Zachránila Európu smrť Veľkého chána?

[palo satko]

Zachránila Európu smrť Veľkého chána?

Na National Geographic davali šesťdielnu sériu Tajné kronika Mongolov, čo celkom nešikovný preklad pôvodného anglického názvu Tajná história Mongolov. Nešikovný preto, lebo Tajná kronika Mongolov je literárne dielo, ktoré vzniklo za čias Džingischána a Ogodejchána. Autori na konci seriálu použili obľúbenú povedačku, že Mongoli chceli dobiť zapadnú Európu, ale zastavila ich smrť Ogodejchána. Lenže podlá mňa to tak nebolo.

Varovné správy o Mongoloch prichádzali už niekoľko rokov, ale to čo sa udialo v rokoch 1236 až 1243 bolo pre Európu šokujúce. Nielen rozsahom krutosti a ničenia, ale hlavne veľkosťou a dynamikou vojenských operácii zaručujúcimi temer neporaziteľnosť. Do roku 1239 Mongoli ovládli národy nad Kaukazom a ruské kniežatstva. V decembri 1240 zničili Kyjev a hneď potom v piatich prúdoch vtrhli do Poľska a Uhorska. Severný prúd porazil v dvoch bitkách poľské kniežaťa a nemeckých rytierov a podpálil Krakov. V lete 1241 plienil na Morave a západnom Slovensku aby sa nakoniec utáboril na brehu Dunaja oproti Ostrihomu. Hlavný prúd, ktorý viedol Batu, zničil oddiel palatína Dionýza v Ruskej bráne a vtrhol do Alföldu, ako sa dá jedným slovom nazvať Veľká uhorská nížina. Dva južné prúdy zdevastovali Transylvániu a najjužnejší rozvrátil novozaložene kumánske biskupstvo v dnešnom Moldavsku. V bitke pri rieke Slaná 11.apríla 1241 Mongoli porazili tridsaťtisícovú uhorskú armádu. Zvyšok roka zotrvali v Alfölde a nepodnikali žiadne vojenské operácie. Na Vianoce 1241 jeden tumen ( asi 10 000 jazdcov) mongolského princa Kadana po ľade prešlo Dunaj, aby plienili v Panónii a chytili uhorského kráľa, ktorý bol v Záhrebe. Kráľ Bela sa o Mongoloch včas dozvedel a ušiel na Jadranské ostrovy. Batu s hlavným vojskom začiatkom roka 1242 opustil Alföld a vybral sa cez Balkán do svojich dŕžav na Volge. Kadan sa k nemu pridal v máji. Mongoli odišli a už nikdy sa v rovnakej sile nevrátili. Očakávaný vpád do Západnej Európy sa nekonal. Keď si prečítate mnohé články a knihy o mongolskom vpáde, nájdete vety o všeobecnom strachu, obavách kráľov aj rybárov a na záver zázračnú záchranu Európy. Temer všade sa píše, že Mongolov zastavila smrť Veľkého chána Ogotaia v ďalekom Karakorume a povinnosť mongolských princov zvoliť si nového. Ale bolo to naozaj tak?

1. Bolo vôbec úlohou ťaženia v rokoch 1236 až 1243 dobiť Európu?
   Veľký Džingischán vytvoril pre svojich potomkov ideu ovládnutia sveta. Iste ani sám netušil, aký veľký svet je a ako ďaleko nakoniec preniknú. Pred smrťou „rozdelil svet“ svojim synom. Najstaršiemu Jochimu určil časť na západ od Mongolska. Rozdelenie sveta, ale neznamenalo, že tam vždy mongolskí princovia budú osobne vládnuť, ale si ho vojenskí podmania, zmenia elitu a dosadia sebe poslušných správcov, ktorí im zaručia prijem a bojovníkov. Tato pôvodná idea sa ale zmenila práve ťažením na Západ. Malo to dve príčiny. Tieto územia Mongoli spoznali pri expedícii v rokoch 1219-25 a hlavne pri nájazde na Kaukaz 1220-24 a do ruských stepí. V samom závere nájazdu utrpeli na Volge porážku od tamojších Bulharov. Mongoli zistili, že oblasť v ktorej prebiehali boje im umožňuje viesť podobný spôsob života ako v Centrálnom Mongolsku. Rozhodli sa vrátiť. Snem v roku 1229 určil, že porážku Bulharom treba vrátiť. Ale Bulhari Mongolov opäť porazili. Pri ďalšom mongolskom útoku v roku 1232 sa Bulhari spojili s Kumánmi, ktorí obývali pastviny od Dnepru po Aralské jazero. Spojená armáda Bulharov a Kumánov najskôr prehrala bitku v stepiach, ale potom Bulhari odrazili Mongolov od svojho hlavného mesta. Snem konaný v roku 1235 rozhodol vyslať veľkú armádu, ktorá konečne porazí Bulharov a podmaní si Kumánov. Za vodcu ťaženia určili Batua, syna Jochiho, ktorému malo územie patriť a ktorý sa nakoniec rozhodol nevrátiť sa do Mongolska a vytvoriť si vlastnú ríšu, aj keď formálne podriadenú hlavnému chánovi. Batuovi pridelil desať ďalších princov a asi stotisícovú armádu. Hlavným stratégom bol generál Subutai, najlepší vojvodca v dejinách. Mongoli vyvrátili ríšu Bulharov na Volge a ovládli národy medzi Kaukazom a Uralom. Porazili kumánskeho náčelníka Bačmana a časť Kumánov začlenili do svojej armády. Batu napadol ruské kniežatstvá a urobil z nich vazalov. Ťaženie, ktoré naplánovali na sneme bolo temer splnené. Temer, lebo malo jeden výrazný kaz. Druhý kumánsky vodca Kuten so 40 000 jazdcami pred Mongolmi utiekol do Uhorska.

2. Prečo sa Kumáni ocitli v Uhorsku?

Ovládnutie Konštantínopola križiakmi v roku 1204 zmenilo postavenie rímskeho kresťanstva. Takzvaní „silní“ pápeži sa snažili pokrstiť posledných pohanov na pobreží Baltu, zničiť heretikov a obrátiť východných vladárov na katolícku vieru. Uhorsko, ako krajina priamo susediaca s ortodoxnou Haličou, Srbskom a Bulharskom, sa stalo nástrojov Svätej stolice. Temer všetky pokusy dostať týchto „Antikristov, ktorý nechcú byť v počte oviec Kristových“ do košiara rímskeho vikára zlyhali. Mladý uhorský kráľ Bela, ktorý sa cítil byť „pápežským legátom“, sa roky snažil urobiť z kočovných Kumánov na svojej východnej hranici rímskych kresťanov. Popravde žiadne veľké úspechy sa nedosiahli, aj keď celý proces mal na starosti ostrihomský arcibiskup a úsilie a život mu obetoval „najmúdrejší“ z Uhrov dominikán Paulus. Teraz utekajúcim Kumánom prišlo misionárske snaženie kráľa Belu vhod. So sľubovaním kresťanstva mali skúsenosti. Už v roku 1223 sľúbili ruským vládcom, že prestúpia na ortodoxiu, keď ich ochránia pred Mongolmi. Nielenže neprestúpili ale zbabelým útekom a rozvratom v ruských radoch zapríčinili strašnú porážku Rusov pri rieke Kalka. V roku 1227 a neskôr prestúpilo niekoľko náčelníkov s „celou famíliou“ na kresťanstvo, čo využil Bela a pripojil si k menu aj titul kráľ Kumánie. Keď utekajúci Kuten na hraniciach Uhorska sľúbil prijať s celým národom rímsku vieru, kráľ Bela Kumánov s nadšením privítal a usadil ich v Alfölde. Narobil si tým veľké problémy nielen doma, ale hlavne u Mongolov. Batu považoval Kumánov za svojich vazalov a požiadal uhorského kráľa, aby mu ich vrátil. Zároveň varoval Belu, že ak ich ponechá v Uhorsku, tak Uhorsko napadne a zničí. Bela Kumánov vydať odmietol a tým poskytol Mongolom legitímny dôvod vojny. Ťaženie Batua v rokoch 1240 až 1242 môžeme označiť ako dodatočnú výpravu za Kumánmi a snahu potrestať Belu. O tom, že by Mongoli po dobití Uhorska chceli dobiť aj Západ, nič nevieme.

1. Mohli Mongoli zmeniť svoje plány v Uhorsku?
   Výpravu do Uhorska zorganizoval Subutai a dodnes sa pokladá za majstrovské spojenie špionáže, velenia a logistiky. Zabúda sa však na to, že v bitke pri rieke Slaná mali Mongoli šťastie a že ťaženie v skutočnosti nesplnilo ani jeden z hlavých cieľov. Kumáni ušli na Balkán a kráľ Bela sa zachránil útekom z bitky. Mongoli sa zastavili svoje ťaženie v Alfölde. Na rozdiel od európskych armád s obľubou bojovali v zime. V lete nechali kone poriadne vypásť, doplnili svoje jednotky a získavali informácie o nepriateľoch. Dalo by sa očakávať, že v zime v plnej sile vytiahnu z Alföldu a zaútočia na Nemecko a Rím. V skutočnosti ale nik nepoznal ich plány. Mongoli armádu neposilnili o nové jednotky, ale práve naopak. Už v lete po nezhodách s Batuom opustili Uhorsko niektorí princovia so svojimi jednotkami. Okrem vzájomných nezhôd mali mongolskí velitelia aj problém so zásobovaním. Daniel Haličský znovu ovládol svoju krajinu a prerušil dodávky potravín z Ruska. Alföld bol príliš malý pre mongolskú jazdeckú armádu. Keď na jeseň 1241 uhorskí sedliaci odovzdali Mongolom úrodu, tí ich vyvraždili. Dokonca aby ušetrili zásoby, zabili aj zajatcov, ktorých viedli na východ. Ich armáda zostala v Uhorsku obkľúčená nepriateľmi. Na severe odolávalo Horné Uhorsko, na západe bol účinne bránený Dunaj a na juhu vojenský nedotknutý Balkán. Mongolom zostalo jediné spojenie s vlastným zázemím cez Transylvániu a Kumániu. Na dôvažok mohli prísť aj o Rusko, kde zanechali len 30 000 mužov. V zime 1241/42 mohli zaútočiť na západ s ešte menšou armádou, než s akou vtrhli do Uhorska. V prípade porážky od Benátčanov alebo v Nemecku, by prišli o všetko, čo slávnym ťažením od roku 1236 získali. Ak aj niekedy uvažovali o dobití Ríma alebo Paríža, v Uhorsku takýto zámer nemohli prijať a ani neprijali. Mongoli síce mali silný pocit nadradenosti, ale počítať vedeli. Pravdepodobne, už pred zimou sa rozhodli, že potiahnu na Balkán za Kumánmi a jeden tumen s princom Kadanom vyšlú do Panónie, aby našiel a potrestal Belu.
2. Koho mohla zastaviť správa o smrti chána Ogotaia?
   Mnohí tvrdia, že veľký mongolský útok začal prieskumom už v lete 1241, lebo ich jazdecké hliadky videli pri Viedni a dokonca pri Benátkach. Ale bolo to naozaj tak? Mongoli zostali v Alfölde a možno na hornej strane Dunaja oproti Ostrihomu. Cele leto sa ich armáda nepohla. Po skúsenostiach s ich ťažením v Rusku aj v Uhorsku vedeli, že môže prísť zimné ťaženie, v čase keď zamrznú rieky. Prírodnou prekážkou bol Dunaj, ale ten nie vždy v zime zamŕzal. Mongoli s ľahkou jazdou dokázali prekonať aj veľké rieky plávaním s koňmi, ale pre tažku jazdu potrebovali brod, most alebo prepravu. Prvý most cez Dunaj v Uhorsku postavili až v čase Žigmunda Luxemburského, prepravu Mongolom nik ochotne neposkytol, brody boli použiteľne len v lete, keď klesla hladina Dunaja a tak zostali dve možnosti: Presunúť len ľahkú jazdu, alebo počkať až Dunaj zamrzne. Lenže v roku 1241 sa ochladilo viac a preto od začiatku zimy ľudia rozbíjali ľad na Dunaji, vidiac na druhej strane mongolské hliadky. Keď na Vianoce rieka zamrzla dostatočne prešlo Kadanove vojsko o sile asi 10 000 mužov do Panónie. Dôležitý je práve udaj, že na Vianoce dostatočne zamrzol Dunaj. Pre úspech veľkého ťaženia na Západ je to pre Mongolov neskoro. Jednoducho ak veríme na vynikajúce vojenské plánovanie Mongolov nedáva čakanie až do Vianoc na náhodne zamrznutie Dunaja vojensky zmysel, ale na výpad do zvyšku Uhorska áno. Ak by sme použili časový postup Mongolov v Rusku, tak ich ofenzíva mala začať minimálne o mesiac skôr a na Vianoce by už mali byt v Benátkach.
   Kadanovo ťaženie
   Princ Kadan sa zameral na dobitie Ostrihomu, vtedy sídla kráľa, ale vyslal aj jednotky na dobitie Stoličného Belehradu a Pannonhalmy a zároveň hliadkami monitoroval situáciu ďaleko pred svojou armádou. Kadan dobil mesto pod hradom Ostrihom, ale samotný hrad nie. Dôvodom ukončenia obliehania mohla byt informácia, že kráľ Belo na hrade nie je. Dňa 2.2.1242 napísali uhorskí klerici list, v ktorom oznamujú, že Mongoli sa rozptýlili po Panónii. Koncom februára 1242 bol kráľ Bela pri Jadrane, kam utiekol zo Záhrebu. Začiatkom marca došiel mongolský princ Kadan s armádou ku Splitu, mysliac si, že Belo sa ukrýva na blízkom hrade Klis. Jednotky Mongolov, ktoré plienili Panóniu ukončili obliehanie miest, hradov a kláštorov a vybrali sa za Kadanom. Aby urýchlili svoj postup zabili v Chorvátsku zajatcov. Ak by bola vtedy v Panónii hlavná mongolské armáda, nemalo žiaden zmysel ukončiť bojové operácie a zbavovať sa zajatcov. Správa o smrti Veľkého chána mohla zastaviť len jedno mongolské vojsko smerujúce na západ od Dunaja - vojsko princa Kadana. Väčšia časť armády pod vedením Batua sa vybrala na Balkán.
   Kedy prišla správa k Mongolom?
   Poznáme dátum smrti veľkého chána. Ogotai nečakane (pravdepodobne sa upil k smrti) zomrel v Karakorume 11. decembra 1241. O trinásť dní jeho syn Kadan prešiel so svojím vojskom Dunaj. Trinásť dní je veľmi krátky čas aj pre rýchlu mongolskú „poštu“ aby o smrti Mongoli v Uhorsku vedeli. Kadan vpadol do Panónie a o smrti otca nič nevedel. Podľa niektorých historikov mohla správa prísť najskôr o šesť týždňov. Oveľa reálnejšie je však, že prišla až na jar roku 1242. Ale nemusíme hádať. Vieme, kedy Kadan správu dostal. Perzský historik Rashīd al-Dīn Tabīb uvádza, že Kadan sa práve vracal z márneho prenasledovania uhorského kráľa Belu na Jadrane. Rashīd dátum neuvádza, ale ten vieme z uhorských zdrojov. Kadan skončil „lov“ na Belu najneskôr v polovici apríla 1242, pretože 20.4.1242 sa Bela sa vrátil na svojej novej triréme do jadranského Trogiru. Kadan dostal správu o smrti svojho otca najskôr koncom apríla 1242.
   Otázkou zostava, kedy a kde sa o smrti chána Ogotaia dozvedel Batu s hlavnou armádou. Často sa zabúda, že neprišla len správa o smrti, ale aj ďalšia informácia. Tou informáciou bol dátum stretnutia potomkov Džingischána stanovený na rok 1243. Ak by sa Batu a Subutai rozhodli tiahnuť na západ, tak by na ťaženie potrebovali minimálne dve zimné obdobia. To je dosť času dôjsť až po Kanál a Sicíliu. A nielen to. Batu mohol bojovať na Západe, koľko rokov chcel, lebo jeho sa voľba veľkého chána netýkala. Batuov otec Jochi nebol biologickým synom Džingischána a ostatní princovia považovali Batua a jeho bratov za bastardov. Nemohol byť zvolený, a oveľa pravdepodobnejšie je, že by na stretnutí princov prišiel o hlavu. Batu mal veľmi zlé vzťahy s ostatnými princmi, hlavne s Kuyukom, ktorý sa stal v roku 1246 Veľkým chánom.
   Z mongolských zdrojov vieme, že už pri príchode správy sa Batu rozhodol voľby nezúčastniť. Generál Subutai ho napomínal: „Teraz si najstarší spomedzi princov, nie je múdre odmietnuť.“ Bohužiaľ kronika nezachovala ani čas ani miesto, kde sa udial tento rozhovor. Ak by Subutai s Batuom tiahli na západ, tak by sa udial pri ničení Norimbergu alebo v Benátkach. Ale tam netiahli. Mali iný plán, vlastne nie iný, ale stále ten istý. Zajať Kumánov. Už po bitke pri rieke Slaná vyslal Batu jeden tumen za utekajúcimi Kumánmi. Tento oddiel porazil bulharský panovník Ivan Assen II. Pri plánovaní výpravy na Balkán, Batu iste vedel, že bude mať problémy. Preto keď odišiel v januári alebo februári 1242 z Alföldu, počkal na hraniciach Bulharska na Kadana a tam sa pravdepodobne v marci dozvedel o smrti chána. Keď sa prišiel Kadan z Dalmácie a Srbska, spolu napadli Bulharsko, územie ovládané Nikajským cisárstvom a latinský Konštantínopol. Tam všade Kumáni našli útočište. Najviac ich bolo v Latinskom cisárstve. Mongoli prvú bitku proti Latinom a Kumánom prehrali a hoci v nasledujúcej boli víťazmi, vzdali sa útoku na Konštantínopol a aj prenasledovania Kumánov. Po krátkom plienení uznalo Bulharsko vazalstvo a Mongoli na jeseň 1242 odtiahli do svojho tábora na dolnej Volge. Celé ťaženie plné smrti Európanov a aj mongolských strát nakoniec nemalo zmysel. Bela sa nestal vazalom a ani neprišiel o hlavu a „uhorskí“ Kumáni sa nakoniec Mongolom „vyšmykli z rúk“.
3. Čo „hovoria“ dobové pramene?
   Obsahujú dobové záznamy niečo o zámere Mongolov dobiť Západ a o tom, že smrť chána v ďalekom Mongolsku ukončila ťaženie do Západnej Európy?
   V Historia Salonitarum atque Spalatinorum Tomáša zo Splitu v kapitole 38. sa píše, že princ Kadan zobral časť armády a prešiel cez zamrznutý Dunaj. O veľkej výprave na západ a smrti chána ani slovo.
   V liste k Miserabile Carmen magister Rogerius doslova píše, že „Tatári opovrhli dobytím Nemecka“ a tiež spomína, že Mongoli obliehajúci kláštor Sv. Martina na Panónskej hore boli odvolaní. Neuvádza ale kým a ani prečo.
   Monachi Sancti Albani Cronica Majora, ktorú spísal Mathei Parisiensis tiež nespomína smrť chána, ako dôvod ukončenia významného ťaženia.

V novembri 1250 napísal kráľ Belo IV. List pápežovi, kde opísal zmenu uhorskej obrannej politiky a rieku Dunaj ako hlavnú obrannú líniu. Zároveň sa stážoval, že Uhorsku nik neposkytol pri vpáde pomoc a že hlavný boj o kresťanstvo sa aktuálne odohráva v Uhorsku a nie v Palestíne.

Z nemeckých kroník vieme, že po skaze ich rytierstva pri Legnici sa rozšírila správa, že „Tartaros“ si idú do Kolína pre ostatky Troch kráľov. Spoločne s týmto nezmyslom sa šírila „tradičná“ zvesť, že ich pozvali židia, čo viedlo k pogromom. Ale po pogromoch sa život vrátil do starých pomerov a aj ta mala skupina vojakov naverbovaných na záchranu Uhorska sa zapojila do mocenských šarvátok.

V Taliansku prebiehal dlhoročný boj medzi Svätou stolicou a cisárom Fridrichom II. Okrem niekoľkých listov a formálneho vyhlásenia „krížovej výpravy“, málokto venoval pozornosť mongolskému nebezpečenstvu a dôvodu jeho pominutia. Aby som však Talianom nekrivdil, Benátčania a Janovčania sa o mongolské vojenské ťaženie svojím spôsobom zaujímali. V prístavoch na Kryme nakladali na svoje lode zajatcov dovlečených z Ruska, Poľska a Uhorska a predávali ich do otroctva mohamedánom.

Atâ-Malek Jovayni perzský historik vo svoje „Histórii dobyvateľov sveta“ píše, že Batu sa po vymazaní Rusov, Kipčakov (Kumánov) a Alanov, rozhodol zničiť Kelera (kráľa Belu) a Baškircov, ktorý žijú na hranici Frankov (Uhrov, Jovayni vedel o pôvode maďarských kmeňov a dal im pre svojich čitateľov zrozumiteľný názov). Popisuje bitku pri rieke Slaná, ale o útoku na západ a ukončení ťaženia nepíše ani slovo.

Iný perzský historik Rashīd al-Dīn Tabīb, píše, že Mongoli zostali cez leto medzi Dunajom a Tisou, že Dunaj prekročil len Kadan aby chytil Belu a napokon, že ostatní mongolskí princovia bojovali celý rok 1242 nad Kaukazom a až v roku 1243 odišli do Mongolska. O zámere dobiť západ tiež nič nevie.
V „Yuan shi“ čínskej kronike dynastie Yuan, čo je mongolská dynastia vládnuca v Číne v rokoch 1271 až 1388, sa ťaženie do Európy spomína v biografii generála Subutaia. Tam stojí, že Batu sa chcel vrátiť hneď po bitke pri rieke Slaná, v ktorej stratil 30 mužov osobnej stráže a pobočníka menom Bahatic. Subutai mu vravel: "Princ, ak chcete ustúpiť, nemôžem vám brániť, ale ja som bol odhodlaný sa nevracať pred dosiahnutím rieky Tu-na a mesta Ma-ch a.“ Rieka Tu-na je Dunaj a Ma-ch-a je mesto Maďarov – Pešť. O nejakom ťažení na Rím, Paríž alebo Viedeň, tam nie je ani slovo.

1. Čo nakoniec zachránilo Západnú Európu?
   Názor, že Západ zachránila smrť veľkého chána, je dobrý pre každého, kto považuje Európu za výnimočnú. Vo svojej európskej namyslenosti často veríme, že „nás“ musel zachrániť zázrak. Ale nebolo veľa toho, na čo, byť v Európe 13. storočia namyslený. Hladomor striedal vojnu a chudáci vydieraní večným zatratením stavali prvé katedrály sami bývajúci pod slamenou strechou. Západ pred mongolskou super-armádou zachránila chudoba, geografická členitosť a vzdialenosť od stepí. Oproti ľudnatej Číne a Strednej Ázii s rozvinutou mestskou civilizáciou, mierumilovným obyvateľstvom a nevídaným bohatstvom, vtedajšia Európa bola ozbrojeným a dobre brániteľným chudobincom. Tiahnuť s tisíckami jazdcov cez krajiny plne lesov, v úzkych údoliach bez pastvín strážených hradmi, len aby zbúrali kláštory a zabili zopár sedliakov, čo nestačili ujsť do lesov, nemalo pre vtedajších „vládcov sveta“ zmysel. Ak by Mongoli považovali Západ za vhodný cieľ, zaútočili by opäť v nasledujúcich rokoch namiesto ťažení do Činy, Japonska, Perzie alebo Palestíny. Batu zostal na dolnej Volge a jeho dŕžava nazvaná Zlatá horda sa nakoniec stala krajinou Kumánov - Kipčakov, hoci my používame častejšie nepresný výraz Tatári. Najväčší mongolský stratég Subutai došiel s armádou po Dunaj a to bol koniec mongolskej cesty na Západ. Isť ďalej nemalo cenu. Ten bohatší, lepši, vzdelanejší a zaujímavejší svet, bol vtedy na východ od Dunaja a práve ten Mongoli ničili, čím umožnili vyrásť Európe.
   Zdroje: európske aj perzské zdroje sú bežne dostupne a známe. Horšie je to s čínskou kronikou „Yuan shi“. Celá nebola preložená, do „zrozumiteľného jazyka“ Po ruke sú len dva zdroje, ktoré, z nej čerpali:
   Nouveaux mélanges asiatiques: ou, Recueil de morceaux de critique et de mémoires, relatifs aux religions, aux sciences, aux coutumes, à l'histoire et la géographie des nations orientales, M. Abel-Rémusat, 1829
   Medieval researches from eastern Asiatic sources : fragments towards the knowledge of the geography and history of central and western Asia from the 13. to the 17. century. E.Bretschneider, 1888

Poznámka: Ten seriál sa oplatí vidieť. Najmä jeho prvé časti, lebo celkom dobre vysvetľuje okolnosti vzostupu Džingischana a jeho rodiny.

[Ježek]

Ten argument, že v létě 1241 Mongolové nic nedělali je asi zásadní - znamenalo by to, že cílem bylo potrestání Kumánů, plus asi destabilizace Polska a Uherska, což by upevnilo mongolské panování na Rusi. Oslabilo potenciální rivaly.

Otázka jak sami Mongolové vnímali naši střední Evropu - my vidíme království, která spolu často spíš rivalizují a bojují než spolupracují, oni to mohli chápat jako nějaký jednotlitý "Západ ", který sice má různé panovníky, ale ti jsou provázání sítí příbuzenství - vlastně si to mohli představovat jako Rus, která byla roštěpěna, ale v bitvách se většina tamějších knížat sjednotila.

Zároveň křesťané měli o mongolech spíš mizerné ponětí - klidně se mohli bát, že se nezastaví na Lehnici, přečkají zimu v Panonii a další rok se vrhnou dál na západ, i kdyby ho nechtěli dobývat, jen plenit.

Ale úplně bych dobyvačnou válku nezatratil. Na to bych se musel podívat podrobněji - nebylo to tak, že i při dobývání byla ta dobyvačná až následná výprava, první spíše ničila síly v poli? Že k dobývání Uherska by došlo až za několik let - a tady tomu zabránila smrti Oktaje (dnes je výročí).

[palo satko]

Velky chan Ogodej napisal v tych časoch list papežovi, ktory išiel cez hodvabnu cestu do Levanta a dostal sa tam až po chanovej smrti, že ak sa Zapad podriadi, može cisar Fridrich nadalej loviť pomocou sokolov. (Cisar bol velky fanušik lovu so sokolmi. ) Nakoniec kronikari vtedy zaznamenali, že sa na Zapade objavili kupci, ktori nič nekupovali ale bolo velmi zvedavi. Mongoli dokazali "inšpirovat" ludi ktorych porazili aby im služili. Napr. ked v prospech Benatčanov dobili janovsky Cherson, tak pri jednani im prekladal armensky biskup. Opis stretnutia nájdete v knihe The Devil’s Horsemen od Jamesa Chambersa z roku 1979, v knihe Genghis Khan's Greatest General : Subotai the Valiant od Richarda Gabriela, a tiež The Mongols : From Genghis Khan to Tamerlane od W. B. Bartletta.
Odloženie dobitia je sice možne, ale odloženie o rok naraža na male vojenske zdroje Batuchana a po tom čo sa jeho osobny nepriatel Möngke stal Velkym chanom to už vôbec nebolo bez spojencov v Europe možne. Batuchan ponukol uhorskemu kralovi dobitie Zapadu, ale za pre Belu nevyhodnych podmienok.

[Heiss]

V časopisu Faces of War vyšel předloni článek věnovaný mongolskému vpádu do Uher v letech 1241–1242. Jeho autor víceméně shrnuje některé nové poznatky maďarské historiografie a věnuje se zejména otázce mongolské strategie a uherské odpovědi.

Pro rozbor mongolského vpádu považuje za klíčové zasadit jej do celkového kontextu západního tažení (s. 24), protože to může vysvětlit proč se Mongolové roku 1242 stáhli zase zpět do stepi. Boje v Polsku, v Bulharsku a zejména v Uhrách jim zřejmě ukázaly, že ovládnout střední Evropu nebude tak snadné jako dobýt části střední Asie. Na urputnost bojů v Karpatské kotlině podle autoru poukazuje na mongolské straně jedna arménská kronika, podle které ještě padesát let po konci uherského tažení Mongolové vzpomínali jak těžké boje v tomto prostoru sváděli; na straně Uhrů pak narativní prameny a nově také archeologie. Podle nálezů dochází v této době k opevňování kostelů a přesunu obyvatelstva na těžko přístupné lokality, jako jsou říční ostrovy (v západní části království) nebo vrcholky hor (v případě Transylvánie; s. 23).

Kromě těchto opatření se Mongolové setkali s houževnatým odporem na straně uherského královského vojska a rytířských řádů. I díky němu se Bélovi IV podařilo zachovat si své postavení a udržet si titul krále Kumánů, který byl jednou ze záminek, proč Mongolové do Uher přišli (s. 24–25). Celkově jej můžeme hodnotit jako poměrně úspěšného stratéga, který si byl mongolské hrozby dobře vědom, který se na ni připravoval a kterému se i přes porážky v poli nakonec podařilo svou zemi ubránit před naprostou porážkou.

[Wladislaus]

Velmi pěkné shrnutí Mongolského vpádu!

Mám k tomu pár poznámek:

Nakoniec kronikari vtedy zaznamenali, že sa na Zapade objavili kupci, ktori nič nekupovali ale bolo velmi zvedavi.

Byl byste ochotný, pane Palo, doplnit z dobových pramenů konkrétní zmínky? Myslím, že téma mongolské špionáže je hodné hlubší pozornosti.

Okrem vzájomných nezhôd mali mongolskí velitelia aj problém so zásobovaním. Daniel Haličský znovu ovládol svoju krajinu a prerušil dodávky potravín z Ruska.

Možná se pletu, ale nezdá se mi pravděpodobné, že by Mongolové měli nějaké sofistikované zásobovací procesy a že by si během pobytu ve střední Evropě nechali dovážet potraviny z tisíc kilometrů vzdálené Rusi. Co jsem se tak dočetl, tak si svoje stáda táhli sebou a vše ostatní si zajistili plundrem. Dodávky pro rozptýlené armády Mongolů (a navíc rychle operující na velkém prostoru) z tak velké vzdálenosti by musely být perfektně organizované a i s přihlédnutím k efektivitě jejich nájezdů podle mě na tak vysoké úrovni nebyli.

Západ pred mongolskou super-armádou zachránila chudoba, geografická členitosť a vzdialenosť od stepí. Oproti ľudnatej Číne a Strednej Ázii s rozvinutou mestskou civilizáciou, mierumilovným obyvateľstvom a nevídaným bohatstvom, vtedajšia Európa bola ozbrojeným a dobre brániteľným chudobincom. Tiahnuť s tisíckami jazdcov cez krajiny plne lesov, v úzkych údoliach bez pastvín strážených hradmi, len aby zbúrali kláštory a zabili zopár sedliakov, čo nestačili ujsť do lesov, nemalo pre vtedajších „vládcov sveta“ zmysel.

Otázka jak sami Mongolové vnímali naši střední Evropu - my vidíme království, která spolu často spíš rivalizují a bojují než spolupracují, oni to mohli chápat jako nějaký jednotlitý "Západ ", který sice má různé panovníky, ale ti jsou provázání sítí příbuzenství - vlastně si to mohli představovat jako Rus, která byla roštěpěna, ale v bitvách se většina tamějších knížat sjednotila.

Boje v Polsku, v Bulharsku a zejména v Uhrách jim zřejmě ukázaly, že ovládnout střední Evropu nebude tak snadné jako dobýt části střední Asie. Na urputnost bojů v Karpatské kotlině podle autoru poukazuje na mongolské straně jedna arménská kronika, podle které ještě padesát let po konci uherského tažení Mongolové vzpomínali jak těžké boje v tomto prostoru sváděli; na straně Uhrů pak narativní prameny a nově také archeologie.

Střední Asie s otevřenou krajinou a města, kde se v podstatě bohatství „válelo na ulici“ a Mongolům obrazně řečeno stačilo jenom natáhnout ruku, v porovnání s těžkým terénem Evropy a bohatstvím uzamčeným v nedobytných hradech, bylo myslím jedním z hlavních důvodů, proč se nepustili do nějakého souvislejšího dobývání.

V této souvislosti jsem si kdysi poznamenal, že v takzvané Tajné kronice Mongolů stojí varování před těžkou výzbrojí západních křesťanských zemí, ale především před náboženskou zuřivostí, v níž jsou schopni zabíjet se navzájem, přičemž prý "meče mají opravdu ostré". Kde jsem k tomu přišel, už si nepamatuju, ale zajímalo by mě, jestli to tam opravdu je napsáno

[palo satko]

Podla mna bol Belo hlavnou pričinou mongolskej invazie a krajinu mu zachranili (bude to znieť nacionalisticky) Slovania a obyvatelia Transylvanie.
Belo chcel priviesť Kumanov do papežoveho košiara, čo sa mu velmi nedarilo. Rozbil si vztahy s vyznamnymi velmožmi, tym že im odoberal privilegia a majetky. Ked do Uhorska utiekli Kumani, tak ich chcel použiť ako mnutorny mocensky nastroj a odmmietol ich vyhnat naspät do stepi, čo požadovali Mongoli. V bitke pri Muhi prakticky nevelil, lebo Uhri len reagovali na mongolske akcie a napr. obrane mosta velil arcibiskup z Kaloče Ugrín. Pri uteku ho zachranili velmoži z Turca, nakoniec skončil v chorvatkom Zagrebe a ked Mongoli na Vianoce 1241 prekročili Dunaj utiekol na hrad Kliss, ktory sice bol kralovsky ale spravovali ho Chorvati. Odtial do Trogiru, ktory bol jednym z mala miest v Dalmacii, kde mali Chorvati svoju väčšinu a spravovali ho. Ked Mongoli odtiahli, Belovi poskytli vyznamne pomoc chorvatski Frankopani. Fridricha Bojovneho odrazili grofi zo S. Jura a Pezinka a tym Fridrich došiel aj o župy, ktore mu Belo na uteku z donutenia daroval.
Uhorsko v tych časoch najväčši hospodarske centra v zapadnej Panonii, na dnešnom Slovensku a v Transylvanii. No a plus dane z Chorvatska a Dalmacie. Takže fundament Urorska zostal temer nedoknuty. Belo po vpade vydal mnoho darovacich listín a z tych sa daju zistiť mena ludi, či už velmožov, alebo obyčajnych, ktorym vdači za zachranu a pomoc. Huževnaty odpor kladli najmä ludia a mesta v Transylvanii, Panonii a na Slovenku, ale tam nesmeroval utok hlavneho prudu, ktoremu velil Batuchan.
Bruha vec je, že Mongoli v oblastiach kde žili polnohospodari podnikali taženia v zime. Cez leto nechali kone vypast. Každy Mongol mal 4 až 6 koni. Utok na Uhorsko a Polsko bol pokračovaním utoku na Kyjev, Halič a Burzeland. Bitky v Polsku a Uhorsku prebiehali na konci jari a tak Mongoli potrebovali prestavku. Oblast medzi Dunajom a Potisie umožnovali s určítymi limitmi opätovne vykrmiť kone. Takže ked si v lete zratali straty a hlavne to, že niektori princovia so svojími tumenmi opustili Uhorsko, zistili že na nejake velke pokračovanie dobivania smerom na Zapad nemaju zdroje. Takže zorganizovali len vypad do Panonie, Chorvatska a Dalmacie, ktory mal za ulohu chytiť krala Bela. Ten mal kus štastia a darilo sa mu uniknuť.

[Heiss]

Střední Asie s otevřenou krajinou a města, kde se v podstatě bohatství „válelo na ulici“ a Mongolům obrazně řečeno stačilo jenom natáhnout ruku, v porovnání s těžkým terénem Evropy a bohatstvím uzamčeným v nedobytných hradech, bylo myslím jedním z hlavních důvodů, proč se nepustili do nějakého souvislejšího dobývání.

Upřímně, jsem k tomuto vysvětlení docela skeptický. Mongolové si poradili s mnohem mocnějšími pevnostmi než jaké v té době existovaly ve střední Evropě. Z evropského pohledu se nám naše hrady a města zdají jako docela silná opevnění, ale Mongolům se dařilo dobývat právě středoasijská a čínská města, jejichž zdi byly mnohem pevnější než ty evropské. Rozdíl možná spočíval v tom, že zatímco v Asii se obrana koncentrovala do větších center, u nás byla decentralizovaná a spoléhala se na síť hradů, což je pro logistiku mnohem horší scénář.

Na stranu druhou, kdyby si s tím dali tu práci, tak si poradí i s našimi hrady (či z eurasijského pohledu spíše hrádky). Ostatně, v roce 1241 se jim v Uhrách také velmi dařilo dobývat větší či menší pevnosti – do rukou jim padla i Buda a neřekl bych, že s ní měli nějak závažné potíže.

Mnohem větší problém mohlo být ale to, že zatímco v Asii bylo možné nahradit jednoho (cizího) vládce jiným cizím vládcem, evropští křesťané by se tomu bránili mnohem silněji. Kromě toho se Mongolům nepodařilo zajmout Bélu IV, což by byl velmi dobrý základ pro jakékoli obsazování nového území.

Celkově si myslím, že za jejich ústupem roku 1242 stojí spíše jejich celková situace: západní tažení trvalo v tuto chvíli již několik let, jejich zázemí bylo několik tisíc kilometrů na východ a cesta k němu byla lemována teprve nedávno dobytými zeměmi, jejichž loajalita nemohla být vůbec pokládána za jistou.

[palo satko]

Takže k tym kupcom: James Chambers vo vojej knihe The Devil’s Horsemen, THE MONGOL INVASION OF EUROPE spomina mohamedanskych kupcov ako špionov Mongolov. Ten konkretny citat čo som použil mi povedal Miro Lysý, ktory sa zaobera uhorskym a Velkomoravskym obdobím pri debate, na konretne listiny som sa nespýtal.
Mongoli podnikali taženia na konoch. Niektori historici píšu že každy mal 4 kone, niektori, že šesť. Nie všetky boli jazdecke. V zasade do krajin, kde prevladalo olnohospodarstvo podnikali taženia v zime. Cz leto nechali kone v stepiach sa dobre vykrmiť a v dobitych oblastiach pobrali rolnikom všetko zrno. Ale zasoby zrna pre kone si viezli aj sami, ale racionalne ich použivali. V Tajnej kronike Mongolov je napomenutia Džingischana aby nemrhali zasobami. Utok na Polsko a Uhorsko nasledoval bezprostredne po dobití Kyjeva a Haliča. Zatial čo Kyjev zničili do základu, mesto Halič nolo tiež zničene, ale haličsky vladca Daniel Romanovič utiekol do Polska a ked Mongoli odtiahli do Uhorska opät vladol. Halič sa stala vazalom Mongolov až neskôr. Nakoniec Halič bola susedom Uhorska a uhorsky krali viedli časte vojny na jej ovladnutie. Belov Brat Koloman bol korunovanym haličsky katolickym kraľom.
Tajna kronika Mongolov konči pred smrťou druheho velkeho chana Ogodeja v roku 1240 a najzapadnejšia informacia je spomenetie mesta Kyjev. Takže v Tajnej Kronike nič o rytieroch a Stredne a Zapadnej Europe nie je. Lenže Tajna kronika nie je historicke dielo, ale oslavna spisba na Džingischana a jeho synov.

[Heiss]

Nie všetky boli jazdecke. V zasade do krajin, kde prevladalo olnohospodarstvo podnikali taženia v zime. Cz leto nechali kone v stepiach sa dobre vykrmiť a v dobitych oblastiach pobrali rolnikom všetko zrno.

O logistice stepních armád napsal článek Konstantin Golev (i když se zabývá Kumány, ty principy jsou v zásadě stejné).

[Wladislaus]

Střední Asie s otevřenou krajinou a města, kde se v podstatě bohatství „válelo na ulici“ a Mongolům obrazně řečeno stačilo jenom natáhnout ruku, v porovnání s těžkým terénem Evropy a bohatstvím uzamčeným v nedobytných hradech, bylo myslím jedním z hlavních důvodů, proč se nepustili do nějakého souvislejšího dobývání.

Upřímně, jsem k tomuto vysvětlení docela skeptický. Mongolové si poradili s mnohem mocnějšími pevnostmi než jaké v té době existovaly ve střední Evropě. Z evropského pohledu se nám naše hrady a města zdají jako docela silná opevnění, ale Mongolům se dařilo dobývat právě středoasijská a čínská města, jejichž zdi byly mnohem pevnější než ty evropské. Rozdíl možná spočíval v tom, že zatímco v Asii se obrana koncentrovala do větších center, u nás byla decentralizovaná a spoléhala se na síť hradů, což je pro logistiku mnohem horší scénář.

Na stranu druhou, kdyby si s tím dali tu práci, tak si poradí i s našimi hrady (či z eurasijského pohledu spíše hrádky). Ostatně, v roce 1241 se jim v Uhrách také velmi dařilo dobývat větší či menší pevnosti – do rukou jim padla i Buda a neřekl bych, že s ní měli nějak závažné potíže.

Mnohem větší problém mohlo být ale to, že zatímco v Asii bylo možné nahradit jednoho (cizího) vládce jiným cizím vládcem, evropští křesťané by se tomu bránili mnohem silněji. Kromě toho se Mongolům nepodařilo zajmout Bélu IV, což by byl velmi dobrý základ pro jakékoli obsazování nového území.

Celkově si myslím, že za jejich ústupem roku 1242 stojí spíše jejich celková situace: západní tažení trvalo v tuto chvíli již několik let, jejich zázemí bylo několik tisíc kilometrů na východ a cesta k němu byla lemována teprve nedávno dobytými zeměmi, jejichž loajalita nemohla být vůbec pokládána za jistou.

Asi těch faktorů byla celá řada, značná vzdálenost od zázemí, decentralizace Evropy, kde nestačilo nahradit jednoho vládce. Samozřejmě nezpochybňuju schopnosti Mongolů dobývat mnohem větší města a pevnosti, než byla v tehdejší Evropě, což ostatně potvrdili dobytím Chorézmu, Číny a ovládnutím Rusi.

Nicméně neuškodí trocha srovnání. Pár příkladů:

1209 Yinchuan (Čína). Silně opevněné (kamenné hradby), otevřená rovinatá krajina, první pokus o dobytí se nepovedl, protože si Mongolové zaplavili vlastní tábor řekou. Druhý pokus 1227 už byl úspěšný, ale trvalo to 6 měsíců.

1215 Zhongdu (Peking, Čína). Silně opevněné (kamenné hradby), otevřená rovinatá krajina, město nedobyli ale vyhladověli, vzdalo se po 18 měsících obléhání.

1218 Otrar (Chorézm). Silně opevněné (kamenné hradby), otevřená rovinatá krajina, délka trvání obléhání 5 měsíců, počet dobyvatelů se uvádí při nižší hranici 50 tisíc.

1220 Khujand (Chorézm). Silně opevněné (kamenné hradby), otevřená rovinatá krajina, délka trvání několik měsíců, počet dobyvatelů 25 tisíc a 50 tisíc posbíraných lokálů, poprvé použili dobývací stroje čínského typu.

1221 Urgench (hlavní město Chorézmu). Silně opevněné (kamenné hradby), otevřená rovinatá krajina, délka trvání 7 měsíců, počet dobyvatelů neznámý.

1233 Kaifeng (Čína). Silně opevněné (kamenné hradby), otevřená rovinatá krajina, délka trvání 10 měsíců.

1237 Rjazaň (Rus). Otevřená rovinatá krajina, délka trvání 5 dnů. Opevnění dřevěné, včetně staveb ve městě.

1238 Vladimir (Rus). Otevřená rovinatá krajina, délka trvání 6 dnů. Opevnění dřevěné, včetně staveb ve městě.

1238 Kozelsk (Rus). Otevřená rovinatá krajina, ale tady se to Mongolům protáhlo na 7 týdnů. Město sice také bylo kompletně ze dřeva, ale uvádí se, že v té době došlo k určitému vyčerpání bojeschopnosti mongolské armády po první fázi tažení, voda z řeky Židra změnila město v ostrovní pevnost. A v neposlední řadě se obránci rozhodli nevzdat a bojovat do posledního muže a způsobili Mongolům značné ztráty.

1240 Kyjev (Rus). Otevřená rovinatá krajina. Kromě paláce bylo město a hradby také kompletně ze dřeva. Délka trvání 8 dnů.

1242 Ostřihom (Uhry). Tady už krajina otevřená není. Město v té době nemělo kamenné hradby nýbrž dřevěné. Ty Mongolové zdolali velmi snadno. Ale kamenný hrad na kopci na Dunajem, kam obyvatelé města schovali všechny cennosti, se jim dobýt nepodařilo a po těžkých ztrátách odtáhli.

Když to shrnu, tak Mongolové opravdu dobyli celou řadu silně opevněných měst v Asii. Pokud se město rychle nevzdalo, vždy jim to trvalo několik měsíců. Pokud je dobyvatel odhodlaný, má dostatečné počty, dobré zásobování a umí používat dobývací techniku, je dobytí města v otevřené krajině pouze otázkou času.

V Rusku to bylo snadné, protože tam bylo všechno ze dřeva a ani houževnatost Rusům nepomohla.

Totéž v Uhrách. Tam se kamenné hrady a opevnění začaly stavět až po odchodu Mongolů. Do té doby stály kamenné pevnosti jenom v největších a nejdůležitějších městech – Budín, Ostřihom, Székesfehevár a možná ještě jinde, ale i tahle města měla jenom dřevěné hradby.

Že bude problém s dobýváním jakékoli kamenné pevnosti v Evropě, se Batu přesvědčil v Ostřihomi.

U nás to asi bylo ještě z velké části podobné, jako v Uhrách, pořád tu bylo hodně dřevěného opevnění, ale už tu myslím bylo dost kamenem opevněných hradů, jestli se nepletu.

Nemluvě o západoevropských zemích, kde už byla síť kamenných hradů dost hustá. Těžký lesnatý terén, záseky, nejhustší síť opevněných sídel na světě je právě v Evropě… možná to nebyl hlavní důvod, proč se Mongolové nepustili dál, ale určitě si to Batu uvědomoval. Obléhat desítky a stovky hradů na nepřístupných místech, kde by s každým dobytým hradem rostly těžko nahraditelné ztráty? Časová náročnost, kdy by se u každého zasekli na několik týdnů/měsíců? Kdyby se k tomu rozhodl, byl by špatným generálem. Pokud vůbec o dobývání Evropy přemýšleli, museli by si zřídit zázemí. Ne v Rusku, ale mnohem blíž ve střední Evropě. Na to rozhodně neměli v době pustošení Uher sílu. Možná se nikdy takovými plány nezabývali, možná opravdu jen přijeli potrestat Bélu za Kumány, možná sami nečekali, že se dostanou tak daleko a relativně snadno (podle mě to byla perfektní ukázka průzkumu bojem), ale jestli se proti nim začala dál na západě formovat obrana (aktivita krále Václava?), Batuovi došlo, že by mohli nakonec dopadnout neslavně.

[Heiss]

Díky moc za přehled.

Dřevěné hradby nemusely být nutně na škodu: v jednom článku jsem četl i názor, že ruská města měla opevnění připomínající konstrukčně pozdější bastionové pevnosti, takže s nimi měly mongolské katapulty problém (citaci sem můžu zítra dohodit, teď odpovídám narychlo, aby diskuse nestála). Nemohlo to být prostě jen výškou hradeb, která je zásadní problém u zteče?

Druhá věc je pak to, jestli měli dost času: pokud ve střední Asii dokázali obléhat měsíce jedno město, v Evropě by to měli zvládnout také. Osmnáctiměsíční obléhání by neměl vydržet žádný hrad. Problém byl v tom, že roku 1242 ho po několikaleté kampani neměli, takže to, s čím se Evropané setkali, rozhodně nebyli Mongolové v nejlepší formě. Na stranu druhou, v tu chvíli to ale stačilo a přesně takto válka funguje.

[Wladislaus]

Díky moc za přehled.
Dřevěné hradby nemusely být nutně na škodu: v jednom článku jsem četl i názor, že ruská města měla opevnění připomínající konstrukčně pozdější bastionové pevnosti, takže s nimi měly mongolské katapulty problém (citaci sem můžu zítra dohodit, teď odpovídám narychlo, aby diskuse nestála). Nemohlo to být prostě jen výškou hradeb, která je zásadní problém u zteče?

Druhá věc je pak to, jestli měli dost času: pokud ve střední Asii dokázali obléhat měsíce jedno město, v Evropě by to měli zvládnout také. Osmnáctiměsíční obléhání by neměl vydržet žádný hrad. Problém byl v tom, že roku 1242 ho po několikaleté kampani neměli, takže to, s čím se Evropané setkali, rozhodně nebyli Mongolové v nejlepší formě. Na stranu druhou, v tu chvíli to ale stačilo a přesně takto válka funguje.

Určitě sem tu citaci hoď, jako zajímavost Nicméně délka obléhání ruských měst v řádech dní, oproti středoasijským a čínským v řádech měsíců, je všeříkající.

Co si myslím já (ale můžu se mýlit) je, že paradoxně snazší je pro desetitisícovou armádu dobýt město v otevřené krajině s vysokými hradbami, pokud na to má čas a zásoby, než menší hrad na skále uprostřed lesní džungle s odhodlanou posádkou.

Pokud Mongolové měli zkušenosti s dobýváním velkých středoasijských a čínských měst, pak v plné nahotě se ukázalo, že nemají zkušenosti s evropskými hrady právě v Ostřihomi, kde si totálně vylámali zuby.Obdiv patří ostřihomskému veliteli Simonovi, původem z Aragónu, který měl k dispozici jenom pár desítek střelců z kuší. Možná by je dokázali nakonec vyhladovět, ale už se tu začínaly projevovat všechny ostatní faktory, zmiňované výše, včetně celkového vyšťavení po dlouhé kampani a nechuť věnovat tomu delší čas. Pokud se nepletu, tak to zkusili jenom v Ostřihomi a jinde ne. A přesvědčili se, že by je to hodně bolelo

Možná, kdyby se Mongolové uhnízdili natrvalo v Uhrách, pak by časem vytáhli drápky směrem dál na západ. Ale z mnoha důvodů, včetně značné vzdálenosti od centra své říše, se tak nestalo, odtáhli a v Evropě už se nikdy neukázali, i když ovládli Rus na dalších zhruba 200 let. Naopak se vydali do Indie, Vietnamu nebo do Japonska, tedy na opačnou stranu. Z nějakého důvodu je Evropa přestala zajímat.

[palo satko]

V Panonii sa ubranilo ešte opatstvo v Pannonhalme, kde obrane velil slovansky opat Uroš. Stoličny Belehrad zachranila povodeň a ostane hrady viac na západ boli pre Mongolov nezaujimave, lebo potrebovali isť na juh do Zagrabu. Ale Uhorsko malo kamenne hrady a kamenne mesta v Dalmacii. Tam realne došlo len k dobijaniu hradu Kliss, ale to Mongoli ukončili, lebo dostali info, že Belo s rodinou utiekol do Trogiru. Ale to, že hrady a mesta nebobijali, bolo viac spôsobene nedostatkom času a nemožnosťou v prostredi Dalmacie udržat armadu majucu vela koni.

[Heiss]

Určitě sem tu citaci hoď, jako zajímavost

Vyloženě to uvádí Nosov (2014, 17), nicméně to je popularizační článek a skutečná diskuse se ukrývá v ruských knihách, které uvádí jako své zdroje (jedna je jeho, druhá jistého doktora Morgunova). Ve svém kratším článku nicméně píše, že mongolské obléhací stroje měly problémy se zničením dřevohlinitých komorových valů a že se Mongolové museli často spokojit jen se zničením dřevěného ochozu. Nosov dodává, že podobnou odolnost vykazovala tato konstrukce i proti dělovým koulím, což potvrzují i Kazakou (2022, 88–89) a Shirogorov (2023, 308).

Kazakou píše, že dřevěné městské hradby stávaly v raně novověké východní Evropě na pozůstatcích středověkých valů, které časem sice ztratily svou původní formu, ale stále si udržely výborné balistické vlastnosti, které jim umožnily snadno pohltit energii dělových koulí. Děla sice mohla rozstřílet nové opevnění, které stálo na nich, útočníci však museli stále překonat původní val. Širogorov dokonce píše v návaznosti na západoevropskou terminologii o trace kazanienne, které byly tvořeny dřevěnou konstrukcí vyplněnou štěrkem a jílem. Jejich vznik klade do doby po moskevském obléhání Kazaně roku 1478, takže italské pevnosti předběhly přibližně o dvě generace.

---

KAZAKOU, Aliaksandr, 2022. Gunpowder Revolution in the East of Europe and the Battle of Orsha, 1514. In: Mark Charles FISSEL, ed. The Military Revolution and Revolutions in Military Affairs. Online. Berlin: De Gruyter Oldenbourg, s. 65–112. ISBN 978-3-11-066141-5. Dostupné z: doi:10.1515/9783110661415-003
NOSSOV, Konstantin, 2014. Country of ‘gorods’: Russian medieval fortresses. Medieval Warfare. 4(1), 16–20. ISSN 2211-5129.
SHIROGOROV, Vladimir, 2023. Quo Vadis? The Military Revolution in Eastern Europe. First circle, from the middle of the 15th to the beginning of the 17th centuries. In: Jeremy BLACK, ed. Global Military Transformations: Change and Continuity, 1450-1800. Online. Roma: Società Italiana di Storia Militare, s. 281–410 [vid. 2025-02-28]. ISBN 978-88-946984-4-2. Dostupné z: https://www.nam-sism.org/4.2%20Fucina%20di%20Marte.html

[Wladislaus]

V Panonii sa ubranilo ešte opatstvo v Pannonhalme, kde obrane velil slovansky opat Uroš. Stoličny Belehrad zachranila povodeň a ostane hrady viac na západ boli pre Mongolov nezaujimave, lebo potrebovali isť na juh do Zagrabu. Ale Uhorsko malo kamenne hrady a kamenne mesta v Dalmacii. Tam realne došlo len k dobijaniu hradu Kliss, ale to Mongoli ukončili, lebo dostali info, že Belo s rodinou utiekol do Trogiru. Ale to, že hrady a mesta nebobijali, bolo viac spôsobene nedostatkom času a nemožnosťou v prostredi Dalmacie udržat armadu majucu vela koni.

Díky za doplnění. Takže přece jenom to ještě někde zkoušeli, ale úspěch nulový. V Dalmácii se setkali s tím, co by je čekalo dál v Evropě.

[palo satko]

Otazka hradov v Uhorsku ma dva rozmery. Budovanie kralovskych hradov na obranu krajiny a budovanie šlachtickych hradov. Tie prve boli prejavom obrany voči vonkajšiemu nepriaelovi a tie druhe - šlachticke skôr obranou voči vlastnym poddanym, nepriatelskym šlachtickym rivalom a niekedy aj proti vôli krala. Lenže aby boli tieto postavene, musela vzniknut šlachta s rodivymi majetkami. Lenže na začiatku vlady Ondreja II. ešte stale patrili 2/3 pôdy kraľovi. Vyznamny velmoži boli finančne zabespečeni kralom platenymi funkciami u dvora a zastavanim funkcie župana. Uhorsko malo vtedy 72 žup. Ondej sa nemohol vyhnut feudalizacii najmä ke jeho vydavky vyrazne presahovali príjmi a tak podporovatelov "vyplacal" nemovitostami, nazvime to panstvami. Belo to však zatrhol, majetky vratil korune a tym stratil podporu.
Zapad si feudalizaciu prešiel ale o 100 rokov skôr. a preto mal ovela viac kamennych hradov, ktorych stavbu podporili ešte stavebne skusenosti z čias Ríma.
Ako by ai prebiehlo dobývanie Zapadu môžeme len špekulovat. Zapad bol velmi ludnaty a Mongoli mohli použiť svoju taktiku zo Stredej azie a Ruska, ked vyzabijali obyvatelstvo okrem bojaschopnych mužov a tych nahnali do prvych radov pri dobijani miest a pevnosti. Takže nakoniec mohli mať dostatok mužov na dobitie Zapadu a hrady a mesta by sa im z časti podarilo dobyť a z časti by sa im časom vzdali aj bez zdlhaveho obklučenia, lebo by neprichadzala žiadna potravinova a vojenska pomoc.
Inač tuto problematiku rozobera v kapitole Chapter 2: Mongol Strategic Difficulties Related to Fortifications as an Alternative Explanation for Batu’s Withdrawal from Europe autor Lindsey Stephen Pow v Deep Ditches and Well-built Walls:
A Reappraisal of the Mongol Withdrawal from Europe in 1242.
https://www.academia.edu/13943616/Deep_ ... pe_in_1242

[Ježek]

Otazka hradov v Uhorsku ma dva rozmery. Budovanie kralovskych hradov na obranu krajiny a budovanie šlachtickych hradov. Tie prve boli prejavom obrany voči vonkajšiemu nepriaelovi a tie druhe - šlachticke skôr obranou voči vlastnym poddanym, nepriatelskym šlachtickym rivalom a niekedy aj proti vôli krala. Lenže aby boli tieto postavene, musela vzniknut šlachta s rodivymi majetkami. Lenže na začiatku vlady Ondreja II. ešte stale patrili 2/3 pôdy kraľovi. Vyznamny velmoži boli finančne zabespečeni kralom platenymi funkciami u dvora a zastavanim funkcie župana. Uhorsko malo vtedy 72 žup. Ondej sa nemohol vyhnut feudalizacii najmä ke jeho vydavky vyrazne presahovali príjmi a tak podporovatelov "vyplacal" nemovitostami, nazvime to panstvami. Belo to však zatrhol, majetky vratil korune a tym stratil podporu.
Zapad si feudalizaciu prešiel ale o 100 rokov skôr. a preto mal ovela viac kamennych hradov, ktorych stavbu podporili ešte stavebne skusenosti z čias Ríma.

U nás to bylo podobné, kamenných fortifikací bylo asi ještě málo, snad jen několik královských hradů jako Loket, možná Bítov, část hradů/měst jsou ještě dřevohlinité. U šlechty je to podobné. Na rozdíl od Uher mají soukromé majetky prokazatelně od 2. poloviny 12. století, ale jejích sídla byly dřevěné dvorce ve vsích, kde začali stavět honosné kamenné kostely, většinou jedinou nespalitelnou budovu. Zhruba na počátku 13. století se šlechta začíná přesouvat do lépe hájitelných poloh za vesnici, různých ostrohů, ale stále si staví dřevohlinité fortifikace, kamenné stavby se spíše jen začínají stavět. Takže u nás spíš naopak, mongolská invaze (i když asi nebyla příliš ničivá) byla impuls ke stavbě kamenných hradů, což teda připomíná Dalimil. To může být i zkušenost z toho, že pro Mongoly bylo jednoduché zapálit dřevěná opevnění (ale archeologicky je ten nájezd doložen takřka nulově).

Jinak Zlatá Horda ještě dvakrát zautočila na Polsko, v obou případech (1259 a 1287) šlo o loupežné nájezdy, byť ovlivněné nějakými spojenctvími a politikou. V druhém případě byli poraženi, i s pomocí uherských vojsk.

[Heiss]

Inač tuto problematiku rozobera v kapitole Chapter 2: Mongol Strategic Difficulties Related to Fortifications as an Alternative Explanation for Batu’s Withdrawal from Europe autor Lindsey Stephen Pow v Deep Ditches and Well-built Walls:
A Reappraisal of the Mongol Withdrawal from Europe in 1242.

Má tam pár dobrých postřehů. Důležitá je statistika kolik uherských hradů vydrželo v mongolském týlu. Vyvozuje z ní sice to, že jejich úspěch byl založen na kamenné konstrukci, ale mnohem důležitější byl podle mě druhý aspekt jejich obranyschopnosti, který také zmiňuje, a sice umístění na kopci spojený s celkovou obrannou koncepcí.

S opevněními stavěnými z kamene si Mongolové dokázali poradit; to podle mě nemůže být hlavní důvod proč se jim v Evropě nedařilo. Mnohem důležitější je ale celková architektura nových pevností, které jednak pracovaly s prvky aktivní obrany a jednak stály na kopcích, což Mongolům negovalo jejich taktiku kombinující dlouhé ostřelování, zasypání příkopů a nakonec zergování hradeb (což opět popisuje v té práci).

Důležitým detailem je i to, že Mongolové se při stavbě obléhacích strojů spoléhali na čínské odborníky nebo místní řemeslníky a pokud je neměli k dispozici, tato technologie byla prakticky zcela mimo jejich dosah. Tím, jak dlouhé bylo západní tažení, jak daleko od domovských základen se octli a jak málo ochotní s nimi byli obyvatelé Uher spolupracovat, přišli i o tuto část své taktiky.

Celkově s lepší přípravou by možná tak velké problémy neměli, ale v kontextu tažení z let 1241–1242 to byla otázka ryze akademická; zvláště pokud mezi jednotlivými vojevůdci panovaly tak velké neshody o tom, kdy ukončit tažení do Evropy (vč. Rusi a černomořských stepí), o čemž se také zmiňuje.