Jedna z posledních velkých záhad naí historie. O její vyřeení se pokusila ji celá řada renomovaných historiků i badatelů-amatérů, ale kadý, kdo se o to zatím pokusil, si na ní vylámal zuby. Některým se podařilo přinést průlomový výklad určitého aspektu, jiným i přes příli fantaskní teorie podstatný detail, který zprvu unikal pozornosti, přesto vechno ale ádná z dosud publikovaných teorií nepřinesla uspokojivé řeení. Vdy se toti dá některé zdánlivě objasněné tvrzení zpochybnit. A má vůbec záhada znojemské rotundy řeení? Opravdu zobrazuje genealogickou posloupnost Přemyslovců? Nebo je zobrazuje podle úplně jiného klíče? Nebo je to jen hříčka umělecké tvorby, která si pohrává s mylením moderního člověka, tak odliného od toho středověkého?
Protoe sakrální motivy výmalby jsou myslím ji dostatečně objasněny a pochopení odolává jen vyobrazení přemyslovských postav, týká se toto téma předevím jich. Nicméně přemyslovské postavy jsou nedílnou součástí celého obrazu jako komplexního celku, je moné, e pochopení nám uniká i proto, e na ně takto nepohlííme. Proto zde předkládám následující soubor dosavadních poznatků a nástrojů, které by snad jednoho dne mohli pomoci záhadu definitivně rozlutit. Čtenáře vak prosím o shovívavost nejsem odborník, jen nadenec, a pokud je někde chyba nebo zde nějaká podstatná informace chybí, uvítám jakékoli upozornění a pak se dá cokoli opravit či doplnit. Zároveň se omlouvám za to, e nebudu uvádět ádná jména vech autorů, od nich si půjčuji vekeré následující informace a teorie. Tento příspěvek si nenárokuje jejich mylenky, ale vem jim (i těm kontroverznějím) samozřejmě patří dík. Mnohé z nich vak lze dále rozvíjet a vznáet kolem nich dalí otázky.
1. Klíč k interpretaci
Při hledání řeení je důleité objasnit dvě klíčové otázky - kdy výmalba vznikla a proč některé figury mají plá a některé ne. V obou otázkách zřejmě u dolo k průlomovému objevu. Jetě předtím si ale shrňme, co víme o vzniku samotné stavby.
Původně se jednalo o hradní kapli, která byla postavena jako součást hradu, snad u někdy mezi lety 1019-1048, kdy byla Morava včleněna do Českého kníectví kníetem Oldřichem I. a spravována jeho synem Břetislavem I., nejpozději za vlády Konráda I. Brněnského v letech 1061-1091/1092. Datování archeologických nálezů potvrdilo, e rotunda nevznikla dříve ne v tomto období, ačkoli určitý kultovní význam tohoto místa s pohanskou svatyní ve starích dobách je pravděpodobný. Přesnějí doba vzniku rotundy podle stavebně-historických kritérií je nejčastěji kladena k letům 1080-1085, nadále vak zůstává předmětem diskusí.
Z ikonografie Kristologického cyklu vnitřní výzdoby vyplývá, e nebyla zasvěcena Nanebevzetí Panny Marie, jak se často mylně uvádí, ale byla zasvěcena
Zvěstování Panny Marie (festum Mariae Magnae) ve vazbě na 25. březen, tedy den, který a do vrcholného středověku označoval počátek nového roku, jako pozůstatek původního agrárního vnímání času. Kult Panny Marie po Efezském koncilu konaném roku 431 nabyl univerzálního významu zejména ve spojení s pozemskou inkarnací Jeíe Krista. Panna Marie se stala královnou nebeského dvora, přímluvkyní za zemřelé, hříníky a ochránkyní celého universa. Mariánský kult byl přinesen do Konstantinopole z oktogonálního martyria s oltářní apsidou vystavěného nad domnělým hrobem Panny Marie u Jeruzaléma. V Konstantinopoli pak byl uctíván v palácové kapli Hagios Soros, je se stala prototypem vech pozdějích Mariánských kaplí v podobě rotund při panovnických rezidencích.
1.1. Klíč první - datace výmalby
Shrneme-li dosavadní snahy o interpretaci, zakládaly se na dvou východiscích:
První východisko dává přednost vyrytému nápisu pod konsekračním kříem na západní zdi rotundy. Expertízy se shodly na tom, e neobvyklé písmo s nejasně patrnými znaménky má nejblíe okrouhlé minuskuli se sklonem ke gotizujícímu lámání tahů a pochází nejspíe ze druhé poloviny 13. nebo dokonce a z počátku 14. století. Stylistickou povahou se podobá krátkým pamětním zápisům z dochovaných oltářů ze 12. století, které informovaly o zaloení, renovaci či zasvěcení, obvykle zmiňovaly pořizovatele (donátora, světícího biskupa, někdy i stavitele), jako i rok vlády panovníka či episkopátu světícího biskupa. Například v Anglii stanovila církevní synoda ji roku 816, aby na stěně či desce v oratoři nebo přímo na oltáři bylo zaznamenáno kdy a kterému světci byl kostel či oltář zasvěcen. Tyto nápisy tak často nahrazovaly konsekrační (vysvěcovací) listiny, které se ukládaly do oltářů. Například roku 1336 jednu takovou nalezl zbraslavský kronikář po vyhoření praského kostela sv. Ondřeje a do své kroniky připojil její přepis včetně údaje o vysvěcení kostela praským biskupem Danielem roku 1165. Lze proto předpokládat, e i ve znojemské rotundě dolo při některé opravě u ve středověku k nálezu takové listiny, o jejím obsahu byl dodatečně vyryt do omítky pamětní záznam. Vzhledem k nehezkému zvyku středověkých písařů slova zkracovat a kvůli pokození původní omítky ovem v nápisu chybí řada písmen a je tak rébusem, o jeho čtení existuje celá řada teorií. Větinou se vak shodují na tom, e nápis se týká rozíření zasvěcení rotundy o svatou Kateřinu. To je písemně doloeno a ke 29. červnu 1239, kdy je v darovací listině krále Václava kláteru Louka uveden mezi svědky kaplan od svaté Kateřiny Přemysl (capellanus sancte Katerine CDB III/2, str. 276, č.212). Nicméně k této události nejspíe dolo při příleitosti svatby Konráda II. Znojemského s Marií Srbskou roku 1134, jeliko tento letopočet nápis obsahuje. Co je ovem důleitějí je fakt, e NEEXISTUJE ANI JEDINÝ OBDOBNÝ PŘÍPAD, kdy by se podobný nápis vztahoval k vnitřní výmalbě. Je tak zcela jasné, e nápis se týká pouze nového zasvěcení rotundy a jako východisko maleb, na kterých ostatně ani svatá Kateřina vůbec není, je naprosto mylné.

Naproti tomu druhé východisko dává přednost malbě samotné, co je práce mnohem sloitějí a mnohoznačnějí, plná nebezpečí zavádějících, nekritických a mnohdy příli fantaskních interpretací, ztíená technickým stavem maleb, pokozených v minulosti neetrným zacházením a ne zrovna dobře provedenými restauračními zásahy. Přitom hledat odpověď v malbě je přímo nutností, nebo v době, kdy jen málokdo uměl psát a symboly byly nejdůleitějí formou komunikace, byl středověký umělec mnohem více zpravodaj a vychovatel, co současný člověk zahlcený kvanty obrazových vjemů a vychovaný v pouívání písma jen stěí dokáe pochopit. Ideologická, komunikační a informační hodnota středověkého obrazu je tak mnohem důleitějí ne jeho samotná estetika. Hlavním středobodem této komunikace, prolínající se mylením středověkého člověka jako pojítko vekerého bytí, je úsilí o trvalé nastolení vztahu veho přítomného ve světě s tím, co má své místo mezi věčnými pravdami onoho světa. A právě tato cesta je ta jediná správná. Samozřejmě s pomocí písemných pramenů. Bez nich bychom před sebou měli jenom hezký obrázek...
Máme-li tedy východisko, můeme začít hledat událost, která by mohla být příleitostí k výmalbě. Podařilo se tuto událost najít? Za nejpravděpodobnějí se v současnosti povaují dramatické události kolem obleení Brna v létě roku 1091 vojskem krále Vratislava II. Stručně si připomeňme, o co lo. Poslední léta Vratislavovy vlády se nesly v duchu konfliktů. Zatímco Brněnsko-Znojemský úděl ovládal u od roku 1061 Konrád I. Brněnský, po smrti Oty I. Olomouckého roku 1087, jeho synové byli jetě nezletilí, Vratislav svěřil Olomoucký úděl svému synovi z druhého manelství Boleslavovi IV. Vratislavův starí syn z prvního manelství Břetislav II. se toti ukázal jako nepříli schopný, kdy nezvládl ostrahu hranic proti Sasům, nechal se překvapit a větina jeho druiny zahynula. Dostal sice Hradecko, ale protoe Vratislav od této chvíle začal upřednostňovat Boleslava, začala v Břetislavovi bublat vůči otci i bratrovi nenávist. Nicméně fakticky ovládal celou Moravu Konrád I. Brněnský, k němu se uchýlila do azylu vdova po Konrádovu bratrovi Otovi Eufemie Arpád-házi i se svými nezletilými syny. Ve vyvrcholilo v událostech léta roku 1091, kdy Vratislavovo vojsko dobylo Olomouc a poté oblehlo Brno, kde se Konrád opevnil. Jene v táboře oblehatelů dolo k závané události. Vratislavův rádce Zderad, kdy se rozdělovaly úkoly jednotlivým velitelům, pronesl posměnou poznámku na adresu přítomného Břetislava, aby se se svým vojskem utábořil u řeky Svratky, kde by si mohl uít koupání. lo o naráku na události v roce 1087, kdy se Břetislav utábořil u jakési říčky a přes rady svých druiníků se v ní rozhodl vykoupat. Znenadání vak do tábora vpadli Sasové a zbytek u známe. Tato Zderadova naráka vak kralevice smrtelně urazila, protoe ji vyslovil na veřejnosti před králem. Břetislav se proto rozhodl Zderadovi pomstít, dne 11. července 1091 ho vylákal z tábora a nechal zavradit. Mezi obléhajícími nastalo pozdviení a následně asi chaos, ve který Vratislava donutil sjednat s Konrádem, dosud skrývajícím se v Brně smír, snad proto, e se obával, aby se Břetislav nespojil s Konrádem a společně ho nesvrhli. V duchu seniorátního práva následovalo veřejné Vratislavovo prohláení o nástupnictví Konráda, který ostatně byl v té době po Vratislavovi nejstarím ijícím Přemyslovcem. Při této příleitosti je také nutno si připomenout, e Vratislav, tehdy král, v té době u definitivně opustil mylenku dědičného království a pokorně se vrátil k odkazu otce Břetislava I., který seniorát ustanovil. Krveprolití tedy bylo zaehnáno, ale Břetislav roztrpčený výsledkem se nejprve stáhnul do Hradce, ale pak raději před zlobou otce prchl do Uher, domoviny své ji dávno mrtvé matky, údajně společně se 2000 bojovníky, dobytkem a otroky. Události to byly nejspíe hektické, jak naznačuje kronikář Kosmas, který zmiňuje i osvobození jakýchsi blíe neznámých vězňů z aláře na Vyehradě, kterému údajně napomohli svým zázrakem svatý Václav a svatý Vojtěch.
Mylenka, e se Vratislav a Konrád domluvili se zdá být perfektním důvodem výmalby, kterou tak chtěli dát svůj záměr najevo budoucím generacím. Je to svatá smlouva, která ukončila konflikt ne bratrovraedný bojem a krveprolitím, které bylo běnou normou doby, v ní lidé ili násilím tak přirozeně, e je to pro nás dnes těko představitelné, nýbr mírovou dohodou. Jako podpůrný argument je pouito dohledu nad touto úmluvou vech zvěčnělých (=mrtvých) přemyslovských panovníků v pláti a vech v tu chvíli ijících Přemyslovců a zároveň následníků v posloupnosti seniorátního ustanovení vyjádřených vyobrazením bez plátě (viz. dále).
Otazník:
- je-li tato teorie správná, proč je výmalba ve Znojmě a ne v Brně, které bylo Konrádovým sídlem?
1.2. Klíč druhý figury v pláti a bez plátě
Snahy o pochopení této zvlátnosti se dosud točily kolem teorie, podle ní lo v případě figur bez plátě o "moravské údělníky". Jene kdo by jimi vlastně měl být a ve které době a podle jakých klíčů by je případně bylo moné konkrétně identifikovat? Předně je nutno uvést, e skriptoria přemyslovského věku o "údělech" a "údělnících" neví zhola nic. Kronikář Kosmas i jeho pokračovatelé si vystačili se slovníkem, který znal pouze rovnoprávné členy vládnoucího rodu s titulem kníe (dux, princeps). Přímé zásluhy na tomto termínu náleí Josefu Jungmannovi, který si v roce z rutiny vypůjčil a do prvního dílu česko-německého slovníku zařadil heslo "auděl" s dovětkem, e slovantí vládcové oslabovali svou moc, nebo dávali synům zvlátní "wlast", a na stejném místě upozornil, e "audělnost" můe znamenat samovládu. To se psal rok 1835 a Josef Jungmann měl za sebou únavný spor o budoucnost četiny. Zatímco on sám předpokládal plánovité rozvinutí spisovného jazyka ve vech stylových polohách tak, aby se mohl stát svorníkem české kultury, starí generace trvala na veleslavínském písemnictví jako závazném vzoru pro národní obrození. Vzdor výhradám se vak "úděly" pevně usadily na stránkách historické literatury. Ponecháme-li stranou spornost tohoto termínu a pokusíme se spočítat vechny moravské údělníky tak zjistíme, e někteří Přemyslovci nakonec dosáhli vlády v Praze jako kníata nad celou zemí, dalí zůstali jen ve svém údělu a u některých dokonce o ádném údělu ani nevíme a ze jich osudů známe jen střípky. Také bychom se měli ptát, proč by údělný kníe znojemský, pokud by byl autorem výmalby, nechal zobrazovat ve své kapli také údělníky olomoucké nebo brněnské. Tento směr hledání se tak zdá nesprávný.
V současnosti je přijímána teorie, která úzce souvisí s datací výmalby spojenou s událostmi roku 1091. Záměr výmalby jako zachování dosaené úmluvy a potvrzení Břetislavova seniorátu "na věčnost" mělo být dosaeno přísahou ivých pod dohledem nikoli "mrtvých", jak je nazývá ná dnení jazyk neznabohů, nýbr spasených k věčnému ivotu. Tak to vyjadřuje deset figur v plátích, zvěčnělých přemyslovských panovníků, a devět figur bez plátě, ijící členové dynastie. Ti vichni společně dohlíí na tuto svatou úmluvu. Tato interpretace je podporována i celkovou kompozicí výmalby protikladem jiní (pravé) a severní (levé) strany rotundy, kterou můeme nalézt například v symbolice mithraismu (starověkého kultu slunečního boha), kde jiní hemisféra byla nebeskou říí věčnosti a mrtvých, severní pak ivota, slunce a světla. Je známo, e tento kult byl rozířený zejména na Předním Východě, ale rozířil se a do Říma, v jiní Francii (tehdy Okcitánii) se udrel jetě ve 4. a 5. století. Podle této teorie tak postavy v pláti na jiní straně věčnosti, dokonalosti a spásy představují ji mrtvé vladaře (s očividnou výjimkou Vratislava zobrazeného figurou s královskými insigniemi a po něm následujícího Konráda I. Brněnského, jemu bylo následnictví úmluvou přislíbeno), zatímco jejich dosud iví potomci zaujímají severní stranu pozemskosti, smrtelnosti a hříchu. Výmalba tedy podle této teorie nepředstavuje pouhou svatbu pouhého znojemského údělníka roku 1134, u jen proto, e se nikdy panovníkem nestal. Jako konkrétní datum, kolem kterého měla výmalba vzniknout, tato teorie uvádí den svátku Nanebevzetí Panny Marie 15. srpna 1191. Nijak tomu nevadí ani fakt, e krátce po zadání mohli oba iniciátoři úmluvy zemřeli král Vratislav 14.1.1091 a Konrád 6.9.1092. Dílo klidně mohlo být dokončeno a po jejich skonu a paradoxně by se tak oba hned zařadili k oněm zvěčnělým příbuzným. Kteří konkrétně to jsou, je uvedeno dále.
2. Identifikační prvky
Teprve se správnou odpovědí na obě klíčové otázky je moné přistoupit k identifikaci vech přemyslovských figur. K té by mohly dopomoci jednotlivé detaily, by je nutné je brát s určitou rezervou, zejména barvy, vzhledem ke stavu celé výmalby
Poznámky: <>br
- figury počítám od 1 do 27, pričem 1-8 jsou v pásmu z Přemyslovskou legendou, zbytek v pásmu nad ním
- z osmi figur v pásmu s Přemyslovskou legendou jsou zaručeně autentické pouze figury 3 a 8 a téměř zničeny byly figury 5 a 6
- následující text doprovází kromě fotografií z rotundy i několik schématických obrázků, kde edá zastupuje původní barvu, kterou se nepodařilo určit ani přiblině
- poněkud zvlátní je, e modrá barva k dekoraci nebyla pouita (u figury 12 je to podle popisu fialová, na schématu vak vypadá modře)
2.1. Plá
Byl důleitou součástí investitury (obřadu volby) nového kníete na sněmu předáků a velmoů, kdy do takového plátě byl nově zvolený kníe obřadně oblečen. U samotný latinský název v překladu znamená "obléci se". Dokonce i vyobrazení povolání Přemysla Oráče od pluhu ve druhém pásmu výmalby zobrazuje tento prastarý rituál, kdy mu jeden z poslů pomáhá s obléknutím tohoto plátě. e byl nejspíe praktikován jetě jetě dlouho poté, dokládají například denáry kníete Soběslava I.
2.2. Praporec
Kopí je nejstarí známá insignie panovnické moci (nejen) českých kníat a zejména za Ottonské dynastie (936-1024) nabylo na významu, kdy se součástí císařských insignií stalo Svaté kopí. Údajně se jednalo o kopí, kterým římský voják Longinus probodl ukřiovaného Jeíe Krista. Uloeno bylo v Bazilice sv. Petra a poprvé zmíněno anonymním poutníkem, nazývaným obvykle jako Antonius z Piacenzy, který roku 570 navtívil Jeruzalém, kde na hoře Sion spatřil toto kopí společně s Kristovou trnovou korunou. Kdy byl Jeruzalém roku 615 dobyt Perany, hrot kopí byl rozlomen, přičem jedna část byla zachráněna a uloena v ozdobné ikoně v konstantinopolském chrámu Hagia Sophia, odkud se v důsledku kříových výprav dostala na konci 13. století do pokladu francouzských králů a později do Říma. Kopí pouívané při císařské korunovaci a dnes uloené ve Vídni, bylo původně nazýváno Kopí sv. Mauricia nebo Kopí Konstantina Velikého. Pochází z přelomu 8. a 9. století a vyrobeno bylo pravděpodobně v Lombardii. Roku 1000 dal jeho kopii císař Otto III. (*980 23.1.1002) z dynastie Ottonů polskému kníeti Boleslawovi I. "Chrabrému" (*967 17.6.1025). Roku 1084 na kopí přidal císař Heinrich IV. von Salia (*11.11.1050 7.8.1106) stříbrný prouek s nápisem "Hřebík Naeho Pána", který se zakládal na víře v tvrzení, e hřebík zaraený do hrotu otěpu byl jedním, kterými byl Jeí přibit na kří. A teprve ve 13. století bylo kopí označeno jako Longinovo. Kolem roku 1350 ho na nějaký čas uloil Karel IV. ke korunovačním klenotům v Praze a poté na Karltejně. Od něj se pak přes Karlova syna Zikmunda dostal do Norimberku a nakonec do Vídně, kde je uloeno dodnes.
Význam kopí je mnohem starího data ne meč. Na sněmech se kopím builo o zem a před bitvou se na kopí uvazovala vlajka a skrze ty nejlepí válečníky, kteří si dokázali vydobýt v boji slávu a z ní plynoucí moc, se tak kopí s uvázaným praporem stalo osobním odznakem jejich moci, čím vznikl praporec (lat. vexillum, fr. gonfanon, později také korouhev). V průběhu 11. století získal praporec, zejména ve Svaté Říi Římské, jetě jednu důleitou funkci jeho symbolické předání říským vladařem bylo právním aktem, jím příjemce oficiálně nabýval propůjčeného léna, v případě českých kníat získával do drení celou zemi. Například roku 1173 byly české země reprezentovány pěti korouhvemi, na počátku 13. století jich bylo est. Nebylo ani výjimkou, e se praporce předávaly jako znamení budoucího obdrení léna.
Co se týče praporců u jednotlivých figur, vechny se lií zejména barevností, které koresponduje s barevností jejich oblečení a títů. Za povimnutí moná počet cípů na praporcích, které podle některých teorií mohly odkazovat na postavení a význam nositelů. mnohem pozoruhodnějí je ale fakt, e pouze u čtyř figur jejich praporce vlají směrem doprava nahoru (figury 7, 9, 10 a 23), kdeto praporce ostatních visí směrem dolů, buď doleva nebo doprava. U figur v pláti převaují trojcípé praporce (kromě figur 9, 14, 18), kdeto ve skupině figur bez plátě převaují dvojcípé praporce (kromě hned prvních dvou figur 19 a 20). Ojedinělým prvkem je kříení praporců figur 13 a 14, u figur 21 a 22 se dotýkají cípem. Poznámka: edou ipkou dolů je označeno, jestli vlajka visí dolů, nebo vlaje ve větru.
Zaznamenaná barevnost praporců (P Pittner, T Trapp, H Houdek):
2.3. tít
Mandlovitý normanský tít přísluí předheraldickému období, které končí přelomem 12. a 13. století, co významně napovídá o době vzniku výmalby. Za nejstarí doklad rodového erbu je povaována jezdecká peče saského vévody Heinricha "Lva" (*1129/1130 6.8.1195) z rozrodu Welfů z roku 1146, která zobrazuje jezdce se títem, na kterém je vyobrazený lev. Je moné, e stejného lva nesla i peče z roku 1142, která vak kvůli pokození není čitelná. Vznik erbů je spojován s kříovými výpravami do Svaté země, započatých roku 1096. Ačkoli nejsou ádné důkazy pro tvrzení, e umění heraldiky vzniklo během nich, není důvod pochybovat, e shromáďování obrovských armád tvořených rytíři ze vech koutů Evropy sebou přineslo komplikace v podobě vzájemného rozpoznání. Rytíři vracející se z těchto výprav pak tuto formu sebeidentifikace začali roziřovat doma. Zcela jistě vak můeme za počátek heraldiky povaovat rytířské turnaje, které se rozmohly napříč Evropou ve 12. století a kdy se jednotliví účastníci identifikovali skrze emblémy na svých títech. České země stály a do 40. let 12. století mimo hlavní snaení o dobytí Jeruzaléma, protoe domácí kníata měla plné ruce práce s udrením moci doma. Přesto se u první kříová výprava v roce 1096 nepřímo naich zemí dotkla. Několik houfů chudiny z Francie, které se chtěly připojit k lidové výpravě doprovázející křiácké vojsko, toti dorazilo do Prahy a strhly se zde násilnosti proti idům. Podle Kosmovy kroniky byla celá jedna mení idovská obec v Praze vybita. V obecném povědomí tehdy byli toti idé vnímáni jako vrazi a mučitelé Krista, co u mnoha poutníků vzbuzovalo agresivní pudy. A teprve ze druhé kříové výpravy v letech 1147-1149 u máme zprávy o přímé účasti předních českých velmoů v čele s tehdy jetě kníetem Vladislavem II.
Co se týče samotných títů, ty z panovnických insignií zmizely poměrně záhy, ale jejich odkaz částečně přetrval právě v podobě heraldiky a erbů. U títů na výmalbě si můeme povimnout u na první pohled jejich základní typologie prázdné pole títu bez jakékoli dekorace (figury 3, 4 a 6), případně pouze půlené (figura 7), rozeta neboli růice (sedmilistá pouze u figury 1, osmilistá u figur 12, 24 a 26, devítilistá u figur 13 a 18, desetilistá u figur 15 a 21), puklice jako plastický prvek vyjádřená otočením títu do strany (z pohledu diváka doleva u figur 16, 22 a 25, doprava u figur 9, 10, 14, 17, 19 a 27). Jednoduché provedení títů převauje u figur ve druhém pásmu s přemyslovskou legendou, zdobnějí provedení pak ve třetím pásmu s devatenácti figurami. Na první pohled nepatrný detail nýtů mají tři títy (4 nýty figury 19 a 25, 2 nýty figura 26). Pouze u dvou figur se jejich podoba nedochovala (2 a 5).
Zaznamenaná barevnost títů (P Pittner, T Trapp, H Houdek):
2.4. Oděv
Kadá figura má svou originální barevnost, spočívající v kombinaci dvou a tří barev či tónů, které se opakují nejen na jednotlivých částech oděvu, ale i na praporech a títech.
Zaznamenaná barevnost oděvu (P Pittner, T Trapp, H Houdek):
2.5. Atribut
Pouze tři figury mají výrazně specifické atributy. Při osvitu UV světlem bylo zjitěno, e figura 1 má na hlavě jakousi čapku s postranními závěsy v podobě zvířecích tlap, případně diadém s postranními byzantskými pendiliemi, který byl pozdějí přemalbou zamalován. Figura 17 má královské insignie ezlo a korunu. Figura 23 má na hlavě přilbu.
2.6. Tvář
Dalím osobitým prvkem jsou vousy u figur 2, 4, 5 a 6 není moné je identifikovat, figura 1 má jen lehce konturovanou bradu, snad pouze jediná figura má knír (9, moná jetě figura 3), osm je bezvousých (figury 7, 16, 17, 19, 21, 24, 25, 26), ostatní mají krátký plnovous, přičem u poslední figury 27 je hlava nepůvodní a není jisté, zda-li vousy měla či neměla. Vlasy mají téměř vechny figury hnědé včetně různých odstínů (červenohnědé, světlehnědé), pouze figury 1, 2 a 15 je mají luté.
2.7. Frontalita
Přísně frontální postoj mají pouze figury 1, 2, 9, 10, 11, 12, 14, 16 a 17, ostaní mají natočené hlavy. Pouze u figur 4 a 5 neznáme jejich postoj.
2.8. Gesta a dalí detaily
Některé figury jakoby spolu komunikovaly různými gesty rukou a vzájemnými pohledy. Za pozornost stojí různé drobné detaily, jako upínání pláů, náramky či různé drení praporců a títů.
2.9. Jmenovka
Údajně se v bílém pruhu kvádrového zdiva nad figurami původně nacházely nápisy se jménem kadé z nich. Dochoval se vak jen mizivý počet téměř nečitelných fragmentů písmen.
3. Vyvrácené, sporné a potvrzené teorie
3.1. Vyvrácené teorie
Franský kupec Sámo
Ty divočejí teorie vidí v první figuře franského kupce a prvního krále slovanských kmenů na českém území Sáma (658/659) a po něm jeho neznámé potomky, včetně velkomoravských panovníků. Tyto teorie také vylučují zobrazení legendy o povolání Přemysla Oráče od pluhu k vládě a místo něj uvádí velkomoravského (krále) Rostislava. Hlavním argumentem je, e Přemysl a Libue jako pohani nemohou být vymalováni v křesanské stavbě. Jene zároveň si tím silně protiřečí. Jednak samotný Sámo na tom s křesanstvím nebyl nejlépe, kdy měl údajně 12 manelek. Křesanství na české území, přesněji na Moravu, začalo pronikat nejspíe na přelomu 8. a 9. století z Východofranské říe prostřednictvím kněí z bavorského Pasova, doloena je i přítomnost putujících mnichů z Itálie a dokonce a z Irska. Roku 831 přijal velkomoravský kníe Mojmír I. (846) křest z rukou pasovského biskupa, čím si jako první křesanský vládce Velkomoravské říe upevnil svou pozici předevím vůči mocné sousední Východofranské říi. Přesto vak byla jetě na konci 9. století moravská společnost jetě z velké části pohanská a například v Mikulčicích se současně s křesanskými chrámy nacházela i pohanská svatyně, co naznačuje svobodu vyznání. Dalím opomíjeným faktem těchto teorií je, e pohanské motivy se dají nalézt v křesanských stavbách například ve Skandinávii a Rusku, ačkoli nutno dodat, e ne v takovém rozsahu, jako ve Znojemské rotundě. Nelze zapomínat ani na antické motivy dokonce ve Vatikánu, centru křesanské víry.
Zdvojení některých postav
ádná ze zobrazených figur v posloupnosti se nemůe opakovat. Ano, zdvojení (či dokonce znásobení) není ve středověké malbě nijak neobvyklý prvek. Dokonce samotná malba ve Znojemské rotundě ho prokazatelně obsahuje vzpomeňme si na scénu povolání Přemysla Oráče od pluhu, kde je oblékán do plátě na poli a je zobrazen na bílém koni jedouce za Libuí. Jene tu je jedno velké ale. Jde o vyjadřovací prvek, který můeme přirovnat k dnení "komiksové" tvorbě, kdy v kadém okénku stejné postavy proívají na sebe navazující děj s tím rozdílem, e ve středověké tvorbě mnohdy lo o okénko jediné. Tento způsob je doloitelný na desítkách (ba stovkách) příkladů středověké malby. Typickým příkladem je například zavradění svatého Václava jeho bratrem Boleslavem na iluminaci Wolfenbüttelského rukopisu Gumpoldovy legendy. Naproti tomu při zobrazování dynastických řad ádný takový příklad, kde by byli jednotliví panovníci zdvojeni, neexistuje a můeme tedy tuto teorii s klidem smést ze stolu.
3.2. Vynechávání a přidávání některých postav
Vzhledem k počtu namalovaných figur, který do ádné z dosud uveřejněných teorií nesedí podle toho, jak jsou Přemyslovci známí z písemných pramenů, zůstává tato otázka stále otevřená, ačkoli u některých postav, které se na kníecím trůnu objevily, je to vcelku pochopitelné. Jene je vůbec správné někoho vyloučit? A co kdy existovali nějací členové rodu, které prameny nezaznamenaly a na malbě jsou zobrazeni?
Mýtičtí Přemyslovci
Některé teorie počítají figury a od prvního doloeného kníete Bořivoje I., přičem vylučují vechny mýtické členy rodu před ním s odůvodněním, jaké uvádí teorie o předvelkomoravských a velkomoravských vládcích, tedy kvůli jejich pohanství, nebo protoe si je Kosmas vymyslel. Nicméně bez mýtických Přemyslovců by celá přemyslovská legenda nebyla úplná. Jejich počet přesně sedí s počtem figur v pásmu s Přemyslovskou legendou (Přemysl Oráč, Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav, Křesomysl, Neklan, Hostivít). Jene pokud bychom dali stranou Přemysla Oráče, kterého zobrazuje scéna povolání od pluhu, a to dvakrát (plus tady máme monost, e je zobrazen potřetí jako donátor (viz. dále), pak jeho čtvrté vyobrazení u se zdá nepravděpodobné a najednou máme mýtických Přemyslovců jen sedm, co u nesedí s počtem figur. Právě oni by tak mohli být ti, které by lo s klidným srdcem vyloučit.
Strojmír
Jediná zmínka o něm pochází z Kristiánovy legendy. Podle ní nedlouho po Bořivojově křtu na Velké Moravě se proti pokřtěnému kníeti vzbouřili velmoi, vyhnali ho a novým kníetem si zvolili Strojmíra, který pak vládl jako český kníe v letech 883-885, ne se ho podařilo Bořivojovi také vyhnat. O jeho původu ani dalích osudech (utekl prý do Bavorska) není známo nic, dle některých teorií byl jen pouhým uzurpátorem, podle jiných neznámým bratrem či příbuzným Bořivoje a tudí také Přemyslovec. Zřejmě u se nikdy nepodaří o něm zjistit víc, a tak jeho zařazení do genealogie zůstane u navdy sporné.
Moravský král Svatopluk I.
O jeho osobě toho víme poměrně dost. Po smrti Bořivoje převzal vládu za jeho nezletilého syna Spytihněva I. nad českým kníectvím v letech 890-894. Dosud nevyřeenou otázkou zůstává, jak dalece byli moravtí Mojmírovci příbuzní s českými Přemyslovci. Některé teorie uvaují o zobrazení Mojmírovců mezi figurami, předevím v pásmu osmi figur s Přemyslovskou legendou. Větina teorií vak se Svatoplukem nepočítá. Bezpochyby vak patřil mezi nejvýznamnějí osobnosti českých (moravských) dějin u jen tím, e je v pramenech nazýván králem (rex) a stavěn tak na roveň franským panovníkům.
Vladivoj
Kosmas ho nezná, víme o něm jen díky kronice Thietmara Merseburského (*975 1018, čes. Dětmar):
"Poněvad síla nároků a následnictví vdy vyvolává strach, nechal mezitím český kníe Boleslav vykastrovat svého bratra Jaromíra. Mladího bratra Oldřicha se pokusil utopit v lázni a oba je i s matkou vyhnal ze země. Sám pak vládl jako zlovolný baziliek a nevýslovně utlačoval svůj lid. Kdy ten u nebyl schopen déle snáet břímě takových křivd, povolal tajně z Polska Vladivoje, jeho jméno znamená vláda nad vojskem, jedovatého hada, který se svými lidmi zacházel bez ohledu na zákony. Poté, co bazilika Boleslava sesadili, byl Vladivoj z náklonnosti a s odkazem na své p ř í b u z e n s t v í jednohlasně zvolen a dosazen na jeho stolec. Musím o něm říci jednu neuvěřitelnou věc, kterou by neměl ádný křesan následovat, a sice e nedokázal vydret ani hodinu bez dobrého moku. Boleslav potom uprchl k markraběti Jindřichovi, svému tehdejímu sousedovi, nebo to byla jediná monost jak se spasit. Jindřich ho kvůli dřívějím příkořím nechal zajmout, protoe vak k němu přibyl jako host, nakonec ho propustil a Boleslav odeel jeto mu byl ivot milý ke stejnojmennému synu své tety, který se mu ve zločinech vyrovnal, mocí ho vak předčil. Vladivoj dal na dobrou radu a odjel ke králi, který v té době pobýval v Řezně. Tam se mu se ví pokorou podrobil, jako svému pánu mu slíbil věrnost a přijal od něj ádané léno. Král ho velmi přátelsky přijal a Vladivoj se poté v míru a bezpečně vrátil zpět." Vladivoj vak vydrel na kníecím stolci pouhé tři měsíce, protoe se upil k smrti. Dětmar dodává:
"Zatím zemřel kníe Vladivoj a Čechové vedeni lítostí povolali zpět vyhnané bratry i jejich matku. Polský vládce Boleslav vak sebral vojsko, kde mohl, a vytáhl proti nim. Opět je vyhnal a svému vypuzenému jmenovci vrátil jeho pocty. Odjel pak domů, přičem své nejtajnějí záměry skryl hluboko ve své mysli. Domníval se toti, e jeho bratranec se bude chtít pomstít těm, kteří zapříčinili jeho vyhnání, a doufal, e tak bude mít lepí příleitost vstoupit do tamějího dění. A to se také stalo. Kdy toti český Boleslav zjistil, e lid se velmi oddává modlosluebnictví a e tyto praktiky provozuje zcela bez obav, zesílil i on svou ničemnost, ve snaze rozbít přísahou stvrzený mír. Nechal shromádit vechny předáky v jednom domě a hned zabil svého zetě ranou mečem do hlavy. Poté ten lstivý krvelačník, jen nebyl hoden proít ani polovinu sobě určených dnů a jetě k tomu v době postu! pozabíjel spolu s přisluhovači svého zločinu ostatní, ani by se jakkoli ohlíel na jejich bezbrannost."
Vladivojovu smrt pak potvrzuje u jen tzv. Druhé pokračování Kosmovovo (soubor letopisných záznamů sestavený skriptoriem při chrámu sv. Víta v Praze někdy ve 12. a 13. století). Jde o část nazvanou Vyprávění o zlých letech po smrti krále Přemysla Otakara II., na jejím konci je seznam českých kníat, v něm naopak třeba Svatopluk chybí. Vladivojův původ je nejasný a obvykle je povaován za mladího bratra polského kníete Boleslava Chrabrého (*967 1025), jeho matkou byla dcera Boleslava I. Doubravka (*933/936 977). Jisté je, e přiel z Polska. Jeho osoba je zajímavá také tím, e byl prvním českým panovníkem, který si nechal udělit české země od římsko-německého krále a dokonce začal razit vlastní denáry, co společně s členstvím na seznamu kníat naznačuje spíe jeho přemyslovský původ.
Polský kníe Boleslav I. Chrabrý
V Polsku vládl jako kníe od roku 992, jen měsíc před svou smrtí roku 1025 byl korunován na prvního polského krále. Z mnoha příkladů u lechty víme, e příbuzní z enské linie si často nárokovali majetky po příbuzných z muské linie, avak pokud ta vymřela. Jeho krátké panování jako český kníe v letech 1002-1003, kdy ani vlastně vůbec nebyl řádně zvolen, se dá nesporně povaovat za akt čirého uzurpátorství.
3.3. Jediná spolehlivě identifikovaná figura?
Jedinou figurou, na její identitě se větina teorií shoduje, je figura 17 s korunou na hlavě a ezlem v ruce. Zcela jasně jsou to znaky krále. Pomineme-li Boleslava Chrabrého, který se králem stal a po více jak 20 letech poté, co se krátce mihl na českém kníecím trůnu, a pomineme-li Vladislava II., který se jím stal a roku 1158, co je velmi pravděpodobně a příli pozdní termín pro výmalbu, tohoto titulu dosáhli u jen dvě postavy naí historie. První byl ji zmiňovaný velkomoravský král Svatopluk II., o jeho zařazení mezi postavy Znojemské rotundy nejspíe oprávněně pochybovat (i kdy kdo ví?), a druhým se stal 15. června 1085 Vratislav II. Z logiky věci a uvaovaného časového intervalu vzniku výmalby vyplývá jediná správná odpověď a s ní i důleitý poznatek, e pokud je tento vývod správný, pak výmalba nemohla vzniknout před tímto datem, co zároveň významně směruje její dataci opravdu k onomu roku 1091/1092.
3.4. Svatý Václav
Patron České země zákonitě nemůe chybět mezi zobrazenými Přemyslovci. Mnohokráte byl hledán a větinou se vdy ukázalo, e nesprávně. ádná z figur toti nenese ádné znaky, které by na něj přímo ukazovaly. Zdá se vak, e jedna z teorií, zaloené na posouzení komplexity celého zobrazeného výjevu ve Znojemské rotundě, ho moná konečně nala. Pokud je předpoklad o vzniku výmalby k roku 1091/1092 při příleitosti mírové úmluvy a potvrzení seniorátu správný, pak svatý Václav by měl být garantem této úmluvy. A hledat bychom ho proto měli v ideovém centru celé kompozice. Podíváme-li se nad vchod do apsidy, na vrcholu pomyslného symetrického rovnoramenného trojúhelníku, který vzniká spojením s donátory po stranách, spatříme zde postavu v pláti (9), která svým kopím dreným v pravé ruce v přesně svislé poloze spojuje Jeíe Krista v mandorle apsidy, s Bohem symbolizovaným oblakem nad obloukem vchodu do apsidy, z něho vystupují ruce směrem k donátorům, a holubici Ducha Svatého v kupoli kaple. Donátoři se svými dary se tak obracejí nejen k Bohu, ale také k této postavě. Měřením se dá snadno zjistit, e to není přesný geometrický střed (je posunutý z pohledu diváka směrem doprava), ale důleitějí je optické spojení vech zmíněných elementů, ostatně opticky celý vjem působí tak, e figura v jeho středu je. e nemá nimbus (svatozář), není z pohledu dobového zobrazování nijak neobvyklé a odpovídá dobové ikonografii. Například nejstarí známé Václavovo vyobrazení v Gumpoldově legendě pocházející z poslední třetiny 10. století ho zobrazuje bez ní. Tato teorie je také podporována faktem, e figura nese bílý praporec jaký u ádná jiná figura nemá (tedy za předpokladu, e barva je to původní). Bílá barva symbolizuje nebesa a proto v ikonografii náleí primárně boským osobám. V tomto ohledu se tak zdá, e nemůe být pochyb o tom, e tato figura je svatý Václav a nikdo jiný.

Nicméně i tak stále existují určité pochybnosti. Proč například nemá výrazně bílý oděv nebo tít? Co víme o bílé vlajce? U od dávných dob se ujala jako symbol kapitulace, aby ustal boj a válčící strany se sely k vyjednávání. Poprvé je takové uití bílé vlajky doloeno v Číně z doby vlády dynastie Han (v letech 25-220). V dobách starověkého Říma bylo obvyklým symbolem kapitulace drení títu nad hlavou, římský historik Tacitus vak uití bílé vlajky zmiňuje v bitvě roku 69. Teprve a ve středověku se toto uití rozířilo masivněji bíle oděný člověk byl obvykle povaován za toho, kdo se neúčastnil boje, zajatci se označovali kusem bílé látky. Nebo třeba obránci pevností, kteří se vzdali a byl jim přislíben volný odchod, před sebou nesli bílé kolíky či kusy bílé látky. Bílá barva byla zvolena proto, e se dala velmi snadno rozeznat.
Podíváme-li se na iluminaci z tzv. Kodexu Vyehradského, který vznikl někdy mezi lety 1070-1086, spatříme ve zdobené iniciále písmena D sedět svatého Václava. e jde opravdu o něho, potvrzuje nápis S.VENZEZLAVVS.DUX. Bílý praporec zcela zřetelně nemá. Spíe jakousi béovou, tedy stejné barvy jako svůj oděv. Poněkud zvlátní je vak jeho koeinová čapka. V této souvislosti si můeme vzpomenout na figuru 1 v pásmu s Přemyslovskou legendou vedle Libue, v ní mnohé teorie spatřují Přemysla Oráče. Osvit UV světlem pod nánosem nepůvodní malby toti u této jediné odhalil jakousi čapku s postranními závěsy v podobě zvířecích tlap, případně diadém s postranními byzantskými pendiliem. Jinak barvy této postavy jsou zelená a bílá.

Aby vak pochybností nebylo málo, zcela očividně na iluminaci v Gumpoldově legendě Jeí Kristus nasazuje Václavovi přilbu. A přilbu má pouze jediná figura 23. Od kdy se přilba, dost moná uchovávaná u od 10. století, stala symbolem svatého Václava, se dodnes vedou pře. Nezdá se, e by figura s přilbou byla naím patronem, kdy v celé řadě nestojí na nijak zvlá významném místě, navíc bez plátě. Přesto se musíme ptát, proč malíř nasadil přilbu jen jedné figuře, zda to je výjimka náhodná a nezáměrná. A pokud to není svatý Václav, koho by figura s přilbou měla představovat?
3.5. Donátorská scéna
Jestlie vyloučíme jako donátory Konráda II. Znojemského a jeho novomanelku Marii Srbskou, mohl by to být jeden z předpokládaných inciátorů výmalby, tedy Konrád I. Brněnský (dědeček Konráda II. Znojemského) spolu se svou manelkou Wirpirge von Tengling? Ve skutečnosti není logického důvodu, který by apriori tento předpoklad vylučoval, ale jisté vodítko naznačuje, e ani oni jimi nejsou. Ve scéně s Přemyslovskou legendou je zobrazen Přemysl Oráč dvakrát (na bílém koni jedoucí k Libui a ve scéně na poli), co by nijak nevadilo. Můeme si ale vimnout, e plá, do kterého je Přemysl oblékán na poli a pak v něm jede na bílém koni, má stejně specificky dekorovaný lem (zvířecí koeina?) jako mají plátě donátorů po stranách vchodu do apsidy. Podle této teorie by tak byli "donátoři" Přemysl Oráč a Libue. A pokud by byl Přemysl Oráč i oním donátorem, pak by bylo nesmyslné, aby byl zobrazen jetě počtvrté jako vladařská figura. Ostatně vůbec si není podobný a plá má jiný. A kromě toho figura 6 má snad lem plátě také stejný, ale očividně o Přemysla Oráče nejde. Nicméně je nutné dodat, e tato teorie se zakládá na akvarelech Mořice Trappa z roku 1861 a otázkou zůstává, jak to s lemem pláů u vech jmenovaných figur bylo ve skutečnosti.
3.6. ijící Přemyslovci v roce 1091/1092
Podle teorie datující vznik výmalby k okamiku mírové úmluvy představuje devět figur bez plátě tehdy ijící členy přemyslovské dynastie, kteří jetě nedosáhli kníecí hodnosti, ale samozřejmě na ni měli nezadatelný nárok. V okamiku úmluvy opravdu ilo přesně devět Přemyslovců pět synů krále Vratislava Břetislav II., Boleslav IV., Bořivoj II., Vladislav I. a Soběslav I., dva synové Vratislavova bratra Konráda Brněnského Oldřich Brněnský a Luitpold Znojemský a dva synové jejich třetího bratra Oty I. Olomouckého Svatopluk I. Olomoucký a Ota II. Olomoucký. V jakémkoli dalím roce se seznam ijících Přemyslovců dost výrazně mění.
4. Dodatky
4.1. Dalí součást výmalby Kristologický cyklus
U bylo zmiňováno, e výmalba Znojemské rotundy je natolik komplexní záleitost, e její jednotlivé části nelze chápat odděleně, ale pouze a jedině v celistvosti díla. Ve stručnosti tedy shrnu to podstatné, co je k vidění na ostatních malbách mimo přemyslovské postavy. U jen proto, e by se v nich (moná) mohly skrývat dalí vodítka k jejich identifikaci, kterých si zatím nikdo třeba neviml.
Hlavním motivem klenby v apsidě je tzv. deisis (řec. "prosba, modlitba, přímluva"), co v byzantském umění byla ikona či skupina ikon zobrazující ve svém středu Jeíe Krista Pantokratora (řec. "vemohoucí") a po stranách Bohorodičku Pannu Marii a Jana Křtitele. V byzantském liturgickém umění to znamenalo frontální zobrazení Jeíe jako vládce dívajícího se přímo na diváka, kde hlavním motivem je zprostředkování modlitby jako přímluvy za lidské pokolení. V souvislosti s přemyslovskými figurami v hlavní lodi deisis v apsidě má zprostředkovat prosbu o seslání sv. Ducha na Přemyslovce. Vztyčená pravá ruka Jeíe vyjadřuje dvěma nataenými prsty ehnající gesto. Levice shora přidruje zavřenou knihu evangelia s vazbou vykládanou drahokamy opírající se o levé koleno. Sedí na oblouku ohnivě červené duhy uvnitř kruhové mandorly, která je na čtyřech protilehlých místech jakoby přidrována čtyřmi kosmickými bytostmi, které dle biblických vizí provázejí trůn Boí vlevo nahoře člověk tradičně zobrazený jako anděl, vpravo nahoře orel, vlevo dole býk a vpravo dole leící lev s lidskou rukou, oba s párem křídel. Po stranách přidrují mandorlu oběma rukama zrcadlovitě komponované dvojice okřídlených andělů (bez svatozáře). Jejich tíhle protaená, téměř pravoúhle prohnutá těla jsou zahalena v červeném oděvu a po bosá chodidla ovinutá lutou páskou (byzant. loros). Po Kristově pravici stojí téměř frontálně Panna Marie se lutou svatozáří. Její dopředu nataené nesepjaté ruce vyjadřují gesto prosebné modlitby typické pro deisis. Po Kristově levici stojí Jan Křtitel, který se ke Kristovi přivrací o něco více ne Panna Marie. Má rovně lutou svatozář a rovně i on svýma rukama vyjadřuje gesto prosebné modlitby.Vnitřní lem klenby je tvořený souvislým pásem obdélníkových polí vyplněných polopostavami dvanácti starozákonních proroků s andělskými křídly a svatozářemi. V bílých nápisových páskách byla jména zobrazených andělů dochovaly se jen zbytkově a pouze u některých, z nich vak lze dovodit, e se jedná o starozákonní proroky: Ezechiel, Daniel, Habakuk, Joná, Izajá, Ageus. Z ostatních, u kterých se jmenovky nedochovaly, jsou moná zobrazeni někteří z dalích: Jeremiá, Ozeá, Joel, Amos, Abdiá, Micheá, Nahum, Sofoniá, Zachariá a Malachiá. Ikony proroků doprovází jetě lutý a červený prouek s bílou nápisovou páskou, na ní se dochovalo jen několik písmen jakéhosi oslavného epitetonu: ...AMCΛI...ENC...I...NI...WIPV...CCLO...DEГON...DI... Ve výce prvního pásma maleb (s Přemslovskou legendou a 8 přemyslovskými figurami) je pod Kristem okno a po jeho stranách vdy est arkádových polí s dvanácti apotoly. Okno akcentované uprostřed zdůrazňuje boskou podstatu Krista paprskem vycházejícího slunce, který jím proniká do svatyně. Sluneční paprsek vstupuje oknem dovnitř přesně na východě o jarní rovnodennosti 25. března, tedy v den svátku Zvěstování Panně Marii, jemu byla kaple původně zasvěcena, a symbolizuje Kristovu inkarnaci a současně jeho mučednickou smrt, čím dotváří magický výjev, kdy dopadá přímo na Madonu zobrazenou v lodi naproti apsidě ve scéně Klanění Tří králů.

Co se týče samotných biblických výjevů, nejde o Mariánský cyklus, ale o cyklus Kristologický, nebo zobrazuje výjevy z Kristova dětství. Celková kompozice prvního pásma maleb řadí scény od jiní vstupu do apsidy v tomto pořadí: (A) Dvanáct Apotolů, (B) Zvěstování Panně Marii, (C) Navtívení Panny Marie, (D) Narození Páně, (E) Zvěstování pastýřům, (F) Klanění Tří králů, (G) Vradění neviňátek a (H) Útěk do Egypta, přičem mezi jednotlivými scénami se objevují tíhlé vysoké věice s irokým, čtyř a pětizubým cimbuřím na různě vysokých a irokých podstavcích a vechny jsou opatřeny branami, jejich vrata jsou otevřená či zavřená. Netypické je řazení některých scén - Útěk do Egypta následuje za Klaněním Tří králů a Vradou neviňátek, je Útěk zpravidla předchází.
Ve Zvěstování Panně Marii přichází Archanděl Gabriel zleva ke stojící Marii. V levici drí ezlovitou hůl andělského posla, pravici má pozdvienou k Marii v pozdravném gestu. Marie se svatozáří stojí frontálně s typickým byzantským gestem prosebné modlitby a očima obrácenýma k nebi. Má na sobě bílé roucho překryté rozhaleným bílým plátěm. Scéna je ohraničena dvěma věemi spojenými bílým proukem, který nese náspis AVE MARIA GRATIA PLENA DOMINUS TECUM. Neobvyklým prvkem je osmicípá hvězda, je ve starověku bývala atributem mateřské plodnosti a později se stala symbolem neposkvrněného početí Panny Marie.
Navtívení Panny Marie je svátek slavený o první červencové neděli pod latinským názvem Visitatio Beatissimae Mariae Virginis. Vyobrazeno je ve volném prostoru, ač v západoevropské ikonografii bývá rámováno místem setkání (město, dům). Jedná se o setkání Marie s Albětou (hebrejsky Eliéva), její rovně těhotnou sestřenicí. Jejich typické zobrazení jakoby sloučením do jediného těla je alegorickým setkáním míru a spravedlnosti.
Narození páně a Zvěstování pastýřům tvoří společnou, iroce rozvinutou scénu, v ní pozadí horské krajiny přechází v betlémskou jeskyni. Narození je svátek slavený 25. prosince pod latinským názvem Natalis Christi. Kompozice Narození má ve středu jesle s dítětem zcela zavinuté v červené ovinovačce a se lutou kříovou svatozáří. Pohlíí na hlavy osla a býka, vyčnívající za jeslemi. Po stranách před jeslemi jsou vlevo leící Marie a vpravo sedící Josef, oba odvrácení od jeslí. Z nebe se snáejí nimbovaní andělé, jejich těla zahalují oblaky. Jejich dopředu nataené ruce a prsty vyjadřují ehnajicí gesta. Obracejí se k jednotlivým osobám - anděl vlevo ehná Marii, dalí anděl ukazuje na narozeného Krista, třetí anděl natahuje ruku k rameni Josefa, aby vyvrátil jeho pochybnost o boském původu dítěte, je zobrazuje motiv Prvního Josefova snu. Čtvrtý anděl zvěstuje dvěma bosým pastýřům, kteří jeho poselství přijímají otevřenou dlaní pozdviené pravice. Na hlavě mají pastýři klobouky, nesou pastýřské atributy (hůl, pastýřský roh, mony). Prostor mezi nimi a Josefem pak vyplňuje stádo koz a ovcí pasoucích se kolem stylizovaného stromu, k jeho kmeni se z obou stran sklání pár ovcí. Z pupence vysokého kmene nahoře vyráí symetricky do stran stočené trojlístky.
Klanění Tří králů je svátek slavený 6. ledna pod latinským názvem Festum Magorum. Scéna se odehrává na abstraktním pozadí z barevných pásů vymezeném věemi s otevřenými branami. Zleva přistupují k sedící Madoně tři mudrci v dlouhých odevěch, jejich vlasaté hlavy s náznakem vousů nesou koruny s pěti trojúhelníkovými hroty, odlienými jen formou obroučky. Dva vpředu zobrazení králové před sebou drí dary v podobě velké mísy či poháru, třetí za nimi má mísu s ovocem. Betlémská hvězda, obvykle provázející tuto scénu se nedochovala. Madona má kolem hlavy svatozář, na sobě bílé roucho, přes ramena červený plá a v pravé ruce drí ezlo s liliovou hlavicí. Jeíek jí sedí na levé noze a jeho nataená pravá ruka ehná třem králům.
Z předpokládané scény Vradění neviňátek byla identifikována postava stojícího krále Herodese drícího ezlo s liliovou hlavicí, kterak přikazuje vojákům usmrtit vechna betlémská nemluvňata. Za ním jsou dva ozbrojenci (dochoval se pouze jeden) s mečem a před králem jakási postava se svatozáří, je by měla být matkou s dítětem.
Ze závěrečné scény Útěku do Egypta se dochovalo jen několik fragmentů horních partií. Měla zobrazovat útěk Josefovy rodiny z Betléma a jejich příchod do Sotine (u Heliopolis). Celá cesta byla obvykle redukována na "odchod" a "příchod" symbolickým zobrazením obou měst po stranách scény v podobě věí s otevřenými branami.




4.2. Dalí součást výmalby Přemyslovská legenda
Z celé Přemyslovské legendy je zobrazena ta nejdůleitějí povolání Přemysla Oráče ke vládě a tím zaloení celé dynastie.

Trojjezdec je podán v isokefalické projekci, tj. jakoby sloučením tří postav do jediného těla. Z rozhaleného plátě předního jezdce vyčnívá pravá ruka s dopředu nataeným ukazováčkem, levá ruka drí uzdu. Obličeje obou dalích jezdců jakoby vyrůstají po stranách hlavy předního jezdce. Druhému jezdci opticky přísluí dopředu skloněná tvář a jeho kůň kopíruje pohyb předního koně. Třetí jezdec má dozadu skloněnou tvář a nazad pozdvienou ruku se vztyčeným ukazováčkem. Jezdec na bílém koni, který je ve stejném pohybu jako koně trojjezdce, z jeho pozadí se vynořuje, má rozhalený plá, ze kterého vystupuje vpřed pozdviená pravice s nataenými prsty. Bordura plátě je nápadně shodná s plátěm v následující scéně, kde oráčovi tento plá pomáhá obléci jedna ze dvou postav kolem něj. Oráčskou scénu doplňují dva stromy. První je překrytý těly zvířat, druhý je situován k oknu a je na něm zavěena za velké ucho mona lutohnědé barvy, slouící jako schránka na osivo, a pár červených robustních lýčených střevícůs jazykovitým výřezem nártu. Oba stromy mají odříznutou korunu a strom za oráčem navíc odříznutou větev. Motiv pahýlu odříznuté větve prvního stromu ve starozákonní tradici symbolizoval předurčeného královského potomka. Ověování druhého stromu votivními dary je folklorně provozováno dodnes (vánoční stromeček). Od oráčské scény je oknem oddělená tíhlá ena bez plátě. Obě ruce má pozvednuté do úrovně ramen a drí před sebou (nejspíe) diadém s bílými stuhami. Důleité je umístění scény, nebo se nachází přímo naproti vstupu. Celá scéna je netradičně rozdělena - povolání Přemysla od pluhu je uprostřed, zatímco vlevo jede v doprovodu poslů na bělouovi, kterého Libue poslala, aby je k němu dovedl, zatímco v pravo Libue na Přemysla ji čeká. Poněkud nejasné zůstává, proč z Libuiných poslů zobrazených trojjezdcem obsahuje oráčovská scéna pouze dva z nich.
4.3. Seznam panovníků
4.4. Seznam známých Přemyslovců do roku 1134
4.5. Schéma figur
Na závěr uvádím oskenované fotky vech figur plus jejich schématické převedení, pokud by v nich někdo chtěl hledat nějaké spojitosti podle vzájemné komunikace postav, barvy oděvu, títu a vlajky, třeba příbuznost.

Schématické zobrazení gest a vzájemné komunikace:

Schématické rozvrení figur v pásmech:
5. Dalí otázky
Na závěr bych rád uvedl pár otázek a námětů, na které by podle mého názoru nebylo od věci najít odpověď:
Jsou Přemyslovci opravdu řazeni podle posloupnosti a ne podle nějakého jiného klíče? Jaké dalí příklady genealogických řad či podobných zobrazení existují?
A u jsou řazeni podle posloupnosti nebo ne, místo nad vchodem do apsidy určitý význam má. Výe zmiňovaná teorie označuje figuru 9 jako svatého Václava a od něj pak ve směru doprava vechny, kteří na kníecím trůnu následovali po něm, a ke králi Vratislavovi II. a poslednímu Konrádovi I. Brněnskému. A zároveň uvádí, e v pásmu s Přemyslovskou legendou jsou mýtičtí Přemyslovci. Ale proč pak měli chybět Bořivoj I., Spytihněv I. a Vratislav I., na které jediné se místo v této teorii nedostalo? Není přece nelogické, aby tam vichni ostatní byli a jen tihle tři chyběli? K tomu přidávám vlastní nápad - co kdy je Václav tam, kde je dosud spatřován Přemysl Oráč (= figura 1)? A co kdy tam, kde je spatřován Václav, je s bílou vlajkou kapitulace Konrád I. Brněnský (= figura 9) A naproti němu král Vratislav II. (= figura 17), i kdy přímo naproti sobě nejsou, to uznávám..
Co jednotlivá gesta a vzájemná komunikace? Není v nich také nějaké vodítko k identifikaci? Nebo jde jen o formu uměleckého vyjádření, podobně jako u praporců, títů a oděvu?
Jsou na výmalbě nějaká dalí skrytá vodítka? Například isokefalický Trojjezdec tenzadní svým gestem ruky neukazuje na boský mráček, ani na figuru (údajného svatého Václava) spojujícího svým kopím Krista v apsidě a holubici v kupoli, ale zcela jasně ukazuje figuru a vedle ní (figura 10).
Literatura a zdroje
Novotný, Ale Znojemská malba jako rébus
Konečný, Lubomír Románská rotunda ve Znojmě
Znojemskarotunda.cz
Moraviamagna.cz