Středověk
Dnes je: 25. 05. 2017  | Hlavni strana | Seznam rubrik | Odkazy | RSS | Forum |  
Hlavní menu
Novinky
05.02.2017: Rodokmen
Po dlouhé době rodokmen: Páni z Pardubic

17.04.2016: Jakub Kon(e)ček z Prus
Nižší moravský šlechtic, v závěru života majitel zdouneckého panství

28.02.2016: Maršík z Radovesic
Poslední komentáře
  • chanyuan2017.05.19 coach outlet store online adidas outlet snapbacks wholesale mich ael kors out . . . (Jak se v devátém století jmenovaly země Slovensko a země Morava? )
  • chanyuan2017.05.19 coach outlet store online adidas outlet snapbacks wholesale mich ael kors out . . . (Svatá Zdislava)
  • chanyuan2017.05.19 coach outlet store online adidas outlet snapbacks wholesale mich ael kors out . . . (Erzsébet Báthory - krvavá legenda o víle z Čachtic (1. část))
  • chanyuan2017.05.19 coach outlet store online adidas outlet snapbacks wholesale mich ael kors out . . . (Svatý Valentin – patron zamilovaných. Pravda, nebo sentimentální výplod středověkého anglického básníka?)
  • chanyuan2017.05.19 coach outlet store online adidas outlet snapbacks wholesale mich ael kors out . . . (Královna Viola Těšínská a dnešní historiografie)
  • Sociální sítě a ostatní






    Přemyslovci

    * Šastná léta zlatého krále Přemysla, část první (1261-1265)

    Autor: Hana Skřeková . Vydáno dne 01. 12. 2013 (3424 přečtení)

    Důsledky bitvy u Kressenbrunu pro střední Evropu
    Spojenecké vojska českého krále Přemysla Otakara II., čítající i jeho železné rytíře porazilo ve druhé česko-uherské válce vojenskou koalici krále Bély IV. Tím se výrazně pozměnila politická situaci ve střední Evropě. Zhodnotit situaci, v níž se Přemyslovy země nacházely po bitvě u Kressenbrunu nám pomůže Vratislav Vaníček. Nastalo „období let šedesátých, doba největšího kulturního a mírového rozvoje Přemyslovy říše.“ Přemyslovo panství vystoupilo ze stínu mocného uherského rivala. Česká moc v regionu vzrostla i díky příznivému vývoji dynastických poměrů v Čechách, kde už dříve došlo k vymření bočních větví vládnoucího rodu, a tak už nedocházelo k bojům o trůn v předchozích dobách zcela běžným. Připojením Štýrska se otevřel „vnitřní prostor pro sjednocení zemí přemyslovských a babenberských“, tedy pro vzájemné sbližování těch, kteří později v novověku spolu vytvořili rakouskou monarchii. Vítězstvím česko-německých zbraní u Kressenbrunnu se pozvedávala prestiž Říše, v jejím guelfském pojetí společenství zemí a knížat s oligarchickým postavením kurfiřtů. Naopak model spojený s vysokým hodnocením role císaře byl prozatím minulostí. Německy mluvící země byly zajištěny před útoky z východu, štýrské vévodství vyrváno z rukou uherského krále a „Ptuj přestala být sídlem kumánské princezny.“

    Česká politika i přes dosažení významných úspěchů nepozbyla svou realistickou soudnost a církevní diplomaté se rozhodli získat pro politiku vítězného krále Přemysla i poraženého krále uherského. Jejich snaha odpovídala rytířským zásadám a český král s tímto pozitivně orientovaným stylem souhlasil. Smluvně proto zajistil sňatkové spříznění braniborských Askánců a Arpádovců (viz dále v textu). Přemysl sám se rozhodl zrušit své manželství s Markétou Babenberskou a znovu se oženit s princeznou z Bélovy krve – buď s dcerou Margaretou, nebo vnučkou Kunhutou. Markéta Babenberská vzhledem ke svému již pokročilému věku nemohla dát Přemyslovi dědice, proto se král nejprve pokusil o legitimizaci svých dětí, jež měl s neznámou paní, snad z některého předního rakouského rodu (podle kroniky Františka Pražského s Anežkou z Kuenringu). Papež Alexander IV. nejdříve v bule vydané 6. a 7. října přiznal legitimnost královu nemanželskému synu Mikulášovi i dvěma Přemyslovým dcerám, jejichž jméno se v listu neuvádí, aby „nabýti a požívati mohli všech statků, cti a důstojenství, které by cestou práva jim se dostaly.“ Avšak také ustanovil, že se nemohou stát pány a dědici království českého a dne 21. října vypravil svého sekretáře mistra Bernarda de Furconio do Čech, aby za přítomnosti krále i českých pánů veřejně prohlásil, že stolice apoštolská chtěla tomu, aby „syn nemanželský v Čechách nikdy dědičně na trůn dosednouti nemohl.“ Tímto jeho rozhodnutím byl český král přinucen k rozvodu, se kterým jeho manželka Markéta Babenberská, ač tím zřejmě trpěla, souhlasila. Podle Palackého přiznala před několika biskupy, že po smrti svého prvního manžela složila slib čistoty v provinciálním sboru trevírských dominikánů a strávila pak přes rok v klášteře. Papež Alexander IV. v květnu 1261 zemřel, a tak se s Přemyslovými manželskými problémy vyrovnal jeho nástupce na papežském stolci, Urban IV. Přemysl pojal za manželku Kunhutu, protože Margareta pobývala v dominikánském klášteře sv. Marie na Zaječím ostrově v Budapešti, a sňatek s českým králem odmítla. Papež udělil Přemyslovi dispens ke sňatku, jenž se konal 25. října 1261 v Prešpurku a papežem byl schválen bulou z 20. dubna 1262. 23. prosince 1261 Přemysl i s Kunhutou slavnostně přijeli do Prahy a o dva dny později, v den narození Krista, byli spolu korunováni od arcibiskupa Mohučského Wernera v hlavním kostele sv. Víta.



    Ziskem Štýrska ve vítězné bitvě u Kressenbrunu se do Přemyslovy moci dostala druhá z babenberských dědiček, Gertruda, která zde i s dětmi pobývala. Podle Vaníčka byl Gertrudin poměr k Přemyslově vládě veskrze nepřátelský a uvádí, že její syn Fridrich Bádenský před druhou česko-uherskou válkou raději odešel na dvůr prince Kondradina pod ochranu jeho strýců, bavorských vévodů (Wittelsbachů). Povězme si nyní něco o (i podle kronik) krásném štaufském princi. (Podrobnější informace naleznete v samostatném článku o něm.) Jeho matka Alžběta byla sestrou zmiňovaných bavorských vévodů (Ludvíka a Jindřicha), jeho otec Konrád IV. kdysi římským králem a jeho dědeček Fridrich II. posledním římským císařem, Konradin byl tedy svým původem přímo předurčen k tomu, aby se stal kandidátem ghibellinské (štaufské) strany na příštího římského krále. Mezi oběma mladými muži – Fridrichem a Konradinem – vzniklo přátelství, které přetrvalo až do jejich společné smrti, přesto se Fridrich vrátil zpět k českému králi, nebo ho po jeho boku nacházíme 23. května 1261 v Písku. Podle Vaníčka Přemysl jako panovník vychovaný v zásadách rytířské a církevní kultury svůj vztah k Fridrichovi i jeho rodině zvládl. Z uvedeného pak Vaníček dále vyvozuje, že český král úspěšně prosazoval svou politiku vůči ostatním mocným tohoto světa, bez ohledu na to, zda byli ghibelliny či guelfy - tedy k papežské kurii, princi Konradinovi i jeho strýcům a ochráncům, bavorským vévodům Ludvíkovi a Jindřichovi, k oběma stávajícím římským králům – Richardovi Cornwallskému a Alfonsovi Kastilskému, salcburskému stolci, stejně jako k severoněmeckým i polským knížatům a k litevským územím. Na tyto vztahy posléze historicky navazoval jeho syn Václav II. ve svém konceptu vztahů vůči Polsku a Uhrám, ale i k Braniborsku a Řádu.

    Skutečnost, že se soustátí tvořené z přemyslovských a babenberských zemí stalo velmocí, musela nutně změnit i profil Přemyslovy vnitřní politiky. Pro posílení dynamicky se rozvíjející zemské správy bylo nutné doplnit, kvůli vzájemné provázanosti původních i nově nabytých území, pásmo mezi Prahou, Olomoucí, Brnem, Vídní, Štýrským Hradcem, Kremží a Pískem o další hradní rezidence a městské fundace, jako například České Budějovice nebo Myšenec.

    Přemysl sice cíleně vytvářel „centrální panovnickou moc“, občas i proti zájmům zemské šlechty. Základem Přemyslovy pozice ale byla zemská svrchovanost, v níž byla síla i slabost jeho politiky, protože bylo nezbytné uplatňovat operativní moc jeho dvora, jehož hlavní oporou byly Čechy a Morava.

    Použijme pro srovnání vztah mezi vládcem a královstvím v sociálně pokročilejší Anglii. Zde se dodržování Magny charty libertatum, posilující zájmy země, stalo klíčovým politickým problémem. Tato Velká listina svobod byla v podstatě souhrnem zásad, které svazovaly panovníkovi ruce. Nechtěl-li být král nazýván tyranem, nesměl sáhnout na statek svých pánů, nesměl žádného z těchto pánů prohlásit psancem a nesměl se ani odumřelého léna zmocnit bez rozhodnutí soudu. Prostě nemohl rozhodovat sám a pouze podle svého, by nejlepšího vědomí a svědomí, jako to dělal dosud. Moc Jindřicha III. byla poté šlechtou omezena ještě více. Na základě Oxfordských provizí byl dokonce podřízen kontrole šlechtického výboru, který měl spolurozhodovat o jmenování úředníků a o finančních záležitostech. Ačkoliv Oxfordské provize později francouzský panovník Ludvík IX. svým rozhodčím výrokem zrušil, protože podle něj odporovaly důstojnosti královské moci, i on pokládal za správné dodržovat Magnu chartu.

    V Čechách už panovnická moc (se svou veřejnou rolí a vedením soudní a správní sféry) dávno neměla rysy patriarchálního despotismu doby knížecí, ale nebyla ještě ani omezována hrozbou legitimního odboje. Tedy i velké panské rody dozrávaly postupně a aktivní, ctižádostivá Přemyslova politika si vynucovala nové systémové korekce. Na sklonku Přemyslovy vlády se pak králi jeho politika silné ruky stala osudnou.

    Příliš mnoho římských králů
    V první polovině šedesátých let mnozí v Říši začali kritizovat vládu dvou římských králů – Richarda Cornwallského a Alfonsa X. Kastilského, kteří se více zabývali problémy zemí, z nichž pocházeli, než problémy Říše. Josef Šusta se domnívá, že již, když byl Přemysl i s Kunhutou korunován Wernerem Mohučským v prosinci 1261, myslel i na císařský vínek, ale mohučský arcibiskup předložil kandidaturu prince Konradina, kterému bylo tehdy sotva deset let. Papež Urban IV. princovu kandidaturu zavrhl s odkazem na regest svého předchůdce Alexandra IV. Josef Šusta dále soudí, že k tomuto papežovu zákazu došlo z Přemyslova popudu. Podle Vaníčka bylo už samotné předložení návrhu pouhou prestižní demonstrací pozice Wittelsbachů, by jejich vztahy s Přemyslem byly tou dobou normalizovány. Také on uvádí, že Přemysl před postupem Wittelsbachů (tedy Konradinovou kandidaturou) varoval papeže. Šusta i Vaníček zřejmě přitom vycházejí z listu papeže Urbana IV. českému králi, který je datován k 3. červnu 1262.

    Kritiku stavu Říše považuje Vaníček sice za oprávněnou, ale uvádí, že volba mladičkého prince římským králem pro ni nebyla tím správným mírovým řešením, pravděpodobně se tak domnívá kvůli dlouholetému nepřátelství čelních představitelů regionu – Konradinových bavorských strýců a českého krále. Za těchto okolností odešel z Přemyslova dvora na Konradinův dvůr vévoda Fridrich, podle informací Vídeňských análů měl být českým králem vypovězen. Fridrich si od roku 1259 nárokoval Rakousko a Štýrsko a nyní začal užívat titulu „vévoda rakouský a štýrský“. Vaníček dále uvádí, že Přemysl a arcibiskup mohučský vystoupili na podporu Richarda Cornwalského spolu s trevírským arcibiskupem, jehož si získal na svou stranu samotný Richard, který zavítal do Porýní. Jenže právě Werner z Eppsteinu, arcibiskup mohučský, který byl na svůj stolec zvolen až roku 1259, a tedy se poslední volby římského krále neúčastnil, byl tím, kdo měl stanovit den a místo k nové volbě krále, při níž měl být zvolen římským králem princ Konradin. O tomto návrhu jsme si již výše řekli a tato skutečnost také plyne z Regest imperii přibližně z dubna 1262, i když o ní víme jen z již vzpomínaného listu papeže Urbana IV. králi Přemyslovi, a také z výše uváděné papežovy zamítavé odpovědi arcibiskupu mohučskému a listu biskupu z Constanzy. Josef Žemlička píše pouze o tom, že „Přemysl se v létě otevřeně vyslovil pro krále Richarda.“ Obrátil se na něj s žádostí o formální poskytnutí svých držav v léno, čímž si zajistil držbu nejen Štýrska, ale i Rakouska vůči možnému zpochybnění své vlády v těchto zemích. Král Richard Přemyslovi listinou vydanou 9. srpna 1262 v Cáchách zdůraznil význam Českého království pro Říši a pojistil mu nejen vlastnictví dědičných zemí (Čech a Moravy) spolu se všemi jejich lény, ale také „císaři a Říši římské právem lenním odumřelá knížectví rakouské a štýrské, se všemi lény k nim příslušejícími“, uprázdněná smrtí posledního Babenberka. Richard obě vévodství postoupil Přemyslovi a jeho dědicům „ku pravému manství na časy budoucí a věčné“. Těmito dokumenty se Říše vrátila ke striktnímu výkladu rakousko-štýrského Privilegia minus. Dědické nároky nabyté s rukou Markéty se v dokumentu pochopitelně nezdůrazňovaly. Je možné, že později oba tito aktéři (Přemysl Otakar II. a Richard Cornwallský) paradoxně stáli u zrodu dalšího „privilegia minus“ tentokrát pro české země a Přemyslovu dceru Kunhutu, když český král stále ještě neměl mužského potomka a dědice. Přemysl a Richard by pak jednali v této otázce zcela podle momentálních potřeb. Podle Vaníčka udělení lén upevnilo Přemyslovo postavení vůči šlechtě, biskupům i ve vztahu k oběma Babenberkovnám – Markétě i Gertrudě.

    První štýrská krize
    Zastavme se na chvíli ve Štýrsku, kde hájil Přemyslovy zájmy zemský hejtman a maršálek českého království Vok z Rožmberka. Přemysl Otakar II. mu udělil v léno hrabství Raabs s výslovným odůvodněním jeho urozenosti, nebo „pochází od předků urozených a svobodných a je schopen dosahovat hodností hraběcích i vyšších“.

    Musel řešit složitou situaci kolem vznikajícího odboje. Důvodem byly revindikační nároky uplatněné králem Přemyslem na hrad Wildon, jenž byl tradičním střediskem velkého vévodského panství v blízkosti Štýrského Hradce (Gratzu). Vedle původního sídla vévody, Wildonu, vznikl hrad Nový Wildon. Tento hrad držený dříve Litoldem z Wildonu, postoupil jeho bratr Oldřich i s důchody Otovi z Lichtenštejna, což potvrdil 25. dubna 1260 první Přemyslův štýrský hejtman (capitaneus) Jindřich z Lichtenštejna. Hrady sehrávaly v politickém vývoji hornatého Štýrska mimořádnou roli. Tato sídla spolu se svými posádkami výrazněji než jinde kontrolovala celá údolí a bezpečnost cest. Před hrozbou revindikace, když předmětem sporu byl asi vztah mezi původním a novým hradem, chtěli velmožové Herant z Wildonu a Oldřich z Lichtenštejna vyhledat pomoc u Fridricha Bádenského. Proti nim však vystoupila skupina v čele s hrabětem Fridrichem Ptujským a Godfriedem z Mariboru, kteří stáli v popředí za vlády Arpádovců, ale nyní podpořili zemského hejtmana Voka z Rožmberka. Vok samozřejmě hájil ve Štýrsku postoje zeměpanské, nikoliv šlechtické, přesto se snažil nijak situaci nevyhrocovat. Podle Vaníčka „páni z Lichtenštejna a Wildonu očekávali, že budou za svůj podíl na Přemyslově vítězství nad uherským králem i předchozí štýrskou šlechtickou reprezentací patřičně respektováni“. Vok obratně využil starších rozporů mezi šlechtickými rody a prosadil svou vůli. Snažil se však o soulad s místní šlechtou, jak to vyplývá i z jeho vztahu k vévodkyni Gertudě, která mu potvrdila držbu hrabství Raabs. Gertruda vystupovala jako seniorka vůči mnohým předákům země, předávala v léno hrady, udělovala i další výhody, kromě Voka i významnému štýrsko-korutanskému velmoži Siegfriedu z Mahrenbergu, jenž byl nyní ve službách korutanského vévody, nebo zemskému písaři Wittigovi, aniž k tomu, s přihlédnutím ke smlouvám uzavřeným po bitvě u Kressenbrunnu, byla oprávněná.

    Překonání krize ve Štýrsku bylo spojeno se závazkem Gertrudy provdat svou dceru Agnes za korutanského vévodu Oldřicha, ovdovělého po smrti Agnes Meránské. Ujednání tohoto sňatku bývá spojeno právě s návštěvou Siegfrieda z Mahrenbergu ve Voitsberku. Vaníček uvádí, že sňatek bývá označován za projev Přemyslova nátlaku, ale myslí si, že mnohem spíše pro českého krále znamenal jisté riziko. Případný syn, který by vzešel z tohoto svazku, by „si mohl nárokovat vládu ve všech východoalpských vévodstvích.“

    Po Vokově smrti roku 1262 nastoupil do funkce štýrského zemského hejtmana Bruno ze Schauenburgu, biskup olomoucký. Pocházel z hraběcího rodu Schauenburg-Holštýnského, jehož počátky byly úzce spojeny s Řádem německých rytířů. Jelikož ten byl ve Štýrsku velmi oblíben, měla tato skutečnost posílit Brunovu prestiž zde. Brunovy úkoly v této neklidné zemi vypočítává Vaníček, měl vyřešit otázku kolem salcburského arcibiskupství a harmonizovat politické vztahy s vévodou Oldřichem, s nímž se znal ještě z dob, kdy byl Oldřich moravským udělníkem (knížetem znojemským). Salcburským arcibiskupem byl totiž Oldřichův bratr Filip Sponheimský, který nepřijal vyšší svěcení a arcibiskupství, které mu papež Inocenc IV. potvrdil již roku 1247, zvolna měnil ve svůj vazalský stát. Filipův odpůrce (rovněž) Oldřich, dříve biskup Sekovský, podporovaný Uhry, ztratil důvěru papežské kurie, nebo byl nyní podporován bavorským vévodou Jindřichem, jenž se nacházel v klatbě. František Palacký uvádí, že arcibiskup Oldřich „uznal konečně nedostatečnost svou k vysokému tomu důstojenství.“ Církev očekávala od Bruna pozitivní vyřešení tohoto vleklého problému, které se ale protáhlo až do podzimu 1265, kdy byl salcburským arcibiskupem zvolen Piastovec Vladislav.

    Současně s řešením problému na salcburském arcibiskupském stolci papež Urban IV. usiloval o novou křížovou výpravu českého krále do Prus. Přemysl roku 1263 obdržel od patriarchy aquilejského Řehoře dědičné číšnictví patriarchálního chrámu se všemi k němu náležejícími statky a právy a 17. července roku 1264 od papeže Urbana IV. právo ochraňovat salcburské arcibiskupství. Odstranění problémů v alpských zemích mělo Přemyslovi uvolnit ruce ke křížové výpravě.

    Přemyslova politika souladu a souznění se soustředila na upevnění pozic získaných v bitvě u Kressenbrunnu. Vyvrcholila slavnou svatbou v roce 1264, kdy se pod českou patronací spojovali do sňatkové aliance braniborští Askánci a uherští Arpádovci. Ženich Béla Mladší byl synem Bély IV. a jeho kráse se obdivovali všichni (i František Palacký), jeho nevěsta Kunhuta byla dcerou Oty III. a české princezny Boženy. Soulad mezi českým a uherským králem byla vyjádřen i sňatkem sestry české královny – Gryfiny, s knížetem lenčickým, Leškem Černým z kujavské linie Piastovců, budoucím vévodou krakovským. Vaníček píše, že pouze český král nyní realizoval svoji velkorysou politiku a „nikde jinde na říšském území podobná hierarchie vztahů nevznikala“. Podle Františka Palackého „pověst o honosné svatbě se roznesla až do dalekých krajin a nebylo panovníka v Evropě, který by o českém králi pochyboval, že je nejbohatším, nejštědřejším a nejokázalejším pánem věku svého.“ Česká královna Kunhuta svatbám přítomna nebyla, protože očekávala narození dítěte. V lednu 1265 se jí narodila dcera, jež byla prvním legitimním dítětem Přemysla Otakara II. „Král Přemysl slavil přenádhernou hostinu na oslavu křtu své prvorozené dcery po dva dny s biskupy a šlechtici na královském dvoře na pražském hradě.“ Královským jménem Kunhuta po matce i babičce ji 2. února 1265 pokřtili tři biskupové – pražský, olomoucký a bamberský.

    Změna na papežském stolci. Nešastná smrt Beneše ze Cvilína a Oty z Maissova
    V únoru 1265 se stal novým papežem Kliment IV. Původně se jmenoval Guy Foucois a byl arcibiskupem narbonnským a rádcem francouzského krále Ludvíka IX. Svatého. Kliment IV. se stal politickým partnerem Přemyslovým v době, kdy byla pozice českého krále nejpevnější. Byl ochoten podporovat Přemysla při překonávání otázky salcburského arcibiskupství a chtěl jej přitom získat pro svoji politiku, k jejímž prioritám patřilo obsazení sicilského království rodem Anjou, boční větví francouzských Kapetovců. Podle Šusty se němečtí historikové z jeho kroků dokonce domnívali, že měl „plány vlastní dějinnou základnu císařství prostě rozbíti přetvořením Německa, Burgundska i Itálie na několik dědičných království, a tím přivésti hodnost, kdysi v křesanstvu nejmocnější, na slepou kolej úplné bezmocnosti.“

    Právě v této době dochází u Přemysla k určité změně, která úplně mění pohled na dosud sympatického panovníka. Vaníček píše, že podobný obrat přijít musel, nebo se měnily nejen dobové podmínky ale i potenciální cíle českého panovníka. Zatímco v padesátých letech vystupoval Přemysl skromně jako oblíbený chráněnec šlechty a biskupů, nyní začíná ztělesňovat ambice královského majestátu. „Tehdy král dbát přestal o své obce“, stěžuje si Dalimilova kronika a podobné žaloby podle Vaníčka zaznívají i v alpských zemích. Doplňuje, že panovník musel ovlivňovat vývoj své politiky ve prospěch královské moci, neměl však přesné vzory, podle nichž by mohl postupovat. Chtěl „dostavět“ jednotlivé země v podmínkách velkého státu, při kterém se jako organizátoři uplatňují klerici a m욝ané, ale bylo nutné přihlédnout k narůstajícímu významu šlechtických dominií, na což zapomněl. Zároveň dochází k rozchodu Přemysla s některými jeho dlouholetými stoupenci, se svědky jeho počátků. Ve svědečné řadě listiny z 21. dubna 1265 ze Štýrského Hradce chybí Beneš ze Cvilína a Ota z Maissova. Oba velmoži byli zatčeni a uvězněni. Své vězení na hradě Veveří u Brna již neopustili živí. Jejich zatčení a smrt bylo největší aférou poloviny 60. let 13. století. Tito pánové byli obviněni ze zrady, přičemž podle Dalimila král „Beneše upálil v temné věži“. Zatčen byl také Benešův bratr Milota z Dědic, který byl však později propuštěn. Zjistit motivaci tohoto útoku je obtížné. Oba pánové stáli věrně po Přemyslově boku od počátku budování jeho říše. Beneš byl jmenován znojemským komorníkem, v některých listinách je uváděn jako purkrabí. Vaníček si jen stěží dovede představit možnost zrady, která by spojovala moravského a rakouského velmože v době Přemyslova vzestupu. Navíc, pokud by se jednalo o zradu, byl by rod Benešoviců postihnut mnohem výrazněji. Místo toho se propuštěný Milota z Dědic stal poručníkem Benešových dětí a byl pověřován funkcemi, kde na věrnosti velmi záleželo, patrně v rámci kompenzace za bratrův život. Co tedy vedlo Přemysla k Benešově popravě? Vaníček uvádí, že Beneš ze Cvilína v roce 1261 přišel o úřad podkomořího. Tato funkce byla spojena s městy a s komorními důchody, takže nejspíš došlo ke sporu o příjmy. Také podle Frant. Palackého byly důvodem peníze, ale podle něj se Beneš dal koupit uherským králem Bélou IV. Tato hypotéza se mi však jeví nepravděpodobnou, nebo vztahy mezi českým a uherským králem byly v té době stabilní. Pokud český král podle Vaníčka připustil smrt obou velmožů, vybočil tím sice z konvencí rytířské kultury, ale nejednalo se o nastolení despotického režimu jako spíše o průvodní úkaz rostoucí monarchické moci: „Na Přemyslově dvoře nenastala hrůzovláda jako v některých Shakespearových historiích, princip rytířské ctnosti a spravedlnosti zůstal i nadále pěstovaným vzorem, ale dvorské prostředí se stávalo čím dal tím závislejším na osobě krále a jeho úřednících.“

    Vyřešení salcburské otázky. Zajetí Richarda Conwallského. Zisk Chebska.
    V květnu 1265 dochází k likvidaci Gertrudina štýrského panství. V jejím bývalém sídelním městě v Judenburgu pobýval tou dobou zemský hejtman, biskup Bruno. Vévodkyně byla nucena vzdát se územní moci a spokojit se s rentou. Tím ale Přemysl se svými protivníky v alpských zemích ještě neskončil. S podporou papeže dosáhl rezignace salcburského arcibiskupa Oldřicha v srpnu 1265. Správu salcburské arcidiecéze svěřil papež do rukou biskupa Bruna. Smrtí Oty z Lonsdorfu se uprázdnilo pasovské biskupství, v jehož diecézi leželo Rakousko. Na toto místo byl delegován Piastovec Vladislav, probošt vyšehradský a kancléř český, který byl vzdělán na italských univerzitách. V Pasově dlouho nepobyl, když na základě volby kapituly a následného papežského rozhodnutí byl na podzim roku 1265 jmenován arcibiskupem salcburským. Na uvolněný biskupský stolec po něm přišel vratislavský kanovník mistr Petr.

    Do vývoje v Říši pak nečekaně zasáhly důsledky „první parlamentní revoluce v Anglii“. Richard Cornwalský byl společně se svým bratrem, anglickým králem Jindřichem III., po porážce v bitvě u Lewes 14. května 1264 zajat vzbouřenými barony. Uběhlo mnoho dní (více jak rok), než Richard znovu nabyl svobodu. Vznikl dojem, že se římský trůn uprázdnil, a tak ghibellinská strana, která podporovala prince Konradina, opětovně navrhla novému papeži jeho zvolení jediným římským králem, podle Šusty byl návrh podán falckrabětem roku 1265. To však papež Kliment IV. zamítl. Vaníček poukazuje na rivalitu, jež panovala mezi Wittelsbachy a Přemyslem Otakarem II. v rámci říše. Přemyslova ctižádostivá politika směřovala k další válce mezi nimi, zatím ale probíhaly na obou stranách jen přípravy. V červenci 1265 pobýval Přemysl Otakar II. u Českých Budějovic, kde došlo k založení města. Na podzim král i biskup Bruno vedli diplomatická jednání jako pověřenci apoštolského stolce pro pasovské biskupství a salcburské arcibiskupství ve Freistadtu. Král při tomto jednání uzavřel 5. listopadu spojeneckou smlouvu s pasovským biskupem Petrem, kapitulou, ministeriály a m욝any. Na jejím základě mu biskupské město otevřelo všechny své hrady i podřízená města.

    V Anglii byl 9. září 1265 propuštěn Richard Cornwallský z rukou odbojníků. Přemysl mu nabídl další spolupráci. Upozornil ho na rozchvacování korunních majetků v Říši pod záminkou ochrany Konradinových práv a ačkoliv nikoho přímo nejmenoval, myslil tím Wittelsbachy. Do této doby můžeme datovat i privilegium zajišující dědické nároky Přemyslových dcer, o němž se jako první zmiňuje Josef Šusta. Nezachovalo se však a není jisté, zda vůbec existovalo. Pokud ano, bylo namířeno proti Konradinovi. List z formulářové sbírky vikářství českého krále naznačuje, že král Richard dal Přemyslovi volnou ruku k ovládnutí statků dosud právoplatně držených štaufským princem. Čeští historikové jeho anexi nepovažují za protiprávní, mělo podle jejich názoru s Čechami přirozenou ekonomickou vazbu. Např. podle Vaníčka „nebylo Chebsko pouhou kořistí, ale stalo se organizovanou součástí struktury českého státu.“ Na Přemyslovu obranu je třeba říci, že mu posloužil jako příklad (podle mě však nikoli hodný následování) způsob dobytí Království sicilského Karlem I. z Anjou, za mohutné podpory papeže Klimenta IV. Ten Karlovi nabídl sicilskou korunu, Sicílie totiž byla lénem papežského stolce. Karel z Anjou byl králem sicilským korunován v Římě a zavázal se papeži k válce proti dalšímu Štaufovi, stávajícímu sicilskému králi Manfredovi, nemanželskému synovi císaře Fridricha II., který se nechal roku 1258 korunovat sicilským králem poté, co ohlásil Konradinovu smrt. Porazil jeho vojsko složené ze saracénských oddílů, německých žoldnéřů a italských spojenců svými rytířskými sbory v únoru 1266 v bitvě u Beneventa. Po Karlově vítězství kurii velmi záleželo na Přemyslově vítězství nad Wittelsbachy, čímž by klesly Konradinovy šance na jeho zvolení římským králem na minimum, a porážka Štaufů by tím byla dovršena.

    Listiny, prameny:
    -Jindřich Šebánek, Sáša Dušková, Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae, condidit Gustavus Friedrich, Tomi V, Fasciculus primus Pragae MCMLXXIIII (1974), secundus Pragae, MVMLXXXI (1981) tertius Pragae MCMLXXXII (1982)
    -Monumenta Germaniae Historica, (http://bsbdmgh.bsb.lrz-muenchen.de/dmgh_new/)
    -Johannn Friedrich Bohmer, Regesta imperii VI 1,Die Regesten des Kaiserreich, Verlag der Vagner, Insbruck 1897, (Regesta imperii VI 1 v internetové podobě : http://regesta-imperii.adwmainz.de/index.php?id=234)
    -Josef Emler, Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae II., Praha 1929
    -Kronika tak řečeného Dalimila, Paseka 2005, přeložila Marie Krčmová, přebásnila Hana Vrbová
    -FRB II. a III. V internetové podobě: http://147.231.53.91/src/index.php?s=v&cat=11
    -Zbraslavské kronika, Chronicon Aulae Regiae, přeložil, František Heřmanský, verše Rudolf Mertlík, Nakladatelství Svoboda, Praha 1976
    - Urkunden buch des Herzogstumes Steiermark
    - Monumenta Historica Ducatus Carinthiae, 5. Band: Die Kärntner Geschichtsquellen 1269-1286, Klagenfurt
    -Pokračovatelé Kosmovi, překlad Karel Hrdina, Svoboda 1974
    -Kroniky doby Karla IV., Svododa 1980,
    -Lambacher, Oesterreichische interregnum oder Staatsgeschichte der Lander Oesterreich, Wien 1773
    - Fontes Rerum Austriacarum, Ostereichische geschichts, Quellen,Zweite Abteilung (II),1, (1849)
    - Kodex dyplomatyczny katedry krakowskiej œw. Waclava
    - Regesten zur schlesischen Geschichte
    - Codex diplomaticus Silesiae, siebenter band, Breslau

    Literatura:
    -Vratislav Vaníček, Velké Dějiny zemí Koruny České, svazek III., Paseka 2002
    -Josef Šusta, České dějiny II/1 (Soumrak Přemyslovců a jejich dědictví), Praha, Jan Laichter 1938
    -Josef Šusta, Dvě knihy českých dějin, Kniha první, Poslední Přemyslovci a jejich dědictví, Praha 1926
    -Josef Žemlička, Století posledních Přemyslovců, Panorama, Praha 1986
    -Josef Žemlička, Přemyslovci. Jak žili, vládli, umírali, Nakladatelství LN 2005
    -Josef Žemlička, Počátky Čech královských, Proměna státu a společnosti, Nakladatelství LN 2002
    -Josef Žemlička, Čechy doby knížecí, Nakladatelství LN 2002
    -Jan Klápště, Proměna českých zemí ve středověku, Nakladatelství LN 2005
    -František Palacký, Dějiny národa českého v Čechách i v Moravě, díl druhý, nakladatelství Adonai s.r.o.
    - František Palacký, Dějiny národu českého VI., Živá díla minulosti svazek 66, Odeon 1973
    - Václav Novotný, České dějiny dílu I. část 4. Rozmach české moci za Přemysla II. Otakara (1253-1271). Praha, Laichter, 1937
    - Thomas Winkelbauer Fürst und Fürstendiener: Gundaker von Liechtenstein, ein österreichischer, Oldenbourg,1999
    -Karlmann Tangl, Die Grafen von Heunburg: II Abtheilung. Von 1249 – 1322, Aus dem XXV Bande des von der kais. Akademie der Wisseschaften herausgegeben Archiv für Kunde österreichischer Geschichtsquellen besonders abgedruckt), Wien aus de K. K. Hof-und staatsdruckerei, 1860
    - Archiv für Österreichische Geschichte, Volumes 31-32 Od autorů: Kaiserlichen akademie der wissenschaften, Vienna 1864,Archiv für kunde österreichischer geschichts
    - Franz Viktor Spechtler, Barbara Maier, Ich, Ulrich von Liechtenstein, In:Literatur und Politik im Mittelalter: Akten der Akademie Friesach "Stadt und Kultur im Mittelalter", Friesach (Kärnten), 2.-6. September 1996, Wieser, 1999
    -Christopher Gravett, German Medieval Armies 1000-1300, Men-At-Arms Series 310, Osprey Military;
    -Peter Herde, Die Schlacht bei Tagliacozzo. Eine historisch-topographische Studie, in ZBLG 25 (1962)
    -Winfried Irgang, Norbert Kersken, Jürgen Warmbrunn, Herder-Institut, 2007 Schlesien im Mittelalter: Siedlung, Kirche, Urkunden; ausgewählte Aufsätze
    - Jahrbuch für Landeskunde von Niederösterreich, Volumes 44-45, Verein für Landeskunde von Niederösterreich und Wien, 1979
    -Elenchus fontium historiae urbanae: ‚ Jan Frederik Niermeyer G. Van Herwijnen P. H. D. Leupen C. van de Kieft W. Rausch, Osterreich quem ed. curaverunt G. van Herwijnen... Quam ed. Willibald Katzinger, Band 1;Band 3, Brill 1992

    Podobné články:
    Konradin


    Celý článek | Komentáře: 3 | Přidat komentář | Záložky:
    Informační e-mailVytisknout článek

    Naše knihy
    Přemysl Otakar II.


    Záviš z Falkenštejna
    Kalendář šermířských akcí
    Kalendář
    <<  Květen  >>
    PoÚtStČtSoNe
    1 2 3 4 5 6 7
    8 9 10 11 12 13 14
    15 16 17 18 19 20 21
    22 23 24 25 26 27 28
    29 30 31     

    Hus 2015 VOJSKO.net - �eskoslovensk� i sv�tov� zbran� a vojensk� technika Husit� - Kto� js� bo�� bojovn�ci via historia Putov�n� Hrocha