Dnes neznámý vedlejí přemyslovský rozrod sehrál v Čechách kníecích a královských v 12. a na počátku 13. století nezanedbatelnou roli. Od bratra druhého českého krále - obránce bratrových zájmů, přes udělení Čech v léno, a k vyhnanství a vymření větve ve Slezsku.
Otec Děpolticů,
Děpolt I.byl druhorozeným synem kníete
Vladislava I. (1109-1117; 1120-1125) a Richezy z Bergu, který se narodil v první polovině 20. let 12. století do neklidné doby. Děpolt se měl pevně po boku svého starího bratra stát aktérem bojů mezi Vladislavovci a Soběslavovci. Kdy se jeho otec smířil na smrtelné posteli s bratrem Soběslavem,
Soběslav, Soběslav se navzdory stařeinskému řádu stal kníetem (1125-1140) a dokáe si stolec udret proti příbuzným. 2 roky před svojí smrtí vak beze vědomí a souhlasu českých předáků, nechal římským králem Konrádem III. udělit Čechy v léno svému synovi
Vladislavovi. Znamenalo to dalí ránu nástupnickému systému, stejně se stalo i po smrti Soběslava. Ne Vyehradě se četí velmoi nedokázaly shodnout na jednoznačném kníeti. Volební shromádění vech Čechů ignorovalo gesto krále vůči Vladislavovi, předáci nezvolili ani stařeiny rodu, bratrance
Vratislava Brněnského (syna Oldřicha) a
Konráda Znojemského (syn Litolda). Kompromisně byl zvolen dosud velmi lehkováný
Vladislav, Děpoltův bratr. Od něj se čekala snad slabá vláda a podíl předáků na moci. Očekávání nenaplnil, zřejmě ji rok po nástupu vypukla vzpoura nespokojených českých velmoů, která vyvrcholila v létě 1142. Rebelové nabídli trůn mocnému znojemskému Konrádovi. Proti kníeti se postavil rovně Vratislav (údělník v Brně), Ota III. (údělník v Olomouci, jinak syn Oty Černého), a také synové bývalého kníete Bořivoje Spytihněv a Lutold. Odmítnutý Vladislav (syn Soběslava I.) byl v exilu v Uhrách. Vojsko moravských údělníků a nespokojené (generačně starí) lechty se s věrnými kníete (generačně mladí lechtou) střetlo u Vysoké na Čáslavsku. Bitvy, která pro kníecí stranu skončila drtivou porákou, se zúčastnil společně s Vladislavem i Děpolt a dalí jejich bratr Jindřich. Kníe po poráce urychleně mířil do říe pro pomoc Konráda III. Děpolta I. pověřil obranou Praského hradu, Děpolt společně s kněnou Gertrudou Babenberskou dokázal s vypětím vech sil a za velkého pokození hradu kníecí stolec ubránit. Děpolt se tehdy ukázal jako dobrý spojenec pro svého bratra kníete, prokazoval svoji věrnost i do budoucna, a proto byl často pověřován různými úkoly.
Během
kříové výpravy Vladislava I. (1147 - 8) byl pověřen správou země. A dokázal udret vládu v rukou Vladislavovců. Toho, e byla země bez kníete se snail vyuít budoucí
Soběslav II. Vrátil se do Čech, správce Děpolt ho ale zajal a Vladislav později uvěznil na Přimdě.

V roce 1152 se králem, později (1155 císařem) stal Rudovous
Fridrich I. Barbarossa, vzhledem k tomu, e Vladislav byl přes zesnulou manelku spjat s králem odmítajícími Babenberky, dlouho panovalo mezi kníetem a králem napětí. Ke smíření dolo a rok po císařské korunovaci. Vladislav slíbil pomoc při taení na Milán, Fridrich královskou hodnost. Na sněmu v Bamberku v červnu 1157, kterého se zúčastnil i Děpolt, český kníe přislíbil pomoc při útoku na Polsko. Taení do Polska, stejně jako vichni moravtí údělníci byl přítomen bratr kníete. V říjnu 1157 byl Děpolt společně s Vladislavem v Besançonu na neúspěsném jednání císaře s papeskými legáty. Po korunovaci v Řezně se Vladislav chystal na taení proti Milánu, v čele Čechů stál Děpolt. Četí bojovníci se podle soudobých kronikářů vyznamenaly odvahou a krutostí. V sestavě císařského vojska byly cennou posilou, taení v Itálii bylo ukončeno následujícího roku.
Brzo (1161) se boje v Itálii rozhořely znovu, s českým vojskem přispěchal Děpoltem společně s Vladislavovým prvorozeným
Bedřichem. Rok nato byl dobyt opět Milán i Řím. V roce 1167 se znovu zformovala proticísařská lombardská liga, české vojsko opět vedl Děpolt, tentokrát sám. Po taufově korunovaci v Římě jeho vojsko zničil mor. S biskupem Danielem, tvůrcem české zahraniční politiky, umírá i Děpolt (14. nebo 15.8. 1167). Podle předchozího výkladu tak byl Děpolt věrným stoupencem svého starího bratra, ale i na něm ulpěla temná skvrna
V létě 1145 se neúspěně Konrád Znojemský pokusil přepadnout v místě zvaném
Vzobren (podle veho Úsobrno) na česko-moravském pomezí olomouckého biskupa
Jindřicha Zdíka. Biskup se ukryl a posléze unikl do Litomyle. Pape odsoudil nejenom Konráda, ale i Vratislava a Děpolta, kteří o činu věděli nebo se na něm spolupodíleli. Důvodem přepadení byly biskupovy snahy o větí nezávislosti na světské moci, nikoli jeho spojenectví s kníetem, proti moravským údělníkům. Děpoltova účast by to potvrzovala.
Děpolt I. se svojí manelkou Gertrudou (Sybillou), dcerou Albrechta Medvěda, měl dceru Hedviku (provdala se za Wettina Fridricha von Brehna) a syna Děpolta. Nejasné je, zda ji Děpolt I. dostal od kníete úděl ve východních Čechách, jako dříve Soběslav I. Hradecko. Je moné, e ano, pokud se podrobněji podíváme na incident s biskupem Zdíkem. Ač přepadení provedl pouze Konrád, obviněn byl i Vratislav. Přes území Vratislava Brněnského Konrád se svojí druinou cestoval na místo, kde se setkal s biskupem, moná mu Vratislav poskytl i nějaké zkuené bojovníky. K přepadení mělo dojít na území vraclavské kastelánie, ačkoli od místa incidentu byla blí Vraclav, biskup cestoval na svoji Litomyl. Celé Vraclavsko mohlo tedy být údělem Děpolta, jeho odsouzení papeem mohlo znamenat, e byl zasvěcen jako blízký údělník do plánu Konráda, moná se i aktivněji podílel, nebo jenom byl odsouzen proto, e se tak stalo na jeho údělu a nedokázal tomu zabránit. Za prokázanou věrnost (případně za budoucí věrnost) mohl ji před rokem 1145 dostat Děpolt úděl od bratra kníete. Tomu by mohla napovídat Děpoltova titulatura jako kníete v roce 1160, kdy je svědkem na listině klátera Hraditě u Olomouce.

Děpolt II. tento úděl ji vlastnil. Narodil se někdy v padesátých letech, do zápasu mezi 2 větvemi Přemyslovců, ani do české nebo mezinárodní politiky se nikdy nezapojil tak výrazně jako jeho otec. Děpolt dobře vycházel s kníetem Bedřichem, svědčí na několika jeho listinách. V roce 1182 se dostává do sporu s praským biskupem
Jindřichem Břetislavem, při snaze osamostatnění církve na světské moci. Jindřich uvalil na Děpoltovu doménu interdikt. Později začal Děpolt navazovat styky s
Konrádem III. Otou (synem Konráda II.) Celý konflikt Děpolta s biskupem se dostal na jednání do Řezna, zúčastnění (arcibiskup salcburský Vojtěch, Konrád Ota) dali za pravdu Jindřichovi Břetislavovi. Kníe Bedřich dokonce obvinil Děpolta z vyvolávání nepokojů. V roce 1187 zřejmě chtěl Bedřich Děpolta zajmout, ale ten uprchl do exilu. Nevraivost mezi východočeským údělníkem a kníetem ukončila smrt Bedřicha a nástup Konrády Oty na kníecí stolec. Konrád potvrdil Děpoltův úděl, Děpolt se do něj vrátil, a pověřil ho velením nad českým oddílem, mířícím na
3. kříovou výpravu. K německé výpravě se Čechové přidali v Ostřihomi a tvořili předvoj celé armády. V Byzanci nebyli přátelsky přijati, několikrát se střetli s Byzantinci. V dalím taení Barbarossovo vojsko porazilo seducké Turky v bitvě u Ikonie, Čei se vyznamenali udatností. Nedlouho na to císař umírá, německá výprava se vrací zpět do říe, český oddíl vak pokračoval dál a dosáhl Akkonu. Tam 21.11. 1190 stejně jako dalí křiáci Děpolt umírá na mor.

Po jeho smrti se stává správcem údělu (chrudimská, čáslavská, vraclavská kastelánie a Kouřimsko) stejnojmenný syn, toho jména třetí. V době smrti Děpolta II. ji byl enat s Adélou (narodil se v 70. letech), dcerou slezského kníete Boleslava Vysokého. Skrz Adélina bratra Jindřicha I. Bradatého udroval kontakty s míeňskými Wettiny (s nimi byl i příbuzný) a taufy.
Děpolt III. nikdy neměl bezproblémové vztahy s Přemyslem I. Otakarem. Dá se předpokládat, e v roce 1202 byl vyhnán ze země. Přemysl se tehdy rozvedl s enou Adlétou z rodu Wettinů, v zápase mezi německými protikráli Filipem vábským (taufem) a Otou IV. Brunvickým (Welfem) Přemysl opustil Filipovu stranu (kde byli zmínění Wettinové). Filip na ádost Wettina Dětřicha v dubnu 1203 udělil Čechy v léno Děpoltovi. Zůstalo jen u gesta, nicméně Děpolt byl 3. nejstarím Přemyslovcem a mohl si činit naději na vládu pokud se mu podaří eliminovat Přemysla i jeho bratra Vladislava Jindřicha.
Počáteční úspěchy Oty rychle skončily, od Welfa odcházeli přední spojenci, hrozil útok Filipa na Čechy. Proto Přemysl toho roku (1204) se připojil ke taufské straně, Děpolt III. se tak mohl vrátit do Čech, pouze do svého údělu. V roce 1211, po smrti Filipa, se Přemysl podílel na volbě Fridricha II. a brzo zůstává z významných říských lechticů skoro sám na straně Fridricha. Aby zmírnil napětí uvnitř rodu, Děpoltovi a jeho bratrovi Soběslavovi (ten je doloen ji v roce 1194) Otakar propůjčil Plzeňsko. Bylo to v době, kdy Ota IV. udělil Čechy v léno zavrenému synu Přemysla a Adléty
Vratislavovi v Norimberku. Tohoto aktu se údajně zúčastnila řada českých velmoů, spekulovat lze o komorníkovi Černínovi, který byl v té době vyhnán z Čech. Děpolt, který byl uchlácholen Plzeňskem, zůstal jetě Přemyslovi věrný.

Propůjčení Plzeňska děpoltickým bratřím se objevuje na listině z roku 1213. Důleité je, u listiny se zachoval na pečeti znak připisovaný Děpolticům. Je to lev srostlý hřbetem s orlicí, nezvyklé zvíře nese na hlavě korunku.
Přemyslovci na konci 12. století pouívali jako svůj znak a znak celé země černou orlici, za nedlouho poté i s plaménky. Zřejmě od Fridricha II., někdy okolo roku 1212, přijal král Přemysl černou lvici. Později změněná na stříbrného dvouocasého lva s korunou (ale a za kralevice Přemysla) se stala znakem země, orlice zůstala znakem rodiny.
Po několika letech válek v říi se Přemysl pokusil vyřeit doma otázku nástupnictví ve prospěch prvorozeného syna s Konstancii
Václava. Moravský markrabě
Vladislav se vzdal podle seniorátu (beztak prakticky neexistoval) svého práva ve prospěch synovce. Jinak dalí "stařeina" v pořadí Děpolt III., který byl v duchu seniorátu vynechán, se začal sbliovat s nepřáteli Přemysla I., vyděděným synem Vratislavem a Wettiny v roce 1215, kdy svědčí na několika listinách Dětřicha Míeňského. V červnu následujícího roku Přemysl pomocí shromádění českých velmoů prosadil za svého nástupce Václava, narozeného ji králi Čechů, jak tvrdila tehdejí královská ideologie. Děpolt se shromádění, které přehlíelo nejen Vratislava, ale i seniorát, nezúčastnil. Někdy v této době, slíbil Děpolt účast na kříové výpravě, take se ocitl pod ochranou samotného papee. Následně obsadil neznámý královský hrad a kodil na přilehlém královském a biskupském zboí. Moná vědom, e stejně jako on, dříve Jindřich Břetislav a Konrád II.Ota Přemyslovci bez otce kníete, si kníecí stolec vybojovali svým úsilím. Pokud tato rebelie byla pokusem o získání trůnu, byla neúspěná. Na zásah svatého otce se musel Děpolt zúčastnit taení do Pruska (1218), kam se vydal po boku svého vagra Jindřicha Bradatého, slezského vládce.
Markrabě Vladislav zemřel 12. srpna 1222, vzpurný a stejně tak neúspěný Děpolt si zřejmě nárokoval titul markraběte moravského (jako markraběte ho uvádějí polské prameny). Nejpozději v této době přiel o Plzeňsko, v roce 1224 (moná na konci roku 1223) je ji správcem Plzně budoucí Václav I. Nicméně Děpolt III. (podle Dalimila) někdy v roce 1223 při obraně Kouřimi přichází o ivot, zřejmě tedy zahájil ozbrojené povstání proti králi. Děpoltici ztrácejí východočeský úděl (rozpadá se zpět na jednotlivé kastelánie), Děpoltovi synové (Ota Magdeburský, Boleslav, Soběslav a Bořivoj) s matkou Adélou utíkají na dvůr slezského kníete Jindřicha Bradatého. Nikdy se nepokusí o návrat do Čech, nebo král (jak Přemysl, tak Václav) má vládu vdy pevně v rukou.
Ota, probot v Magdeburku, (umírá snad v roce 1226) se marně snaí působit na císaře Fridricha. Ostatní Děpoltici jsou ve slubách slezských Jindřichovců. S nimi bojují proti Mongolům, Konrádu Mazovskému, Otovi Brunvickému a Askáncům.
Bořivoj (který je také označován jako Děpolt IV.) získává v roce 1234 hrad rem, o rok později v boji o něj umírá.
Boleslav umírá v slezském vojsku v
bitvě u Lehnice (9.4.1241) společně s dalím slezským kníetem Jindřichem II. Poboným. (1238 - 1241)
. Nejčasteji je ve slezských pramenech zmiňován
Soběslav. Několikrát v letech 1224 a 1247 je mezi svědky při zlistinění darů kláteru v Lubui, pravidelně uváděn jako kníe Čech(ů). V roce 1228 nejpozději dokonce jeho rytíř Přibyslav dal tomuto kláteru vsi Radlice, Kruty a Přestavlky (dnes v okrese Kolín), doloena je zde i Soběslavova druina, která není podobná té, která vystupuje kolem jeho otce Děpolta na počátku 13. století.
V polských kronikách je Děpolt III. a jeho manelka Adéla jsou označeni za moravské vládce. Polské prostředí, které nebylo českému království ne zrovna nejlépe nakloněno, mohlo tak vzdorné linii připisovat tento titul. Navíc Chronica Polonorum, kde je Adéla označena markraběnkou moravskou, byla sepsána zřejmě v Lubuském kláteře, ten měl s Děpoltici velmi dobré vztahy (donace, rovně tam budou někteří pohřbeni).
Shoda mezi českým a polským výkladem, ovem novodobé historiografie, nepanuje ani v otázce počtu generací. Poltí historici zastávají teorii o třech generacích, tj. splynutí zde uvedených Děpolta II. a III., české dějepisectví se drí generací čtyř.
Smrt posledního potomka Děpolta I. tak definitivně znamená konec více větví Přemyslovců a vládu prvorozených potomků Přemysla I. Otakara. Jeho potomci vymřou Václavem III. v roce 1306, ale před tím čeká ji české království doba slávy a rozkvětu. Děpoltici, kteří se nesmazatelně vryly do české historie, končí kníectví a seniorát.
Pouité prameny a literatura:
Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae I, II
Fontes rerum Bohemicarum II
Schlesisches Urkundenbuch I/2, II
Pavel Bolina: Kde byl přepaden biskup Jindřich Zdík roku 1145. (příspěvek k poznání moravsko-českého pomezí), ČMM 2003
Jindřich Dejmek: Děpoltici (k mocenskému postavení a osudům jedné vedlejí větve Přemyslovců), MHB 1991
Tobias Weller: Die Heiratspolitik des Hochadels im 12. Jahrhundert
Milo olle: Po stopách přemyslovských Děpolticů
Josef rámek: Po stopách pozapomenuté přemyslovské rodové větve Děpolticů: Jeden pohnutý příběh ze středověkých dějin východních Čech, Chrudimské vlastivědné listy 1, 2013
Josef emlička: Čechy v době kníecí
Josef emlička: Počátky Čech královských
Josef emlička: Přemyslovci
Příbuzné články:
Hraditě Vraclav
Vratislav, syn Přemysla I.
Vzestup a pád slezských Piastovců ve 12. a 13. století
Diskuse:
Přemysl Otakar I.
Bitva u Lehnice