zcela jedinečných, které opečovávali mnii jako nejvíce gramotná sloka obyvatelstva.
V jednom kláteře se zachoval spis Germania římského letopisce Tacita, kde se Němci mohli seznámit s novou teorií svého původu. Germáni měli podle Tacita pocházet z poloboské bytosti jménem Tuisto. První reakce byly přirozeně vedeny snahou sladit takový rodokmen s Noemovými syny, ztotonit Tuista se synem Gomera apod. Brzy ale začala probleskovat mylenka, e Němci, a u se tím jménem označoval tehdy kdokoli, pocházeli z Tuistova rodu nezávislého na celé biblické tradici. Tacitus sám povaoval Germány za autochtonní obyvatelstvo, protoe kdo by se chtěl stěhovat do takové chladné a nehostinné země...
První středověký doloený názor o autochtonnosti Germánů pochází od védského vyslance na basilejském koncilu z r. 1434, biskupa Ragvaldsona. Odvolával se na byzantského kronikáře Jordanese z 6. stol. Snail se tím mj. dokázat, e Germáni díky své poloze nepodlehli zmatení jazyků, tudí je jejich jazyk nejblií tomu rajskému. Lutherova roztrka s Římem zase evokovala politickou situaci římské doby, kde se germánské kmeny ubránily římské rozpínavosti.
Dalí hlasy u nebraly ohled na prvotní biblický jazyk a genealogii Noemových synů. Bible měla být jen pro idy včetně otázky jejich původu, jiné národy měly mít vlastního předka a vlastní jazyk nezávislý na hebrejtině. Zatímco Isidor výslovně klade na srdce, e národy pocházejí od jazyků, nový pohled tvrdí logicky opak nejdříve vznikne národ, nezávislý na biblických genealogiích, a ten si vytvoří vlastní, samostatný jazyk. S objevováním skandinávských a islandských mýtů je v polovině 18. století příklon k vlastní germánské minulosti včetně náboenství dokonán.
Dalí posvátný jazyk sanskrt
Novověkou ránu biblické jazykové teorii přinesly styky s Indií a objev sanskrtu. Prokázala se příbuznost sanskrtu s evropskými jazyky a překlady prastarých indických náboenských památek, které překonaly délkou a stářím i díla Homéra, ukázaly, e existuje jazyk minimálně rovnocenný hebrejtině nebo jinému jazyku běnému v Evropě. Hebrejtina tak ztrácela status výjimečného jazyka.
Idea prvotního jazyka a biblické genealogie vyprchala s pádem ancién regime, evropských více či méně absolutistických monarchií. Osvícenci jako Voltaire vyuili existence sanskrtu a jedinečnosti indické kultury k útoku na výjimečnost celé kultury idovsko/křesanské, která pro ně byla symbolem útlaku a nesvobody.
Z konzervativního hlediska vyuili v procesu přeměn a rozpadů monarchií na národní státy příbuzenství Indie a Evropy nacionalisté, nejvíce němečtí, aby ukázali na domnělou nadřazenost árijské rasy, kterou povaovali za vrchol lidství a sebe za její součást. Starobylost indické kultury vedla vposled k názoru, e křesanství jen překrylo to původní pravé náboenství a filosofii a nemůe si nárokovat vlastnictví univerzální a nejvyí pravdy zjevené Kristem. Nacionalismus nael příbuzenství a kulturu nezávislou na křesanské tradici, odmítl tak samozřejmě i původ od Noemových synů. Národní uvědomění novověku se u jen tímto dostává na kvalitativně jinou úroveň ne to středověké.
ZÁVĚR
Objev Indie přinesl křesanství nečekané následky a nevratné zlomy. Portugaltí mořeplavci, kteří první dorazili k indickým břehům díky obeplutí Afriky, byli motivováni mj. touhou objevit bájnou křesanskou zemi, říi krále Jana. Stejný popud hnal dopředu i Kolumba, co je opět příklad mylení, které by nás dnes při studiu zámořských plaveb samo o sobě nenapadlo. Místo bájné křesanské říe se v Indii Evropa seznámila s novými náboenstvími, která v očích mnohých dneních Evropanů představují jasnou volbu oproti místním křesanským církvím.
Druhý paradox je jetě zásadnějí. Padla biblická tradice odvozující původ lidstva od Noemových synů. Původ Evropanů je dnes obecně odvozován z asijských stepí a nic na tom nezměnilo vyuívání tohoto faktu pro politické účely osvícenců nebo zločiny nacismu ve jménu árijské rasy. Kočovní Sarmaté u nespojují polskou lechtu s Jafetem, ale evropské národy s Íránci, ke kterým mají jazykově blízko; existují teze o sarmatském původu Chorvatů nebo jiných slovanských kmenů.
Za zmínku stojí třetí paradox v Indii sídlící Teosofická společnost zaloené Helenou Blavatskou stála u zrodu renesance okultismu na Západě, a tím i u renesance hebrejtiny jako posvátného jazyka. Vedle východních nauk o karmě začala teosofie analyzovat na způsob vědy i mytologické a biblické spisy, čím propojila vechny základní proudy své doby.
Novodobý okultismus obnovil zájem o hebrejtinu jako magický posvátný jazyk. Rozpracoval ji do systému tarotu, vetěckých karet. Dvacet dva trumfy tarotu odpovídají dvaceti dvěma písmenům hebrejtiny. Paklie je v písmenech hebrejtiny obsaen celý svět, dokáe také tarot teoreticky vyvětit vechno... Namísto středověkého křesanského zanícení, poustevnictví, flagelantství nebo mystiky nastupuje takovéto vědecké systematizování. Jeden z nástupců teosofie a zakladatel tzv. antroposofie Rudolf Steiner svůj směr odmítl definovat jako náboenství a hovoří o něm přímo jako o duchovní vědě.
Odvozovat český nebo jiný původ od Noemova syna by se dnes odváil asi málokdo. Goga a Magoga se hrozí (resp. jimi hrozí) jen sekty nebo jiné krajní proudy křesanství, a to je konec světa populárnějím tématem ne biblická potopa. Z druhé strany se tohoto tématu chytají metalové skupiny.
5) Pro středověkého člověka vak tohle vechno byly z hlediska vnímání jeho identity a jeho spásy závaná a relevantní otázky. Moderní doba začala odvozovat identitu z hlediska národa, který spojuje se stejnými geny a předpokládá, e stejné vnímání identity měli i dávní předci. Na příkladu biblické tradice je vidět, e středověký křesanský svět vnímal identitu jinými způsoby. Klást nae měřítka jako univerzální pro vechny epochy nebo území (a u pro křesanský středověk nebo islámskou současnost), vede k nepochopením a chybným závěrům.
Poznámky:
1) Prvý díl tragédie, jednání Studovna (Faust, Mefistofeles). Faust, přel. Otakar Fischer. SNKL, Praha 1957, s. 135.
2) Bůh Janus je znázorňován se dvěma obličeji. Jeho jméno a fyzický stav se odráí v označení měsíce ledna Január. Jeden obličej hledí nazpět do minulosti, do starého roku, druhý obličej do budoucnosti.
3) Hulec, Otakar: Dějiny Jiní Afriky. Nakl. Lidové Noviny, Praha 1997, s. 65.
4) Le Goff, Jacques: Kultura středověké Evropy. Vyehrad, Praha 2005, s. 222.
5) Zpracovaný materiál o Gogu a Magogu podle Koránu včetně Alexandrovy zdi podává americká kapela s lakonickým názvem Nile, píseň Iskander D´hul Karnon, album Those Whome The Gods Detest 2009.
Včetně textu
zde
Literatura:
Isidor ze Sevilly: Etymologie IX. Oikoymenh, Praha 1998.
Budil, Ivo T.: Od prvotního jazyka k rase. Academia, Praha 2002.