Hlavní menu
Novinky
08.04.2018: Praský biskup
05.02.2017: RodokmenPo dlouhé době rodokmen: Páni z Pardubic
17.04.2016: Jakub Kon(e)ček z PrusNií moravský lechtic, v závěru ivota majitel zdouneckého panství
Poslední komentáře
Sociální sítě a ostatní
|
Cesta Václava II. k polské koruně
Autor: Viola . Vydáno dne 17. 02. 2007 (8000 přečtení)
Václav II. vyuil nestability u severního souseda k pokusu Polsko ovládnout.
1. Výchozí situace
Koncem 13. století nebylo Polsko jednotný stát. Ji v roce 1024 (nebo 1025) byl polským králem korunován Boleslav Chrabrý, avak za jeho následovníků dolo k rozpadu státu na větí či mení útvary, z nich z hlediska české zahraniční politiky nejvýsadnějí postavení zaujímalo Slezsko (někdy té uváděné jako Dolní Slezsko) s centrem Vratislaví. Ani ostatní útvary vak nelze podceňovat. Velkým vlivem oplývalo zejména Velkopolsko a Krakovsko, dále pak Opolsko, Sandoměřsko, Malopolsko. Tyto státy se ovem orientovaly spíe východním směrem (k Uhrám, Litvě, na Ukrajinu).
V průběhu 12. století a zejména pak ve století 13. docházelo ze strany některých silných vládců k pokusům alespoň částečné znovusjednocení Polska, ale vdy bez výraznějího úspěchu. Ránu takovým snahám zasadil mongolský vpád a prohraná bitva u Lehnice roku 1241; celá země se zabývala svou obnovou, na integrační proces nezbývaly prostředky. Mylenka sjednocení Polska a obnovení titulu polského krále tak znovu vstoupila na scénu a koncem 13. století, kdy se pro ni ji angaoval i český král Václav II.
Hlubí kontakty Čech se Slezskem lze vypozorovat zejména od 1. čtvrtiny 13. století, kdy se za budoucího slezského vévodu provdala dcera Přemysla Otakara I. Anna. Za vlády Václava I. a Přemysla Otakara II. se zahraniční politika orientovala spíe na babenberské dědictví a směrem ke Svaté říi římské, avak s Polskem, zejména opět se Slezskem, udrovala čilé kontakty. Přemysl Otakar II. např. nejprve prostředkoval mír ve Slezsku, které se zmítalo v bojích bratrů slezských vévodů, a následně dosadil svého bratrance, Vladislava Vratislavského (Slezského) do významného úřadu vyehradského probota; v roce 1265 byl zejména díky Přemyslově vlivu dokonce jmenován salcburským arcibiskupem.
Kontakty mezi Slezským vévodstvím a Královstvím českým se vak neomezovaly pouze na politiku. Výe zmiňovaná vévodkyně Anna, sestra naí svaté Aneky a krále Václava I., se poměrně zásadně zaslouila za rozvoj kulturních a duchovních vztahů. Důkazem je např. povolání řádů klarisek a křiovníků s červenou hvězdou do Vratislavi. Jak známo, Aneka byla abatyí klátera klarisek Na Frantiku a zaslouila se o zaloení jediného, původem českého řádu, tedy křiovníků s červenou hvězdou.
2. Cesta ke korunovaci r. 1300
Po nástupu Václava II. na český trůn v roce 1283 docházelo k dalímu sbliování Českého království a polských zemí, opět zvlátě Slezska. Václav II. Se sice nejprve obracel k babenberskému dědictví, o ně přiel jeho otec Přemysl a jeho největí díl nyní dreli Habsburkové. Václavovi vak poměrně brzy dola nereálnost takového podniku, jeho vyústěním by nepochybně byla válka, a tudí svou pozornost obrátil k severovýchodu.
Prvním takovým podnětem byla smrt krakovského vévody Leka Černého roku 1288, jeho manelka, vévodkyně Griffina, byla vlastní sestrou královy matky Kunhuty. Václav tak začal uplatňovat své nároky na základě svého příbuzenství s vévodkyní a také díky skutečnosti, e vévodkyně Griffina vládu nad Krakovskem Václavovi II. předala. Zejména posléze uvedená skutečnost vak ve své době neměla přílinou váhu. Ačkoliv k proniknutí do Krakovska nakonec dolo a později, dá se tato událost povaovat za první výraznou ukázku, kam se bude česká zahraniční politika ubírat.
Druhý a jetě výraznějí impuls k české expanzi do Polska přiel záhy. Mení polská kníata a vévodové, zejména z oblasti Horního Slezska, se cítili ohroeni rozpínavostí Jindřicha IV. Vratislavského, zvaného Probus, jemu se podařilo získat i Krakovsko. Patrně jedinou moností hornoslezských státečků, jak se ubránit, kdy nebezpečí číhalo na západní i východní hranici, bylo poádat o pomoc svého jiního souseda, českého krále. A tak v lednu 1289 první z těchto panovníků, Kazimír Bytomský, sloil v Praze lenní hold Václavu II., čím ho zároveň poádal o ochranu. Vévoda bytomský se tak stal královým vazalem na úrovni jiných českých pánů. Brzy ho následovali vládci Opolska a Těínska.
Smrtí Jindřicha IV. Vratislavského rok 1290 se Václavovi uvolnily ruce k roziřování svého vlivu v Polsku. Nejprve se pokusil ovládnout samotnou Vratislav, na ni si mohl dělat nároky k titulu příbuzenství (ji zmiňovaná slezská vévodkyně Anna byla Jindřichovou babičkou a zároveň sestrou Václava I., děda krále Václava II.). Dále se Václav odvolával na dřívějí Jindřichův závazek, e on má být jeho dědicem (ačkoliv několik nepřímých dědiců Jindřicha IV. dosud ilo a na Vratislavsko si činilo nárok). Také římský král Rudolf Habsburský, Václavův tchán, jmenoval ho jmenoval dědicem. Avak ačkoliv Jindřich IV. dříve dobrovolně římskému králi sloil lenní hold, Vratislavsko nebylo součástí Říe, a proto toto jmenování nemělo ádnou váhu.
Na polskou korunu si ovem dělali nárok také dalí vládci. lo o velkopolského vévodu Přemysla (jeho dcera Richenza se jetě zapíe do českých dějin) a Vladislava Lokýtka, kníete břeského a sieradzského (později také vévodu kujavského a velkopolského, kníete lenčického, sandoměřského) podporovaného Uhrami. Za situace, kdy o Polsko měly zájem tři strany, avak ádná z nich nebyla sama schopna úplného vítězství, se Václav II. spojil s vévodou Přemyslem. Přemysl II. odstoupil Václavovi, pochopitelně za určitou finanční kompenzaci, své nároky na Malopolsko, sám se pak soustředil na expanzi v severním Gdaňském Pomoří. Také díky tomu se roku 1291 stal Václav vévodou krakovským. Protoe vak nebylo moné, aby byl Václav stále vázán v Polsku a musel se samozřejmě věnovat i domácí a říské politice, uzavřel s Vladislavem Lokýtkem příměří s tím, e se co nejdříve do Polska vrátí.
O tom, e Václav II. neplánoval z Polska vytvořit pouze českou periferii, nýbr počítal s dlouhodobějí vládou v této zemi, svědčí mj. tzv. litomylská privilegia z 1.9.1291 pro celé Malopolsko. Dají se povaovat za jakousi první polskou magnu chartu.
K podpoře svých polských plánů také neváhal roku 1291 provdat svou sestru Kunhutu - nepochybně s jejím souhlasem, která ila od roku 1277 v kláteře svaté Aneky, za Lokýtkova rivala, Boleslava Mazovského.
Po krátké odmlce se roku 1292 Václav opět vydal do Polska, kde Vladislava Lokýtka vyhnal ze Sandoměře a později ho dokonce zajal. Do mírových jednání vstoupili i církevní představitelé četí i poltí, tato nakonec vyústila v Lokýtkovo poddání se Václavovi II.
Václav II. kromě toho zahájil řadu reforem. Zejména se jednalo o naplňování ji zmíněných litomylských privilegií, reformu soudnictví a mincovnictví. Zavedl také nový úřad hejtmana, jen měl zastupovat přímé zájmy krále. V této funkci se vystřídalo také několik předních českých pánů, jim samozřejmě dopomohla k politickému růstu i k bohatství.
Slibně rozehranou partii poměrně nečekaně zruila korunovace Přemysla II. polským králem, uskutečněná s papeovým souhlasem roku 1295 v Hnězdně. Faktické postavení Přemysla jako krále se vak vztahovalo víceméně jen na Velkopolsko, i kdy se papeské pověření mělo vztahovat na Polsko jako celek, v návaznosti na ideu původního království. České dravy vak tímto aktem jistě nebyly ohroeny.
Přemysl se vak se ze svého královského titulu neradoval dlouho. Ji začátkem roku 1296 byl ve svém dvorci v Rogoné zavraděn. Oficiálně byli jeho vrahy lechtici z rodu Zarembů, důvodem měla být osobní msta. Avak ji doboví kronikáři tomuto výkladu nevěřili a hledali v pozadí skutečné viníky. Vliv Václava II. na tuto nikdy nebyla vyvrácena, tím spí, e v boji o vládu nad Polskem mu odpadl dalí protivník.
Lokýtkovo postavení se ale zhorovalo a zisk polské koruny se stával nereálným. Část polské lechty i měst se přikláněla k Václavovi. Nakonec se i on českému králi podrobil. Konečně byl roku 1300 Václav II. v Hnězdně slavnostně korunován polským králem.
Jako potvrzení svých práv k Polsku se král Václav rozhodl oenit s dcerou Přemysla II., Richenzou, jakousi dědičkou Polska. Jetě před svou polskou korunovací se s ní v Praze oenil (Václavova první manelka Guta zemřela roku 1297).
3. Závěr
Česko polské soustátí bylo samozřejmě trnem v oku vem okolním státům i římskému králi Albrechtovi, jen byl sice Václavovým vagrem, ale podle dobových kronik se příli v lásce neměli. Tyto tlaky jetě zesílily získáním uherské koruny pro následníka českého trůnu, budoucího krále Václava III. Tím, e byl český král nucen bojovat na více frontách, Vladislav Lokýtek sbíral síly k dalímu odporu.
Postavení Václava III. jako uherského krále Ladislava V. stávalo neúnosné. Václav II. proto v létě roku 1304 vytáhl s vojskem synovi na pomoc. Ovem v této situaci ucítil anci Vladislav Lokýtek a také část polské lechty, která nesouhlasila s českou vládou. Větina českých sil vak byla vázána nejdříve v Uhrách a poté v Čechách a na Moravě, nebo české království bylo napadeno římským králem Albrechtem. Ve chvíli, kdy se na jaře roku 1305 chystalo české vojsko vytáhnout do Polska, zemřel král Václav II.
Chystané taení se samozřejmě zruilo; a o rok později se u tak kritickou situaci snail zachránit nový král Václav III., který vak byl, jak známo, zavraděn v Olomouci. Tímto činem rod Přemyslovců vymřel po meči, české země se pochopitelně na určitou dobu přestaly o dění v Polsku zajímat. Tam tedy konečně dostal prostor Vladislav Lokýtek, který roku 1306 obsadil Malopolsko.
S rukou vdovy po Václavu II. Richenzy Eliky Rejčky dalí, tentokrát zvolený český král Rudolf Habsburský získal kromě české koruny i polskou, tu vak více formálně ne doopravdy. Také dalí četí králové, Jindřich Korutanský a Jan Lucemburský, uívali titulu král polský1. V Polsku se vak ji natrvalo zabydlel Vladislav Lokýtek. Ten byl po vleklých peripetiích nakonec roku 1320 v Krakově korunován polským králem. Mimo hranice jeho Polska ovem stále byly (Dolní) Slezsko, Mazovsko a Gdaňské Pomoří.
Vladislav Lokýtek a zejména potom jeho syn Kazimír Veliký (zvaný té Sjednotitel) jsou dnes hlavně v Polsku samotném - povaováni za obnovitele sjednoceného polského státu. Moná trochu nedoceněnou se v tomto světle jeví snaha Václava II. o integraci polského státu, která by podle mého názoru byla trvalá a úspěná, pokud by česká politika předčasně neztratila svou největí osobnost, tedy krále Václava II. Vrada Václava III. v Olomouci byla u jen jakýmsi hřebíčkem do rakve česko polského soustátí. Zavedení ji zmíněných reforem, zaloení nových měst, reorganizace správy, to ve jistě do určité míry připravilo půdu pro Václavovy následníky. Dolní Slezsko pak bylo přiřazeno do zemí Koruny české zásluhou krále Jana a jeho syna Karla ve 40. letech 14. století. Vztahy mezi Čechami a polskými zeměmi, zejména Slezskem, vak i do budoucna byly poměrně těsné a rozvíjely se ve vzájemných souvislostech a vazbách.
Literatura: Vaníček, V.: Velké dějiny zemí Koruny české III. Paseka, Praha, 2002.
emlička, J.: Přemyslovci : jak ili, vládli a umírali. NLN, Praha, 2005.
emlička, J.: Století posledních Přemyslovců. Melantrich, Praha, 1998.
Spěváček, J.: Král diplomat: Jan Lucemburský 1296 1346. Panorama, Praha, 1982.
1 Roku 1335 se jako součást česko polského smíru Jan Lucemburský vzdal nároku na titul polského krále. Z této události lze vypozorovat zejména, e tedy král Jan tohoto prázdného titulu pouíval a také e králi Kazimírovi velmi záleelo na tom, aby byl jediným, kdo tohoto označení můe uívat.
Celý článek |
Komentáře: 3 |
Přidat komentář |
Záloky:

|
Nae knihy
Přemysl Otakar II.
Závi z Falkentejna
Kalendář ermířských akcí
Kalendář
<<
Únor
>>
|
Po | Út | St | Čt | Pá | So | Ne |
| | | | 1 |
2 |
3 |
4 |
5 |
6 |
7 |
8 |
9 |
10 |
11 |
12 |
13 |
14 |
15 |
16 |
17 |
18 |
19 |
20 |
21 |
22 |
23 |
24 |
25 |
26 |
27 |
28 |
| | |
|