Když jsem psal výše úvahu o úloze šlechty a jejímu vztahu k poddaným, vnucovaly se mi tam myšlenky o konzervativních hodnotách, resp. tradičních rodinných hodnotách, které jsou teď docela v kursu. Nositelem konzervatismu a důrazu na rodinu, resp. na rod, byla vždycky šlechta. Bránit čest rodu se muselo i za cenu osobních obětí. Aristokracie také bránila při nástupu republikánství a demokracie tradiční hodnoty ve smyslu silné vlády nebo křesťanství. I takový myslitel jako Alexis de Tocqueville, původem francouzský šlechtic a jinak pozorovatel a teoretik demokracie, stál v rámci demokracie na konzervativních pozicích a pro dnešní konzervativce je totéž jako pro komunisty Marx, tzn. nadčasový teoretik s originálním myšlením (i když dají se nalézt opaky, mezi revolucionáři byli i šlechtici, viz ruský anarchista Bakunin). Při konstituování politických stran v Rakousku po r. 1848 patřili šlechtici do Strany konzervativního velkostatku.
Při studiu toho tehdejšího konzervatismu a dnešních tradičních hodnot ale vycházejí stavy, které nesedí. Tak třeba křesťanskou hodnotou je manželství, které je doživotní – případný rozvod může v katolické kultuře povolit pouze papež. A jak rádi někteří křesťané zdůrazňují, rozvody jako první povolili bolševici za Lenina. Jiní verbální zastánci tradičních křesťanských hodnot pak mají za sebou rozvod, a někteří i více. Už jen tohle mi nekonvenuje. Na Slovensku patří mezi konzervativce Boris Kollár, vede stranu Sme rodina, ta byla i stranou vládní. Tento rodinný typ člověka je svobodný a má 16 dětí s 11 manželkami. Donald Trump měl aféru s pornoherečkou a stejně ho volí i puritánské křesťanské komunity.
Konzervatismus obecně, i nepoliticky, znamená lpění na zavedeném a případné změny mají být pomalé, opatrné. Takto to vyjadřuje i anglický konzervativní filosof Roger Scruton, ten tvrdil mj.: „Konzervatismus začíná názorem, s nímž mohou ochotně souhlasit všichni zralí lidé: názorem, že dobré věci je snadné zničit, ale nesnadné vytvořit. Zvláště to platí o dobrých věcech, jež máme za společné bohatství: platí to o míru, svobodě, právu, zdvořilosti. … Práce na destrukci takovýchto věcí je rychlá, snadná a rozjařující; práce na jejich tvorbě pomalá, lopotná a nebývá efektní. … A je to jeden z důvodů, proč se konzervativci ocitají v takové nevýhodě, pokud jde o veřejné mínění. Zatímco jejich stanovisko je správné, ale nezábavné, stanovisko jejich oponentů, ač nesprávné, je vzrušující.“ Dále: „Konzervativci věří, že to, co funguje, by mělo být změněno pomalu, s respektem k minulosti.“ - https://www.konzervativninoviny.cz/dobr ... -vytvorit/
K tradičním hodnotám se hlásí Donald Trump, ale nechová se zdvořile, shazuje politické oponenty, vysmívá se Joemu Bidenovi, kde přezdívka Spící Joe patří k mírným. Konzervativci jsou podle Scrutona nezábavní, zatímco Trumpův styl je show, kde ale místo zábavy a vtipu figuruje výsměch. Trumpův styl nejsou pomalé změny, ale překopání dosavadní zahraniční politiky včetně odvrácení se od tradičních spojenců v Evropě. Současně se tento styl nedá nazvat liberalismem, to jádro bude ležet jinde.
To jádro je podle mě ještě hlubší nebo dávnější a jak jsem psal výše na příkladu dvora – zatímco šlechta dává (přes proklamovaný konzervatismus) věcem nový náboj, tak vesnice nechává věcem jádro původní, s pomalejším nebo minimálním vývojem. Nebo ještě jinak, jak řekl katolický kněz Orko Vácha, když charakterizoval vesnické zvyky – to jsou původní pohanské zvyky, na kterých je daný křesťanský nátěr.
Když se odhlédne i od té náboženské vrstvy, tak to úplně původní chování je přírodní, „přirozené“, ta dvě slova spolu souvisejí. Přirozené a v přírodě běžné je, že samec vyvíjí sílu a samec si zajišťuje samici k pokračování rodu. Samice takového siláka také hledá. Samec v případě silné pozice může mít samic i víc. Síla vítězí, slabí jsou odsouzeni k zapomenutí nebo zániku. Špatné to mají homosexuálové – nemohou založit rodinu a navíc jejich chování je zženštilé, bez síly.
Silové chování měli i lidé, tedy muži bohatí a vojensky zdatní, nejčastěji vůdci „tlupy“, tedy nějakého kmene, a s nimi družiníci. Církev proti tomu ale brojila. Takový Sámo měl štěstí, že proti jeho mnohoženství neprotestoval žádný misionář, ale konflikty kvůli mnohoženství měl s věrozvěsty velkomoravský Svatopluk nebo se svatým Vojtěchem družiníci Boleslava II. Jak vyplývá z knihy o christianizaci střední a severní Evropy editované Norou Berendovou, tak tato christianizace přinášela zprvu změny společenské spíš než věroučné. Církev zakazovala požívání koňského masa, odkládání nezdravých novorozenců a právě mnohoženství.
- To koňské maso bylo požíváno během pohanských rituálů, proto ten zákaz. Pokud se dnes někde sporadicky prodávají koňské klobásy, tak nevím o tom, že by s tím církev měla problém.
- Odkládání novorozenců pokládaných za neživotaschopné, to fungovalo ve společnosti, kde někdy hrozil boj o život všem lidem a takové dítě by znamenalo zátěž. Má to ozvěny i dnes, bývalý poslanec Věcí veřejných Jaroslav Škárka označil nedonošené děti, které se zachraňují v inkubátorech, za nevyvinuté zrůdy, jeho fb status měl nadpis „Zbyteční lidé – zbavme se jich“ - https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/pred ... omaci_chtl
Církev toto zabíjení dětí odmítala, pro ní to byla vražda. A počítám, že dnešní aktivity církve v boji za zákaz potratů, tedy za ochranu ještě nenarozeného života (ale přece jen života), jsou pokračováním této praxe.
- Místo mnohoženství zavedla církev striktní monogamii. Svatba je spojením muže a ženy do konce pozemského života; případný rozvod musí povolit přímo papež. A i ten tomu mohl bránit jako Evžen III., který bránil rozvodu Ludvíka VII. a Eleonory Akvitánské tím, že jim zakázal se hádat a pak jim posvětil lože; v jiném případě měl provést rozluku jednoho hraběte s manželkou, tak se před hrabětem vrhl na kolena, dal mu prsten na znamení toho, že slib manželský je nerozlučný, a nabídl mu službu v podobě rozhřešení. Šokovaný hrabě od rozluky ustoupil.
Proklamovaný křesťanský politik je bohatý a mocný má více partnerek a s několika z nich má děti, jako Boris Kollár. Když si Trump koupí prostitutku je to vlastně výraz jeho moci i důkaz mužské sexuální síly. Naopak aby prezidentské volby vyhrála místo něj žena, to by bylo převrácením přirozeného řádu, kde vládne muž.
Reálné chování odkazující na proklamované tradiční křesťanské hodnoty:
- jestli je to tradiční – určitě ano
- jestli jsou to hodnoty - nevim
- jestli je to křesťanské – spíš naopak, jsou to ozvěny stavu před christianizací.
Tohle chování je tradiční, konzervativní přes tisíciletí, ale není to konzervatismus šlechty, není v tom ta zdvořilost apod. Jak to nazvat a uchopit – zrovna tohle bych definoval jako populismus. To je pojem, který má špatnou konotaci, spojuje se s tím politický styl „slíbit všechno všem“ a sami populisté se tomu označení spíš brání. Jsou ale i jiné definice, Květina má definici populismu: "populistického myšlení v původním smyslu, tedy jako jednoznačné obhajoby masy proti elitám." (Mýtus republiky, s. 527)
Slovo populus znamená lid a představuji si to jako původní společenství ještě nerozlišené do moderních vrstev nebo tříd. Dalo by se to definovat jako selský stav, tedy vrstva spojená kulturním i ekonomickým stylem života (dneska jsou pozůstatky jako lékařský stav, kde doktor má nějaké uznávané společenské postavení a dokonce stavovskou instituci, kterou je Česká lékařská komora). V rámci stavu jsou i bohatší a chudší vrstvy, ale kultura je společná všem.
Původní společnosti je vlastní zemědělský styl života, tudíž je odlišný od měst. Město je kulturně jinde a je chápáno jako morálně zkažené. Pokud je město úspěšnější, hrozí tam ten protiklad centrum versus periferie, kde je periferie chápaná jako okraj ekonomický, ale pro někoho i společenský nebo kulturní. Populismus vychází z nějakého sepjetí s přírodou, ale spíš než ochrana přírody tu přežívá ponětí odvěkého zápasu s ní. Přirozené chování se odvíjí od zdravého, nebo-li rozumu (ze kterého se stává až fetiš), který se také odvíjí od pozorování přírody nebo přirozených věcí, a ne od abstraktnějšího rozumu, který počítá pomocí matematických nebo chemických vzorců.
Selský rozum pracuje s tím, jak funguje příroda nebo materiál a jak je to dobře viditelné. Tak třeba selský rozum pracuje s tím, že řeka se rozvodní k nějaké hranici, a v rámci této hranice se nebudou stavět domy. Moderní člověk ve městě vidí lukrativní pozemek blízko řeky, ignoruje nebezpečí vody nebo dá úplatek na stavebním úřadu, postaví tam dům a pak se diví.
Selský rozum ale nevidí do některých vnitřních souvislostí. Tak když někde řádila epidemie třeba cholery a vrchnost nakázala házet do studen chlorovou dezinfekci, tak selský rozum neznající neviditelné bacily si dal souvislosti házení něčeho do studen a následnou epidemii, takže nemoc přičítal tomu, že vrchnost otrávila studny. Dnešní krajní populismus se dobře projevil u epidemie covidu, kterou buď popíral (virus covidu není vidět, a možná je to jen spiknutí novodobé vrchnosti), nebo odmítal očkování (nikdo neví, jak to funguje, resp. jestli to je bezpečné), a místo toho nabízel posilování imunity, která je osvědčená a platí proti všem chorobám, popř. nabízel babské rady typu pít čaj z borového jehličí nebo pít borovičku, protože alkohol viry vypálí.
Selský život se točí v kruhu. Přizpůsobuje se každoročnímu přírodnímu koloběhu a uznává alespoň do nějaké míry cyklický čas, kde ideál stojí na samém počátku a lidé se k němu touží vracet. Městský čas je víc lineární, majitel továrny kouká dopředu, má vize, kam expandovat.
Vesnický život funguje po tisíciletí a jako takový se osvědčil, když funguje tak dlouho. Vesnická mentalita se pak brání novotám, je to její výraz konzervativismu.
Kdysi jsem navštívil jedno ekocentrum v jedné menší obci blízko Litovle, tam se pěstovaly sazenice stromů na rozdávání. Šel jsem od vlakové zastávky, cesta šla kolem kolejí, na druhé straně bylo pole, a tady mě napadlo, jestli by ty sazenice mohli zasadit sem, místo tam bylo a lidi by chodili ve stínu. Vedoucí centra na to řekl, že je to napadlo taky a vznesli návrh na zastupitelstvo. To to přijalo, že se poradí, a pak návrh odmítlo bez udání důvodu, i když tato novota by je nic nestála a ničemu neuškodila, právě že naopak.
Byly i opačné zkušenosti, když jsme šli ke kontejneru k místní hospodě, tak servírka vynesla pytel plný lahví od kofol apod., že je naschvál pro nás sbírá.
Na ty dny zrovna připadly čarodějnice, v obci byla typická slavnost s hudbou a pivem. Pivo se točilo do plastových kelímků, což byl ideální materiál pro přesazení těch sazenic. A protože po pivu člověk ztrácí zábrany, vydal jsem se vyhozené kelímky shromažďovat. Dalo se to dělat jakože nenápadně, ale to by zase vrhlo světlo, že ekologové jsou podivíni, co se hrabou v odpadkových koších. Tak jsme začali vybírat kelímky zcela nezastřeně a stavět je do komínků. Nic se nedělo, až se zjevil ten nejvíc nepravděpodobný člověk, kterého bych čekal, jedna místní dívka v barevné šusťákovce, vychrlila, že o ekocentru slyšela, že mu fandí, pak zagitovala okolí na hřišti a najednou řada lidí začala kelímky sbírat nebo je sama nosit.
Co mi z toho vychází – kolektivní mentalita zaměřená na zachování tradice, ať je dobrá nebo ne, stále funguje a svazuje. Působí tu i to pitomé motto „co na to řeknou lidi“, kdybych se zachoval oproti očekávání. Když přesto jedinec vnímá, že nějaká novota je dobrá, činí tak individuálně, jako ta hostinská. Anebo je potřeba člověk, který ten krunýř prorazí a strhne ostatní.
Liberální nebo progresivistická politika propaguje inkluzi, tedy začlenění handicapovaných skupin do většinové společnosti. Liberalismus obecně boří společenské hranice a jako omezující hranicí spatřuje i oddělení těch handicapovaných skupin od zbytku. Populisté inkluzi odmítají, byl by to průnik nepřirozeného světa do světa přirozeného. Návrh zákona na školní inkluzi svého času odmítnul prezident Zeman. Hájil to tím, že děti dokáží být na postižené děti zlé, a tak by postiženým bylo lépe někde v ústraní. To posmívání může být klidně pravda, ale pokud postižené děti zůstanou bokem, tak se společenská atmosféra vůči nim nezmění, celé se to zacyklí. Prolnutí světů lidí normálních a postižených naopak může směřovat k tomu, že si lidé na nějaké odchylky zvyknou, popř. postiženým začnou pomáhat v krocích do života nebo je prostě vezmou mezi sebe.
A zase jde o to, kdo udělá ten první krok, který prolomí krunýř. Mohl by to vahou přirozené autority udělat udělat právě prezident, kdyby žákům věnoval apel, aby postižené spolužáky přijali. Zemanovi se ale tohle vrátilo. Když se začal pohybovat na invalidním vozíku a sklízel posměch, tak jeho mluvčí Ovčáček mohl apelovat na slušnost a respekt pro starého nemocného muže, ale ne úplně úspěšně, protože tahle naše země není pro starý nebo postižený.
Mně se líbilo, když svého času slovenský prezident Kiska zavítal někam na Oravu na učiliště mezi romské studenty, aby dal najevo, že i oni patří do společnosti. Nedávno prezident Pavel přivítal na Hradě malé romské fotbalisty, které cestou na zápas obtěžovali fanoušci Baníku, kteří jeli pro změnu na ligový zápas. Je to zastání se handicapovaných místo doporučení, aby se stáhli do ústraní a nejezdili vlakem, protože by se jim něco mohlo stát. A je to apel na většinovou společnost, aby bránila i lidi s nějakou jinakostí.
Vlastimil Vondruška prohlásil v jednom novinovém rozhovoru, že středověký rytíř musel mimo boje vydržet hodně v pití a hodně v posteli. Těžko říct, čím by se pak měl lišit od pohanského vikinga. A nutno dodat, že takoví templáři měli přímo zakázáno se v hovorech chvástat se tímto smilnění nebo popisem bitek, kterým se věnovali před vstupem do řádu. Ten zákaz evidentně směřuje proti praxi, která byla zaběhnutá, ale opět to ukazuje, jak křesťanství ty staré tradiční hodnoty založené na mužské síle opět koriguje.
Ty tradiční hodnoty ohledně bitek, alkoholu a sexu jsou sice uznávané, ale současně tabuizované – útočné násilí nebývá tolerováno, protože ubližuje; alkohol škodí tělu a časem i duši; sex je věc intimní, nemusí se probírat veřejně. Tohle napětí pak vybízí ke vtipům, kde se ty oblasti navíc dokáží smíchat – z toho jsou historky, kdo se jak opil, u toho se porval, nebo někoho sbalil a po vystřízlivění dělal, že ho nezná.
To vtipkování ale masově degraduje, když lidé dělají pouhé náznaky na alkohol nebo sex a to samo o sobě považují za vtip. Zažil jsem v jednom domově důchodců babičky, co při každém obědě hlasitě komentovaly, že by se k tomu hodilo pivo, končilo to tím, že se na mě jedna podívala, řekla „pivo“ úplně bez kontextu a smála se. Jindy jsem se vystavil pořadu Všechnopárty Karla Šípa, protože tam byla paní, která absolvovala v Norsku svatoolafskou poutní cestu. Šípovo moderování spočívalo v sexuálních narážkách nebo sprostých slovech, což mělo být zase vtipné. Bylo to bez pointy, prvoplánovité. A tahle stagnace humoru mi připomíná celou stagnaci té selské, přirozené společnosti, která se točí kolem mužské síly včetně té mužské sexuální síly, až se všechny její témata vyčerpají a nezbývá než je omílat dokola. A nějakou obnovující sílu ze sebe vymáčknou tehdy, když jsou konfrontovány hodnotami jinými, což se aktuálně děje.
Když jsem psal o krunýři, skrz který by se muselo vystoupit, tak mě ještě napadá obraz šnečí ulity. Na začátku je rozevřená ulita, otevřená vlastně i ven, a cestou do sebe se uzavírá, až končí v jednom bodě (to je třeba ten směr od opileckých vtipů k poslednímu výkřiku v podobě slova pivo). A celý tento nehybný bod je nesen jednak celým organismem, jednak může být zmítán okolím, ale sám už se nevyvíjí, jenom se nechá nést.
Ten vesnický nebo populistický konzervatismus je jiný než ten šlechtický. Vzájemný vztah je pak proměnlivý. Oba mají společného protivníka v liberalismu, potažmo městu a buržoazii. Jak říká ve filmu Černí baroni vojín Šternberk představenému Lidové armády, že „buržoazie je náš společný nepřítel“, tak tohle platí i tady. Buržoazie vzešlá z měst nahradila vládu urozených vrstev, ať to byly královské dynastie nebo šlechta ve formě stavovské monarchie nebo šlechtické republiky. Městská kultura je současně protipólem vsi, město zůstává ve vesnické mentalitě zkaženou až hříšnou kulturou (to už od středověku, první město měl postavit bratrovrah Kain), která je současně změkčilá (když vyjde Pražák na výlet, hned ho bolí nohy a spálí se na slunci, protože kancelářskej není zvyklej). Opačně – pro velkoměsto je všechno mimo něj díra – satiricky tady - https://www.youtube.com/watch?v=kWRGC-AkBqo
Vztah vsi ke šlechtě je vůbec obojaký. Na jedné straně antagonismus, selská povstání, na druhé straně patrimoniální péče šlechty o poddané. Populista je zvyklý na staré dobré časy, kde vrchnost sice občas někoho tyranizovala, ale o své poddané se starala. A totéž žádají populisté po vládě – má pracovat pro lidi (a opačně výtka – co ten Fiala udělal pro lidi? Nic!) Na druhou stranu Babiš má peníze, má svoji firmu, svoje „panství“, kde dává lidem práci. A všechny kauzy, které by jinému politikovi zlámaly vaz, Babiše paradoxně v průzkumech posilovaly, protože kdyby Babiš jako předseda vlády padnul, padla by i patrimoniální správa jeho poddaných/voličů. Populismus podle mě nejde porazit nějakou logikou, tenhle obraz nebo je v duších populistických voličů příliš silný.
S důrazem na zdravý selský rozum jsou spojené výkřiky „nejsme ovce, nejsme stádo, nejsme ovčani“. Jedinec se má spoléhat na sebe, nemá se nechat ovlivnit většinou. S tím mi zase nejdou dohromady ty tradiční křesťanské hodnoty, protože co je tradiční, je rozhodně víc stádovité, než svobodně individuální, a protože církev má stádovitost a symboliku ovce přímo ve svých základech.
Populista rád tvrdí, že není ovce, a současně rád bojuje za tradiční hodnoty ověřeně staletími a ž tisíciletími. Ono se dá rebelovat proti systému, proti konvencím, proti církvi, ale rebelovat za něco, co dělali všichni po staletí – pokud má někdo pocit, že dnešní svět se zbláznil a totálně otočil, tak já ho mám kvůli tomuhle.
Stádovitost církve – už Ábel byl pastýř, vůdce stáda, přijímal od Hospodin dary přírody a obětoval mu je zpět, a Hospodinovi to bylo libé. Kain byl zemědělec, přírodu přetvářel, do obětí dával kus sebe, a Hospodinu tohle libé nebylo. Člověk má něco přijmout a vrátit zpět bez toho, aby se tam sám individuálně projevoval.
A to se projevuje i v církvi. Věřící jsou ovečky, které vede pastýř/biskup pomocí své pastýřské/biskupské berly. Pokyny, které biskup posílá svým ovečkám, se jmenují pastýřské listy. I protestantský pastor neznamená nic jiného než právě pastýř. A samotný Kristus, hlava církve, je nazýván jako Beránek Boží.
Biskupové si dávají navzájem pomazání, čímž je zaručena tradice církve až k biskupům prvním Biskupové mají spojení s duchovním světem, které už je jinak v zásadě ztraceno, a biskupové a kněží toto spojení nějak zprostředkovávají lidu.
Z hlediska spásy nastupuje opět pasivní princip prvně zpracovaný sv. Augustinem, a sice princip Boží milosti. Člověk se může snažit dosáhnout spásy, ale první i poslední slovo tu náleží Bohu. Člověk je na tom podobně jako Ábel – pochází od Boha a Bůh si ho bere dík milosti zpět, člověk může jen doufat nebo prosit. Co ale kupodivu nemá až takový význam z hlediska spásy, je vlastní, individuální snaha o spásu, byť dobrými skutky. Vlastní úsilí o spásu propagoval v pozdní antice pelagianismus, se kterým Augustin zápasil a který byl prohlášen za herezi. To vlastní úsilí je pak podobné tomu Kainovu pojetí – člověk obdrží život a sám se ho snaží přetvořit a vrátit Bohu – ale tomu ani tohle není libé...
Princip milosti pak přešel i na protestanství. Luther uznával svatého Augustina a jako vrchol pojetí Boží milosti vnímám u kalvinismu jeho nauku predestinaci, kde je člověk ke spáse nebo zatracení určen už předem. Protestantismus je založen více na kázání a pochopení víry více než na náboženských rituálech, takže jsem čekal víc individuální snahy o spásu, ale nakonec z toho bylo překvapení (a pro mě osobně až zklamání), že tomu tak není.
Tato církevní stádovitost ale odpadá u některých herezí, jejichž členové se řídí právě selským rozumem, dá-li se to tak říct. Kataři považovali Krista za spasitele, nikoli ale Vykupitele. Kristus přinesl lidem spásu svým učením, a pokud ho lidé zabili, tak zabili svého největšího učitele. Ukřižování byl hrozný zločin, ne akt vedoucí ke spáse, vždyť proč by pak byl Jidáš potrestán za to, že přivedl Krista na kříž? Uctívat kříž nebo vnímat ukřižování jako akt vykoupení lidstva je naprosto úplně proti zdravému rozumu.
Husitští táborité také spoléhali sami na sebe, alespoň podle chiliastických článků: „Ani knih nebo písma, ani bible bude potřeba, protože zákon boží bude na srdci každému napsán a moudrost světská všechny zhyne.“ - https://sources.cms.flu.cas.cz/src/inde ... age=221KAZ
Mimo srdce ale opět nastupuje zdravý rozum. V otázce eucharistie někteří pravili, že chléb zůstává chlebem a víno vínem a jiní navíc praví, že „netoliko v způsobu chleba a vína, ale v každé krmi a pití, jako v hrachu nebo v krupách, neb v jiném mase, též v pivě neb vodě, tělo a krev pána Krista, každý věrný křesťan duchovně, ale ne posvátně, na paměť jeho přijímá.“
U těchto heretiků stádovitost skutečně nevnímám, spíš touhu po samostatnosti nebo originalitě. Problém je, že heretici velmi zjednodušují složité teologické problémy. Proč Kristus proměňuje ve svoji krev právě víno a ne pivo, v tom může být nějaká hluboká pravda, ale pokud není viditelná nebo zodpověditelná, heretici na to rezignují. Ten zdravý selský rozum spojený s přírodou nevidí do věcí metafyzických, tedy věcí za přírodou. A rezignace na hloubku problému je spíš přiznáním nevědomosti.
V nynější době vidím něco podobného u antivaxerů. Ti namísto očkování doporučují na léčbu covidu např. ivermektin, tedy koňské odčervovadlo, protože „na to nepotřebuji být lékař, abych toto věděl“. - https://nasregion.cz/muz-ktery-v-plzni- ... ni-249905/ Táboritští chiliasté také nepotřebovali Bibli, spoléhali na svoje srdce. A obavy ze škodlivosti očkování jsou podle mě také výrazem přiznané nevědomosti, protože kdo má na to vyznat se v medicíně, virech a fungování očkování. A aplikovat na covid místo očkování odčervovadlo (najednou odpadají obavy, že by to mohlo být škodlivé), je takové zjednodušení problému jako proměňovat při eucharistii vodu místo vína.
Západ má podle některých názorů prodělávat úpadek, který jde ruku v ruce s úpadkem hodnot, rozumějte křesťanských rodinných hodnot. Spojení církve s rodinou a oficiálními hodnotami nebylo vždy chápáno takto přímočaře. Zatímco dnes se v úpadku křesťanství spatřuje obecný úpadek hodnot, tak v pozdně antickém Římě byl úpadek společnosti přičítán za vinu právě šíření křesťanství. Značnou část křesťanů tvořily ženy, což bylo chápáno jako důkaz jednoduchosti křesťanského náboženství, protože muži se tradičně zaobírají tématy hlubšími.
Kritiku přidal i bývalý papež František, že lidé si raději pořizují psy než děti, přičemž na vině je sobectví možných rodičů, kteří nechtějí pro dítě obětovat kus svého blahobytu. To je také přímočaré vyznění, jednak umět se postarat o živého tvora je dobrou školou pro to postarat se o dítě, jednak psy vlastní i rodiny s dětmi a osobně mám za to, že pro citový vývoj dítěte je velice dobře, když vyrůstá se zvířaty.
K sobectví – tady se církev může podívat sama na sebe. Katoličtí kněží mají povinný celibát, přičemž důvodem k zavedení bylo mj. to, aby se majetek kněze, tedy majetek církve, nedělil mezi jeho světskou rodinu. Císař Jindřich II., který pomáhal celibát vynucovat, byl sám svatořečen. Důvodů bylo víc, založil a nadal biskupství v Bamberku, a protože věděl, že je bezdětný, tak rozdal dost majetku církvi. Oficiálně se pak pravilo, že se sám vzdal rodiny, aby žil čistý život. Prostě tradiční církevní hodnoty nejsou úplně rodinné. A i kdyby celibát nebyl zaváděn kvůli úsporám, tak církev sama své členy deklasovala z rodinného života a nezbývá jí než radit lidem z pozice vnější, cizí.
Nebo ještě jinak – raně novověká společnost bývala znázorňována jako lidská postava, kde vladař je hlava, klérus srdce, manuální pracující jsou rukama, obchodníci ledvinami apod. Kde by došlo k prohození orgánů, nastal by nesoulad. A církev svým zasahováním do rodinného i sexuálního života nárokuje pro sebe orgány plodící. Dokáže to vyrobit nesoulad.
Český katolický klérus si mj. občas postěžuje, že upadají mužské vzory. Zase se církev může podívat na sebe – preláti ve fialových sukních a barevných čepicích, na rukách prsteny s kameny, co je na tom mužského? Západní společnost diskutuje, jestli má povolit muslimkám nosit oblečení, které je rituálně zahaluje, protože tohle nepatří do západní společnosti. Jenže když se podíváme na jeptišky, tak chodí podobně zahalené a ze stejného důvodu, tedy neprovokování mužského chtíče. Dá se pokračovat dál, ale už je to rozvíjení další odbočky.
Církev vždy zasahovala do rodinného života, už jen tím že jako jediná mohla uzavírat svatby, tedy rodiny formálně zakládat (toto exkluzivní právo měla obnoveno ještě za Bachova neoabsolutismu kolem r. 1850). Se sexualitou má ale problém. Sexualita má sloužit čistě k plození dětí, a i to je bráno jako nutné zlo. Církev si v té raně novověké postavě nárokuje plodící orgány proto, aby je omezila jen pro tento účel.
Na druhou stranu sexualita je tak silná, že katolíci mají mnohodětné rodiny, do jejichž ochrany se pasují jak církev, tak lidovecké strany, a obě instituce tak mohou vystupovat i jako zastánci rodinných hodnot.
Katolická církev se vůbec vyžívá v péči o děti, už jen Vánoce s jesličkami apod. jsou stvořené pro dětskou duši. Katolické akce pro děti bývají taky v pohodě. Problém je, že církev má problém nechat tyto děti dospět. Jakmile se probouzí sexualita, křesťanská morálka ji zamlčuje a zakazuje, církev měla vždy problémy se samotnou sexuální výchovou, ať už byla náplň jakákoli.
Měl jsem takovou imaginaci u barokního kostelíku v Sadské, ten je vidět z dálnice D11 na jednom vršku a zblízka vypadá jako kvočna, která sedí a má pod křídly kuřata. Ale když se kuře zvedne a chce odletět, kvočna ho znova přikreje křídlem a nepustí. Církev podobně chce nechat lidi vést, nechce nechat mladým rozlet včetně sexuality a vnáší tím do mladých duší problémy (minimálně pocity viny).
Vztah šlechty a poddaných je formálně hierarchický a ještě zbývá pořešit, kdo je tady pro koho. Jestli to jde formou absolutismu, kde král říká „stát jsem já“, nebo jestli to jde formou absolutismu osvícenského, kde se král pasuje do role prvního služebníka státu.
Jak už jsem zmiňoval příklad od Rudolfa Steinera o odrazovém můstku před tělocvikářskou kozou, když se jedinec odrazí výš, tak na úkor toho, že zašlápne své okolí trochu zpět. Takový stav jednak nemá trvat věčně a jednak ho Steiner zjemňuje na příkladu jiném. Ve světě existují nějaké životní říše, kde ty vyšší vyrůstá z té nižší. Tak rostlina vyrůstá z říše minerální, a když květina ohne květ zemi, tak je to jako vyjádření vděku. Říše zvířecí vyrůstá z rostlinné a když se zvíře sehne, aby ukouslo ten květ, tak je zase úklon. Když se člověk sehne ke zvířeti, aby ho poplácal, zase je v tom úklon a dík. Když Kristus myje učedníkům nohy, je v tom zase úklon, který vzdává říše boží té lidské.
Tento úkon s mytím nohou opakuje jako imitatio Christi papež na Velikonoce, když myje nohy žebrákům a prováděli ho francouzští králové: „V den večeře Páně se v důsledku Jeho prozřetelnosti shromáždilo ne méně než tři sta žebráků, (král Robert) vkládal svou svatou rukou do jejich dlaní - každý z nich přitom poklekl - zeleninu, chléb, peníz ... Pak, poté co pojedl, připravuje se na bohoslužbu, si pokorný král oblékl na holé tělo žíněnou košili, a shromáždiv více než sto šedesát žebráků, myl jim nohy dle příkladu Spasitelova." (Georges Duby, Dějiny Francie s. 164)
Podobně Jan ze Salisbury tvrdil, že vrstvy aristokracie a duchovních jsou tu kvůli vrstvě nejnižší: „Do třetí vrstvy patří sedláci, řemeslníci a obchodníci …; první dvě vrstvy jsou zde kvůli nim a mají pečovat o jejich pozemské i věčné blaho. - https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_ze_Salisbury
Z pohledu mě jako plebejce – neřeším titul ani jeho výši, mě s ohledem na předešlé zajímá, čím nějak vyspělý člověk dokáže působit na okolí, jak ho dokáže třeba pozvednout, když jeho pozice kdysi vznikla tím přišlápnutím okolí.
A jak už jsem zmiňoval, někdejší šlechtické tituly nahradily nynější tituly univerzitní a na ně se tento přístup dá aplikovat ještě lépe. Dušan Třeštík napsal, že práce historika nemá spočívat ve výměně informací mezi dvěma dveřmi jedné katedry, ale historik má jaksi sestoupit k lidem a psát něco pro ně. Zažil jsem osobně jiného profesora, Roberta Kvačka, on pocházel taky z Jičína jako já. Jednou jsme měli cestu do Liberce autobusem. Bus zastavil, lid se nahrnul ke dveřím, odkud vystupovala starší paní (tehdy se ještě vystupovalo předními dveřmi). Pan profesor paní podal ruku a vzal tašku, zatímco lidi už se cpali dovnitř, aby zabrali nejlepší místo. Prostě oba profesoři dávají najevo, že i přes nejvyšší akademický titul jsou tady oni pro lidi, i pro ty bez titulu. Jindy jsem zažil paní profesorku Miluši Kubíčkovou, to po Listopadu zakládala nějaké pedagogické ústavy, a ta mi na zahradě jednoho domu ukazovala kytky na záhonu s tím, jak je to krásný. Prostě tohle jsou lidi, co do sebe nabrali nějaké vědomosti a schopnosti a pak ve formě vznešenosti ze sebe vyzařují i v osobním životě, pro mě to je kladný vzor.
