Vláda Jindřicha a Vladislava (1193-97)

Na Vánoce 1193 se biskup Jindřich Břetislav stal knížetem poté, co získal bez vědomí šlechty od císaře Jindřicha české knížectví jako léno a na Přemyslovi I. si jej na hradbách Pražského hradu vybojoval.

Kromě toho, že část biskupovy družiny přijala s radostí a uspokojením knížecí úřady a jimi byla obměněna Přemyslova mocenská klika, měl nástup biskupa na knížecí stolec několik významných důsledků.

V minulosti vládce Moravy Konrád vymohl na německém císaři zřízení markrabství, které bylo nezávislé na českém knížeti. Stejně tak Jindřich Břetislav se zasloužil o to, aby pražské biskupství se stalo nezávislým říšským knížectvím. Když se oba Přemyslovci stali i knížaty v Čechách, jejich nezávislá panství se spojila s českým knížectvím alespoň v osobě knížete. Pro budoucí knížata se otvíral prostor k změně nelichotivého stavu. Konrádův nástupce tak přejímal markrabství závislé na pražském ústředí. Podobné vyhlídky mohli mít i zbývající Přemyslovci, čekající na pád biskupův.

Tím, že si nechal Čechy udělit v léno od císaře, obešel právo všech Čechů (= „šlechty“) na volbu knížete. Jak se ovšem ukázalo, byl pro velmože české země z Přemyslovců nejpřijatelnější, přesto si musel dávat pozor na konkurenty, prchlivého Přemysla, který utekl do Míšně, kde našel manželku a spojence v jejím otci, a na jeho staršího bratra Vladislava, který zůstal na Moravě jako markrabí a Přemyslovi neposkytl pomoc proti novému knížeti.

Neutralita Vladislavovi nepomohla, v květnu a červnu kníže a biskup vytáhl na Moravu a Vladislava Jindřicha sesadil. Na pár let neexistuje úřad markrabího moravského. Kníže a biskup v jedné osobě si ponechává znojemský úděl, na scéně se objevují opět údělníci – ve 4 místo 2 údělech. Olomoucko je rozděleno mezi Vladimíra a Břetislava (Břeclavsko), Brněnsko mezi Spytihněva a Svatopluka (Jemnicko). Jejich politická moc je ovšem mizivá, jsou jen odleskem dávné éry údělů. Zřejmě i bývalí protivníci biskupa – Děpoltici – přišli o své východočeské kastelánie. Nezpochybnitelným vládcem je Jindřich Břetislav, synovec krále Vladislava.

Ačkoliv po stolci knížat možná i biskup toužil a určitě pro jeho získání mnohé udělal, nesměl zapomínat na to, že ho drží především z vůle císaře Jindřicha VI. Stejně jako jeho strýc a otec jeho nynějších konkurentů, se císařské strany pevně držel. Rád zaútočil na Míšeňsko, jak znělo přání císaře, poskytl Jindřichovi významný vojenský kontingent na výpravu do Sicílie. Ta skončila úspěchem, Jindřich se v slunném Palermu roku 1194 nechal korunovat sicilským králem. V prvním roce své vlády často český monarcha pobýval v Říši na sjezdech, později ho začala zmáhat těžká choroba.

Díky chorobě knížete, který měl až příliš moci na Přemyslovce, se začal Jindřich VI. poohlížet po jiném kandidátu. A byl jím Přemysl, který se v německých zemích nazýval Otakarem. V roce 1195 se uchýlil do Bavor, k Albrechtovi z Bogenu. Když se tento hrabě smířil s císařem, odpuštění čekalo i na Přemysla. Mohl se i vrátit do Čech, tím císař vzkazoval, že nebude mít problém s tím, když se v Praze změní kníže. Přemysl Otakar zatím ještě vyčkával, Jindřich Břetislav měl doma značnou podporu důležitých předáků, i když i ta se začala tenčit.

Ke konci roku 1195 kníže i s věrným Spytihněvem slíbili účast na připravované křížové výpravě, ale nikdy se jí nezúčastnili, biskup díky nemoci. Ostatně výprava byla později rozpuštěna dříve, než se vůbec do Svaté země dostala.

Na jaře 1197 do Čech zavítal papežský legát kardinál Petr z Capui na inspekci stavu české církve. Inspekce dopadla katastrofálně, vždyť biskup se již několik let věnoval více politice, než svému kléru. Situace v břevnovském a sázavském klášteře byla tak špatná, že byli ihned odvoláni příslušní opati, představení klášterů. Sám kardinál se málem nevrátil domů, při svěcení nových kněží, když žádal sexuální askezi, byl téměř umlácen.

Přemysl se k pokusu získat české knížectví odhodlal v květnu 1197. S poměrně malou družinou vpadl do země, začala se k němu přidávat nespokojená šlechta. Nezískal však na svoji stranu většinu předáků a velmožů, a proto se jeho nájezd zastavil těsně před Prahou. Přemysl se pokusil dobýt Hrad, ovšem marně. Jeho stoupenci byli ze země vyhnáni důvěrníkem knížete, Spytihněvem.

Biskup věděl, že ho „šlechta“ podpořila snad jen ze strachu před Přemyslovou mstou za Zdice. Sám už umíral. Nechal uvěznit Vladislava v Praze a jelikož nevěřil svému dvoru, umírající se nechal přenést do Chebu, který v té době k českému knížectví nepatřil. 15. 6. 1197 zde umírá, pohřben je v Doksanech, v premonstrátském klášteře.

Nyní se konečně otevřela cesta Otakarovi k trůnu. Ovšem jen zdánlivě. Obavy některých předáků jsou tak velké, že raději osvobodí Vladislava a zvolí ho knížetem. Vladislav nevládne dlouho, jakmile se to dozví Přemysl, spěchá s věrnými ku Praze. Kníže stihne učinit jeden významný krok. Smrtí Jindřicha Břetislava se uvolnila hodnost pražského biskupa.. Vladislav překročil všechny pravomoci, usurpoval si právo císaře (císař před měsícem v Messině zemřel, ale těžko říct, zda s tím počítal český kníže) potvrdit pražského biskupa a jednoduše jím jmenoval svého kaplana Daniela zvaného Milíka. Stejně jako císař při jmenování Jindřicha Břetislava českým knížetem, i on vyloučil z rozhodování volitele – klér i lid – a jednoduše jim představil své rozhodnutí. V zásadě vrátil okolnosti do starých kolejí, biskup byl opět „poddaným“ českého knížete.

V Říši po smrti císaře začínaly boje o moc mezi Welfy a Štaufy, v Čechách po smrti biskupa a knížete boj o moc mezi bratry Vladislavem a Přemyslem. V listopadu byl již Přemysl v Čechách a jako mnohokrát v minulosti se k němu přidávali mladší a méně urození, zkrátka ti, kteří mohli více než ztratit. Vladislav vytáhl bratrovi vstříc s mnoha urozenými a představiteli zemské církve. Obě armády se setkaly někde mezi Prahou a Plzní 6. 12. 1197 a čekal se krutý a krvavý boj, v němž by snad Vladislav obhájil stolec, protože měl početní převahu. Jenže po poradě s velmoži ještě v noci požádal Přemysla o schůzku. S bratrem se domluvil, zbraně mluvit nemusely. Přenechal mu vrchní panování a sám se spokojil s Moravou. Od té doby mezi nimi nebyl žádný svár, alespoň o tom nevíme, společně budovali silnou středoevropskou monarchii.

Historie to bude hodnotit jako státotvorné gesto. Přemysl se stane králem, vymyslí novou ideologii, zavede nástupnictví nejstaršího syna, zkvalitní měnu a ještě stihne válčit v Říši. Šlechta nebude ani tolik usilovat o získání dvorských funkcí, jako pozemkového majetku, začnou na Moravě a později i v Čechách vznikat města, podle nového práva. Vlna německy mluvících osadníků zaplaví království, začne se nalézat drahocenné stříbro. Ale to už je jiný příběh. Příběh českého království.

Použitá literatura
Josef Žemlička: Čechy v době knížecí
Josef Žemlčka: Přemyslovci
Pokračovatelé Kosmovi
CDB I.