1. křížová výprava (1096 - 1099)

27. 11. 1095 papež Urban II. vyzval na koncilu v jihofrancouzském Clermontu k osvobození Svatého hrobu z rukou nevěřících. Po reconquistě na Iberském poloostrově se křesťanský Západ dostal ze stavu obležení a začal expandovat do Asie.

Zastaralý článek

Papež byl ovšem předtím požádán byzantským císařem Alexiem I. Komnenem o pomoc. Byzanc byla již delší dobu v krisi, ztrácela svůj vliv i část rozlohy. Prohraná bitva se seldžuckými Turky u Mantzikertu v roce 1071 znamenala ztrátu Malé Asie. Alexios Komnenos se snažil bránit postupu Turků, jeho armáda však nebyla tak silná aby na to stačila, proto musel najímat žoldnéře. Císař si sliboval, že křižácké vojsko ovládne k vlastním záměrům. Proti Turkům, věřícím v Alláha.

Mnoho rytířů západní Evropy tehdy přijalo kříž, papežova výzva měla velký ohlas i v nejchudších vrstvách. Mnoho poutníků pod vedením Petra Poustevníka a Gautiera Sans Avoir se vydalo na tažení již v roce 1096. Zfanatisované davy cestou pořádaly pogromy na Židy, bojovaly proti Maďarům. Když se tato „lůza“ dostala k Bosporu, byzantský císař jim poskytl flotilu, po vylodění byly zmasakrováni Turky. Vůdce výpravy Petr Poustevník přežil a později se připojil k výpravě rytířů.

Část křižáků zmasakrovaných v Turecku procházela i přes české země. O nepravostech vypráví Kosmas: „někteří z nich, z dopuštění božského se obořili na Židy a proti jejich vůli je křtili a ty, kteří se protivili, zabíjeli.“. Tolik k dotyku našich zemí s první křížovou výpravou. Účast rytířů není doložená, ale dá se několik ojedinělých případů případů snad očekávat, jeden z proudů táhl podél Dunaje.

Již zmiňovaná výprava rytířů byla zorganisována daleko lépe. Duchovní autoritu zastupoval papežský legát Aimar de Monteil, biskup z Puy. On společně s hrabětem Raymonda V. de Saint Gilles veleli jednotkám z jižní Francie. Do Svaté země postupovali přes Dalmácii a Řecko.
Rytíře ze severní Francie a Lotrinska přivedl Godefroi z Bouillonu, s ním se účastnil výpravy i bratr francouzského krále Hughes. Oni táhli podél Dunaje.
Zhruba ze stejných míst vyrážela další skupina, přes Itálii, Jadran a Albánii, vedená Štěpánem z Blois a Robertem, hrabětem flanderským.
Bojovní Normané, čtvrtý proud výpravy, měli za velitele Bohemunda z Tarentu. To vše v roce 1096.

Mnohé rytíře vedl do Svaté země slib papežův, že jim budou odpuštěny jejich hříchy. Existovaly i prostší motivy. Mnohé vedla touha po dobrodružství, bohatství nebo slávě. Mnozí nemajetní šlechtici doufali v léno ve Svaté zemi.

Všechny proudy se spojily v Konstantinopoli, kde začalo vyjednávání s císařem. Ten nakonec poskytl nevelký kontingent a nemnoho potravin za slib křižáků, že nechají císaři bývalá byzantská města, která dobudou. I proto měla později velké problémy se zásobováním v prostředí, pro evropského rytíře nehostinném. Muslimští vládci byli nesoudržní, ale i tak byli velmi silní.

V červnu 1097 byla obsazena Nikaia, na dalším pochodu na předvoj armády u Dorylea (1.7. 1097 vojáci vládce Rúmského sultanátu zasypaly křížáky šípy, ale nezaútočili. Když dorazil zbytek vojska, utekli. Po překročení pohoří Antitaurus se od výpravy odpojil bratr Godefoie, Balduin z Bouilonu, který zamířil na Edessu. Zde za slib pomoci proti Turkům, získal za manželku dceru místního vládce a dědický nárok. Dědictví si trochu urychlil, když nechal vládce i svoji manželku zabít. Výprava dál pokračovala na jih, na Jeruzalém. Ambicí Bohemunda bylo obsadit Antiochii, s níž měl své vlastní plány. Křižácké vojsko je ji nevyhlo, jako dříve Damašku a ke konci roku 1097 město začalo obléhat. Křižáci porazili záhy Turky vyslané z Damašku a Allepa, ale město stále nedokázaly dobýt. Když se blížilo silné vojsko emíra z Mosulu, Bohemund lstí získal jednu z věží a obsadil město. V jednom z kostelů byl nalezen kus železa, který byl prohlášen za kopí, kterým byl probodnut bok Ježíše Krista. Vojsku to značně zvedlo morálku a porazilo Turky.

V polovině roku 1099 zbylí křižáci vytáhli na Jeruzalém, který obsadil fátimovský chalífa, vládce Egypta. 6. června začalo obléhání a díky dřevěným věžím se ho podařilo 14.6. ztéci. Město bylo vydrancováno, mnoho obyvatel zavražděno. Krutosti křižáků odsuzují dokonce i jejich kronikáři.

Nedlouho poté křižáci zvolili svoji hlavu. Godefroi z Bouillonu odmítl přijmout titul Jeruzalémského krále, stal se ochráncem Svatého hrobu, v roce 1100 zemřel a 1. jeruzalémským králem se stal jeho bratr Balduin.

Tečkou za 1. křížovou výpravou je bitva u Askalonu (12.8. 1099), kde porazili egyptskou armádu.

Křižácké státy, ke kterým byl v roce 1109 získán Tripolis (mapa je na obrázku) se drželi jen s vypětím všech sil a díky pomoci z Evropy, rytířských řádů (templáři, johanité). Zde také vznikl nejčistší feudální systém.

Použitá literatura:
Phillipe Contamine: Válka ve středověku
Christopher Brooke: Evropa středověku v letech 962 - 1154
Jaques LeGoff: Kultura středověké Evropy
kolektiv autorů: Doba hradů a rytířů
Kosmova kronika

Diskuse:Česká účast na křížových výpravách, muslimská armáda během výprav