Údělníci v Olomouci

Několik pohledů na proměny pozice vládců v Olomouci (1055 - 1201).

Zastaralý článek

Údělníci vládnoucí na Olomoucku
1055 – první dělení Moravy. Po smrti Břetislava se stává knížetem nejstarší Spytihněv. Morava je rozdělena na úděly – v Olomouckém vládne Vratislav, ve znojemsko-brněnském Konrád a Ota (všichni jsou bratři).
1061 – druhé dělení Moravy. Vratislav se stává knížetem, Znojemsko a Brněnsko získává Konrád a nadále zde mají vládnout jeho synové. Údělníkem sídlícím v Olomouci je Ota a po něm jeho synové.
1063 – vznik biskupství v Olomouci. Prvním biskupem je Jan a pod jeho episkopát patří celá Morava.
1087 – Smrt Oty. Spory o Olomoucko, krátce zde vládne Vratislavův syn Boleslav, po něm Vratislav a později Otova vdova Eufémie. V průběhu devadesátých let předává vládu synům Svatoplukovi a Otovi.
1107-1109 – Svatopluk, údělník olomoucký, se stává českým knížetem. Dalším vládcem je jeho bratr Ota (byl zabit v bitvě u Chlumce (1126), když se pokusil silou vymoci seniorát).
1130-1140 – vláda Prahou dosazených správců, nebo přímo knížete.
1140-1160 – Ota III. Dětleb, syn Oty
V následujícím období spravují Olomoucko, knížata, jejich synové a bratři.
1182 – Olomoucko získává znojemský údělník Konrád Ota, který tak sjednocuje celou Moravu. Po nástupu na knížecí stolec vrací Olomoucko synům Oty Dětleba, ti jsou již jen pouhými loutkami, nikoli skutečnými vládci. Olomoucko je zřejmě rozděleno na dva díly se sídly v Břeclavi (Břetislav) a Olomouci (Vladimír).
Kolem 1201 – smrt Vladimíra. Břetislav měl ještě syna Sifrida, ten je ale určen (Přemyslem) na duchovní dráhu. Úděly tak zanikají. Olomoucko spravuje asi do roku 1211 král Otakar, pak je přenecháno markraběti Vladislavovi a trvale spojeno do moravského markrabství.

Vztah k Praze - ke knížeti
Břetislavův nástupnický systém rozdělil zemi na 3 části – Čechy a dva moravské díly, vládce Čech se měl stát vrchním vládcem nad vládci v údělech. Knížetem se měl stát nejstarší mužský potomek bájného Přemysla. Nad „právem“ měli dbát předáci. Tato celkem jasná interpretace měla své slabiny a změnila se v boje o moc.
Kosmas se o této otázce zmiňuje velmi povšechně a zatajuje fakt, že v údělech měli vládnout synové prvních údělníků. Pravděpodobně se tak celý systém vyvinul později, těžko říct, zda Břetislav jen nechtěl rozdělit zemi (nejmladší Jaromír měl být biskupem).
Moravské úděly tak fakticky dědičně přecházely ze syna na otce (mělo to jistě svůj vývoj), zatímco v Čechách vládl kníže. Za Vratislava bylo vše jasné, ovšem jeho synové žádné hmotné zajištění, oproti údělníkům, neměli. Proto se snažili úděly opanovat, nebo alespoň údělníky vyloučit z posloupnosti knížat (vrchních vládců).
Moravští údělníci mohli své úděly chápat ve smyslu ostatních údělů – dočasně darované části země. Úděl pro ně mohl být jen odrazový můstek k boji o pražský stolec. Tento nepoměr ovlivňoval výrazně vztahy mezi Přemyslovci.
Vrchní autoritu knížete prokázal Břetislavův první syn Spytihněv. Poté, co se stal knížetem, nechal zajmout údělníky Konráda a Otu, kteří nestihli (nebo nechtěli) bratrovi vzdát hold. Vratislav raději rovnou utekl ze země. Kníže tak poprvé porušil ustanovení otce, Moravu spravoval sám. Zatím ale neměl žádné plány s Olomouckem a Znojemskem.
Král Vratislav už chápal úskalí seniorátu pro své syny. Po smrti Oty, v době nezletilosti jeho synů, sem dosadil svého syna Boleslava. Boleslavova smrt a odboj druhého údělníka Vratislavovi pokus o ovládnutí Olomoucka překazil.
Známe i pokusy olomouckých údělníků stát se knížetem. Poprvé se o to pokusil Svatopluk v roce 1105, ovšem ne na základě práv seniorátu. Povstání proti Bořivojovi se mu nepodařilo, Svatopluk se poučil z minulých chyb a za dva roky byl již úspěšný. Horší osud čekal na jeho bratra Otu, který sice již byl stařešinou rodu, získal podporu krále, ale byl zabit v bitvě u Chlumce (1126). Byl posledním údělníkem z Olomouce, který se pokusil o získání Prahy. Jako epilog nám poslouží Vladimír a Břetislav – po mnohých vládcích dosazených z Prahy, poslední údělníci. Ovšem oni jsou již nevýznamní Přemyslovci bez reálné moci, Olomoucko spravují pouze z vůle knížete a biskupa Jindřicha, návrat k právu Otových synů je fikcí. Později už ani nemohou nijak Otakara ohrozit, proto je v jejich údělech nechává dožít. Vládcem Moravy je tou dobou již markrabě.

Vztah k olomouckému biskupovi
V roce 1063 vzniká v Olomouci biskupství, církevně samostatná provincie, nezávislá na Praze. Nešlo o nijak ušlechtilou myšlenku rozkvětu církve, Vratislav věděl, že po biskupově smrti bude novým biskupem jeho nepříjemný bratr Jaromír, proto vymáhal povolení k rozdělení pražské diecéze na biskupovi Šebíři. Olomoucká diecéze tak byla určena nejen proti pražskému biskupovi, jehož citelně oslabila, ale i proti moravským údělníkům.
Olomoucký biskup byl zpravidla člověk věrný pražskému knížeti a rád mu posloužil.
Ota I. jako projev nesouhlasu změnil svoje sídlo. Z petrského návrší, kde se usídlil biskup, přesídlil na návrší václavské. V 70. letech zde začal stavět nové sídlo. Několik let předtím se Vratislav přestěhoval z Pražského hradu na Vyšehrad. Později si paradoxně postavil biskup v údělnickém sídle svůj palác.
Ota jistě rád přihlížel tomu, jak pražský biskup Jaromír fyzicky napadl olomouckého Jana. Olomoucké biskupství se Jaromírovi zrušit nepodařilo, po smrti Jana bylo ale nějakou dobu neobsazeno biskupem.
Zcela jiný vztah k biskupovi měl Václav (syn Svatopluka) – 1126-1130. Podporoval církev a společně s biskupem začal budovat chrám sv. Václava. To byl již biskupem Jindřich Zdík, významná osobnost evropského rozhledu. Byl stoupenec reforem, zavedl celibát, přivedl k nám cisterciáky a premonstráty. Jinak než Václav se k němu stavěli ostatní údělníci. Konrád Znojemský i s pomocí Oty III. se biskupa pokusil napadnout, snad i zabít. Biskup však unikl. Krátce předtím biskup získal totiž důležitou imunitu od císaře a hrozilo, že by světská vrchnost mohla ztratit svoji moc nad církví. Jsme v době, kdy pán, fundátor kostela, sám určoval kněze a pobíral číst desátku, s darovaným majetkem mohl disponovat. A údělníci štědře obdarovávali církev, nakládali s ní jako se svým majetkem. Zdíkovo úsilí šlo proti nim. Částečně i zmenšovalo jejich moc.
Negativní postoj (pokud nějaký vůbec), můžeme předpokládat i u posledních údělníků.

Zahraniční politika
Ačkoli údělníci spadali pod vrchní vládu českého knížete, vykonávali vlastní zahraniční (hlavně sňatkovou) politiku. Otázkou je, nakolik byla samostatná, nakolik v zájmu knížectví jako celku.
Ota se na počátku 70. let žení s Eufémií, dcerou uherského krále, a zapojuje se do řešení uherské nástupnické krize. V bitvě u Mogyoródu v březnu 1074 údajně za Otovy pomoci porazil Gejza svého protivníka Šalamouna. Je-li možné, že Vratislav přenechal Otovi východní politiku, sám válčil v Německu, celkem padají poučky o odbojné skupině Vratislavových bratrů – v tuto chvíli museli být svorni (všichni bratři i biskup Jaromír).
Svatopluk rozehrával důležité zahraničně politické partie, když se spojil s polským knížetem a uherským králem proti Bořivojovi. Pro ně byl Svatopluk vhodnějším kandidátem na stolec. O politice Otů nemáme zprávy, u posledních údělníků se o žádné výraznější uvažovat nedá. Za svoji krátkou vládu se zúčastnil Václav tažení uherského krále Štěpána proti byzantskému císaři. Tažení bylo úspěšné, byl dobyt Bělehrad a uzavřeno příměří. Tato pomoc se v tehdejší situaci hodila knížeti Soběslavovi, uherský vládce byl jediným sousedem proti němuž neválčil.
S výjimkou Oty Černého měli všichni údělníci manželky buď z rodu arpádovců nebo rurikovců.
Pokud to jde zobecnit, tak lze říci, že zahraniční politika olomouckých údělníků (kromě Svatopluka) sledovala zahraniční cíle celého knížectví.

Použitá literatura:
Josef Žemlička: Čechy v době knížecí
Kosmova kronika česká

Diskuse:Úděl moravských údělníků.