Vladycký rod Dubečských z Dubče - 1. díl

Marek Zelenka
Šlechta
Následující studie pojednává o historii vladyckého rodu Dubečských z Dubče. Tento rod vzešlý z pražské patricijské rodiny Velfloviců a odvozující svůj predikát od obce Dubče, která je dnes součástí Prahy, se vyskytuje v pramenech v letech 1343—1508. Ve své době patřil k úspěšným zástupcům nižší šlechty v Kouřimském kraji. Dosavadní historikové se rodu věnovali pouze okrajově, a proto nevešel ve větší známost, a to ani v lokalitách s ním úzce spojených. Tento článek přináší nové a doposud nepublikované informace o tomto rodu, a zároveň shrnuje současný stav bádání.

Počátky rodu (1343—1368)

Dne 12. července 1348 byla radnice na Starém Městě pražském svědkem slavnostní chvíle. Římský a český král Karel IV. (1346—1378) tehdy osobně jmenoval staroměstskou radu. Noví konšelé složili vzápětí před zraky panovníka se zdviženými dvěma prsty nad biblí či křížem slavnostní přísahu, ve které se zavázali hájit v kmecím úřadě pravdu, tupit křivdu a být ku pomoci chudým i bohatým měšťanům. Do dvanáctičlenného konšelského sboru byl dosazen také měšťan Meinl Dubec (Meynlinus Dubcz) z patricijského rodu Velfloviců.1 Právě Meinl se stal zakladatelem vladyckého rodu Dubečských z Dubče, který hrál v pozdním středověku důležitou úlohu v Kouřimském kraji. Tato vladycká odnož Velfloviců se v řadách nižší šlechty udržela až do počátku 16. století a výrazně ovlivnila dějiny podstatné části východní části dnešní Prahy.

Nejvýznamnější staroměstský patricijský rod Velfloviců registrujeme v pramenech poprvé v roce 1264, kdy se setkáváme s německým měšťanem Velflem.2 Bohatý Velfl vlastnící na Starém Městě pražském mimo jiné původně románský věžovitý dům č. 27/I v blízkosti kostela sv. Mikuláše, který se stal jednou z rodových rezidencí, byl požehnán pěti syny – Dětřichem, Menhartem, Mikulášem I., Jakubem a Janem. Vyjma Menharta, který zemřel v mládí, se dokázal každý ze zbylých čtyř Velflových synů prosadit na Starém Městě a založit vlastní rodovou odnož. Velflovici zbohatli v 1. polovině 14. století díky obchodování se suknem. Zároveň se exponovali v peněžním obchodu. S Velflovými syny se proto v této době setkáváme v Praze v mnoha rolích, ať již jako s konšely, zdatnými obchodníky, věřiteli šlechty i panovníka, a v neposlední řadě jako se štědrými donátory celé řady svatostánků na Starém Městě.3

Rodokmen patricijského rodu Velfloviců podle Václava Vladivoje Tomka, zdroj: ndk.cz

Nejmladší z Velflových synů Jan Velflův (Johannes Wolflini) byl velmi aktivním měšťanem. V letech 1311, 1316 a 1322 zasedal v konšelském sboru Starého Města. Roku 1327 působil i jako obecní starší (senior communitas). Po vzoru ostatních patricijů se začal angažovat na venkově, kde držel majetek ve vsích Vraňany na Mělnicku a Kovářovice na Benešovsku.4 Ačkoli byl Jan ve veřejných záležitostech a v hospodaření s majetkem úspěšný, v rodinném životě jej postihla nejedna tragédie. Nejenže přežil manželku Aluši (Allusye), ale také syny Velfla, Kuncmana a Mikuláše, děkana pražské kapituly. Otce tak nakonec přečkali pouze synové Fridl Janův (Fridlinus Johannis) a již zmiňovaný Meinl Dubec, který založil rod vladyků z Dubče.

Obec Dubeč (MČ Praha-Dubeč, obvod Prahy 10) se nachází v jihovýchodní části dnešní Prahy, asi 12 km jihovýchodně od historického jádra matičky stověžaté v odnepaměti osídleném kraji. Katastr současné obce tvoří území tří historických vsí, a to Dubče, Dubečka a již zaniklé Litožnice. Nejvýznamnější je bezesporu Dubeč, která byla v letech 1502—1974 před připojením ku Praze městečkem. V nivě meandrujícího Říčanského potoka vznikla Dubeč již v 10. století. Za vlády knížete Vratislava II. (1061—1092), honosícího se od roku 1085 titulem prvního, ještě nedědičného českého krále, se ves stala majetkem kolegiátní kapituly na Vyšehradě.5 V majetku vyšehradské kapituly zůstala Dubeč až do počátku 14. století, kdy se dostala do vlastnictví staroměstských patricijských rodů.

Prosperující Dubeč obklopená důležitými farními osadami Dubečkem a Litožnicí, jejíž strategický význam umocňovala blízkost české metropole a důležitá cesta z Prahy směrem na Český Brod a Kutnou Horu (dnešní silnice Českobrodská), zaujala rod Velfloviců už na počátku 40. let 14. století. Dne 15. listopadu 1343, kdy vstupuje do záře pramenů Meinl poprvé, a to jako staroměstský konšel, už byla Dubeč v majetku Velfloviců.6 Víme to právě díky přízvisku, s nímž je Meinl tehdy poprvé zachycen (Meinlini dicti Dubczo, tj. Meinl řečený Dubec). Jak ukázal dlouhodobý výzkum, bylo místní jméno Dubeč odvozeno od dubových lesů obklopujících tuto lokalitu, přičemž se ve středověku vyslovovalo bez později typického „č" na konci, a to výhradně v mužském rodě. Přízvisko Dubec – Dubeč tak odkazovalo na Meinlovo vlastnictví této vsi a také mělo ve své době i jasně srozumitelný etymologický význam. Středověká čeština totiž užíval slova dubec pro malé a nevzrostlé doubky, popřípadě dubové klacky, či hole.7 Do dnešní češtiny by se tak dalo jméno nového dubečského majitele interpretovat jako Meinl Doubek/Dubský, přičemž jméno Meinl bylo domácí podobou německého jména Meinhart (Menhart).

V okamžiku, kdy Meinl získal majetek v Dubči, docházelo k důležitému a pozvolnému procesu provázejícím ve 14. století usazování pražských měšťanů na venkově, a který starší česká historiografie nazývala „feudalizací pražského patriciátu".8 Na svém venkovském zboží začali měšťané budovat rodová sídla (tvrze), postupně se vzdávali obchodní činnosti v Praze, opouštěli městskou komunitu a přibližovali se smýšlením a zvyklostmi šlechtě. Také Meinl založil v Dubči tvrz, a to blízko brodu přes Říčanský potok v místech mezi dnešním domem s pečovatelskou službou Harmonie a bývalou barokní sýpkou neboli špejcharem (čp. 1675), v jehož sklepení se zachovaly dvě prostory s valenou klenbou připisované první dubečské tvrzi.9 Tvrz měla pravděpodobně podobu věžovité stavby obehnané vodním příkopem a přiléhala k dubečskému panskému dvoru. To umožňovalo jejímu majiteli efektivní správu vsi a zároveň maximální využití hospodářského potenciálu Dubče.

Z hlediska historického kontextu došlo ke stavbě dubečské tvrze před rokem 1353, protože teprve v tomto roce vzal Meinl „odpuštění od města", čímž se zřekl měšťanského práva a přesídlil na venkov.10 Avšak označovat Meinla za šlechtice je velmi ošidné, ba vyloženě nesprávné. Dnes již totiž víme, že někteří měšťané, kteří učinili městské vzdání, se později znovu objevují v Praze jako měšťané, tudíž opětovně přijali měšťanské právo. To je i případ Meinla Dubce, který je mezi lety 1358—1365 uváděn jako majitel několika pražských nemovitostí, přičemž znovu zasedl ve druhé polovině 60. let 14. století ve staroměstské radě, kde je prameny uváděn ještě k roku 1368.11 Účast v radě byla přitom podmíněna měšťanským právem vázaným k nemovitému majetku. Oprostit se úplně od Prahy navíc nebylo možné, protože Meinl byl častým donátorem Týnského chrámu a kostela sv. Havla na tehdejším Havelském městě, kde dokonce v roce 1365 zřídil oltář sv. Kateřiny a Doroty, k němuž měl patronátní právo.12

Zřízení oltáře nadál Meinl platy ze vsi Malešice, kde držel blíže nespecifikovaný majetek. Od roku 1364 pobíral také stálý plat ve výši 20 kop grošů ročně z Dolních Měcholup. O dalším majetku na venkově nevíme nic, avšak je důležité zmínit, že Meinlův bratr Fridl vlastnil ves Dubeček sousedící s Dubčí. Fridl ale zemřel bez potomků v roce 1357, kdy zhotovil v době své vážné nemoci rozsáhlý testament.13 To naopak Meinl zemřel krátce poté, co se v pramenech mihl v roce 1368 naposledy jako staroměstský konšel. Bezpečně víme jen o jednom Meinlově potomkovi – Janovi I., který byl již váženým vladykou se stabilní a rozsáhlou majetkovou základnou v blízkosti Prahy.

První úspěšný vladyka (1368—1426)

S Janem I. Dubeckým se v archivních materiálech setkáváme až dlouhých 15 poté, kdy se naposledy objevuje zmínka o jeho otci Meinlovi. V letech 1383—1385 působil jako staroměstský konšel.14 Takto nezvykle dlouhou odmlku pramenů nelze vysvětlit jinak nežli Janovou nezletilostí v době úmrtí otce. Tato hypotéza se může opřít o fakta, neboť Jan žil ještě roku 1426, což by s přihlédnutím k jeho narození krátce před rokem 1368 odpovídalo muži ve věku zhruba 55—60 let. Účast v konšelském sboru dokládá, že také Jan přijal v raném věku měšťanské právo, avšak na rozdíl od otce se s ním setkáváme v příslušných dokumentech od konce 80. let 14. století výhradně již jako s panošem (cliens), či zbrojnošem (armiger), tedy jako s příslušníkem šlechty. Jestliže vystupoval jako konšel s otcovým přízviskem Dubec (Johann Dubecz), pak už v roce 1389 zaznamenáváme první doklad použití šlechtického predikátu z Dubče (de Dubecz).15

Vladyka z Dubče začal také používat erb a pečeť. Erb Dubečských z Dubče vycházel z původního znaku Velfloviců a měl podobu napříč položeného stříbrného břevna (pruhu) na červeném poli. Znak červeného štítu se stříbrným břevnem následně Dubečtí z Dubče v 1. polovině 15. století polepšili přidáním klenotu se složenými křídly.16 Nejstarší dochovaná pečeť pochází z roku 1434 a patří Matějovi, mladšímu ze synů Jana I.17 Původně německý rod se kromě toho začal tehdy aktivně hlásit k českému živlu. Meinlův syn už vyrostl ve dvojjazyčném prostředí a ovládal jak němčinu, tak i češtinu. Koneckonců se Jan na sklonku života objevuje v roli vyššího rozsudího (ubrmana) na dvou českých listinách, a to v roce 1411 a 1417.18 Vladykové z Dubče se kromě toho příbuzensky propojili ve 20. letech 15. století s původně staroměstskou patricijskou rodinou Křížů, která podporovala na Starém Městě český živel.

Málokterý člen Dubečských z Dubče se uměl narodit tak dobře, jako Jan I. Za jeho dlouhého života začal kdysi tak mocný a bohatý velflovický rod upadat. Usazování Velfloviců na venkově, drolení majetku a postupné vymírání i zchudnutí jednotlivých větví způsobily, že se na přelomu 14. a 15. století stal univerzálním dědicem celého rodu Jan Dubecký. Už v roce 1396 zdědil po svém vzdáleném prastrýci Matějovi od Věže městečko Chlumín na Mělnicku i se vším příslušným a majetkem. Jednalo se o ohromný majetek, jak dokazuje urbář břevnovského kláštera z roku 1406.19 Spolu s městečkem zdědil Jan zdejší tvrz a patronátní právo ke kostelu sv. Máří Magdalény. V majetku rodu zůstal však Chlumín pouze do roku 1405, neboť tehdy jej Jan prodal klášteru v Břevnově.20

Dědictvím v Chlumíně získal Jan významné příjmy, které mu umožnily vybudovat kolem roku 1400 v Dubči nové rodové sídlo. Starší tvrz již přestala vyhovovat sídelním nárokům bohatého a sebevědomého vladyky, a proto byla vybudována v prostoru mimo areál tehdejšího panského dvora nová. Ta stála v místech chráněných z jihu a částečně také ze západu tokem Říčanského potoka. Tvrz obklopená vodním příkopem zaujímala prostor zhruba 29 x 29 metrů a měla robustní východní křídlo, přičemž vstup do opevněného areálu vedl nejspíše skrze bránu či věžici v severozápadní části stavby.21

Výstavba tvrze probíhala v době, kdy se rodový majetek rozrůstal doslova každým rokem. Roku 1404 koupil Jan celé panství v Průhonicích (dnešní okres Praha-západ) zahrnující tvrz, poplužní dvůr, kostel Narození Panny Marie, okolní poddanské dvory s platy, poli, loukami, potoky, lesy, rybníky, vrchy, dolinami a se vším dalším příslušenstvím, a to za vysokou sumu 680 kop grošů.22

Kouřimský kraj na Arentinově mapě (1619), zdroj: WmC

I když je Dubeč vzdálena od Průhonic přibližně 7,5 km severovýchodním směrem, měla právě tato lokalita pro Jana Dubeckého a jeho potomky lepší sídelní podmínky než jejich původní rodová základna. Nad Botičem se tyčila na skalnatém ostrohu přístupném pouze z východní strany robustní opevněná tvrz vystavěná ve 14. století pány z Říčan. Jádrem tvrze byl obdélný palác, který uzavíralo na jižní straně lichoběžníkové nádvoří. Průhonická tvrz proto majitelům nabízela nejen větší bezpečí, ale také potřebný komfort. Není divu, že se ve 2. polovině 15. století staly Průhonice spolu s Dubčí jednou ze dvou hlavních rezidencí rodu. Svědčí o tom mimo jiné stavební úpravy, které zde Dubečtí z Dubče provedli v 15. století – přistavěli hranolovou věž připojenou k paláci a na západní straně taktéž předsunuté opevnění s válcovou baštou. Stavební úpravy uskutečněné především ve 2. polovině 15. století a na přelomu 15. a 16. století byly natolik robustní a komplexní, že je sídlo označováno v roce 1508 v závěti Jana III. Dubeckého nikoli za tvrz, ale za zámek. Avšak nikoli zámek v dnešním slova smyslu, neboť tehdejší čeština tím měla na mysli šlechtické sídlo (rezidenci) plnící stále ještě vojenské a obranné poslání.

Na počátku 15. století patřily k majetku Dubečských z Dubče ještě další majetky: poplužní dvůr a kmecí dvory v Dubečku, dědičné statky ve vsích Královicích a Jenči a stálé platy na zhruba desítce lokalit poblíž Prahy. Když roku 1407 odkázal další Velflovic, Hansa od Věže, Janovi celé panství ve Vinoři (dnes Praha 9), zvětšila se rodová základna natolik, že se rod vyšvihl mezi zámožné vladycké rody v Kouřimském kraji.23 Jan se stal tímto stařešinou skomírajícího rodu Velfloviců. Spolu s rozsáhlým majetkem a patronátními právy ke staroměstským kostelům a chrámům v Praze došlo i k přenesení rodového přízviska od Věže na Dubečské z Dubče. V roce 1414 je tak například uvedeno v knihách konfirmačních krkolomné a neobvyklé „Johannis Dubecz de Dubecz alias de Turri". Roku 1415 byl naopak dědic Velfloviců zanesen do příslušných církevních dokumentů jako „Johannis Dubecz de Turri". Směrem ven, mimo okruh Pražanů, naopak Jan důsledně trval na označení Dubeckého z Dubče či Dubeckého sezením na Vinoři (residentis in Winarz), čehož užil například roku 1415.24 Po vypuknutí husitské revoluce se Jan postupně vzdal přídomku od Věže a generace jeho synů se k němu už neměla důvod vracet, neboť památka na Velflovice vybledla během 20. a 30. let 15. století i v samotné Praze.

Dubeč, Průhonice a Vinoř se staly majetkovou základnou dubečských vladyků na dalších více jak sto let. Všechna tři panství navíc sloužila jako rodová sídla a v případě Průhonic a Vinoře se také jednalo o místa posledního odpočinku Dubečských z Dubče, kteří si v místních kostelech zbudovali rodové nekropole.

Po vypuknutí husitských válek v roce 1419 se Jan Dubecký přidal na stranu katolické šlechty. Víme to díky zprávě z roku 1422, kdy Jan spolu s Albertem Kamaréřem, tvrdým katolíkem a členem poslední protihusitské rady na Starém Městě v roce 1413, dosazoval oltářníka k oltáři Jana Křtitele v Týnským chrámu.25 Vzhledem k tomu, že Jan prezentoval kaplana Jana jako oltářníka v Týnském chrámu prostřednictvím katolické pražské kapituly sídlící od vypuknutí husitských válek v Žitavě (Zittau) v Horní Lužici, není sebemenších sporů o Janově příslušnosti ke katolickému táboru. To potvrzuje i záznam z roku 1426, kdy vladyku z Dubče spatřujeme na straně purkrabího na Karlštejně Zdeňka Tluksy z Buřenic a karlštejnských manů tvořících v husitských Čechách hlavní oporu krále Zikmunda Lucemburského (1419—1437).26 Navzdory příklonu ke katolickému táboru si dokázali Dubečtí z Dubče udržet své majetky a pozice nejen v Praze, ale i na venkově. Avšak regionální ohledy a vazby na Prahu a okolní šlechtu, která byla převážně věrna husitskému programu, nakonec přiměly generaci Janových synů, aby se přihlásila ke kalichu.

Listina podepsaná na Karlštejně v roce 1426 je poslední spolehlivou zmínkou o Janovi I. Dubeckém. Nedlouho poté zemřel. Zanechal po sobě početné potomstvo – syny Jana II. a Matěje, a dcery Elišku, Annu a Barboru. Urozené dívky se výhodně vdaly do Prahy, což potvrzuje přetrvávající úzké vztahy rodu s českou metropolí. Eliška se provdala za staroměstského zlatníka Otla, Anna vstoupila do manželství s Vackem Křížem, synem známého staroměstského kramáře Kříže, kdežto Barbora je dle pozdějšího svědectví z 1. čtvrtiny 2. poloviny 15. století uváděna jako manželka novoměstského apatykáře Prokopa, načež se po jeho smrti vdala za Odolena ze Slavkova. Dědic Jan II. se oženil se Sudkou pocházející ze vsi Chrástu (dnes součást Mladé Boleslavi), neboť se po Janově smrti provdala za Smila seděním na Brodcích.27 Manželku mladšího Matěje bohužel neznáme.

Diskuse: Fenomén měst, Měšťané a města, Husitská revoluce.

Seznam zkratek

AČ – Archiv český

AMP – Archiv hl. m. Prahy

CDB – Codex diplomaticus Bohemiae

DMP – Dějepis města Prahy

DZ – Desky zemské

LC – Libri confirmationum

LE – Libri erectionum

RBM – Regesta Bohemiae et Moraviae

RTT – Reliquiae tabularum terrae

  1. PÁTKOVÁ, Hana (ed.). Liber Vetustissimus Antique Civitatis Pragensis, 1310—1518. Praha: Scriptorium, 2011, s. 349 (fol. 156v). ↩︎

  2. RBM II, s. 182, č. 467. ↩︎

  3. První generace Velfloviců (do roku 1350) zpracoval TOMEK, Václav Vladivoj. Dějepis města Prahy: díl I. (druhé přepracované vydání) Praha: nakladatel F. Řivnáč, 1892, s. 305—309. Zbylé osudy rodu nalezne čtenář v TOMEK, Václav Vladivoj. Dějepis města Prahy: díl II. Praha: nakladatel F. Řivnáč, 1871, s. 433—441 (na s. 442 rodokmen). ↩︎

  4. RBM IV, s. 364, č. 908—909. ↩︎

  5. RBM I, s. 77, č. 175. Listina je uvedena také v CDB I, s. 371. ↩︎

  6. TADRA, Ferdinand. Listy kláštera Zbraslavského. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1904, s. 163, č. 200. Listina se zachovala v opisu ze 17. listopadu 1380. ↩︎

  7. Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006. Dále poté JUNGMANN, Josef. Slovník česko-německý. Díl I. A— J. Praha: České muzeum, 1835, s. 494. Taktéž GEBAUER, Jan. Slovník staročeský. Svazek 1. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903, s. 351. ↩︎

  8. Blíže MEZNÍK, Jaroslav: Venkovské statky pražských měšťanů v době předhusitské a husitské, in: Rozpravy ČSAV, č. 75/2, Praha, 1965, s. 3—67 ↩︎

  9. KAŠPAR, Vojtěch. Závěrečná zpráva o provedení povrchového nedestruktivního průzkumu tvrziště v prostoru Panské zahrady v Dubči parc. č. 1006/1 v katastrálním území Praha-Dubeč (Praha 10). Praha: Archaia Praha o. p. s., 2008, s. 22. ↩︎

  10. AMP, Staroměstská kniha soudní 1351—1367, sign. č. 987, folio 340. ↩︎

  11. MEZNÍK, Jaroslav. Praha před husitskou revolucí. Praha: Academia, 1990, s. 256. ↩︎

  12. LE I, s. 50, č. 100. ↩︎

  13. RBM VI, 2, s. 366, č. 652. ↩︎

  14. AMP, Kniha soudní pro menší dluhy 1371—1390, sign. č. 988, folio 20. O radě více Mezník, Praha před husitskou revolucí, s. 258—259. ↩︎

  15. LC III—IV, s. 209. ↩︎

  16. SEDLÁČEK, August. Atlasy erbů a pečetí české a moravské středověké šlechty. Editit Vladimír Růžička. Svazek 3. Praha: Academia, 2002, s. 353. ↩︎

  17. Národní archiv České gubernium – guberniální listiny, Praha (0993—1526) 222, in: monasterium.net, ↩︎

  18. Tadra, Listy kláštera Zbraslavského, s. 219—220, č. 259 a Národní archiv Archiv pražského arcibiskupství (1221—1525) 47, in: monasterium.net, URL </mom/CZ-NA/APA/47/charter>, accessed at 2021-02-10Z. ↩︎

  19. EMLER, Josef. Decem registra censuum. Deset urbářů českých z doby před válkami husitskými. Praha: nákladem Král. české společnosti nauk, tisk Dr. Ed. Grégr, 1881, s. 177—178. ↩︎

  20. TEIGE, Josef. Základy starého místopisu pražského 1437—1620. Díl II. Praha: Obec královského hlavního města Prahy, 1915, s. 679, č. 15. ↩︎

  21. Kašpar, Závěrečná zpráva, s. 69. O dubečských tvrzích dnes existuje obsáhlá literatura – viz SVOBODA, Ladislav, a kol. Encyklopedie českých tvrzí: 1. díl: A—J. Praha: Argo, 2005, s. 154—155; ÚLOVEC, Jiří: Historie a stavební podoba tvrzí v Dubči, Pražský sborník historický. Díl XXIX. Praha, 1996, s. 151—170 nebo HOLEC, František aj: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Sv. 7, Praha a okolí. Praha: Svoboda, 1988, s. 28—29. Nejstarší pojednání o dubečské tvrzi v HEBER, František. České hrady, zámky a tvrze (nové vydání, česky). Svazek IV. Střední Čechy. Praha: Argo, 2012, s. 42—44. ↩︎

  22. RTT II, s. 9, č. D 16. ↩︎

  23. Tomek, DMP II, s. 440. ↩︎

  24. LC VII, s. 115, 179-180. ↩︎

  25. LC VIII—X, s. 12. ↩︎

  26. AČ XXVI, s. 420, č. 5. ↩︎

  27. AČ XXVI, s. 170. ↩︎