Daniel I.
Daniel se stal pražským biskupem v roce 1148, v době, kdy se české země vzpamatovávaly z vnitřních nepokojů. Prakticky okamžitě se stal nejbližším poradcem knížete Vladislava II. Jejich vztah byl založen na vzájemném prospěchu: Vladislav potřeboval Danielův diplomatický talent a vzdělání, zatímco Daniel využíval knížecí autoritu k prosazování svých vizí. Společně vytvořili tandem, který orientoval českou politiku směrem k Říši a císaři Fridrichu I. Barbarossovi. Danielova schopnost mluvit jazykem evropské diplomacie byla pro Vladislava klíčem k tomu, aby se z lokálního vládce stal uznávaný evropský panovník.
Největším politickým úspěchem Daniela I. bylo vyjednání královské hodnosti pro Vladislava II. v roce 1158. Daniel pochopil, že pokud Čechy pomohou Barbarossovi v jeho italských taženích (zejména proti vzpurnému Milánu), může za to kníže žádat nejvyšší možnou cenu. Daniel osobně dojednal podmínky na říšském sněmu v Řezně. Když pak byl Vladislav v lednu 1158 korunován králem, byl to právě Daniel, kdo tuto událost ideologicky a právně zaštítil. Tato událost nebyla jen symbolická; znamenala definitivní potvrzení prestiže českého státu v rámci tehdejší Evropy.
Císař Barbarossa si ho natolik vážil, že ho pověřoval nejcitlivějšími misemi. Daniel vystupoval jako prostředník v mezinárodních sporech, účastnil se diplomatických jednání s papežskou kurií i evropskými dvory. Tato role mu však přinášela i nepřátele. Často byl vnímán jako “císařský člověk”, který upřednostňuje zájmy říše a světskou moc nad zájmy církve, což v době vrcholícího zápasu o investituru (boj o moc mezi církví a státem) vyvolávalo značné kontroverze. Danielova oddanost císaři se mu stala osudnou. Zemřel v roce 1167 u italské Ancony během epidemie (pravděpodobně moru nebo úplavice), která zdecimovala císařské vojsko při jeho dalším tažení.
Na rozdíl od mnoha svých současníků byl Daniel mužem knihy a práva. Jeho vzdělání mu umožňovalo orientovat se v komplikovaných právních otázkách té doby. Do českého prostředí přinesl kultivovanost a znalost latinské literatury. Ačkoliv byl často kritizován za to, že v Praze pobývá málokdy, jeho vliv na kulturu byl nepřímý, ale zásadní. Skrze něj se do Čech dostávaly nové architektonické podněty (počátky románského slohu ovlivněného Itálií) a právní vědomí, které později formovalo správu státu. Jeho postava symbolizuje přerod raně středověkého českého státu v modernější politický útvar integrovaný do evropských struktur.
Diskuse: Biskupové, arcibiskupové, Vladislav II. a jeho doba, Fridrich Barbarossa