Cesta Václava II. k polské koruně

Václav II. využil nestability u severního souseda k pokusu Polsko ovládnout.

1. Výchozí situace

Koncem 13. století nebylo Polsko jednotný stát. Již v roce 1024 (nebo 1025) byl polským králem korunován Boleslav Chrabrý, avšak za jeho následovníků došlo k rozpadu státu na větší či menší útvary, z nichž – z hlediska české zahraniční politiky – nejvýsadnější postavení zaujímalo Slezsko (někdy též uváděné jako Dolní Slezsko) s centrem Vratislaví. Ani ostatní útvary však nelze podceňovat. Velkým vlivem oplývalo zejména Velkopolsko a Krakovsko, dále pak Opolsko, Sandoměřsko, Malopolsko. Tyto státy se ovšem orientovaly spíše východním směrem (k Uhrám, Litvě, na Ukrajinu).

V průběhu 12. století a zejména pak ve století 13. docházelo ze strany některých silných vládců k pokusům alespoň částečné znovusjednocení Polska, ale vždy bez výraznějšího úspěchu. Ránu takovým snahám zasadil mongolský vpád a prohraná bitva u Lehnice roku 1241; celá země se zabývala svou obnovou, na integrační proces nezbývaly prostředky. Myšlenka sjednocení Polska a obnovení titulu polského krále tak znovu vstoupila na scénu až koncem 13. století, kdy se pro ni již angažoval i český král Václav II.

Hlubší kontakty Čech se Slezskem lze vypozorovat zejména od 1. čtvrtiny 13. století, kdy se za budoucího slezského vévodu provdala dcera Přemysla Otakara I. Anna. Za vlády Václava I. a Přemysla Otakara II. se zahraniční politika orientovala spíše na babenberské dědictví a směrem ke Svaté říši římské, avšak s Polskem, zejména opět se Slezskem, udržovala čilé kontakty. Přemysl Otakar II. např. nejprve prostředkoval mír ve Slezsku, které se zmítalo v bojích bratrů – slezských vévodů, a následně dosadil svého bratrance, Vladislava Vratislavského (Slezského) do významného úřadu vyšehradského probošta; v roce 1265 byl zejména díky Přemyslově vlivu dokonce jmenován salcburským arcibiskupem.

Kontakty mezi Slezským vévodstvím a Královstvím českým se však neomezovaly pouze na politiku. Výše zmiňovaná vévodkyně Anna, sestra naší svaté Anežky a krále Václava I., se poměrně zásadně zasloužila za rozvoj kulturních a duchovních vztahů. Důkazem je např. povolání řádů klarisek a křižovníků s červenou hvězdou do Vratislavi. Jak známo, Anežka byla abatyší kláštera klarisek Na Františku a zasloužila se o založení jediného, původem českého řádu, tedy křižovníků s červenou hvězdou.

2. Cesta ke korunovaci r. 1300

Po nástupu Václava II. na český trůn v roce 1283 docházelo k dalšímu sbližování Českého království a polských zemí, opět zvláště Slezska. Václav II. Se sice nejprve obracel k babenberskému dědictví, o něž přišel jeho otec Přemysl a jehož největší díl nyní drželi Habsburkové. Václavovi však poměrně brzy došla nereálnost takového podniku, jehož vyústěním by nepochybně byla válka, a tudíž svou pozornost obrátil k severovýchodu.

Prvním takovým podnětem byla smrt krakovského vévody Leška Černého roku 1288, jehož manželka, vévodkyně Griffina, byla vlastní sestrou královy matky Kunhuty. Václav tak začal uplatňovat své nároky na základě svého příbuzenství s vévodkyní a také díky skutečnosti, že vévodkyně Griffina vládu nad Krakovskem Václavovi II. „předala“. Zejména posléze uvedená skutečnost však ve své době neměla přílišnou váhu. Ačkoliv k proniknutí do Krakovska nakonec došlo až později, dá se tato událost považovat za první výraznou ukázku, kam se bude česká zahraniční politika ubírat.

Druhý a ještě výraznější impuls k české expanzi do Polska přišel záhy. Menší polská knížata a vévodové, zejména z oblasti Horního Slezska, se cítili ohroženi rozpínavostí Jindřicha IV. Vratislavského, zvaného Probus, jemuž se podařilo získat i Krakovsko. Patrně jedinou možností hornoslezských státečků, jak se ubránit, kdy nebezpečí číhalo na západní i východní hranici, bylo požádat o pomoc svého jižního souseda, českého krále. A tak v lednu 1289 první z těchto panovníků, Kazimír Bytomský, složil v Praze lenní hold Václavu II., čímž ho zároveň požádal o ochranu. Vévoda bytomský se tak stal královým vazalem na úrovni jiných českých pánů. Brzy ho následovali vládci Opolska a Těšínska.

Smrtí Jindřicha IV. Vratislavského rok 1290 se Václavovi uvolnily ruce k rozšiřování svého vlivu v Polsku. Nejprve se pokusil ovládnout samotnou Vratislav, na niž si mohl dělat nároky k titulu příbuzenství (již zmiňovaná slezská vévodkyně Anna byla Jindřichovou babičkou a zároveň sestrou Václava I., děda krále Václava II.). Dále se Václav odvolával na dřívější Jindřichův závazek, že on má být jeho dědicem (ačkoliv několik nepřímých dědiců Jindřicha IV. dosud žilo a na Vratislavsko si činilo nárok). Také římský král Rudolf Habsburský, Václavův tchán, jmenoval ho jmenoval dědicem. Avšak ačkoliv Jindřich IV. dříve dobrovolně římskému králi složil lenní hold, Vratislavsko nebylo součástí Říše, a proto toto jmenování nemělo žádnou váhu.

Na polskou korunu si ovšem dělali nárok také další vládci. Šlo o velkopolského vévodu Přemysla (jeho dcera Richenza se ještě zapíše do českých dějin) a Vladislava Lokýtka, knížete břešťského a sieradzského (později také vévodu kujavského a velkopolského, knížete lenčického, sandoměřského) podporovaného Uhrami. Za situace, kdy o Polsko měly zájem tři strany, avšak žádná z nich nebyla sama schopna úplného vítězství, se Václav II. spojil s vévodou Přemyslem. Přemysl II. odstoupil Václavovi, pochopitelně za určitou finanční kompenzaci, své nároky na Malopolsko, sám se pak soustředil na expanzi v severním Gdaňském Pomoří. Také díky tomu se roku 1291 stal Václav vévodou krakovským. Protože však nebylo možné, aby byl Václav stále vázán v Polsku a musel se samozřejmě věnovat i domácí a říšské politice, uzavřel s Vladislavem Lokýtkem příměří s tím, že se co nejdříve do Polska vrátí.

O tom, že Václav II. neplánoval z Polska vytvořit pouze českou periferii, nýbrž počítal s dlouhodobější vládou v této zemi, svědčí mj. tzv. litomyšlská privilegia z 1.9.1291 pro celé Malopolsko. Dají se považovat za jakousi první polskou „magnu chartu“. K podpoře svých polských plánů také neváhal roku 1291 provdat svou sestru Kunhutu - nepochybně s jejím souhlasem, která žila od roku 1277 v klášteře svaté Anežky, za Lokýtkova rivala, Boleslava Mazovského. Po krátké odmlce se roku 1292 Václav opět vydal do Polska, kde Vladislava Lokýtka vyhnal ze Sandoměře a později ho dokonce zajal. Do mírových jednání vstoupili i církevní představitelé čeští i polští, tato nakonec vyústila v Lokýtkovo poddání se Václavovi II.

Václav II. kromě toho zahájil řadu reforem. Zejména se jednalo o naplňování již zmíněných litomyšlských privilegií, reformu soudnictví a mincovnictví. Zavedl také nový úřad hejtmana, jenž měl zastupovat přímé zájmy krále. V této funkci se vystřídalo také několik předních českých pánů, jimž samozřejmě dopomohla k politickému růstu i k bohatství.

Slibně rozehranou partii poměrně nečekaně zrušila korunovace Přemysla II. polským králem, uskutečněná s papežovým souhlasem roku 1295 v Hnězdně. Faktické postavení Přemysla jako krále se však vztahovalo víceméně jen na Velkopolsko, i když se papežské pověření mělo vztahovat na Polsko jako celek, v návaznosti na ideu původního království. České državy však tímto aktem jistě nebyly ohroženy.

Přemysl se však se ze svého královského titulu neradoval dlouho. Již začátkem roku 1296 byl ve svém dvorci v Rogožné zavražděn. Oficiálně byli jeho vrahy šlechtici z rodu Zarembů, důvodem měla být osobní msta. Avšak již doboví kronikáři tomuto výkladu nevěřili a hledali v pozadí skutečné viníky. Vliv Václava II. na tuto nikdy nebyla vyvrácena, tím spíš, že v boji o vládu nad Polskem mu odpadl další protivník. Lokýtkovo postavení se ale zhoršovalo a zisk polské koruny se stával nereálným. Část polské šlechty i měst se přikláněla k Václavovi. Nakonec se i on českému králi podrobil. Konečně byl roku 1300 Václav II. v Hnězdně slavnostně korunován polským králem.

Jako potvrzení svých práv k Polsku se král Václav rozhodl oženit s dcerou Přemysla II., Richenzou, jakousi „dědičkou“ Polska. Ještě před svou polskou korunovací se s ní v Praze oženil (Václavova první manželka Guta zemřela roku 1297).

3. Závěr
Česko – polské soustátí bylo samozřejmě trnem v oku všem okolním státům i římskému králi Albrechtovi, jenž byl sice Václavovým švagrem, ale podle dobových kronik se příliš v lásce neměli. Tyto tlaky ještě zesílily získáním uherské koruny pro následníka českého trůnu, budoucího krále Václava III. Tím, že byl český král nucen „bojovat“ na více frontách, Vladislav Lokýtek sbíral síly k dalšímu odporu. Postavení Václava III. jako uherského krále Ladislava V. stávalo neúnosné. Václav II. proto v létě roku 1304 vytáhl s vojskem synovi na pomoc. Ovšem v této situaci ucítil šanci Vladislav Lokýtek a také část polské šlechty, která nesouhlasila s českou vládou. Většina českých sil však byla vázána nejdříve v Uhrách a poté v Čechách a na Moravě, neboť české království bylo napadeno římským králem Albrechtem. Ve chvíli, kdy se na jaře roku 1305 chystalo české vojsko vytáhnout do Polska, zemřel král Václav II.

Chystané tažení se samozřejmě zrušilo; až o rok později se už tak kritickou situaci snažil zachránit nový král Václav III., který však byl, jak známo, zavražděn v Olomouci. Tímto činem rod Přemyslovců vymřel po meči, české země se pochopitelně na určitou dobu přestaly o dění v Polsku zajímat. Tam tedy konečně dostal prostor Vladislav Lokýtek, který roku 1306 obsadil Malopolsko. S rukou vdovy po Václavu II. Richenzy – Elišky Rejčky další, tentokrát zvolený český král Rudolf Habsburský získal kromě české koruny i polskou, tu však více formálně než doopravdy. Také další čeští králové, Jindřich Korutanský a Jan Lucemburský, užívali titulu „král polský“¹. V Polsku se však již natrvalo zabydlel Vladislav Lokýtek. Ten byl po vleklých peripetiích nakonec roku 1320 v Krakově korunován polským králem. Mimo hranice „jeho“ Polska ovšem stále byly (Dolní) Slezsko, Mazovsko a Gdaňské Pomoří.

Vladislav Lokýtek a zejména potom jeho syn Kazimír Veliký (zvaný též Sjednotitel) jsou dnes – hlavně v Polsku samotném - považováni za obnovitele sjednoceného polského státu. Možná trochu nedoceněnou se v tomto světle jeví snaha Václava II. o integraci polského státu, která by – podle mého názoru – byla trvalá a úspěšná, pokud by česká politika předčasně neztratila svou největší osobnost, tedy krále Václava II. Vražda Václava III. v Olomouci byla už jen jakýmsi hřebíčkem do rakve česko – polského soustátí. Zavedení již zmíněných reforem, založení nových měst, reorganizace správy, to vše jistě do určité míry připravilo půdu pro Václavovy následníky. Dolní Slezsko pak bylo přiřazeno do zemí Koruny české zásluhou krále Jana a jeho syna Karla ve 40. letech 14. století. Vztahy mezi Čechami a polskými zeměmi, zejména Slezskem, však i do budoucna byly poměrně těsné a rozvíjely se ve vzájemných souvislostech a vazbách.

Literatura:
Vaníček, V.: Velké dějiny zemí Koruny české III. Paseka, Praha, 2002.
Žemlička, J.: Přemyslovci : jak žili, vládli a umírali. NLN, Praha, 2005.
Žemlička, J.: Století posledních Přemyslovců. Melantrich, Praha, 1998.
Spěváček, J.: Král diplomat: Jan Lucemburský 1296 – 1346. Panorama, Praha, 1982.

¹ Roku 1335 se jako součást česko – polského smíru Jan Lucemburský vzdal nároku na titul polského krále. Z této události lze vypozorovat zejména, že tedy král Jan tohoto „prázdného“ titulu používal a také že králi Kazimírovi velmi záleželo na tom, aby byl jediným, kdo tohoto označení může užívat.