Středověk
Dnes je: 20. 08. 2017  | Hlavni strana | Seznam rubrik | Odkazy | RSS | Forum |  
Hlavní menu
Novinky
05.02.2017: Rodokmen
Po dlouhé době rodokmen: Páni z Pardubic

17.04.2016: Jakub Kon(e)ček z Prus
Nižší moravský šlechtic, v závěru života majitel zdouneckého panství

28.02.2016: Maršík z Radovesic
Poslední komentáře
  • Myslím, že částečně určitě ano, i když přímý důkaz o tom se nedochoval, většina jeho zachovalých pís . . . (Kašpar Šlik († 1449). Kancléř tří císařů )
  • Maslíš, Honzo, že Šlik uměl aspoň částečně česky? (Kašpar Šlik († 1449). Kancléř tří císařů )
  • Na tento dotaz Vám nejsem schopen odpovědět :/ (Očistec - středověký vynález)
  • Vyvstává zvláštní otázka, kde teda Lazar byl, když ne v Nebi? V očistci jsou muka, ale on netrpěl... . . . (Očistec - středověký vynález)
  • Samozřejmě, že tam nebyl žádný polský původ, tvrze, že oni byli pocházející z Alani (Úvahy o majetkovém postavení Vršovců a původu jejich moci)
  • Sociální sítě a ostatní






    Lucemburkové

    * Jan Lucemburský - část II: Král a jeho páni

    Autor: Kateřina . Vydáno dne 23. 03. 2008 (13256 přečtení)

    JAN, král český, titulární král polský, hrabě lucemburský, markrabě moravský a arlonský.

    Tomu králi , bože zachovat rač zdraví,
    A ho starost o lid nikdy neunaví,
    A do svého sněmu české pány volá,
    Aby rozkvetl zas kraj zničený zpola,
    Aby mír v něm nastal a on dobyl slávy.


    Kronika tak řečeného Dalimila.

    Vládu krále Jana v Čechách, v čase od korunovace až po zásadní střet s českou šlechtou, lze rozdělit na dvě období – dobu upevňování královské vlády za života Janova otce (tedy s jeho podporou) a dobu nástupu aktivit české šlechty, směřující k otevřenému střetu s králem, po smrti Jindřicha VII.

    Byly to především počáteční úspěchy římského krále v Itálii, které přispěly k relativnímu klidu v Čechách. Česká šlechta, tak naléhající na královu urychlenou korunovaci, od které si slibovala naplňování “inauguračních” příslibů, především odchod říšských pánů z králova nejbližšího okolí, prozatím vyčkávala. A to i přesto, že se odchod říšských pánů, jmenovaných královými poradci, prozatím nekonal. Petr z Aspeltu to zdůvodnil argumentem, že je král také lucemburským hrabětem a zástupcem římského krále, generálním vikářem říše v předalpských zemích, tudíž přítomnost lucemburských a říšských pánů je zcela legitimní.

    A tak je období po Janově korunovaci vyplněno poměrně horečnatou činností. Prioritou se stala zahraniční politika.

    Nejdůležitější bylo urovnání vztahů s rakouskými vévody, především kvůli navrácení Moravy. Po něm následovala smírná jednání s míšeňskými lantkrabaty. Krátce nato vytáhl král spolu s Petrem z Aspeltu, Bertoldem z Hennberka a Dieterem z Castellu na Moravu, aby ji formálně převzal z moci rakouského vévody Fridricha. V Olomouci jedná se slezským vévodou Boleslavem a získává zpět Opavsko.

    Důležité je, že všechny tyto “mezinárodní” dohody jsou potvrzeny římských králem Jindřichem VII., listinou vydanou ve vojenském táboře před Brescií. Opět to svědčí nejen o kontinuitě lucemburské politiky jak v říši, tak v Čechách, ale i o zájmu římského krále jako otce. Nepřestával být se synem a jeho rádci v neustálém písemném kontaktu.

    Vzhledem k Janově mládí a politické nezkušenosti je celkem logické, že tíha skutečných diplomatických jednání spočívala hlavně na Petrovi z Aspeltu. Bylo by však omylem se domnívat, že králova přítomnost na těchto jednáních byla ryze formální. Nebyl při nich pouhou figurkou reprezentující královský majestát, ale sbíral zde zkušenosti a velmi rychle a bystře se učil.

    Tuto ukázněnost, pro něj zdánlivě netypickou, si vynahradil později, když s vervou bojoval proti sídlům loupeživých rytířů a zajišoval bezpečnost a pořádek na cestách po celé zemi. Společně se svým poručníkem se pak snažil získat zpět královský majetek uchvácený šlechtickými rody.

    V srpnu 1311 se král vrací do Prahy a své další politické aktivity zaměřil pro změnu na domácí politiku. Pravděpodobně se domníval, že pro tyto kroky již nastal správný čas. Jedním z prvních aktivit vnitřní politiky se stala v létě 1311 změna na postu nejvyššího podkomořího. Úřadu je zbaven Jindřich z Lipé a místo něj dosazen Walter z Castellu. I když nevíme, jaké důvody stály za touto výměnou, zdá se velmi pravděpodobný důvod uváděný J. Spěváčkem - Jindřichovo opravdu svérázné zacházení s královským majetkem, těsně před svým odvoláním totiž sám rozhodl o odprodeji části královského dolu v Kutné Hoře.

    Mezitím se však slavné císařské tažení Janova otce Jindřicha v Itálii postupně obrací k horšímu. Bohužel ho provázejí i osobní ztráty. Nejprve při dobývání Brescie zahyne Jindřichův bratr Walram, ten nejkrásnější rytíř, a posléze, vyčerpána dlouhými útrapami, onemocní královna Markéta a v prosinci 1311 umírá v pouhých 36 letech. Je pochována v minoritském kostele San Francisco di Castalleto a již krátce po její smrti se nad jejím hrobem odehrávají zázračná uzdravení, která posléze vedou k jejímu blahořečení. Zbraslavská kronika tomu věnuje velkou pozornost.1)
    Jan se již s matkou nesetkal, ale její památku uctil pojmenováním své prvorozené dcery – Markéta. Jistě ne náhodou byla i prvorozená dcera Markétina vnuka Karla pojmenována jejím jménem.

    Dnes se můžeme právem domnívat, že to byl žal nad ztrátou bratra Walrama a ještě větší bolest nad smrtí milované manželky, který vedl Jindřicha k zoufalé zarputilosti a krutosti. Rytířský král ztratil nejprve velkorysost a posléze i rytířkost, což pocítilo město Cremona a jeho obyvatelé, které král velmi krutě potrestal za nevydařenou vzporu. Popudil si tím proti sobě celou Lombardii, a navíc zoufalá obrana ostatních měst, především Brescie, oddálila jeho římskou korunovaci. Právě před Brescií byl zabit králův bratr Walram. Jindřich VII. začíná ztrácet smysl pro politickou realitu a postupně se v Itálii dostává do konfliktu s papežem, francouzským králem, neapolským králem Robertem a posléze i s bohatými italskými městy.

    Triumfální vstup do Říma se vinou výše popsaných událostí nekonal. Vstup do města bylo nutné vybojovat, což se nakonec částečně podařilo, přesto se císařská korunovace konala 29.června 1312 nikoliv ve svatopetrském chrámu, ale v lateránské bazilice.

    Okamžitě, tedy v den své korunovace, vydává Jindřich VII. Manifest adresovaný všem evropským panovníkům, ve kterém, kromě své korunavace oznámil univerzalistické pojetí moci římského císaře. Reakce dotčeného francouzského krále nemohla být jiná, než negativní. Čerstvý římský císař tím ztratil jak podporu francouzského krále, tak papeže. Bylo nutno posílit, a to hlavně vojensky, císařovo postavení. Především z tohoto důvodu nejen vyhlašuje jIndřich VII. na květen 1313 říšský sněm s vojenskou hotovostí jeho účastníků, ale především žádá o tuto podporu svého syna. Jan organizuje výpravu jako říšský vikář v Norimberku, má však velké potíže, které ho dosti zdrží, když se chystá vyrazit s vojskem jako český král. Příčinou jeho roblémů je jednak pomalé shromaždování české a moravské vojenské hotovosti, ale především nedostatek hotovosti finanční.

    Jan tak získává první zásadní zkušenost se spolehlivostí a ochotou svých českých a moravských pánů k vojenským výpravám mimo hranice země a také první velkou zkušenost s nedostatkem peněz. Obé ho bude provázet po celou dobu jeho vlády.

    Jan je totiž - jako později mnohokrát - velmi zadlužen, v tomto případě však ne vlastní vinou. Největší část svých dluhů má u Jindřicha z Lipé, jemuž se zavázal splácet dluhy, které měl Jindřich u královské urbury.

    Je možné právě tady hledat Janův pozdější přístup k získávání finanční hotovosti, k financování vojenských tažení, respektive k penězům jako takovým ?
    Nedorazil milovanému otci na pomoc včas, zdržel ho nedostatek peněz. A i když je nakonec sebral – na pomoc otci bylo již pozdě. Máme zde hledat pozdější Janův velmi nestandardní vztah k penězům, nebo poznal, že pro válku jsou sice peníze potřeba, ale pokud nejsou po ruce v ten pravý čas, jsou pak už celkem zbytečné ? Janův svérázný až lehce schizofrenní vztah k finančním prostředkům, za který byl a je tolik kritizován, popisuje notarius Giullaume takto:

    Kdyby se věřte případ stal,
    Že by měl ráno sto tisíc,
    Večer už nebude mít nic,
    Nebot vše rozdá armádě
    A bez krejcaru odejde.

    Když bohatství jej uvítalo
    V městě, tu pokaždé se stalo,
    že utrácel a rozdával,
    až neměl, co by komu dal. 2)


    Ano, zdá se, že Jan si velmi brzy a po svém vyřešil onu věčnou otázku, týkající se vlastnictví a peněz. “Mít” je sice příjemné, leckdy nutné a občas potřebné, ale “Nemít” zas není žádná velká katastrofa.

    Můžeme či máme zde hledat pravou podstatu, kořeny této prapodivné symbiózy hrabivosti a marnotratnictví, později mu tolik vyčítané ? Těžko říci, ale zamyslet se nad tím můžeme. Jedno je jisté, zdá se, že to byla vlastnost dědičná, stejně si budou počínat i Janovi vnuci, uherský král Zikmund i moravský markrabě Jošt, ve Francii vévoda Jan z Berry, a budou za to také podrobeni kritice.

    Janův odjezd byl oddálen další událostí, a to rodinnou. Právě v této době, dne 8.6. 1313 se královskému páru narodilo první dítě, dcera Markéta.

    A už byly důvody zdržení jakékoliv, Jan otci na pomoc včas nedorazil. Zpráva o Jindřichově smrti (podlehl horečnaté nemoci na zpáteční cestě do Pisy, 24. srpna 1313) ho zastihla nepřipraveného, ještě v říši, nedaleko Ulmu.

    Po doručení této, pro Jana a celý lucemburský rod tak neblahé zprávy, vypukl ve vojsku zmatek, dezerce či přímo napadání Čechů, jako údajných nepřátel říše.

    Pokud však někdo očekával, že mladík, do té doby žijící v relativním závětří královského dvora, po celý svůj život pečlivě chráněný rodinou, vládnoucí dosud pouze pod dohledem poručníka, v krizové situací zpanikaří, zklame a nebude schopen se s nastalou situací vypořádat byl rychle vyveden z omylu. Opečovávaný, snad i rozmazlený “mladík na královském trůně” totiž nezpanikařil, ba naopak využil všech předchozích “lekcí” politické diplomacie, které se mu dostalo od Petra z Aspeltu v Čechách, ale i zkušeností a dovedností, které mu vštípil strýc Balduin.


    Detail náhrobku Jindřicha VII. v Pise


    Mladý král poprvé čelí závažné krizové situaci, kdy jde jeho rodu téměř o vše, co až dosud nesmírným úsilím a někdy i osobními obětmi svých příslušníků dosáhl , a vede si dobře. Snad právě v tomto okamžiku se z mladíka stává muž. Navzdory žalu z Jindřichovy smrti i navzdory velkému zklamání z promarněných nadějí zastoupí svého otce důstojně. Posílá zpět domů české vojsko a sám se věnuje uklidnění situace v říši. Již zde se projevuje jeho politická obratnost a příklon k řešení diplomatickými prostředky, pokud to považuje za účelné. Využívá k tomu především služeb církevních představitelů. Sám se přesunuje do Lucemburska, které se mu pro získání římské královské koruny zdá příhodnější než Čechy - jaké je spolehnutí na české a moravské pány , si již vyzkoušel. Stále ještě věří, že dokáže pokračovat v otcově díle a získat pro lucemburskou dynastii římskou korunu zpět.

    Ukázalo se však, že politická situace je zcela odlišná od doby, kdy se o římský trůn ucházel Janův otec. Duchovní kuřfiřty má sice díky strýci Balduinovi na své straně, nikoliv však světské volitele. Ti se postavili proti Janově kandidatuře. Jako důvod uváděli Janův nízký věk (bylo mu pouhých 17 let), ale skutečným důvodem byly obavy z dalšího příslušníka lucemburské dynastie na říšském trůnu. Ze stejného důvodu nemohl počítat ani s podporou francouzského krále a potažmo ani papeže, tedy dvěma hlavními pilíři otcovy volby.

    V té době mu vbylo asi už jasné, že nedokáže zvrátit volbu ve svůj prospěch, přesto však získával na svou stranu knížata a rytíře v německých zemích, aby byl připraven na případnou mocenskou konfrontaci. Opět v krizové situaci jedná 17letý jako dospělý a ostřílený politik a diplomat. Snad se tím zúročila též výchova jeho strýce Balduina.

    Dlužno podotknout, že vojenské síly sbíral i jeho konkurent v boji o římskou korunu, rakouský vévoda Fridrich Sličný. Většina výhod stála na jeho straně, byl o deset let starší, měl silné zázemí v říši a v neposlední řadě podporu papeže. Postupně získával na svou stranu většinu světských volitelů. Potají se také chystal k dohodě s uherským králem Robertem. Jako habsburský volitel se přihlásil z pozice českého krále také Jindřich Korutanský. Tím se stávala habsburská hrozba nejen velmi konkrétní, ale pro Jana také velmi ohrožující, v sázce už byla nejen římská koruna, ale samotné české království, o které se s habsburskou pomocí vehementně hlásil bývalý český král, Jindřich Korutanský.

    Janův sen o římské koruně skončil v okamžiku, kdy opatrný diplomat Petr z Aspeltu pochopil, že situace se začíná vskutku nebezpečně vyostřovat. Když zjistil, že volba jeho svěřence je za stávajících podmínek nemožná, tak ho pro tento okamžik opouští a zaměřuje se cele na zmaření volby jeho konkurenta.

    Pro svůj záměr získává jak Balduina, tak samotného Jana, který s ním nakonec souhlasí. Oba arcibiskupové rozbíjejí vazby mezi Fridrichem Sličným a voliteli, kteří mu již přislíbili své hlasy, a tak je nakonec za podpory krále Jana, jako jednoho z kuřfiřtů, zvolen habsburský protikandidát, Ludvík Bavorský. Jan se zde opět projevil jako dospělý a především reálný politik a svůj hlas draze prodal - získal od Ludvíka Bavora důležité přísliby a listiny, včetně bohatého odškodnění a záruk na budoucí pomoc. Wittelsbach se českému králi zavázal, že při něm bude stat proti všem nepřátelům, a že mu zachová veškerou vládu, země a říšská léna. Dále získal zástavou Chebsko a byla mu byla potvrzena veškerá práva jako polskému králi.

    Zde narážíme na velmi důležitý moment – touto listinou totiž získává český král svrchovanost nad zeměmi a lény nejen ve střední Evropě a samotných Čechách, ale i v západní Evropě. Jan si tím uvolnil prostor pro svou zahraniční politiku ve Slezsku a Polsku. Později dokázal v plné míře výhody této listiny využít, je ovšem otázka , zda si její důležitost v době jejího vzniku sám plně uvědomoval, či zda byla dílem jeho rádců, Petra z Aspeltu a strýce Balduina, jakožto dar schopnému a nadějnému pokračovateli lucemburské dynastické politiky.

    Tak se pro krále Jana rok 1314 stává jedním z (několika) zásadních, obratových roků jeho vlády. Královský teenager mizí v minulosti a na světovou politickou scénu přichází nový klíčový hráč, i když mu to bude ještě nějakou dobu trvat. Teď je nutno se vrátit do Čech a být zase “jen” českým králem.

    Petr z AspeltuBalduin Trevírský (Lucemburský)
    Dva tvůrci počáteční Janovy politiky i diplomacie


    Do Čech se z říše vrací hotový muž, ač je mu sedmnáct let, již získal první politické a diplomatické zkušenosti, zakusil velkou osobní ztrátu, první zásadní životní neúspěch, ale i vyrovnání se s ním. Do Čech po dlouhé době přichází král, který svou výchovou a konáním chce být opravdu králem. Praktikuje při tom politiku tak, jak ji poznal na dvoře francouzského krále, tedy směrem k urozeným pánův země politiku vládnoucího suveréna. Má přitom podporu své manželky, která touží po obnově slávy a velikosti svého přemyslovského rodu. To je však v přímém rozporu s představou královské moci, jak ji viděla a chápala česká šlechta té doby, tedy představou panovníka jako prvního mezi rovnými.

    Emancipace české šlechty počala bezesporu již v dobách Přemysla Otakara II. Jeho syn Václav ji ještě dokázal zmírnit příklonem k vládě pomocí církevních struktur. Poslední Přemyslovec, Václav III., neměl během krátkého období své vlády čas, zaujmout k tomuto jevu jakoukoliv strategii a oba Janovy nepřemyslovští předchůdci zcela evidentně v tomto zápase prohráli.

    Střet mezi oběma ideiemi na sebe tedy nenechal dlouho čekat a na další osudy krále Jana měl zásadní vliv.

    Doba zápasů o reálnou moc v Čechách

    “A jak se v Čechách zachoval ?
    V dobrém i zlém, všechny král
    dokázal změnit na poddané,
    Bud silou přátel, nebo zbraně.
    A by se všichni vzpírali,
    nakonec zápas prohráli,
    Nebot král – pro svou větší slávu –
    neváhal srazit pyšnou hlavu.” 3)


    Za tyto verše bychom měli na Giullauma de Machaut minimálně varovně zakývat prstem, protože zde se věrný básník vzdálil od pravdy hodně daleko. Možná, že některá pyšná hlava sražena byla, ale v žádném případě ne ta nejpyšnější. Hlava pana Jindřicha z Lipé nikdy sražena nebyla, přestože k tomu jednou (v říjnu 1315) již mnoho nescházelo.

    Vrame se však k situaci panující v Čechách po Janově návratu, následujícím po otcově smrti v roce 1313. Česká šlechta neuznávala a nedoceňovala strategii a úspěchy svého krále v říši. Z jejího úzce zaměřeného pohledu pro ni ztratil postavení syna římského krále, a tudíž též podstatnou část své ceny. A tak téměř okamžitě přechází do ofenzivy. Ze všeho nejdříve žádá po králi propuštění německých a lucemburských rádců a dokáže se pro tentokrát na tomto požadavku sjednotit.

    V roce 1315 obsazují čeští páni všechny významné úřady. Jindřich z Lipé tak získává zpět svůj podkomořský úřad, jeho věrný přítel Jan z Vartmberka stejný úřad na Moravě. Jednota českých pánů však netrvá dlouho, žárlivost na vlivné postavení Jindřicha z Lipé a jeho přívrženců spolu s tradiční Jindřichovou dravostí až hamižností při správě jeho úřadu štěpí české pány opět na dvě silné mocenské skupiny.

    V květnu 1315 porodí královna Eliška druhou dceru, pojmenovanou pro změnu po její matce – Jitka. Dokonce i královně oddaný Petr Žitavský zaznamenává ve své kronice určité rozladění nad narozením druhé dcery: “ při jejím narození se lid znepokojil proto, že se čekalo narození syna”. Eliška se zde ke své chvále projevuje nikoliv jako královna, ale jako žena a milující matka :”Protože takřka nikdo nemá rád toto dítě, proto je musím já mít ráda tím vřeleji”.4). Paradoxně právě tato “nevítanᔠdcera bude mít později ze všech Janových dětí k otci nejblíže.

    Zatím ale rozmrzelý devatenáctiletý otec dvou dcer vyráží v létě roku 1315 s českými pány na vojenské tažení na pomoc východní Moravě, jejíž území bylo ohrožováno Matúšem Čákem Trenčianským. Zde se pán z Lipé opět vyznamenal statečností v boji, nebo v poslední chvíli odvrátil katastrofu českých vojů, které nečekaně a ze zálohy Matúš Čák napadl.

    Přes tuto nespornou zásluhu považovali opoziční čeští pánové tažení za neúpěch, který připisovali právě Jindřichovi. K těmto stížnostem se přidala královna Eliška. Proč vlastně Jan nakonec tomuto naléhaní podlehl je dnes těžko posuzovat. Je to v rámci tehdejších událostí trochu nelogické. Statečná akce bojovného pána musela Lucemburka horujícího pro rytířské idealy okouzlit pán z Lipé mu zcela určitě imponoval. Je možné, že neustálé hašteření, vzájemné osočování a donášení českých pánů připadalo Janovi vzláště po nepochybně zajímavých událostech v říši nicotné a asi k nevydržení. Je možné, že byl po návratu do Čech v onom rozmrzelém stavu, kdy se neodbytnému a neustálému naléhání ze strany vlastní ženy a některých českých pánů dalo těžko odolat. Zvláště, když jedním z argumentů bylo, že ho chce Jindřich z Lipé zbavit trůnu, a to za vydatné pomoci Habsburků. V tomto ohledu Jindřichovi přitížil jeho vztah ke královně vdově Elišce Rejčce, která byla s Habsburky díky svému druhému sňatku v příbuzenském vztahu. Je pravděpodobné, že takovému argumentu Jan uvěřil, vždy jeho vztahy s rakouskými vévody po římské volbě byly stále na hranici válečného konfliktu.
    A tak 26. října roku 1315, napochoduje nic netušící Jindřich z Lipé, tak jako kdysi Záviš z Falkenštejna, na pozvání ke králi, aby zde byl na králův příkaz zajat a odvezen na hrad Týřov.

    Již jednou jsme zmiňovali, a to dokonce právě v souvislosti s Jindřichem z Lipé, zlomyslnou tendenci historie ke svému opakování. Okolnosti Jindřichova zatčení a uvěznění, i to, co mu předcházelo, se až přízračně podobaly osudu jiného českého velmože, Záviše z Falkenštejna. Dokonce i postavy na scéně jsou téměř totožné: pomstychtivá královna, váhající král, zarytý osobní nepřítel, opoziční páni chtiví kořisti po padlém a mocný urozený rod rozpoutávající vzpouru po celé zemi, jakmile je jejich předákovi učiněno násilí. Tím však jakákoliv další paralela se Závišovým osudem končí.

    Pokud král Jan s královnou, by jen na krátký čas, uvěřili, že odstranění Jindřicha z Lipé povede k upevnění královské moci v zemi, realita je vyvedla z této víry velmi rychle. Jindřichovo postavení okamžitě zaujímá opoziční strana šlechtických předáků v čele s Vilémem Zajícem z Valdeka a Jindřichova strana, především Ronovci samotní se svými straníky, rozpoutala v zemi ozbrojený odboj.

    Jindřich z Lipé měl navíc v této hře na své straně královnu. Svou přítelkyni ,královnu vdovu, Elišku Rejčku, která s přispěním nemalých finančních obětí vzbouří nebe i peklo, aby svému příteli pomohla. A navíc ještě věrného přítele – Ješka z Vartmberka, který na Moravě odmítne poslušnost, neodevzdá královské hrady a postaví se do čela protikrálovské vzpoury. Stojí ho to posléze život. Věrný Vartmberk padne při obléhaní biskupova sídla v Kostelci nad Orlicí.

    Zajímavé je, že rakouští vévodové se od sporu drží stranou a vojensky nezasáhnou. Na královu stranu se přidává jednak jeho švagr Boleslav Lehnicko-Břežský, ale také tradiční jazýček na vahách mezi opozičními šlechtickými stranami – Petr z Rožmberka. Ruší zasnoubení s Jindřichovou dcerou, a ožení se s vdovou po posledním Přemyslovci Violou Těšínskou, aby se později na Jindřichovu stranu zase přiklonil.
    Janovi se nakonec podaří dostat do sporu i s Vilémem z Valdeka, čímž se jeho postavení dále zhorší.

    Královský pár začíná shánět pomoc zvenčí, na Vánoce 1315 odjíždí opět těhotná královna Eliška s žádostí o pomoc k Ludvíku Bavorovi a Jan vypravuje poselstvo ke strýci Balduinovi. Od Ludvíka Bavora se jim pomoci nedostalo, on sám naopak potřeboval v říši Janovu pomoc, a tak na jaře 1316 přijíždějí do Prahy oba arcibiskupové, mohučský a trevírský, kteří trvají na mírovém a kompromisním řešení celého sporu mezi králem a českým panstvem. Můžeme se právem domnívat, že oba diplomaté dali přednost jednání před nejistým vojenským zásahem především proto, že se více soustředili na politické poměry v říši, kde se římský král Ludvík Bavor dostal do potíží a bylo nutno uklidnit situaci v království jeho nejsilnějšího spojence. Oba diplomaté dali, a to snad poprvé přednost říšským záležitostem před záležitostmi svého bývalého svěřence. Abychom jim ale zcela nekřivdili, v sázce tehdy skutečně bylo též zachování českého trůnu pro Lucemburky. Máme celkem protichůdné zprávy o tom, jak se celou situaci chystal řešit mladý král Jan sám. Je celkem pravděpodobné, že především na počátku, kde vášně planuly nejsilněji , byl odhodlán vzpouru tvrdě potlačit násilím.

    Jediný Dalimil však zmiňuje, že Jan žádal po Vilémovi z Valdeka hlavu Jindřicha z Lipé , což prý však český pán rozhořčeně odmítl :

    Král řek, že mu Zajíc Jindřicha má dát,
    Že se na něho už těší v Praze kat.
    Zajíc pravil , že není nelida,
    že Jindřicha králi nikdy nevydá,
    Že ustoupit nechce nectně ze slova,
    Nebo slíbil, že mu život zachová.
    Král vyčítal dlouho panu Zajíci,
    Že má neústupnou, tvrdou palici,
    potom s pány ale vstoupil v jednání,
    A jak dohodli s ním čeští zemani,
    dal Jindřichu volnost, na milost ho vzal
    a družinu Němců z hradu vykázal. 5)

    Dalimil to samozřejmě přičítá Vilémově vlastenectví a rytířskosti, nicméně většina historiků soudí, že první část je s největší pravděpodobností Dalimilova fantazie, zbytek však odpovídá skutečnosti.

    Jindřich z Lipé je jednak na záruky mladých členů vzbouřených panských rodů, (byl mezi nimi i Jindřichův syn Čeněk), jednak po vydání některých hradů (Bílina, Bezděz, Ojvín, Veliš, Lipnice a Litice, Landštejn, Moravský Krumlov a Vranov, Vartmberkovo Veveří, Bzenec a Hradec u Opavy) propuštěn z týřovského zajetí a sám vede smírná jednání.

    Dohoda mezi králem Janem a Jindřichem z Lipé je datována 12. dubnem 1316 a hned nato, 25.dubna 1316, je uzavřena dohoda – dnes bychom řekli o vzájemné pomoci a neútočení mezi Jindřichem z Lipé a Petrem z Rožmberka. Pánové si navzájem slíbili pomoc proti komukoliv, včetně krále. Celá tato zajímavá “rožmberská epizoda” včetně této “smlouvy o spolupráci” by si zasloužila hlubšího rozboru, ale tento článek se jí nemůže věnovat.
    Výsledkem mírových dohod je v podstatě vítězství Jindřicha z Lipé a jeho strany - většina hradů zůstává v držení pánů, Jindřich z Lipé je opět nejvyšším maršálkem a Vok z Kravař nejvyšším podkomořím. Přesto tato konfrontace mezi pány a králem ještě není počátkem jeho určité rezignace na uplatňování královské moci, tak jak ji Jan znal ze svého mládí na francouzském dvoře.

    Osud však zase ukáže přívětivou tvář a oslazuje hořkou pilulku prohry s českými pány – dne 14. května 1316 se Janovi a Elišce narodí prvorozený syn – pokřtěný slavným jménem Přemyslova rodu, Václav.

    Krátce po slavných křtinách, již v srpnu 1316 opouští král Jan se strýcem Balduinem znovu Čechy a vyrážejí na pomoc římskému králi Ludvíkovi.

    Ludvík Bavor v té době sbírá vojsko na bitvu s Fridridrichem Habsburským, svým sokem na postu římského krále. Jan a Balduin se svou hotovostí se scházejí 30. srpna u Norimberku s Wittelsbachem a poté se přesouvají k švábskému měsru Esslingen. Zde už na ně čeká vojsko Fridricha Sličného, pohodlně a hlavně výhodně usazené na opevněném kopci. Bavorovi nezbývá než zaujmout pozici na druhé straně řeky Neckar, méně výhodně v údolí. Poté nastalo pět dní váhání a drobných bojůvek, aby nakonec Ludvíkova strana vyrazila na sklonku dne, pod záštitou soumraku, počítajíc s tím, že zůstane nepozorována. To se nestalo, a tak na sebe někteří bojovníci narazili přímo uprostřed vodního toku. V řece tedy došlo ke střetnutí, které později Ludvíkova strana vydávala za vítězství, ale spíš se po prapodivné bitce obě strany navzájem rozešly, každá na svvůj břeh, zanechávající po sobě mrtvé a zraněné.

    Ve Zbraslavské kronice se ovšem dočteme o slavném vítězství římského krále Ludvíka a jeho spojence, českého krále Jana. 6).

    Tato zřejmě nijak významná bitva, měla pro mladého krále osobně převeliký význam– před ní byl totiž (dle některých pramenů přímo strýcem Balduinem) pasován na rytíře a vůbec bojoval velmi statečně. Byla to zkrátka JEHO bitva. Věrný Guillaume ji později popíše verši takto:

    Pak vytáhl v zemi duryňskou,
    kde v Esslingen s družinou,
    Tak statečně znal bojovat,
    že obdržel rytířský řád.
    Boj s nepřítelem v řece vedl,
    bez lítosti, že voda hned
    Do hloubi jako dokola,
    se rudě krví zbarvila. 7)

    Zatímco Jan získává v říši své rytířské ostruhy a pojišuje českému království problematickou vděčnost a ještě problematičtější spojenectví římského krále, v obou jeho zemích, v Čechách i Lucembursku dochází ke krizi. Paradoxně jsou problémy v obou zemích takřka totožné. Páni a lenníci využívají nepřítomnosti svého vladaře a pouští se do vzájemných bojů, které ústí ve vzájemné přepady a plenění majetku. Jan tehdy považoval za nutné okamžitě po vyhrané bitvě odjet do Lucemburska. Nebyl to v žádném případě útěk od problémů v Čechách, ale nutnost postarat se o svou dědičnou zemi, která v té době, dle jeho soudu, vyžadovala jeho přítomnost více. To se však bohužel ukázalo jako omyl.


    Hrad v Lucemburku ve středověku


    Podobně neprozíravé se zdá být I další jeho rozhodnutí, pověřit správou země Petra z Aspeltu a královnu Elišku. Petrovi z Aspeltu byl též svěřen nelehký úkol spravovat královy finanční záležitosti, tedy přeloženo do Janovy řeči, vybírat peníze a posílat je za ním do říše. Aspeltovo pověření vnímali čeští páni jako návrat cizinců do správy království. Obě znesvářené panské strany v Čechách vyvolávaly neustálé střety, které prohlubovalo zapojení královny Elišky do těchto domácích bouří a její příklon ke panské straně, reprezentované především Vilémem z Valdeka. Jemu také svěřuje malého následníka Václava, čímž vysílá jasný signál o své stranickosti.

    Na podzim 1316 dochází k dalšímu vyhrocení situace poté, co královna vdova, Eliška Rejčka, (spolu s Jindřichem z Lipé) dojednala sňatek své jediné dcery, Anežky Přemyslovny, bez souhlasu královské rodiny za vévodu Jindřicha Javorského. Královna Eliška to považovala za urážku a vyhlášení otevřené války, ke které také vzápětí došlo. Petr z Aspeltu již nebyl schopen situaci v zemi uklidnit, a tak roku 1317 složil správu do rukou královny Elišky a opoustil království.

    Svou rezignací ovšem defitivně uvolnil prostor pro rozvrat země. Jediným, kdo se ještě pokusil o smír, byl biskup Jan Dražic. Na jeho zoufalý, leč působivý dopis reaguje překvapivě Jindřich z Lipé a žádá královnu o odpuštění a smír. Jenže ta již není schopna takovou nabídku přijmout. Eliška nedokázala, a ani nechtěla spojovat znesvářené strany, v jejích představách mohlo dojít ke smíru pouze úplnou porážkou a potrestáním, resp. zničením protivníka. Tím se stala válka mezi oběma šlechtickými tábory nevyhnutelná. Je o to závažnější, že se obě strany začínají obracet o pomoc zvenčí.

    Královna se s dětmi uchyluje do bezpečí na opevněný Loket, odkud volá svého manžela na pomoc. Mezi královninými posly byl i zbraslavský opat a kronikář Petr Žitavský.

    Král nezaváhal ani na okamžik, opustil jakž takž zkonsolidované Lucembursko a již v listopadu přitáhl s vojskem k Lokti. Domácí válka pokračuje, král plení jihočeská území, čímž proti sobě obrací až dosud váhajícího Petra z Rožmberka.

    Bez úspěchu vymáhá královské hrady zastavené šlechtě, která je samozřejmě vydat nemíní. Královská strana začíná ztrácet vojensky i politicky. S hořkým vědomím nevyhnutelné pohromy si král dovoluje luxus dočasné ztráty soudnosti a počíná si v zemi jak zběsilý. Tak, jako kdysi vypaloval a dobýval tvrze a hrady loupeživých rytířů, provádí dnes to samé na statcích svých největších odpůrců. Ovšem bez valných výsledků,pokud už se mu podaří některý z hrádků dobýt a neposlušného pána donutit násilím ke slibu poslušnosti, vydrží taková přísaha je do doby, dokud stále se zmenšující královské vojsko neodtáhne.

    Česká šlechta se protentokrát vzepne k svému snad největšímu úkonu a na sněmu na hradě Zvíkově se sejdou i ti nejzavilejší šlechtičtí odpůrci a dohodnou společný postup proti králi. Taková jednota mezi českými pány je opravdu nevídaná, účelová, a také dlouho nevydrží. Přesto je hlavním vůdcem a iniciátorem Jindřich z Lipé. Vilém z Valdeka se výjimečně svému věčnému rivalovi přizpůsobí. Panská strana tím začíná získávat převahu, kterou finálně zajistí Jindřich z Lipé politickým tahem, který je mu později velmi vyčítán.

    Odjíždí se svým nejstarším synem za Fridrichem Sličným a uzavírá s ním dohodu, na tehdejší dobu velmi neobvyklou - smlouvu šlechty s cizím panovníkem proti vlastnímu králi. Od Jindřicha z Lipé to byl sice strategicky mistrný, tah, kterým nad králem zvítězil, nicméně i v tehdejší, tak pragamtické době, velmi sporný.

    Král Jan s Eliškou jsou v té době v Brně, kde je v únoru 1318 obkličuje panské vojsko, vedené Jindřichem z Lipé, posílené o hotovost rakouského vévody Fridricha Sličného. Český pán obléhá vlastního krále. Přičemž v pozici diktujícího náhle žádá jen o jediné – o mír. Král souhlasí s jednáním, na kterém si však Jindřich z Lipé klade podmínku pro rytířského Lucemburka nesplnitelnou - žádá Janovo odpadnutí od Ludvíka Bavora a uznání Fridricha Habsburského za římského krále. Tím je samozřejmě mírové jednání u konce, kupodivu však nechává Jindřich z Lipé krále z obleženého Brna odjet. Pak se vyhrocená situace, kdy proti vlastnímu králi stojí převážná většina šlechty, začíná postupně uklidňovat. Král Jan se sešel s Ludvíkem Bavorem v Chebu a domluvili zde sněmovní jednání v Domažlicích. Zde, o Velikonocích, za přítomnosti krále, královny a veškeré šlechty, dochází k vyhlášení zemského míru, amnestii pro všechny zúčastněné na odboji proti králi a opětovnému potvrzení králových inauguračních slibů. Jindřich z Lipé se opět stává podkomořím a k uspokojení druhé šlechtické kliky Vilém Zajíc z Valdeka nejvyšším maršálkem. Na oplátku šlechta zase přísahá králi věrnost a poslušnost. Šlechta tedy konečně získala svůj požadovaný podíl na moci a vládě v království. Král byl nyní opravdu oním prvním mezi rovnými.

    Ačkoliv je celá tato událost od smlouvy, uzavřené mezi Habsburkem a Jindřichem z Lipé, přes králův ničím nerušený odchod z obleženého Brna, popsána a doložena jak historiky, tak soudobými prameny, je tak prapodivná a zamotaná, že se dá jen těžko usuzovat na skutečné záměry a motivy všech zúčastněných. Pravda je, že proti ostřílenému Jindřichovi z Lipé za tehdejší politické konstelace v říši neměl mladý král mnoho možností a ještě asi ani dost zkušeností.

    Jediný král však z této situace vychází jako muž, který své slovo a závazky neporušil, a to od svého urychleného návratu na pomoc manželce z říše, přes nezpronevěření se svému slibu římskému králi. Přesto je to právě on, kdo je většinou historiků v této záležitosti a jejím dopadu na další průběh jeho vlády, hodnocen negativně.

    Božena Kopičková v Elišce Přemyslovně cituje Emila Schiecha: Krále prohra se šlechtou nijak netížila už vzhledem k jeho osobní lehkomyslnosti a zvláště k lhostejnosti k osudům Českého království, jež pro něj mělo cenu především jako zdroj peněz, které při svých dobrodružných podnicích lehkovážně rozhazoval. “ 8)

    Ve světle výše popsaných událostí, považuji já osobně tento soud za nejen velmi příkrý, ale především za zaujatý.

    Byla to již druhá přímá konfrontace šlechty a panovníka, která sice skončila jakýmsi podivným smírem, nicméně výhody získala opět hlavně šlechta. Je tedy možné považovat ji za určitou prohru Janovy koncepce panovnické moci v Čechách. Zcela jistě to takto hodnotila sama šlechta.

    Přesto opět není možné mluvit o králově rezignaci na vládu v Čechách. Janově osobnosti ,formované jak vlivy rodinnými, tak “školou “ dvou výborných evropských diplomatů a také díky jeho povaze, byla totiž jakákoliv rezignace bytostně cizí.

    Nebyl ani extatickým mystikem, jak k tomu měl často blízko jeho tchán Václav II., ani se nezmítal v prudkých vášních, jako jeho žena (i když prudkost a vášnivost jeho povahy se v krizových situacích projevovala velmi neblaze).

    Jan ale dokázal nastalé problémy analyzovat, zaujmout k nim stanovisko a zařídit se pak po svém. Byl to skutečný pragmatik, dokonce se zdá, že konkrétní pragmatismus, tak typický pro středověké uvažování (naše doba se svým myšlením v symbolech byla ještě velmi vzdálená), dotáhl téměř k dokonalosti.

    Krátkozrakost a krátkodobost jeho koncepce, tak jak mu byla a je vyčítána, též nemůže obstát, především z pohledu Janovy politiky zahraniční a územní, ale především ve světle jeho naprosto systematického a dlouhodobého upevňování rozvoje lucemburské dynastie v rámci středověké Evropy. Za její základnu zvolil české království a od tohoto konceptu nikdy neustoupil.


    Zajímavým potvrzením faktu, že “král cizinec” minimálně na počátku své vlády a o své vůli králem cizincem být nezamýšlel je zmapovaní pobytu Jana Lucemburského v různých zemích během jeho vlády J. Mezníkem.
    A: Prvních deset let vlády – od roku 1311 do roku 1320 :
    Čechy : 73,5 měsíce tedy témeř 6 let
    Lucembursko: 2 roky a 8 měsíců
    Německo : 1 rok a 2,5 měsíce
    V jiných zemích se nijak významně nezdržel.
    B: následujících 25 let vlády od 1321 do 1346 :
    Čechy : 74 měsíců, tedy 6 let a 2 měsíce
    Lucembursko : 106 měsíců, tedy 8 let a 10 měsíců
    Francie : 5 let
    Přibyly další země, ve kterých pobýval – Itálie, Polsko, Prusko. 9)

    Z přestálých srážek s domácí šlechtou však pochopil, že pokud nepřehodnotí ráz své panovnické koncepce dle nových podmínek, ohrožuje samu existenci své královské moci v Čechách. Přestože mu nemohlo uniknout, že je neustále manévrován do pozice “přišlého” panovníka, vládce nikoliv rodem, ale sňatkem, onoho krále cizince, vlády v Čechách a Čech jako přirozené základny svého rodu se nikdy nevzdal, a proto akceptoval nevyhnutelné, a v zásadě přijal podmínky, za kterých byla domácí šlechta ochotna s ním koexistovat.

    Tomuto vzájemnému respektování však stála v cestě jedna zásadní překážka – tou byla králova vlastní manželka Eliška. Přemyslovna do morku kostí nemohla svému manželu tuto v jejích očích ostudnou a fatální porážku, odpustit a zapomenout. Právě zde je nutno hledat počátek rozpadu jejich vzájemného vztahu.

    Souboje Jana s vlastní šlechtou ho sice zasáhly, rozzlobily, ale neporazily, spíše ho nasměrovaly dál. Fatální ránu s následky, které se skutečné rezignaci podobaly a vedly k téměř totálnímu vyklizení pozic v Čechách, však utrpěl až o něco později a paradoxně od osoby, která mu měla být nejbližší, od své vlastní ženy. Abychom ale byli spravedliví, na fiasku nesli vinu oba, bylo to i Janovo selhání, jeho osobní závažná prohra. Těmto událostem a také dalším létům Janovy vlády, především pobytům v zahraničí, bude věnován další díl.

    KONEC II. ČÁSTI

    Odkazy:
    1) ZBK, Vydání II., Nakladatelství Svoboda 1975, str. 287/291
    2) Guillaume de Machaut, Mé srdce pokorné, Odeon 1977, Z básně Přátelská útěcha
    3) Guillaume de Machaut, Mé srdce pokorné, Odeon 1977, Z básně Přátelská útěcha
    4) ZBK, Vydání II., Nakladatelství Svoboda 1975, str. 238/239
    5) Kronika tak řečeného Dalimila, Paseka, Vydání II, 2005, str. 185
    6) ZBK, Vydání II., Nakladatelství Svoboda 1975, str. 299/300
    7) Guillaume de Machaut, Mé srdce pokorné, Odeon 1977, Z básně Přátelská útěcha
    8) Božena Kopičková, Eliška Přemyslovna, Královna česká, Vyšehrad 2003,st. 47, E. Schieche, Příspěvky k dějinám s. 6
    9) Mezník J. , Pobyty Jana Lucemburského,. ČMM 116, 1997 in Miloš Sovadina, Jindřich z Lipé, ČMM roč. 120(2001), 121 (2002) a 122 (2003), MM Brno 2005

    Prameny a literatura:
    ZBK, Vydání II., Nakladatelství Svoboda 1975,
    Kronika tak řečeného Dalimila, Paseka, Vydání II, 2005
    František Palacký, Dějiny národa českého, B. Kočí, 1907
    Josef Šusta, Dvě knihy českých dějin, Kniha druhá – Počátky lucemburské 1308-1320, Argo, 2002
    Jiří Spěváček, Král Diplomat/Jan Lucemburký, Panorama Praha 1982
    Božena Kopičková, Eliška Přemyslovna, královna česká, Vyšehrad 2003
    Miloš Sovadina, Jindřich z Lipé, ČMM roč. 120(2001), 121 (2002) a 122 (2003), MM Brno 2005
    Guillaume de Machaut, Mé srdce pokorné, Odeon 1977
    Mezník J., Pobyty Jana Lucemburského, ČMM 116, 1997, in Miloš Sovadina, Jindřich z Lipé, ČMM roč. 120(2001), 121 (2002) a 122 (2003), MM Brno 2005

    Celý článek | Komentáře: 15 | Přidat komentář | Záložky:
    Informační e-mailVytisknout článek

    Naše knihy
    Přemysl Otakar II.


    Záviš z Falkenštejna
    Kalendář šermířských akcí
    Právě probíhá:

    OstatníRogar XI
    Brdečné u Neveklova
    19.08.2017 - 20.08.2017

    Kalendář
    <<  Srpen  >>
    PoÚtStČtSoNe
     1 2 3 4 5 6
    7 8 9 10 11 12 13
    14 15 16 17 18 19 20
    21 22 23 24 25 26 27
    28 29 30 31    

    Hus 2015 VOJSKO.net - �eskoslovensk� i sv�tov� zbran� a vojensk� technika Husit� - Kto� js� bo�� bojovn�ci via historia Putov�n� Hrocha