Jan Sokol z Lamberka
Otcem Jana Sokola byl zřejmě Jaroslav z Knínic. Historik Tomáš Baletka je toho názoru, že Jaroslav byl pouze blízkým příbuzným Sokola, na základě různých erbovních znamení. Držme se ale obecně přijímanější teorie. Jaroslav byl v moravském měřítku významných šlechticem. V letech 1356 – 7 byl znojemským purkrabím, 1366 – 1379 působil jako soudce olomoucké cúdy. Nejvýznamnější jeho funkcí bylo hofmistrování na dvoře moravského markraběte Jošta, v této posici je uváděn v roce 1368 a vydržel v ní pravděpodobně až do své smrti, která nastala zřejmě na počátku 80. let 14. století (poslední zmínka o něm je v roce 1379 a v roce 1385 již je uváděn jako nebožtík).
Knínice (vesnice 12 km východně od Dačic) držel jako dědictví po svém otci Matějovi společně s bratrem Hronem (píše se později z Lechovic) od roku 1349. Knínice jsou prodány v roce 1364. K jeho dalším držbám patřila ves Březník, na krátko Dobelice, které prodal v roce 1371, tak aby ze zisku mohl rozšířit své majetky v Březníku. Několik let držel také vesnici Zňátky u Náměště nad Oslavou.
Vesnice Březník sehrála důležitou roli v dějinách rodu, zřejmě kolem roku 1370 (píše se po něm Jan Sokol) zde Jaroslav z Knínic staví na protáhlém a nevysokém ostrohu hrad. Budovaná fortifikace nese jméno Langenberg – dlouhý kopec, zkracováno je běžně na Lamberk. V českém prostředí se tento hrad objevuje až v listině z roku 1390.
Jaroslav byl dvakrát ženat. Jeho první manželka Hedvika je uváděna k roku 1350, druhá Markéta o 1O let později. V uvedeném mezidobí tak muselo dojít k úmrtí Hedviky a sňatku s Markétou. Jan (Ješek) Sokol z Lamberka se narodil zřejmě před rokem 1350, nebo velmi krátce po něm.
Markéta byla matkou Jaroslava, Arkleba a Anežky.
V roce 1370 se Jan Sokol z Lamberka objevuje ve službách byzantského císaře Jana Palaiologa.
Víme o tom, díky sporu který vedl Jan Sokol (uváděný jako Jescho Lamberger), jakýsi Zdeněk z Čech a další žoldnéři z Čech, Polska a Říše na straně jedné a další služebník byzantského císaře Michael Strangillo na straně druhé. Uvedený rytíř měl veřejně rozhlašovat, že mezi členy tohoto společenstva není jediný čestný muž a také, že nestojí za mnoho jako válečníci. Uražená strana žádala, aby Strangillo se dostavil na sklonku léta do Padovy, kde měl zopakovat svá slova. Následovat měl souboj o čest – jeden, tři, šest nebo osm proti stejnému počtu protivníků. Celý spor pravděpodobně vyzněl do ztracena, nasvědčuje tomu i brzký odjezd císaře z Itálie a s tím spojený rozpad jeho bojového doprovodu na tomto území.
S touto informací přišel nedávno profesor Jan, opírající se o publikaci Stephana Selzera Deutsche Söldner im Italien des Trecento. Vrhá to více světla na datum narození Jana Sokola, který v té době musel mít minimálně 15 let, ale spíše více (kolem 20) a také díky přídomku se v té době musel být hrad Lamberk minimálně rozestavěný. Půdorys hradu Lamberka se změněnou orientací - sever je napravo. Podle M. Plačka
Další zmínka o Janu Sokolovi (a první na našem území) je až v roce 1396. Předpokládá se, že do té doby byl pravděpodobně Jan v cizině, kde působil stále jako žoldnéř, sbíral další válečné zkušenosti. Tím se dá vysvětlit, že na přelomu staletí byl Jan z Lamberka ceněn jako schopný velitel.
Bohužel ovšem neznáme Sokolovu činnost v letech 1394 – 1396 kdy byl poprvé zajat panskou oposicí král Václav, k jeho nepřátelům se připojil markrabě Jošt, uherský král Zikmund a rakouský vévoda Albrecht. V markrabství moravském Jošt opět začal válčit se svým bratrem Prokopem o nadvládu v celé zemi. Prokop se logicky objevuje na straně Václava IV. a jeho stoupenců. Zřejmě již v únoru 1396 je uzavřen mír mezi moravskými Lucemburky. Sokolovo místo by bylo (jak vyplývá z následujících záznamů) na straně mladšího Prokopa, nicméně neexistuje žádný doklad, že by se již v této době bojů účastnil. Tento mír a ve stejném roce uzavřený landfried ale nebrání vzniku a působení lapkovských družin – jednu z nich vede i Jan Sokol z Lamberka.
Ale zpět k oné zmínce. 5. října roku 1396 vdova po Jaroslavu z Knínic Markéta nechala vydat listinu, podle které se má každoročně sloužit mše za spásu svou a svých synů v březnickém kostele. Mezi svědky je uveden Jesco Sokol de Lamberg a další svědci, kteří jsou zřejmě jeho příbuzní – Léva z Březníka, Jindřich z Kraví Hory a Ješík z Kralic.
Poté se Jan Sokol z Lamberka již aktivně účastní domácích válek mezi Lucemburky, na straně krále Václava IV. a mladšího markraběte Prokopa. Jeho vojenská činnost nesestávala pouze z útoků na nepřátele Václava a Prokopa (tedy stoupence jeho bratra Jošta, především Lacka z Kravař), zabírání církevních majetků, ale také z obyčejného loupežnictví. Pro loupežné výpady, využíval jak svůj hrad Lamberk, tak i tvrz Hobzí (Staré Hobzí u Slavonic), Zhoř u Jihlavy. Při loupežnictví spolupracoval s Zikmundem z Křižanova, Hynkem z Jevišovic, který byl nazýván Suchý čert, Zúlem z Ostředka (z jeho Čejchanova hrádku prováděl loupežné výpravy v Čechách), bratry z Heraltic. Sokol podporoval také loupežnou družinu na Kraví Hoře.
Ve stejném roce (1396) je Sokol uveden v rožmberské popravčí knize, jako nepřítel tohoto rodu, tehdy mohou začínat jeho (společně s výše uvedenými společníky) nájezdy na rožmberské zboží. V průběhu několika let obsazuje tvrz Hobzí, ze které provádí další výpravy.
Na počátku roku 1397 se mohl Sokol teoreticky zúčastnil válečné výpravy Prokopa a Vladislava Opolského do Uher. Tato kořistná výprava využila oslabené posice Zikmunda po porážce u Nikopole. Doklady nejsou.
Prvního března 1397 král Václav IV. přiznává Janu Sokolovi a také jeho nevlastním bratrům Arklebovi (Artlebovi) a Jaroslavovi (u něj to je poslední zmínka) 300 kop pražských grošů, získané odúmrtí. Listina se dá vysvětlit tím, že Ješek sloužil v té době jako žoldnéř krále Václava, případně za jeho útoky proti Jindřichovi z Rožmberka. Ostatně později je prokazatelně několikrát uváděn jako Václavův člověk.
V únoru 1399 opět vypuká válka mezi Joštem a Prokopem (zabírá majetky olomouckého biskupa), několik zmínek se týká i Sokola, straníka Prokopa. Od téhož roku by Ješek měl protiprávně držet společně se Smilem z Heraltic rychtu v Ivančicích, které ovládal Prokop.
V prosinci 1400 získává dalších 700 kop z odúmrti, za službu na Vyšehradě.
Jako straník Prokopa se pokusil v únoru 1402 společně se Zikmundem z Křižanova a jinými drobnými šlechtici z okolí obsadit Joštovu Jihlavu. Nenadálý noční přepad z 19. na 20. se ovšem nezdařil, útočníci se dostali přes hradby, ale probuzení měšťané útok odrazili. A tak byl Sokol zajat a musel zaplatit později výkupné. Jelikož Prokop tehdy jednal se Zikmundem v Hradci Králové, šlo zřejmě o samostatnou akcí jeho straníků.
V červnu 1402 dochází k důležitému činu pro další vývoj. Zikmund zajímá Václava IV. a posléze i Prokopa, oba odváží za hranice (Václava do Vídně, Prokopa nakonec do Bratislavi). To míchá kartami na scéně. Nevíme, zda utichají boje na Moravě (kromě loupežné činnosti), boje se spíše ale přesouvají do Čech. Jošt ovšem žádá vydání obou zajatců, tedy si svého bratra Prokopa, se kterým donedávna válčil. Příliš razantní postup Zikmunda, který se příčí jeho plánům, ho rázem staví do čela protizikmundovské oposice. Erb Jana Sokola z Lamberka podle pečeti z roku 1402. Původní kresba Augustin Sedláček
Příliš nepřekvapí, že 20. července 1402 Sokol opověděl nepřátelství Nového Městu pražskému, za to, že mělo zradit krále Václava, nepomohlo mu ze zajetí a i k Sokolovi z Lamberka se chovalo špatně. Předpokládám, na základě zprávy o službě na Vyšehradě a této zmínky, že Jan Sokol z Lamberka působil dosti agilně, jak na Moravě, tak i v Čechách, respektive byl napojen, jak jen nižší šlechtic v době Václava IV. mohl být, na nejvyšší zemskou politiku. Boje mezi stoupenci a protivníky Zikmunda pokračují i v roce 1403.
Ve víru domácí války tento šlechtic v dubnu 1403 slibuje, že vydá obsazené majetky olomoucké, brněnské a kroměřížské kapituly. To vše proto, aby vyvázl z exkomunikace, která byla na něj uvalena.
Na konci roku 1403 Václav IV. prchá ze svého vídeňského zajetí, na přelomu roku se objevuje v Praze. Kromě jiného král vydává listiny svým věrným. Z konce roku 1403 je doložen další zisk Sokola za služby králi. Získává v léno manskou vesnici Horky (za což musí jako leník sloužit s válečným koněm a kuší) a také hrad Stříbrnou Skalici. Tento hrad byl krátce předtím pobořen Zikmundem Uherským.
Pacifikace českého království pokračuje dál. Největšími vnitřními nepřáteli jsou Jindřich z Rožmberka a olomoucký biskup Jan Železný (proti nim Jan Sokol v průběhu svého života válčil, nebo spíše podnikal na jejich statky loupežné výpravy a také je zabíral).
S městem Znojmem je spojeno další dějství bojů mezi Zikumundem a nyní již Václavem , a to v červenci a srpnu roku 1404. Tehdy ho ovšem Jan Sokol a Hynek z Jevišovic bránili před armádou rakouského vévody Albrechta, kterého ku konci obléhání podpořili Zikmundovi Kumáni. Oba panovníci onemocněli úplavicí (zlé jazyky tvrdí, že to byla otrava), Albrecht na tuto nemoc umírá.
Na konci roku 1404 a v průběhu následujícího jsou uzavřeny mírové smlouvy mezi všemi důležitými aktéry bojů (nový rakouský vévoda je Vilém). Prokop je propuštěn z vězení, ovšem jeho straníci ztrácí Znojmo (to Jošt získává lstí) a Jemnici (to Jošt získává výkupným). Domácí válka na Moravě tím končí. K tomu přispívá i smrt Prokopa v září 1405, několik měsíců po propuštění. Jan Sokol z Lamberka tak přichází o svého „pána", ve své činnosti z předchozích let pokračuje.
Mír na Moravě a klid na hranicích ani po skončení domácí války není zcela v rukou panovníka (Jošta), bojové družiny šlechty si i nadále počínají dost samostatně. Pořádek na Moravě se nepodařilo nastolit ani po uzavření dalšího landfrídu roku 1405. Sokolova loupežnická činnost je doložena i nadále. V roce 1406 u Dolních Kounic oloupil brněnského obchodníka Michala, který se vracel se zbožím z Vídně. Později také zabírá vinice a louky Erharta Pušky z Kunštátu u Ivančic. Zajal také na svém hradě Lamberku Jana z Meziříčka, který ho poháněl k soudu dvakrát, v letech 1408 a 1410.
Boje netichly ani na moravsko-rakouské hranici. Boje byly vedeny o město Drosendorf v roce 1405, na krátko se podařilo uzavřit mír, ale v roce 1407 Erhart z Kunštátu vypaluje měso Marchegg a Jan Sokol obsazuje Lávu (Laa an der Thaya). Sokol odevzdává toto město vévodovi (je jím Leopold, Vilém umírá v roce 1406) až když se zaváže zaplatit Joštovi 23 tisíc dukátů.
Po skončení bojů mezi Lucemburky byla očividná snaha zamezit loupežnictví na Moravě a zasahovat proti rušitelům zemského míru – v roce 1409 byla dobyta Kraví Hora a Rabštejn, oba hrady byly dobyty. Také je zajat Jindřich z Kunštátu (bratr Suchého čerta, který zemřel v roce 1408)a jeho bratranec Petr – oba jsou v Brně popraveni. Ostrý postup proti lapkům měl vliv na to, že řada z nich hledala zaměstnání v cizině. Takový je také osud Jana Sokola, který v té době byl nepochybně známým válečníkem s bohatými kontakty ve střední Evropě. To byl důvod proč byl najat vévodou Leopoldem IV. v roce 1407. Ten válčil rok se svým bratrem Arnoštem Železným.
Poslední část života Jana Sokola je spojena se službou polskému králi Vladislavu v nadcházejícím konfliktu mezi polsko-litevskou unií a řádem německých rytířů, který vyvrcholil v bitvě u Grunwaldu. Jan Sokol byl zřejmě pověřen získáváním žoldnéřů pro polského krále v Čechách a na Moravě - k prvnímu verobování došlo 24.1. 1410. Významnou úlohu při verbování měl také Lacek z Kravař, který měl dobrý styky s krakovským dvorem a mohl prosadit amnestii pro obránce dobytých hradů. Nábor bojovníků do nové války se dařilo, Češi a Moravané nakonec postavili 3 korouhve z 50 polských (bitvy se účastnil také Jan Žižka). Z této kampaně máme i zprávu o nšem šlechtici. Na konci května velel 500 kopím (čili zhruba 1500 - 2000 mužům), kteří obsadili klášter v Koronově. Jan Sokol pak osobně velel v bitvě u Grunwaldu korouhvi svatého Jiří.
Vítězství u Grunwaldu přineslo Sokolovi nejen přízeň polského dvora, ale také zisky majetků. 23. září získává obsazený řádový hrad Rehden (Radzyń Chełmiński).
Starší bádání se drželo popisu smrti Jana Sokola podle kroniky Jana Długosze. Podle kronikáře 4 dny po udělení hradu je pozván na hostinu polského krále, zde zřejmě na otravu z ryb umírá. Možné je, že byl otráven polskými pány, kteří mu záviděli náklonnost Vladislava, další teorie říká, že ho otrávil Jan Žižka z Trocnova.
V poslední době byly (znovu)objeveny dva dokumenty, které prodlužují dobu života moravského šlechtice nejméně o půlroku. K 9.10. 1410 je datován list balgijského komtura hraběte Friedricha von Zollern, který líčí velmistrovi vojenskou činnost Jana Sokola, snad v okolí Toruně. Poslední zmínka je z počátku února 1411, před tímto datem měl Sokol velet oddílu žoldnéřů v Szubině. Někdy poté, snad krátce, neznámo jako, klidně na stáří, mízí z pramenů a umírá.
Jan Sokol z Lamberka měl dva syny – staršího Mikuláše Sokola a mladšího Vaňka, který je ovšem někdy považován za jeho mladšího bratra. Jejich matka je bohužel neznámá. Erb Mikuláše Sokola z Lamberka podle pečeti z roku 1440. Původní kresba Augustin Sedláček
Ješek z Lamberka je příkladem kariéry nižšího šlechtice v neklidné době, který si často vydělával jako žoldnéř, nebál se činnosti za hranicí zákona a obecného dobrého. Přitom sbíral důležité vojenské zkušenosti. Řada nižších šlechticů s podobným životopisem se posléze uplatnila v husitské revoluci jako vojevůdci (především na straně kalicha).
Použitá literatura:
JAN, Libor: Jan Sokol z Lamberka ve službách byzantského císaře aneb O žoldnéřské cti. IN: AMBROŽOVÁ, Hana, DVOŘÁK, Tomáš, CHOCHOLÁČ, Bronislav a kol: Historik na Moravě. Matice Moravská, Brno 2009.
JÓŹWIAK, Sławomir: Wywiad i kontrwywiad w państwie zakonu krzyzackiego w Prusach. Malbork 2004
kolektiv autorů: Wojna Polski i Litwy z zakonem krzyzackim w latach 1409 - 1411. Malbork 2010.
MEZNÍK, Jaroslav: Lucemburská Morava 1310-1423. NLN, Praha 1999.
PLAČEK, Miroslav: Ilustrovaná encyklopedie moravských hradů, hrádků a tvrzí. Libri, Praha 2007.Poděkování:
Děkuji Zanymu za poskytnutí půdorysu hradu Lamberka a Laurentiovi za poskytnutí erbů.Odkazy na diskuse:Václav IV. ZikmundJoštZánik drobné šlechtyŘád německých rytířůVliv polsko-řádových válek na české přestředí Bitva u Nikopole.