Středověk
Dnes je: 29. 04. 2017  | Hlavni strana | Seznam rubrik | Odkazy | RSS | Forum |  
Hlavní menu
Novinky
05.02.2017: Rodokmen
Po dlouhé době rodokmen: Páni z Pardubic

17.04.2016: Jakub Kon(e)ček z Prus
Nižší moravský šlechtic, v závěru života majitel zdouneckého panství

28.02.2016: Maršík z Radovesic
Poslední komentáře
  • Na tento dotaz Vám nejsem schopen odpovědět :/ (Očistec - středověký vynález)
  • Vyvstává zvláštní otázka, kde teda Lazar byl, když ne v Nebi? V očistci jsou muka, ale on netrpěl... . . . (Očistec - středověký vynález)
  • Samozřejmě, že tam nebyl žádný polský původ, tvrze, že oni byli pocházející z Alani (Úvahy o majetkovém postavení Vršovců a původu jejich moci)
  • Originální a zajímavé.. První vraždění Vršovců provedl kníže Boleslav III., kterého pak oslepil a uv . . . (Úvahy o majetkovém postavení Vršovců a původu jejich moci)
  • Varsany (hun.), Vršovci (cz.), Wierszowcy (pl.).... varsa, vrš i wiersz to ten sam kosz na ryby. Pro . . . (Úvahy o majetkovém postavení Vršovců a původu jejich moci)
  • Sociální sítě a ostatní






    Lucemburkové

    * Jan Lucemburský - část I.

    Autor: Kateřina . Vydáno dne 02. 03. 2008 (22489 přečtení)

    král český, titulární král polský, hrabě lucemburský, markrabě moravský a arlonský

    “V paměti krále Čechů měj,
    jenž do Francie, Němec jel,
    do Lombardie, Savojska,
    do země dánské, Uherska,
    do Polska , Krakovska a Ruska,
    do Litvy Mazovska a Pruska
    dobývati čest rytířskou.

    Ten léna štědrou rukou svou
    i zlato, šperky rozdával
    a nic než čest si nenechal.
    Věru jí víc měl než kdo jiný.“ 1)
    Těmito slovy zhodnotil krále Jana muž, který ho ctil, miloval a doprovázel po značnou část jeho života. Jeho notarius a dvorní básník – Guillaume de Machaut. Věrný notarius byl zajisté poněkud neobjektivním hodnotitelem, ke svému vzoru (a chlebodárci) vzhlížel, a ještě léta po jeho smrti stále opěvoval jeho památku. Na sklonku svého života o králi napsal následující slova: „Nebylo muže, to jistá věc, který by byl dokonalejší ctnostmi, slovy i skutky.“ Guillaume, i když poněkud přemrštěně, představuje jeden ze dvou protichůdných názorů (ten evropský, či frankofonní) na rozporuplnou bytost, kterou tento desátý český král, první z lucemburské dynastie na českém trůnu, bezesporu byl. Tato tradice prezentuje zářivou pověst rytířského panovníka a vyhlášeného válečníka, obratného politika a diplomata, ale též milovníka života a všech jeho radostí, kterým se nikdy nevyhýbal – tedy znalce toho, co Francouzi nazývají „savoir vivre” neboli umění žít. Náročného muže navyklého luxusu, ale i výborného a vyhlášeného jezdce, prolétajícího Evropou křížem krážem za téměř polních podmínek.
    K této tradici patří nejen dodnes uctívaná památka v rodném Lucembursku, či oslavný nápis vděčných Francouzů na pamětním kříži na bitevním poli u Kresčaku, ale také známá okřídlená věta, že: „Bez Boha a českého krále žádný svou při nevyhraje” – KRÁLE RYTÍŘE
    , tak jak jej vnímala tehdejší Evropa.

    Je tu však i jiný pohled prezentovaný historiografií a historií, vycházející především z českého prostředí. Historiky je nazýván velmi důsledně Janem Lucemburským, ačkoliv v Evropě byl znám jako Jan Český (John of Bohemia, Jean de Boheme, Johhanes von Bohmen), později též přízviskem Slepý, (John the Blind, Johhan der Blinde či v rodné lucemburštině –Jang de Blannen). Obdařili ho i dalším přídomkem - KRÁL CIZINEC.

    Historiografie pro změnu vykresluje obraz lehkomyslného muže, nedbajícího příliš na dodržování svých slibů, muže, který bezostyšně utrácí příjmy z českých zemí pro své zábavy a zbytečné bitvy kdesi daleko v cizině. Úspěšného, leč bezkoncepčního politika a prohnaného diplomata, neukázněného dobrodruha prohánějícího se bezhlavě a bezcílně evropskými zeměmi, těkavého vládce bez politických cílů a strategie.

    I tento pohled na krále Jana můžeme charakterizovat verši, tentokrát ze Zbraslavské kroniky:

    Na muže tohoto hleď, jenž věci
    obdivuhodné provádí všude.

    Jen válčit je zvyklý
    A po bojích touží.
    Strnulým takřka se stává, když od válek
    nastane poklid.
    Zřídka se najde zem, jež skrze něj byla by
    bez války. Zřejmě to říká jak Německo, Francie, Flandry.
    2)


    Božena Kopičková v knize Eliška Přemyslovna cituje tvrdé hodnocení Emila Schiecha: „Uvažujeme-li důsledně o všem, co se dělo v jeho okolí, uvědomíme si, že tento panovník neměl nikdy směrnic plynoucích z jeho nitra ani mravních závazků na delší dobu. 3)
    František Palacký mu pak přiřkl celkem pozitivní přídomek Jan Smělý, ačkoliv ani on nevykročil při hodnocení jeho vlády z kritických tendencí. Tento nelichotivý obraz se počíná měnit až ve století dvacátém, především díky historiku Jiřímu Spěváčkovi, jehož zásluhou „lehkomyslník“ a cizinec sice zůstává, leč na scénu přichází i KRÁL DIPLOMAT.

    Jedno je jisté, Janova osobnost vždy vzbuzovala emoce, kladné, či záporné, málokdy dovolovala zaujmout lhostejné stanovisko.
    Snažíme-li se dnes posoudit ji přes nános staletí, pokud možno bez zažitých předsudků, pouze prostým posuzováním jeho činů a směřování (a už byl v jejich uskutečňování úspěšný či nikoliv) zjistíme, že ani výhoda, kterou nám poskytuje znalost minulého, nám pochopení rozporuplného krále příliš neusnadňuje.
    Je stále jaksi neuchopitelný, tento rytířský král, jakoby i nám unikal, tak jako kdysi svým současníkům. Prchavý obraz plavovlasého rytíře cválajícího s větrem o závod napříč celou Evropou.
    Při podrobnějším pohledu a studiu jeho životní cesty spatříme muže, který ve svém životě několikrát dospěl do klíčového, zlomového období, a přitom pokaždé dokázal najít jeho nové směřování a uplatňovat ho s jakousi lehkostí, kterou můžeme, chceme-li, přičíst jeho francouzskému naturelu a výchově. Muže, který propadl obecně uznávanému rytířskému ideálu své doby a stal se jeho prvním a uznávaným představitelem.
    Narážíme však také na udivující rozpory v jeho skutcích a chování, na činy, které nás překvapí, nebo bychom je od něj neočekávali.
    Muž známý vlídným a vybraným chováním je schopen ve zkratu až krutých skutků. Vyhlášenému obdivovateli žen, jejichž přízně se mu celý život dostávalo víc než vrchovatě, uznávanému ambassadoru dvorné a dvorské lásky, rozhodčímu v proslavených Soudech lásky, jeho vlastní manželství nakonec ztroskotalo.

    Můžeme se samozřejmě, dle osobních preferencí, přiklonit k jednomu z výše uvedených hodnocení, buď tradičnímu či romantickému. Takové řešení mi ale přijde jednoduché a pohodlné, proto jsem napsala tento článek. Pokusila jsem se poskládat dostupná fakta a složit si svůj vlastní obraz této zajímavé osobnosti české historie. Vedl mě k tomu zájem a také osobní sympatie, i když od nich jsem se musela (nebo aspoň pokusila) v rámci zachování objektivity oprostit. Vy teď mate před sebou výsledek mého snažení. Začněme dětstvím krále Jana, jeho rodinným zázemím a kulturním prostředím, z kterého pocházel. Obé ho bezesporu ovlivňovalo po celý život.

    Rodina , dětství a dospívání – Lucembursko a Francie
    Vše začalo – dle rodové pověsti – bájnou vílou Meluzínou, od které rod odvozoval svůj původ. Ve skutečnosti to však není bájná Meluzína, ale jistý rytíř Sigefroy, pocházející po matce z rodu Karla Velikého, kdo někdy kolem roku 963 získává hrad Lucemburk (románský Lucilinburhuc neboli malý hrad) a je tak prvním historicky známým Janovým předkem. Není bez zajímavosti, že v historii starobylého rodu lucemburských hrabat a limburských vévodů hrály podstatnou úlohu také ženy.
    Pravděpodobně nejznámější byla Ermesinda (1185-1247), jediný potomek Jindřicha I. Lucemburského, zvaného Slepý (sic!), která se provdala nejprve za Thibauta z Baru, a po jeho smrti za Walerana III. Limburského a Arlonského. Ačkoli díky Ermesindiným sňatkům došlo ke spojení území hrabství lucemburského a limburského vévodství spolu s arlonským markrabstvím, byla tato manželství nakonec příčinou konfliktu, který se lucemburské dynastii stal málem osudným. Jádrem sporu Lucemburků a brabantského rodu se stalo bohaté Limbursko, nebo po vymření limburské mužské linie přenechal manžel poslední limburské vévodkyně nárok na Limbursko brabantskému vévodovi Janovi I. Dlouhý konflikt vyvrcholil bitvou u Worringen.
    Tuto bitvu můžeme s trochou nadsázky nazvat lucemburským Moravským polem, nebo zde zahynul (snad měl být dokonce zákeřně zabit) nejen lucemburský vévoda Jindřich III. (Janův děd), ale i všichni jeho bratři, včetně dvou levobočných. Vévodovi synové jsou v té době ještě malí, nejstarší Jindřich (Janův otec) zhruba dvanáctiletý, jeho bratr Walram asi osmiletý a budoucí výborný diplomat evropského formátu Balduin asi tříletý.

    Je to opět žena, která jako regentka bere osud lucemburské dynastie do svých rukou. Ovdovělá lucemburská hraběnka Beatrix, mimochodem též z rodu brabantských vévodů, posílá nejstaršího syna na vychování na francouzský dvůr. Jindřich zde kromě dobré výchovy a zkušeností se studiem na univerzitě získává přízeň krále Filipa IV. Sličného. Tomu se budoucí panovník zemí sousedících s říšským územím hodí do jeho politických plánů. A Jindřich si vede dobře. Král ho později sám pasuje na rytíře, Jindřich mu již jako lucemburský hrabě skládá lenní přísahu. Tuto přísahu, nicméně přetransformovanou do podoby jakéhosi morálního závazku, převezme později i jeho syn Jan. A bude ji, svým zvláštním způsobem, dodržovat po celý život.

    K překvapivému ukončení sporů mezi lucemburským a brabantským rodem dochází díky sňatku Jindřicha Lucemburského s dcerou brabantského vévody Jana I., Markétou Brabantskou.
    Markéta Brabantská byla bezesporu velmi zajímavá žena. Pocházela z kapetovského rodu a byla velmi vzdělaná. Mladá, hezká a chytrá žena byla, jako neteř královy matky Marie Brabantské, tak jako její ženich, vychovávaná na francouzském dvoře. Podle soudobých svědectví byla Markéta štíhlá, měla bílou plet´a zářivě modré oči. Připomíná se její srdečné chování a hluboká zbožnost. Její vliv na manžela byl nesporný nejen v oblastech týkajících se jejich rodinného života, ovlivňovala zásadním způsobem též jejich společný duchovní život a později, již jako římská královna, se účastnila diplomatických jednání – zdá se, že byla spoluúčastna i na politickém rozhodování svého muže.

    Iniciátorem sňatku byl nejen Filip a jeho matka, ale prý ho důrazně vyžadoval i sám vévoda brabantský. Tak důrazně, že svatební smlouva obsahovala dodatek, zajištující náhradní řešení, pokud by se ženich z nějakých důvodů sňatku nedožil. V takovém případě ho měl zastoupit mladší bratr Walram. Poprvé, ale ne naposled, uchystal osud Walramovi Lucemburskému poněkud degradující úlohu náhradního ženicha. Dle toho, co o Walramovi víme, je však téměř jisté, že on sám si svými zmařenými sňatky hlavu příliš nelámal. Spíš naopak.

    Po sňatku žili manželé v Lucembursku, kde se jim 26.srpna 1296 narodil jejich prvorozený syn Jan.


    Údajné Janovo rodiště - Hrad Viaden


    Byla to s největší pravděpodobností Markéta, která prosadila, aby jejich prvorozený syn dostal jméno po jejím otci, vévodovi Janovi I. Brabantském (muži, který lucemburský rod u Worringen málem vyhladil), ačkoliv bychom spíše předpokládali, že ponese rodové jméno Jindřich. Později se manželům narodí ještě 4 dcery – Marie, Beatrix, Anežka a Kateřina, ale syn už ani jediný.

    Jan tedy vyrůstal jako jediný dědic, privilegované a opečovávané dítě. Dle soudobých svědectví byl Jan královnin miláček, kterému věnovala osobní péči, na tehdejší dobu mimořádnou a neobvyklou. Malého Jana tedy nejprve vychovávaly dvě ženy, rázná a vzdělaná babička z otcovy strany Beatrix a stejně osvícená a milující matka Markéta. Takto vychovávané děti podle psychologů nemívají potíže se sebepřijetím, sebedůvěrou, sebeuplatněním a se vztahy k ostatním, protože však nejsou uvyklé zažívat neúspěch, mohou selhávat při řešení opravdu závažných problémů.
    Ani mužské vzory v jeho výchově nechyběly, jednak díky jeho strýcům Walramovi a Balduinovi, ale tím největším byl samozřejmě otec.

    Jan byl později, stejně jako kdysi jeho otec, poslán ke francouzskému dvoru, kde také studoval na univerzitě společně se svým, věkem mu blízkým, strýcem Balduinem. Balduin se pak stane jeho blízkým vychovatelem, poradcem a straníkem, který bude Jana podporovat a provázet v dobách jeho vlády.
    Jeho druhý strýc Walram měl pověst nejkrásnějšího, ale také nejprostopášnějšího rytíře své doby. Zdá se, že počátek fascinace rytířskými ideály, kurtoasií, turnaji a vřavou bitev, pro Jana tak typickou, je nutno hledat někde zde, v dětství a rodině.

    Ovšem jeho opravdovým vzorem byl bezesporu otec. On je předobrazem obdivovaného rytířského krále či krále – rytíře, kterým jednou bude Jan sám. Kronikáři Jindřicha Lucemburského popsali jako muže spíš málomluvného, který si ale potrpí na obřadné a vzletné vyjadřování. I u něj je možno pozorovat zanícenost pro rytířské ideály. Dále byl popisován jako muž sice spíše menšího vzrůstu, dvorného chování, leč někdy vznětlivý.

    Další zásadní vliv na budoucího českého krále mělo též prostředí francouzského dvora, jeho přepych, pohodlí a nádhera. Svůj dětský pobyt ve Francii, především na pařížském dvoře, si uložil do paměti jako radostné období, a tak se k němu i jako dospělý stále vracel. Je celkem evidentní, že Janovo budoucí politické směřování spojené s Francií a s papežem, s pařížským dvorem spjatým, mělo své kořeny v tradičních vazbách lucemburské rodiny na francouzský dvůr i v Janově fascinaci tímto dvorem v dětství. Z tohoto prostředí si víceméně ke své škodě odvezl i celkem konkrétní představu o formě svrchované královské vlády, představu, kterou se pak v prvních letech svého vlastního panování pokoušel naplnit.

    Syn římského císaře a generální vikář římské říše
    Filip Sličný pokračuje ve své mocenské politice. Prosadí svého muže, Gaskoňce Betranda de Got, na papežský trůn, pod jménem Kliment V. Na místa některých volitelů římského krále prosazuje své straníky – mohučské arcibiskupství dostává vynikající diplomat a lékař, dobře obeznámený s českým prostředím, Petr z Aspeltu. Trevírský arcibiskupský stolec obsazuje teprve dvaadvacetiletý Baldiun Lucemburský.

    Situace v Evropě jako by hrála Filipovi do karet, nejprve náhle vymírají tři starobylé středoevropské dynastie – Přemyslovci, Arpádovci a Piastovci. Nakonec mizí poslední překážka, roku 1308 je svým synovcem Janem zavražděn římský král Albrecht Habsburský. Cesta k římskému trůnu se uvolňuje. Lucemburský hrabě Jindřich je zvolen římským králem. Na rozdíl od svých předchůdců Jindřich prohlašuje, že nebude pouhým „králem Němců”. Je rozhodnut dojet do Říma a nechat se korunovat římským císařem. Veškerá jeho diplomatická a politická činnost po svém zvolení směřuje k tomuto cíli.


    Balduin Trevírský a ostatní kurfiřti volí Jindřicha VII. Římským králem


    Změny dostihly i samotného Jana. Jeho otec vyřeší problém s lenní přísahou francouzskému králi tím, že předá lucemburské hrabství synovi, a tak má Jan ve svých necelých 14 letech náhle titul „hrabě lucemburský, hrabě v Laroche a markrabě v Arlonu“.
    Další zásadní změna, která zasáhne Janův život a ovlivní ho již navždy, se rychle blíží a přichází paradoxně z Čech. Paradoxně proto, že se dá téměř s určitostí tvrdit, že o existenci takového království kdesi daleko měl mladičký lucemburský hrabě do té doby velmi chabé ponětí. Ale to se mělo rychle změnit.

    Tragické vymření přemyslovské dynastie mělo za následek poměrně komplikovanou situaci (pokud bychom se jí chtěli věnovat do všech důsledků, přesáhli bychom rámec tohoto článku), označovanou historiky jako interregnum. I když právně vlastně nenastalo, nebo čeští páni po smrti posledního Přemyslovce Václava III. nejprve zvolili králem mladého Rudolfa Habsburského. Po jeho předčasném úmrtí pak Jindřicha Korutanského, z titulu manžela nejstarší Přemyslovny, Anny.
    Velmi brzy však začíná růst nespokojenosti s jeho vládou, za které dochází k odcizování královského majetku a drancování církevního zboží šlechtou, to vede duchovní představitele země, především opaty velkých klášterů, k myšlence najít místo slabého krále lepší řešení. Nadějí, ale i nástrojem se jim stala poslední svobodná dědička trůnu, Eliška Přemyslovna, jejíž budoucí manžel se měl stát novým českým králem.

    Už v této době, zdá se, směřovaly myšlenky otců opatů za Rýn k římskému králi a jeho rodině. Je velmi pravděpodobné, že o těchto prvotních jednáních byla Eliška zpravena, a že s navrhovaným řešením souhlasila. To ji dle některých pramenů mělo dokonce přivést do ohrožení, korutanská strana samozřejmě nezůstala pasivní, a tak je zmíněn pokus princeznu rychle provdat za méně významného šlechtice, či ji dokonce otrávit. V té době se však na její stranu začínají přiklánět nejmocnější mužové země, např. Jindřich z Lipé či biskup Jan z Dražic, a tak ji přítel Jindřicha z Lipé, Ješek z Vartmberka, za lehce dramatických okolností odváží tajně z Prahy do bezpečí na svůj Nymburk.

    Zatímco se korutanská strana spolu s míšenskými žoldnéři za poměrně ostrých bojů (viz. Dalimil) 4) uzavírá na Pražském hradě, koná se dole ve městě panský sněm, na kterém je dohodnuto vypravení poselstva k římskému králi se žádostí o stabilizaci situace v Čechách prostřednictvím sňatku syna římského krále Jana a dědičky přemyslovské tradice Elišky. Poselstvo to bylo vskutku reprezentativní, byli v něm zastoupeni představitelé všech tří stavů, ten panský zastupoval mimo jiné opět čilý pan Ješek z Vartmberka.

    I když byli poslové z Čech římským králem přijati velmi vlídně, jak popisuje například Zbraslavská kronika, nebyl zde soulad v osobě budoucího českého krále. Češi žádají syna, římský král nabízí bratra. Pohnutky obou stran jsou celkem jasné, česká strana s pověstí „země, ve které vraždí své vlastní krále” nemohla mít důvěru římského krále. Syna měl jediného, nepochybně s ním počítal ve svých plánech v říši, a především si byl plně vědom, že syn pro své mládí nemůže být české šlechtě rovnocenným partnerem. V neposlední řadě se na jeho váhaní podílel otcovský cit, vzájemné vztahy v lucemburské rodině byly mimořádné a vymykaly se běžným vztahům vysoké aristokracie té doby.

    Česká strana samozřejmě trvala na synovi s odůvodněním, že syn jako vlastní krev je otci vždy bližší než bratr. Zároveň se zaručovala za bezpečnost v Čechách.
    Dohady trvaly dlouho, nakonec římský král, snad udolán trpělivým nátlakem cisterciáckých opatů dal své slovo a syna Čechům slíbil. Zároveň přislíbil, že pouze Eliška jako dcera vymřelé královské dynastie se stane českou královnou. Na naléhaní českých pánů to musel udělat písemně (je to celkem zajímavá ukázka Jindřichovy vzletné rétoriky): „Na naléhavé prosby českých šlechticů, měst a obyvatel Českého království“ slíbil, že „postaví do čela Čech jen svého syna Jana, lucemburského hraběte, a nikoho jiného, a že mu dá za právoplatnou manželku urozenou pannu Elišku, dceru někdejšího českého krále Václava, jakmile k němu zavítá.“ 5)

    Měl ovšem neobvyklou podmínku – nevěsta se měla k sňatku dostavit do určitého data, a termín, který určil, nedával princezně mnoho času nazbyt. Přesto Eliška díky podpoře svých pánů, měst i církevních představitelů podmínku splnila. Do sněmovního města Špýru dorazila budoucí česká královna včas a s důstojným doprovodem. Tam na ni čekal římský král a jeho rodina. A také její budoucí, o 4 roky mladší manžel Jan.

    Svatba ve Špýru
    Honosná královská svatba ve Špýru byla ojedinělá a zajímavá z několika důvodů. Jednak je velmi dobře zaznamenaná soudobými kronikáři říšskými i českými, a jednak římský král pojal svatbu svého jediného syna velkolepě. Přesto se na poslední chvíli ještě znovu pokusil místo svého syna nabídnout nevěstě bratra Walrama. Walramovi bylo tehdy kolem třicítky, takže věkem byl k devatenáctileté a postavou ztepilé nevěstě na první pohled vhodnější, než čtrnáctiletý polodětský Jan.


    Svatba Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny ve Špýru


    Doprovodné slavnosti byly velkolepé, slavnostně oděný Jan dorazil k otci, sedícímu na trůnu před katedrálou, na koni v čele svých 50 rytířů, již s korouhvemi, na kterých vlál bílý český lev. Složil zde otci manskou přísahu a přijal od něj České království jako léno. Tím, že nejprve proběhl tento lenní akt mezi synem a otcem, byl jasně vyjádřen názor římského krále, že Čechy jsou na říši spadlé léno, které však mělo díky jeho velkodušnosti a slibu, jenž dal českým zástupcům, připadnout dceři z domácí královské dynastie. Jan se tehdy začal titulovat „electus Bohemiae rex“, zatímco jeho otec ho již oslovoval jako českého a polského krále.

    V neposlední řadě to byl také velký triumf princezny Elišky, která všechny překvapila hrdým, leč skromným a vskutku královským chováním a ztepilou krásou. Získala si nejen římského krále Jindřicha, ale i ženskou část rodiny, královu matku Beatrix z Avernes i manželku Markétu. To byl zajisté úctyhodný výkon, vezmeme-li v úvahu, že pro ně představovala ženu, která odvádí jejich milovaného syna a vnuka kamsi do dalekých Čech.

    Janova matka Markéta vůbec v těchto dnech projevovala silné emoční vypětí související s odchodem syna. Velmi zajímavě a citlivě se o tom zmiňuje Zbraslavská kronika 6). Musela to být neobyčejná žena, na jedné straně se nebála projevit citové pohnutí nad synovým odchodem, a to dokonce veřejně (věc v té době velmi neobvyklá), na druhou stranu nepřestávala vystupovat reprezentativně a hrdě jako římská královna.

    To byl tedy slavný a radostný začátek dlouhého manželství Jana a Elišky. Budeme se mu podrobněji věnovat na jiném místě, nicméně dle soudobých pramenů se zdá být celkem jasné, že minimálně ve svých počátcích byl tento vztah když ne šastný, tak alespoň spokojený.

    Reprezentativní české poselstvo ujistilo římského krále, že má situaci v Čechách plně pod kontrolou, a že tedy stačí, aby jeho syn, spolu s královnou Eliškou dojel do Prahy a ujal se vlády. Prozíravý Jindřich se s tímto ujištěním nespokojil a syna do Čech nepustil, dokud ho nevybavil poradci a poručníkem. Tohoto úkolu se ujal osvědčený diplomat, mohučský arcibiskup Petr z Aspeltu. Dále syna vybavil částí říšské hotovosti, přestože ji sám potřeboval na svou již ohlášenou korunovační jízdu do Itálie. Je pro něj příznačné, že se i v tak zásadním okamžiku své kariéry zachoval především jako milující otec, a pak teprve jako státník a politik. Stálo ho to značné úsilí diplomatické i velké finanční částky. Nakonec však muselo dojít k rozloučení, kdy se cesty rodiny rozešly. Král Jindřich s manželkou Markétou se vydali směrem přes Alpy do Milána a mladinký král Jan s Eliškou do Čech.

    Cesta k české královské koruně
    Otcovská opatrnost se ukázala prozíravou, velmi brzy dorazily špatné zprávy z Čech. Jindřich Korutanský se ještě jednou vzchopil k činu, povolal do země vojska míšeňského falckraběte v čele s jeho synem Fridrichem a polními veliteli, např. Jindřichem Kokoritzem, nechvalně proslaveným vedením dravé války. Obsadili Kutnou horu, podstatnou část Prahy a města v západních Čechách.
    Královské vojsko doprovázené říšskou hotovostí zůstávalo před branami silně opevněných měst a přišla zima. Zamířili ke Kutné Hoře, bráněné vojsky míšeňských hejtmanů, německých m욝anů a kupodivu i kutnohorských havířů.

    Zřejmě právě tehdy dochází k prvnímu setkání mladinkého krále Jana s mužem, se kterým bude jeho vláda, ale i osobní život v Čechách na dlouhá léta propleten téměř osudově. Před opevněnou Kutnou Horou se ke králově vojsku připojuje šlechtický magnát, představitel panského rodu Ronovců, Jindřich z Lipé. Poprvé si zkouší boj u Kutné Hory v obráceném gardu, není již jejím obráncem, ale pokouší se ji zdolat, neúspěšně, ač je zde dokonce i lehce zraněn. Možná právě jeho zkušenost s obranou Kutné Hory nakonec rozhoduje, že královské vojsko vzdává dobytí města a přesouvá se ke Kolínu, kde se mohučský arcibiskup pokouší přesvědčit kolínské m욝anstvo, aby krále s doprovodem vpustilo do města a nechalo je zde přezimovat. Ani výmluvnost evropského diplomata však kolínské nezlomí, brány města zůstanou uzavřeny. V blízké budoucnosti toho budou otcové města velmi litovat. Přijdou o část svých privilegií, které přejdou na nedaleký Nymburk patřící jinému českému velmoži – Janu z Vartemberka.

    Situace začíná být kritická, návrat mladého krále zpět je politicky neúnosný, lucemburské plány v říši by to mohlo fatálně ohrozit. V této nouzi a možná i díky ironii historie, která se občas ráda opakuje, vzpomene si kdosi, možná Petr z Aspeltu, možná Jindřich z Lipé, na obdobnou situaci, ve které se kdysi ocitla vojska Habsburků po smrti českého krále Rudolfa. A dochází k dalšímu osudovému setkání krále Jana, tentokrát se ženou – královnou vdovou –Eliškou Rejčkou, která souhlasí, aby se část králova vojska přes zimu usadila v jejích věnných městech. Tak jako kdysi ta habsburská. Není to ovšem zadarmo, v táboře před Prahou král Jan podepisuje královně vdově svůj závazek za dluhy Jindřicha Korutanského.

    Prahu se však nakonec dobýt podařilo, a to i díky pomoci zevnitř. Dle zbraslavské kroniky na tom měl zásluhu také Eliščin kaplan Berengar 7), který byl spojkou s královninými lidmi uvnitř města. Podle Františka Palackého se tak stalo po poledni 3. prosince, kdy na znamení zvonů z Týnského chrámu vtrhlo vojsko otevřenou branou do města 8).
    Tak poprvé prolétl Prahou nový český král, mladičký, s nepokrytou hlavou, volající hlasitě slova míru na znamení, že přichází s dobrými úmysly.

    Jenže převratné a vzrušující období pominulo, pro Jana nastal čas možná nudné a tvrdé práce, konal se soud s těmi, kteří se novému králi postavili, především se zástupci m욝anských rodů. Prahu opouští Jindřich Korutanský, již ne český král, s manželkou Annou Přemyslovnou. Není to jeho poslední setkání s králem Janem, později budou dokonce příbuzní, nicméně Jindřich Korutanský se až do své smrti v roce 1335 bude zarputile českým králem nazývat.

    Pro toho pravého a jeho poradce teď nastává období urovnání poměrů v rozhárané zemi. Na 25. prosinec 1310 svolává král Jan do Prahy holdovací sněm a zřejmě ještě před ním vydává inaugurační dekret pro Čechy. Bohužel se nezachoval v originální podobě, známe pouze jeho formulářovou podobu v potvrzovací listině Janova syna Karla z roku 1348. Tímto dokumentem a jemu velmi podobným privilegiem určeným moravské šlechtě (ten se naopak v originále zachoval a je uložen v Brně) slibuje král Jan zachovat veškerou svobodu a práva šlechtě i církevním představitelům, včetně těch, která byla udělena Janovými předchůdci. Až potud se tato privilegia neodlišují od běžných privilegií vydávaných panovníky na počátku jejich vlády. Ovšem další čtyři body jsou jasnou ukázkou převahy české šlechty a jejího silného postavení v zemi.

    Zemská hotovost již neměla být svolávána jinak než k obraně země. Mimo ni musel král za vojenské služby svých pánů platit. Zde se ještě králi podařilo poněkud zmírnit tento požadavek jeho rozšířením mimo území Čech a Moravy. Právo vyhlásit všeobecnou berni se králi nyní přiznávalo pouze v případě jeho korunovace a na věno svobodných dcer, jinak pouze se souhlasem šlechty. Jan opět zachraňuje co se dá a mírní tento ústupek tím, že jej nevydává jako právo, ale jako svou zvláštní milost (tu totiž mohl také zrušit). Dalším požadavkem bylo odúmrtní právo, nyní mělo být rozšířeno i na potomky v ženské linii. Opět byl tento požadavek přijat nikoliv jako právo, ale jako králova zvláštní milost. Poslední požadavek zasahoval přímo královy poradce – veškeré úřady v zemi měly být napříště udělovány pouze rodilým Čechům. Města tedy nakonec vyšla v podstatě naprázdno. Všechny čtyři zásadní požadavky byly formulovány šlechtou a pro šlechtu. Vytvořily tak nový rámec chápaní královské moci, můžeme dokonce říci, že ji rozdělily na díl králův a díl českých pánů.

    I když o inauguračních privilegiích budeme ještě hovořit, můžeme myslím již zde konstatovat, že příčiny pozdějších nepokojů a sporů mezi králem a šlechtou vycházejí právě z těchto privilegií. Ovlivní zásadně královskou vládu v Čechách i budoucí život krále samotného. Král a Petr z Aspeltu poté čelí silnému nátlaku českých pánů, kteří ač rozděleni na dva silné protitábory, v otázce budoucí vlády nového panovníka dokážou být obdivuhodně zajedno. Požadují urychlenou korunovaci, od které si slibují, že po ní král potvrdí závazky svých inauguračních dekretů, především odchod zahraničních poradců a upevnění moci české šlechty.

    Petr z Aspeltu se pokouší nátlaku čelit, není však schopen odolávat příliš dlouho, a tak je 7. února 1311, po skoro nedůstojném spěchu vykonána slavnostní korunovace (v rámci možností vydrancované Prahy) a po králi je korunována i královna Eliška. Na český trůn tak nastupuje nová dynastie, dynastie lucemburská. Ta předchozí, slavná a tradiční přemyslovská však zůstává i nadále přítomna, zastoupena v rodové linii ženské – díky Elišce Přemyslovně.

    KONEC I. ČÁSTI

    Odkazy:
    1) Guillaume de Machaut, Mé srdce pokorné, Odeon 1977, Z básně Přátelská útěcha
    2) ZBK, Vydání II., Nakladatelství Svoboda 1975, str. 364/365
    3) Božena Kopičková, Eliška Přemyslovna,Královna česká, Vyšehrad 2003,st. 47, E. Schieche, Příspěvky k dějinám s. 6
    4) Kronika tak řečeného Dalimila, Paseka, Vydání II, 2005, str. 179
    5) Jiří Spěváček, Král Diplomat/Jan Lucemburský, Panorama Praha 1982, str. 48
    6) ZBK, Vydání II., Nakladatelství Svoboda 1975, str.206, 207
    7) ZBK, Vydání II., Nakladatelství Svoboda 1975, str. 223, 224
    8) František Palacký, Dějiny národa českého, B. Kočí, 1907, str. 333

    Prameny a literatura:

    ZBK, Vydání II., Nakladatelství Svoboda 1975,
    Kronika tak řečeného Dalimila, Paseka, Vydání II, 2005
    František Palacký, Dějiny národa českého, B. Kočí, 1907
    Josef Šusta, Dvě knihy českých dějin, Kniha druhá – Počátky lucemburské 1308-1320, Argo,2002
    Jiří Spěváček, Král Diplomat/Jan Lucemburký, Panorama Praha 1982
    Božena Kopičková, Eliška Přemyslovna, královna česká, Vyšehrad 2003
    Miloš Sovadina, Jindřich z Lipé, ČMM roč. 120(2001), 121 (2002) a 122 (2003), MM Brno 2005
    Guillaume de Machaut, Mé srdce pokorné, Odeon 1977
    Věra Blažková, František Kavka, Hans Altmann - 1., Dvanáct římských i českých královen korunovaných v Cáchách /
    Internet : Project Midlands, stránky Lucemburského velkovévodství

    Celý článek | Komentáře: 25 | Přidat komentář | Záložky:
    Informační e-mailVytisknout článek

    Naše knihy
    Přemysl Otakar II.


    Záviš z Falkenštejna
    Kalendář šermířských akcí
    Kalendář
    <<  Duben  >>
    PoÚtStČtSoNe
         1 2
    3 4 5 6 7 8 9
    10 11 12 13 14 15 16
    17 18 19 20 21 22 23
    24 25 26 27 28 29 30

    Hus 2015 VOJSKO.net - �eskoslovensk� i sv�tov� zbran� a vojensk� technika Husit� - Kto� js� bo�� bojovn�ci via historia Putov�n� Hrocha