Jazyk ráje, zmatení jazyků a synové Noemovi. Příspěvky k středověkému vnímání etnicity

Křesťanská kultura se ve středověku promítla i do takých oblastí, jako bylo vnímání etnicity nebo původu vůbec. Středověk znal a používal z každodenní zkušenosti dělení skupin obyvatel podle jazyka a snažil se vysledovat i původ podle sledu pokolení, tzn. směrem k nějakému víceméně bájnému předkovi.

Křesťanské dělení etnik se odvíjelo od biblických příběhů. V obecné známosti zůstává podnes příběh zmatení jazyků při stavbě babylonské věže (Genesis 11). Jednotlivá etnika pak vznikla na základě rozdělených jazyků, křesťanští učenci vypočítali sumu jazyků od zmatení na sedmdesát dva nebo sedmdesát tři.

Pokud nahlédneme do středověkých kronik, ve většině případů narazíme na biblické příběhy a osoby, jež měly zapříčinit rozdělení lidu na etnické skupiny. Desátá kapitola Genesis podává rodopis synů mořeplavce Noema, který měl tři syny, jejichž rozrod měl dát vzniknout etnikům a jazykům, neboť „z nich pak po potopě vznikly všechny pronárody na zemi“ (Gen. 10, 32). Nejstarší Noemův syn Sém (nebo Šém) dal původ Semitům, tj. Židům a Arabům. Prostřední Jefet (nebo Jafet) měl dát vzniknout obecně Evropanům a nejmladší Chám černým Afričanům a Kanajským.

Chámovo potomstvo má pozici nejhorší, jejich rodovou linii totiž Noe proklel. Jak zpravuje Genesis, Noe po opadnutí potopy založil vinice a jednou si přihnul vína tak, že usnul odkrytý ve svém stanu. Chám spatřil nahého otce jako první a běžel to povědět bratrům. Sém a Jefet vzali plášť, aby otce zakryli, a přitom postupovali pozpátku, aby jej nezahlédli nahého. A pak “Když Noe procitl z opojení a zvěděl, co mu provedl jeho nejmladší syn, řekl: „Proklet buď Kenaan, ať je nejbídnějším otrokem svých bratří!“ Dále řekl: „Požehnán buď Hospodin, Bůh Šémův. Ať je Kenaan jejich otrokem! Kéž Bůh Jefetovi dopřeje bydlet ve stanech Šémových. Ať je Kenaan jejich otrokem!““ (Gen. 9, 19–27). Chám měl tedy založit potomstvo, ze kterého pocházeli „přirození otroci“, černoši, k nim množství blízkovýchodních etnik. Mezi nimi nejpozitivněji vyniká Chámův vnuk Nimrod, syn Kúšův, bohatýrský lovec. Vládu počal v Babylonu a Akadu, pokračoval do Asýrie, kde založil Ninive. Od druhého Chámova syna Misrajíma vzešli mimo jiné Pelištejci, nebo-li Kristovi odpůrci Filištíni, usazení v Palestině, zemi, které dali jméno. Isidor Sevillský je zve též Allofylové, to je cizinci, „protože byli vždycky nepřáteli Izraele a důkladně odděleni od jejich národa i společenství.“ (II., 58) Chámův syn Kenaan, který nese ono rodové prokletí, byl předkem mj. Sidóna (pro město Sidon), Chéta (pro Chetity?) a jeho potomci zalidnili Palestinu od Sidonu až do Gazy, která už sousedí s Egyptem. Území zahrnovalo i později ztrestaná města Sodomu a Gomorru. Chámovi potomci tak zaujímají často roli odpůrců křesťanství nebo Boha.

Od nejstaršího Séma pocházejí „Semité“, Židé i Arabové. Sémův syn Arpakšád měl syna Hebera (odtud pojem hebrejský), v jehož rodové linii se nachází i Abrahám. Onen Abrahám, který přivedl Židy do jejich zaslíbené země. Cestou se od Abrahámova davu oddělil jeho synovec Lot a usadil se poblíž Sodomy. Tolik říká přímo Bible.

Sém byl mezi Noemovými sourozenci nejstarší, což ladilo s pojetím, že monoteističtí Židé Starého zákona znázorňují předchůdce evropských křesťanů pocházejících od Jafeta, který měl reprezentovat vládcovské kvality.

ISIDOR SEVILLSKÝ
Shrnout systematicky etnickou, institucionální a duchovní rozmanitost lidstva na základě Bible a učení církevních autorit se pokusil učenec Isidor Sevillský (asi 560–636), arcibiskup v katolickém vizigótském království na území dnešního Španělska. Ve svém rozsáhlém díle „Etymologie“ čítající dvacet knih se věnoval zachování tradic starších církevních otců, narušené jak zmatky při dobývání země Vizigóty, tak i teprve nedávno poraženým gótským ariánstvím.

V deváté knize Etymologií Isidor přisoudil biblické předky mnoha etnikům, ale zároveň uznával pohanské tradice, které připisovaly jako praotce mýtické héroy. Římanům ponechal jejich Romula a Rema, čímž je ovšem diskvalifikoval v pořadí za ty národy, které měly pocházet přímo od Noeho synů či vnuků.

Isidor vypočítává celkem 73 národů vzešlých přímo z Noemových synů Jefeta, Šéma a Cháma, popř. z Noemových vnuků.

Pět Šémových synů dalo vzniknout: Élam Elamitům (předkové Peršanů), Ašur Asyřanům, Arpakšád Chaldejcům, Lúd Lydům a Aram Syřanům (biblickým Aramejcům). Mezi jinak nic neříkajícími jmény národů vzešlých ze Sémových synů vybírám Hebera, vnuka Arpakšáda, jako praotce Hebrejců. Heberovým synem byl mj. Joktán, praotec Indů.

Chámovy syny Isidor specifikoval – Kúš jako prapředek Etiopanů, Misrajim Egypťanů, Pút Libyjců a Kenaan davu Afričanů a Féničanů, jeho deset synů deseti kanánským kmenům v dnešní Palestině. Misrajimův syn Kaslúchan nechal vzejít Pelištejcům nebo-li Palestincům a ještě jinými slovy Filištínům.

Nejvíce Isidor rozvinul teorie o potomcích Jafeta, které vztáhnul na evropské národy. Od Gomera mají pocházet Galatové (nebo-li Galové), od Magoga Skytové a Gótové, z Mádaje Médové, z Jávana Řekové, od Túbala Španělé a snad i Italové, od Meška Kappadočané a od Tírase Thrákové. Gomerovými syny jsou mj. Aškenaz, pratoec Sarmatů, a Togarma, praotec Frygů. Z Jávanových synů pocházejí další řecké kmeny, z Elíšy Aiolové, z Taršíše Kilikijští s hlavním městem Taršíšem (Tarsem), z Dódance Rhodští a z Kitejce Kypřané.

Zřetelněji vystupuje tendence klasifikovat Noemovy potomky do světadílů. Chámovu potomstvu náleží podíl v Asii, která sluje jménem královny Asie z potomstva Sémova, a hlavně Afrika, jinak pojmenovaná po Abrahámovu vnuku (a synovi Midjána) Aferovi, který v duchu Hospodinovya prokletí ovládl Libyi a podmaněným kmenům přenechal své jméno. V Sémově pokolení pak lze snadno spatřit pouštní etnika Malé Asie a Mezopotámie. Evropský světadíl zbývá tedy Jafetovcům. V etymologii Evropy Isidor přebírá řecký mýtus o původem asijské bohyni Europé unesené Diem, nad to jí ještě specifikuje kanánské předky.

Tři Noemovi synové a tři stavy feudální společnosti
Idea Jafetovců jako vznešených vládců přetrvávala do novověku, polská šlechta propagovala sama sebe v Libri Chamorum jako potomky Jafeta přes své legendární sarmatské předky někdy ještě v 18. století. Podle tohoto „sarmatismu“ si měla polská šlechta od svých kočovných předků pěstovat odkaz svobody (polská šlechtická republika byla obklopena absolutistickými státy) a zároveň obrany křesťanství (před Turky, Mongoly, ale i pravoslavím a luteránstvím).

Odkaz na předky jiného etnika byl zásadnější, než se dnes může na první pohled zdát. Vytvářel mínění, že polskému národu vládnou potomci jiného národa – obraz, který přetrval v mínění Angličanů za slavné revoluce r. 1688 a v mínění Francouzů v době kolem Velké francouzské revoluce. Angličané si vyložili revoluci jako vzpouru Sasů proti Normanům, potomkům Viléma Dobyvatele. Situaci ve Francii glosovala v rámci dobového mínění ruská carevna Kateřina II. v dopise německému jazykovědci Grimmovi: „Nepozorujete, co se děje ve Francii? Galové vyhánějí Franky. Ale uvidíte, že se Frankové vrátí, a potom budou ty zuřící bestie lačnící po lidské krvi buď vyhlazeny, nebo zahnány do úkrytů.“ (Budil, s. 27)

Šlechta musí podle carevny vládnout tvrdou rukou poddaným. Tím se obloukem dostáváme k další ke středověké ideologii tří stavů, podle které má šlechta vládnout a chránit zbylé stavy, poddaní pro zbylé stavy pracovat a duchovní dbát o spásu všech. Jafet je přeneseně na středověkou evropskou společnost jasný předek šlechty, Chám poddaných a na Séma zbývá duchovní stav, což je plně v souladu s tím, když jmenujeme úlohu Sémových potomků jako Abrahama nebo Mojžíše, zprostředkovatele Desatera od Jahveho.

POKRAČOVATELÉ ISIDORA
Na Isidora navazovali další kronikáři, někteří přesně v souladu s jeho teoriemi, někteří uváděli vlastní specifka. Francký kronikář z konce 6. století Řehoř z Tours považoval Chámova syna Chuse za vynálezce modloslužby, který je znám z Persie jako Zarathustra.

Maďaři mimo teorie o svém původu od Jafetova syna Magoga (viz kapitola níže) zpopularizovali teorii o svém údajném předkovi Nimrodovi. Nimrod byl synem Cháma a lovec, stejně jako kočovní Maďaři. Nimrod měl pak dva syny s jmény Hunor a Magor, předky Hunů a Maďarů, čímž chtěli dát Maďaři najevo legitimitu svého pobytu v Panonii jako nástupci po Hunech, svých údajných příbuzných.

Vůdce protipapežského heretického hnutí Arnold z Brescie ovládl r. 1140 načas samotný Řím a snažil se navázat na některé tradice římské antiky. Hnutí se snažilo zrealizovat obnovu římského senátu a propojit biblické předky s římskými. Jafet měl být otcem římského boha Januse.2)

Keltové na britských ostrovech odvozovali svůj původ a jméno od Jafetova potomka Bruta. Naproti tomu Anglosasové ztotožnili svého krále Sceafa přímo s biblickým Sémem.

Svým způsobem pojal biblickou tematiku Bartolomeo las Casas, církevní učenec, který se účastnil objevu Ameriky a začal vystupovat jako nejhlasitější obhájce práv Indiánů proti zvůli španělských vojáků. Mimo teorií, že Indiáni jsou asi v takovém stadiu jako antičtí Řekové nebo Římani, hájil Indiány jako potomky ztracených deseti kmenů izraelských.

Anglické dynastie
Přihlásení anglosaských králů k semitské linii nemělo za následek pouze rituální obřízku, ale i odlišný vztah světské a církevní moci. Starý zákon podává archaický způsob vlády, kde panovník třímá světskou moc a zároveň je prostředníkem mezi Bohem a lidem. Přímý vztah s Bohem nabyde vládce po pomazání olejem z rukou kněze. Starozákonní kněz Samuel tak pomazal krále Saula: Samuel vzal nádobku s olejem, vylil mu jej na hlavu, políbil ho a řekl: „Sám Hospodin tě pomazává za vévodu nad svým dědictvím.´“ (První Samuelova, 10, 1) Po zavržení Saula pomaže Samuel krále Davida: „Samuel tedy vzal roh s olejem a pomazal ho uprostřed bratrů. A duch Hospodinův se Davida zmocňoval od onoho dne i nadále.“ (První Samuelova, 16, 13). Po pomazání nastupuje provolání lidu, tzv. aklamace, s výkřiky typu: „Ať žije král!“, která není ani tak přáním douhého panování, jako výrazem toho, aby v králi ožil onen božský duch nabytý pomazáním. Král se aklamací ocitá ve středu společenství, získává pouto k Bohu i k lidu.

V západní Evropě církev začala žárlit na dělení duchovní moci, kterou postupně celou strhla na sebe a pomazání jako výraz přebírání duchovní moci králem muselo pomalu, ale jistě mizet. Angličtí králové si však rituál pomazání nadále pečlivě střežili, „ani celé rozbouřené moře nesmyje balzám pomazaných králů,“ nechává zaznít Shakespeare v Richardu II. (III, 2), a právo na královské pomazání nesebrala anglickým dynastiím po celý středověk ani celá katolická církev.

Sakrální úloha anglických králů přispěla zásadní měrou k legitimizaci odtržení anglikánské církve od Říma za Jindřicha VIII., který se nové církvi postavil do čela, což byla událost, kterou by v tehdejší kontinentální Evropě překousnul málokdo. V Anglii však došlo pouze ke zbytnění tradiční sakrální složky královské moci.

SARACÉNI
Ke sklonku Isidorova života se vynořil nový početný protivník křesťanů, Arabové. S biblickým předkem Arabů si Isidor věděl rady a ještě dovedl díky Bibli nové etnikum charakterizovat. Na Araby vztáhl pasáž z Genesis o Abrahámově synu Izmaelovi: „Bude to člověk nezkrotný, jeho ruka bude proti všem a proti němu budou ruce všech; proti všem svým bratřím bude stát.“ (Gen 16, 12) Abraham měl ženu Sáru, která ale byla neplodná, proto mu sama nabídla svou egyptskou otrokyni Hagar jako matku jeho potomka. Abraham splnil, ale Hagar se pak začala nad svou paní povyšovat. Sára Hagaru vyhnala do pouště, kde ji nalezl Hospodinův posel a kázal vrátit se pokořit Sáře. Požehnal Hagařině dítěti, kterému určil jméno Izmael (Slyší Bůh), protože Hospodin vyslyší Hagařino pokoření.

Bůh pak s Abrahamem uzavřel smlouvu, kde slíbil, že Sára i přes svůj věk porodí dalšího Abrahamova syna, který dostane jméno Izák. (Gen 16–17) po nějaké době od narození Izáka poslal Abraham na podnět Sáry a uklidnění od Hospodina Hagar i s Izmaelem pryč do pouště. Izmael je jako nepravý syn vyloučen z dědictví a „když vyrostl, usadil se ve stepi a stal se lučištníkem“. (Gen 21, 20)

Isidor vysvětluje: „Sídlí v ohromné poušti. Jsou to také Izmaelité, jak učí kniha Genesis, protože prý pocházejí od Izmaela, i Hagrejci podle Hagar, kteří, jak jsme již řekli, jsou mylně nazýváni Saracéni, protože se chlubí, že pocházejí od Sáry.“ (II, 57)

Co zarazí na první pohled, že Saracéni mají mít jméno přesně podle té druhé Abrahamovy manželky, ale to by vyznění příběhu postavilo na hlavu.

Jiné vyznění příběhu navíc podává sv. Pavel v Novém Zákonu v Listu Galatským: „Čteme tam, že Abraham měl dva syny, jednoho z otrokyně a jednoho ze svobodné. Ten z otrokyně se narodil jen z vůle člověka, ten ze svobodné podle zaslíbení. Je to řečeno obrazně. Ty dvě ženy jsou dvě smlouvy, jedna z hory Sínaj, která rodí děti do otroctví. To je Hagar... Ale budoucí Jeruzalém je svobodný, a to je naše matka... Vy, bratři, jste dětmi zaslíbení jako Izák... Tu svobodu nám vydobyl Kristus. Stůjte tedy pevně a nenechte si na sebe znovu vložit otrocké jho. (Gal 4, 22-31; 5, 1) Vyhnání Hagar do pouště má znamenat odvržení otroctví a symbolizování toho, že tato svoboda a otroctví nemohou „dědit“ spolu, žít vedle sebe.

Pomineme ale už teologické výklady, srovnáním přístupu Isidora a Pavla nám vycházejí dva možné přístupy, doslovný a obrazný. Doslovný klade důraz na přímou rodovou posloupnost, obrazný na duchovní nebo kulturní společenství. Isidor a po něm další učenci počítali s přímou rodovou linií od Izmaela stejně jako ostatních etnik podle oněch Noemových synů.

Základy jihoafrického apartheidu
Praktický dopad měla teorie o černošských Afričanech jakožto potomcích Chámových a Chámovcích jakožto předurčených otrocích pro společenské uspořádání jižní Afriky, kterou osídlili nizozemští kolonisté v rámci zámořských plaveb do Indického oceánu.

„Holandská reformní církev, která v Nizozemí pomohla v 16. století sjednotit své přívržence v boji proti španělské katolické nadvládě, vycházela z učení mistra Kalvína a měla v sobě rasismus zakotvený nepřímo. Kalvinistické učení podle vlastního výkladu určitých pasáží Bible, hlavně Starého zákona, zdůrazňovalo predestinaci, nadřazenost jedněch nad druhými. Rozdělovalo lidstvo na skupiny, z nichž jedna byla „Bohem vyvolená“, zatímco jiné, pocházející například z potomků biblického Cháma nebo Kaina, byly předurčeny k podřazenému postavení a službě… Když s takovými náboženskými představami přicházeli první Evropané do Afriky, přirozeně jimi měřili i místní obyvatelstvo. Vysvětlovali si například citát ze Starého zákona, ža „Bůh oddělil světlo od tmy“ tak, že vlastně oddělil „bílé“ obyvatele od „černých“.³⁾ Tento originální myšlenkový postup stojí za vznikem jihoafrického apartheidu dávno před vznikem moderních rasistických teorií.

GOG A MAGOG – SYNOVÉ JAFETA I SYNOVÉ APOKALYPSY
Mezi Jafetovými potomky vynikají, nejvíce pak svou záhadností, Gog a Magog. Oba jsou nositeli pohrom, vyskytují se na dalších místech Bible, mají své místo dokonce v Janově Apokalypse, kde plní roli poskoků Antikrista. Až bude satan na chvíli propuštěn z tisíciletého žaláře: „…vyjde, aby oklamal národy ve všech čtyřech úhlech světa, Góga i Magóga. Shromáždí je k boji a bude jich jako písku v moři. Viděl jsem, jak vystoupili po celé šíři země a obklíčili tábor svatých a město, které miluje Bůh. Ale sestoupil oheň z nebe a pohltil je.“ (Zj 20, 7–9)

Podobně záporné charisma má Gog v apokalyptickém starozákonním Ezechielovi: „I dostalo se ke mně slovo Hospodinovo: Lidský synu, postav se proti Gógovi v zemi Magógu, proti velkoknížeti Mešeku a Túbalu, a prorokuj proti němu. Řekni: Toto praví panovník Hospodin: Chystám se na tebe, Gógu, velkokníže Mešeku a Túbalu. Odvedu tě, dám ti do čelistí háky a odvleču tebe i celé tvé vojsko, koně i jezdce, všechny dokonale vystrojené, velké shromáždění s pavézami a štíty, všechny, kdo vládnou mečem.“ (Ezechiel 38, 1–4) Oproti Genesis není Magog souputníkem Goga, ale zemí, kde Gog vládne.

Poslední chybou tyranského vládce bude napadnutí Izraele, který je pod ochranou Hospodina: „Proto prorokuj, lidský synu, a řekni Gógovi: Toto praví panovník Hospodin: Což se nedozvíš v onen den, že Izrael, můj lid, sídlí v bezpečí? Vyjdeš ze svého místa, z nejzazšího severu, ty i mnoho národů s tebou, všichni jezdci na koních, velké shromáždění, velké vojsko. (Ez 38, 14–15) Nad nájezdníky vykoná Hospodin soud krví a morem.

Tato pasáž byla pro učence důležitá, protože specifikovala kraj a povahu Goga. Jeho země ležela na „nejzazším“ severu od Izraele a jeho veškeří vojáci odjeli válčit na koních – všechno odkazuje jednoznačně na kočovníky eurasijských stepí. Výsledkem bylo, že maďarské kroniky uváděly teorii o původu kočovných Maďarů od Magoga, a to zdaleka nejen kvůli podobě jmen Magog-Magyar...

Jako nepřátele jmenuje Goga a Magoga i Mohamed v Koránu, který proti nim místo Hospodina staví jakéhosi „Dvourohého“, který tyto škůdce vyžene na kraj světa a obežene zdí: „I řekli mu: „Dvourohý, věru Gog a Magog šíří spoušť po zemi; máme ti poplatek zaplatit, abys mezi námi a jimi hráz vystavěl?“ Odpověděl: „To, co mi propůjčil Pán můj, je lepší než poplatek. Pomozte mi horlivostí svou a zřídím mezi vámi a jimi hráz mocnou. Přineste mi kusy železa!“ A když je narovnal mezi dvě úbočí, rozkázal: „Foukejte!“ Když z toho vznikl oheň, dodal: „Přineste mi k vylití do něho mosaz roztavenou!“ A nebyli Gog a Magog schopni ji přelézt ani otvor udělat v ní.“ (18, 93–97) Gog a Magog se vynoří zpoza zdi zřejmě s koncem světa, protože ve stejné době začnou vstávat lidé z hrobů. (21, 96)

Identita koránského bojovníka není jasná, tradice ji přisuzuje Alexandru Makedonskému. Alexandr po obsazení Persie a Mezopotámie skutečně stavěl na severní hranici zdi proti nájezdům kočovníků, stejně jako jeho nástupci ze seleukovské dynastie nebo jeho perští předchůdci. Torza asi 180 kilometrů dlouhého opevnění leží dodnes u Kaspického moře, v době arabského proroka ovšem zdi ještě pevně stály. Muslimové ji znali pod jménem Rudý had (odkaz na železo?) nebo přímo Sadd-i Iskender – Alexandrova zeď. Ztotožnění Alexandra s koránským „Dvourohým“ bylo nasnadě. Zeď přešla časem z ryze hmotného významu do náboženského života jako abstraktní opevnění lidské duše.

Se jmény Goga a Magoga operují i evropské středověké prameny. Marco Polo ve svém slavném díle Milión popisuje zemi Tenduchu, kde vládl kněz Jan, legendární postava dráždící fantazii Západu v době křížových válek, protože by mohl teoreticky vpadnout muslimům v Palestině do zad. Většina země podle Pola byla křesťanská (což je zcela možné vzhledem k pozici, kterou na Východě vydobyli nestoriánští heretici prchající před pronásledováním z Byzance). V zemi jsou kraje nazývané Gog a Magog, v místní řeči nazývané jako Ung a Mungul. První národ bránil Velkou čínskou zeď proti kočovníkům. Druhý ztotožňoval Marco s Mongoly schopnými rozsévat hrůzu (Milión, I. kniha, kapitola 65). Obrázek evropského vládce a zdi proti nájezdníkům zůstává stále stejný.

Herefordská mapa z r. 1280 umisťuje zemi Magoga ke Kaspickému moři, ať už úmyslně či nevědomě v souladu s Alexandrovou zdí. Alexandrův boj s Gogem a Magogem podává Alexandreida, rytířský epos, kde Alexandr reprezentuje vzor rytíře. Naopak Polovi přizvukuje Joinville, když klade zemi Goga a Magoga k Mongolům: „Tataři vzešli z velké neobdělané a neúrodné písečné roviny. Tato rovina začínala u bájného skalnatého pohoří tvořícího na východě hranice světa, které nikdo nepřekročil, podle svědectví Tatarů, kteří říkají, že v nich jsou uzavřeny národy Goga a Magoga, které se mají vyořit na konci světa, až se zjeví Antikrist, aby všechno zničil.“⁴⁾

PRVOTNÍ JAZYK RÁJE
S rozdělením jazyků, ať už od Noema, nebo od babylonského zmatení, souvisela otázka, jak původní jazyk zněl. Byl to jazyk, kterým zřejmě Bůh v ráji promlouval s Adamem a Evou, možná jím provedl akt Stvoření, když pronesl ono slavné „staň se!“ (Isidor to popírá, podle něj Bůh promlouvá jiným jazykem nebo samotným Stvořením). Kdyby se povedo onen jazyk nalézt, mohl by člověk rozumět Bohu přímo, podvolit se jeho vůli. Znovuzavedení jednotného jazyka, který fungoval před Potopou, by pomohlo všem národům porozumět evangeliu, a tím by celý svět vykročil ke spáse… Ambice byly nemalé.

Jako prvotní jazyk, nebo lépe řečeno jako nejbližší prvotnímu jazyku, byla identifikována hebrejština. Víru ve tvořivou a magickou moc jazyka vyjádřili Židé v systému kabaly, kde má každé písmeno nějaký význam a každé slovo přímou spojitost s pojmenovanou věcí. Hebrejština má dvacet dva hlásek, každá hláska svůj význam, a různými kombinacemi těchto významů vznikají věci, vlastnosti, celé světové dění. Odhalením významu různých kombinací hlásek se pak dá odhalit i vlastnost té které věci. Vyslovením slova se tak může daná věc nebo bytost ovládat, proto měli Židé zakázáno používat přímo slovo Jehova a vyjadřovali ho nějakým opisem, aby jeho používáním nemohli svým Bohem nějak manipulovat.

V církevní liturgické praxi se ovšem hebrejština neužívala, a tak vyvstala obava, aby Bůh proslovům v bohoslužbách jaksi rozuměl. Církev oficiálně uznala za jazyky, kterým Bůh rozumí, mimo hebrejštiny ještě latinu a řečtinu, tedy liturgické jazyky užívané v západní Evropě a Byzanci. I podle Isidora: „Vynikají nejvíce ze všech jazyků na světě. Těmito třemi jazyky dal Pilát napsat na Pánův kříž, proč byl odsouzen.“ (I, 3).

S takovým striktním vymezením museli zápasit věrozvěsti Konstantin a Metoděj, když pro lepší pochopení a přijetí víry na Velké Moravě používali liturgii slovanskou. Odmítavý postoj Říma ke slovanské liturgii devalvovali jako „trojjazyčnou herezi“ a předpokládali zřejmě, že Všemohoucí zvládne porozumět každému lidskému jazyku stejně jako myšlence.

V západní Evropě nadále převažovala idea tří božích jazyků. Po pádu Západořímské říše docházelo ovšem k vulgarizaci latiny, jejímu zjednodušování i chybnému používání, a na druhé straně její užívání mezi učenci vedlo ke zkostnatění do mrtvých forem (jak se užívá v medicínské nebo historické vědě dodnes). V mysli křesťana raného středověku to do jisté míry zřejmě vyvolávalo obavu ze ztráty kontaktu s Bohem, jak se dá snad prezentovat od 11. století zvýšený počet uměleckých děl s tématem Babylonské věže a zmatení jazyků.

Důležitost prvotního jazyka z něj nakonec učinila věc prestiže. V každém národu se našli představitelé, kteří by rádi měli svůj jazyk za ten nejvznešenější, prvotní. Jako první pretendenti vystoupili v 7. století Irové, když oproti latině prosazovali welštinu s tím, že v původní podobě jako jediná přečkala zmatení jazyků. Německá mystička Hildegarda z Bingen v polovině 12. století měla za jazyk Ráje němčinu, stejně jako Luther. S podobnými názory o starobylosti svého jazyka vystoupili mluvčí takových rozdílných jazyků jako Poláci, Maďaři, Bretonci, Vlámové, Švédové a další.

Téma proniklo vposled do satirického žánru písemnictví. Anderas Kempe vydal r. 1688 dílo s názvem Die Sprachen des Paradieses (Jazyky Ráje), kde Bůh promlouvá španělsky, Adam dánsky a had k Evě svůdnou francouzštinou.

Razantně zatočil s teoriemi genealogií vzešlých z Noemových synů i papež Pius II. (1458–1464), který je zbagatelizoval jako (doslova) babské báchorky. Prvotní jazyk ani předka se nepodařilo jednoznačně identifikovat, teorie tak ztratila na síle a s rozpadáním do různých názorů se rozpadla i její důležitost a zájem o ni.

Wilhelm Leibniz glosoval, že kdyby byli Turci a Tataři tak vzdělaní jako Evropané, našli by dost důvodů, proč je vyvoleným právě ten jejich jazyk. Muslimští Turci popravdě takové problémy řešit nemuseli, protože podle islámských učenců ovládal Adam až 900 jazyků, tudíž žádný dle jejich názoru není nějak nadřazený a prvotní.

Národní jazyky a písemnictví
Raní křesťanští teologové plánovali pomocí nalezení prvotního jazyka navázat přímou komunikaci s Bohem, sjednotit lidstvo, aby pak, jak se domnívali, „nastolili všeobecný mír“. Propagátoři národního jazyka jako zároveň toho prvotního nahradili původní univerzalistickou ideu partikulární ideou nadřazenosti. Vládnout Božím jazykem znamená mít právo vládnout ostatním nebo alespoň mít nejblíž k Bohu, být morálně nebo duchovně na vyšší úrovni než cizí národy. Namísto směřování k jednotě směřuje vývoj k vydělování se.

I do běžného náboženského života se namísto univerzální latiny, sjednocujícího kulturního prvku, začíná prosazovat národní jazyk. Nejvíce pak ve formě kázání, která byla určena prostému lidu. Tomu nemělo význam kázat v latině, které rozuměl pouze vzdělanec. Pod pojmem národní jazyk si musíme představit zprvu změť dialektů, leckde navzájem těžko srozumitelných. Sjednocení dialektů do jednoho jazyka napomohla právě náboženská praxe, tedy putující kazatelé, jejich psaná kázání, letáky nebo knihy. Sjednocovat dialekty mohl jen ten, kdo s nimi vstoupil do kontaktu, kdo mluvčí jednotlivých dialektů svými proslovy a spisy nepřímo nutil, aby se začali přizpůsobovat jemu. Takový putující kazatel byl pro tuto roli jako stvořený. Při svých výstupech pak mohl rozhodovat, jaký dialekt je nejvhodnější nebo jak jej upravovat. Není žádná náhoda, že jednu z největších reforem češtiny, odstranění spřežek a nahrazení diakritickými znaménky, provedl kazatel Jan Hus.

Ideálním způsobem ke sjednocení jazyka se ukázalo být vydávání Bible v tom kterém jazyce. Bible se dostala do každého regionu a její jazyk, její dialekt se stal postupně jednotícím prvkem toho, jak bude celé území mluvit (stejně jako rozšíření rozhlasu před sto lety úplně přirozeně sjednotilo výslovnost). Lutherův překlad Bible se stal prazákladem dnešní spisovné němčiny. Od němčiny zase oddělil nizozemštinu a sjednotil tamější překlad Bible, tzv. Statenbijbel (tzn. Schválená verze) z r. 1638.

Tento vývoj přinesl tedy nakonec také sjednocení – ale ne všech lidí a národů, ale lidu vlastního jazyka. A společenství takového lidu si silněji začíná budovat jednotnou identitu, která se později stane z jedním základů uvědomění národního.

NOVOVĚKÝ STŘET S ANTICKOU A INDICKOU KULTUROU
Antika a německé země
U německých zemí ještě setrváme, protože názorně prezentují roli jazyka v utváření národní identity i opouštění biblických genealogií. Lutherův překlad Bible ještě vyjadřoval zapojení do biblické kultury, odpoutávání se od ní začalo někdy v době humanismu poznáváním i jiných kultur, než převládající křesťanské.

Renesanční Itálie nahrazovala v některých ohledech křesťanskou kulturu kulturou doby antiky před narozením Krista. Západní Evropa vděčí za zachování zbytků antického dědictví paradoxně klášterům, které u např. antické stavební techniky uchovávaly přímo v základech svých budov. Největší zásluhou klášterů je ovšem záchrana písemných pramenů, mnohdy zcela jedinečných, které opečovávali mniši jako nejvíce gramotná složka obyvatelstva.

V jednom klášteře se zachoval spis Germania římského letopisce Tacita, kde se Němci mohli seznámit s novou teorií svého původu. Germáni měli podle Tacita pocházet z polobožské bytosti jménem Tuisto. První reakce byly přirozeně vedeny snahou sladit takový rodokmen s Noemovými syny, ztotožnit Tuista se synem Gomera apod. Brzy ale začala probleskovat myšlenka, že Němci, ať už se tím jménem označoval tehdy kdokoli, pocházeli z Tuistova rodu nezávislého na celé biblické tradici. Tacitus sám považoval Germány za autochtonní obyvatelstvo, protože kdo by se chtěl stěhovat do takové chladné a nehostinné země...

První středověký doložený názor o autochtonnosti Germánů pochází od švédského vyslance na basilejském koncilu z r. 1434, biskupa Ragvaldsona. Odvolával se na byzantského kronikáře Jordanese z 6. stol. Snažil se tím mj. dokázat, že Germáni díky své poloze nepodlehli zmatení jazyků, tudíž je jejich jazyk nejbližší tomu rajskému. Lutherova roztržka s Římem zase evokovala politickou situaci římské doby, kde se germánské kmeny ubránily římské rozpínavosti.

Další hlasy už nebraly ohled na prvotní biblický jazyk a genealogii Noemových synů. Bible měla být jen pro Židy včetně otázky jejich původu, jiné národy měly mít vlastního předka a vlastní jazyk nezávislý na hebrejštině. Zatímco Isidor výslovně klade na srdce, že národy pocházejí od jazyků, nový pohled tvrdí logicky opak – nejdříve vznikne národ, nezávislý na biblických genealogiích, a ten si vytvoří vlastní, samostatný jazyk. S objevováním skandinávských a islandských mýtů je v polovině 18. století příklon k vlastní germánské minulosti včetně náboženství dokonán.

Další posvátný jazyk – sanskrt
Novověkou ránu biblické jazykové teorii přinesly styky s Indií a objev sanskrtu. Prokázala se příbuznost sanskrtu s evropskými jazyky a překlady prastarých indických náboženských památek, které překonaly délkou a stářím i díla Homéra, ukázaly, že existuje jazyk minimálně rovnocenný hebrejštině nebo jinému jazyku běžnému v Evropě. Hebrejština tak ztrácela status výjimečného jazyka.

Idea prvotního jazyka a biblické genealogie vyprchala s pádem ancién regime, evropských více či méně absolutistických monarchií. Osvícenci jako Voltaire využili existence sanskrtu a jedinečnosti indické kultury k útoku na výjimečnost celé kultury židovsko/křesťanské, která pro ně byla symbolem útlaku a nesvobody.

Z konzervativního hlediska využili v procesu přeměn a rozpadů monarchií na národní státy příbuzenství Indie a Evropy nacionalisté, nejvíce němečtí, aby ukázali na domnělou nadřazenost „árijské rasy“, kterou považovali za vrchol lidství a sebe za její součást. Starobylost indické kultury vedla vposled k názoru, že křesťanství jen překrylo to původní pravé náboženství a filosofii a nemůže si nárokovat vlastnictví univerzální a nejvyšší pravdy zjevené Kristem. Nacionalismus našel příbuzenství a kulturu nezávislou na křesťanské tradici, odmítl tak samozřejmě i původ od Noemových synů. Národní uvědomění novověku se už jen tímto dostává na kvalitativně jinou úroveň než to středověké.

ZÁVĚR
Objev Indie přinesl křesťanství nečekané následky a nevratné zlomy. Portugalští mořeplavci, kteří první dorazili k indickým břehům díky obeplutí Afriky, byli motivováni mj. touhou objevit bájnou křesťanskou zemi, říši krále Jana. Stejný popud hnal dopředu i Kolumba, což je opět příklad myšlení, které by nás dnes při studiu zámořských plaveb samo o sobě nenapadlo. Místo bájné křesťanské říše se v Indii Evropa seznámila s novými náboženstvími, která v očích mnohých dnešních Evropanů představují jasnou volbu oproti místním křesťanským církvím.

Druhý paradox je ještě zásadnější. Padla biblická tradice odvozující původ lidstva od Noemových synů. Původ Evropanů je dnes obecně odvozován z asijských stepí a nic na tom nezměnilo využívání tohoto faktu pro politické účely osvícenců nebo zločiny nacismu ve jménu „árijské rasy“. Kočovní Sarmaté už nespojují polskou šlechtu s Jafetem, ale evropské národy s Íránci, ke kterým mají jazykově blízko; existují teze o sarmatském původu Chorvatů nebo jiných slovanských kmenů.

Za zmínku stojí třetí paradox – v Indii sídlící Teosofická společnost založené Helenou Blavatskou stála u zrodu renesance okultismu na Západě, a tím i u renesance hebrejštiny jako posvátného jazyka. Vedle východních nauk o karmě začala teosofie analyzovat na způsob vědy i mytologické a biblické spisy, čímž propojila všechny základní proudy své doby.

Novodobý okultismus obnovil zájem o hebrejštinu jako magický posvátný jazyk. Rozpracoval ji do systému tarotu, veštěckých karet. Dvacet dva trumfy tarotu odpovídají dvaceti dvěma písmenům hebrejštiny. Pakliže je v písmenech hebrejštiny obsažen celý svět, dokáže také tarot teoreticky vyvěštit všechno... Namísto středověkého křesťanského zanícení, poustevnictví, flagelantství nebo mystiky nastupuje takovéto vědecké systematizování. Jeden z nástupců teosofie a zakladatel tzv. antroposofie Rudolf Steiner svůj směr odmítl definovat jako náboženství a hovoří o něm přímo jako o „duchovní vědě“.

Odvozovat český nebo jiný původ od Noemova syna by se dnes odvážil asi málokdo. Goga a Magoga se hrozí (resp. jimi hrozí) jen sekty nebo jiné krajní proudy křesťanství, a to je konec světa populárnějším tématem než biblická potopa. Z druhé strany se tohoto tématu chytají metalové skupiny.⁵⁾ Pro středověkého člověka však tohle všechno byly z hlediska vnímání jeho identity a jeho spásy závažná a relevantní otázky. Moderní doba začala odvozovat identitu z hlediska národa, který spojuje se stejnými geny a předpokládá, že stejné vnímání identity měli i dávní předci. Na příkladu biblické tradice je vidět, že středověký křesťanský svět vnímal identitu jinými způsoby. Klást naše měřítka jako univerzální pro všechny epochy nebo území (ať už pro křesťanský středověk nebo islámskou současnost), vede k nepochopením a chybným závěrům.

Poznámky:
1) Prvý díl tragédie, jednání Studovna (Faust, Mefistofeles). Faust, přel. Otakar Fischer. SNKL, Praha 1957, s. 135.
2) Bůh Janus je znázorňován se dvěma obličeji. Jeho jméno a fyzický stav se odráží v označení měsíce ledna – Január. Jeden obličej hledí nazpět do minulosti, do starého roku, druhý obličej do budoucnosti.
3) Hulec, Otakar: Dějiny Jižní Afriky. Nakl. Lidové Noviny, Praha 1997, s. 65.
4) Le Goff, Jacques: Kultura středověké Evropy. Vyšehrad, Praha 2005, s. 222.
5) Zpracovaný materiál o Gogu a Magogu podle Koránu včetně Alexandrovy zdi podává americká kapela s lakonickým názvem Nile, píseň Iskander D´hul Karnon, album Those Whome The Gods Detest 2009.
Včetně textu zde

Literatura:
Isidor ze Sevilly: Etymologie IX. Oikoymenh, Praha 1998.
Budil, Ivo T.: Od prvotního jazyka k rase. Academia, Praha 2002.