Ludvík Bavor
Ludvík se narodil jako syn Ludvíka II. Dolnobavorského z dynastie Wittelsbachů. Už od mládí se zapojoval do řízení země – v roce 1294 se stal vévodou Horního Bavorska a později rozšířil svou moc i na Dolní Bavorsko. Byl vzdělaný, schopný a politicky velmi ambiciózní. Jeho výstup na vrchol říšské politiky byl umožněn zejména díky rozkolu v říši po smrti římského krále Jindřicha VII.
Po smrti Jindřicha VII. v roce 1313 vznikla v říši dvojvládí. Část kurfiřtů zvolila za krále Ludvíka Bavora, druhá část Fridricha Sličného z rodu Habsburků. Následoval ozbrojený konflikt mezi oběma kandidáty. V roce 1322 došlo k rozhodující bitvě u Mühldorfu, kde Ludvík Fridricha porazil a zajal. Až do roku 1325 ho držel ve vězení a následně uzavřeli dohodu o společné vládě – reálně ale moc zůstala v rukou Ludvíka.
Ludvík se snažil posílit moc císaře v říši, ale zároveň byl nucen činit četné ústupky říšským knížatům. Usiloval o vytvoření silného říšského centra, ale byl omezován silou šlechty i vlivem papeže. Aby si zajistil loajalitu knížat, uděloval jim rozsáhlé privilegia, což paradoxně oslabovalo císařskou moc. V roce 1338 přijal říšský sněm ve Frankfurtu dekret, který prohlásil, že římský král je volen pouze kurfiřty a nepotřebuje potvrzení papeže – významný mezník v boji o světskou nezávislost.
Ludvíkova vláda je nejvíce známá pro jeho ostrý spor s papežem Janem XXII., který začal sporem o Milán v roce 1323. Papež Ludvíka, který usiloval o císařskou korunovaci bez papežského souhlasu, exkomunikoval a později ho dokonce odvolal z trůnu, což ovšem nemělo valný účinek. Papež ho také pejorativně nazval Ludvík Bavor (Ludovicus Bavarus), což znělo podobně jako Ludvík Barbar (Ludovicus Barbarus), a toto označení se v historii ujalo. V reakci na to se Ludvík vydal do Itálie, kde se nechal v roce 1328 v Římě korunovat císařem římskými obyvateli, nikoli papežem. Navíc sesadil papeže Jana XXII. a dosadil vzdoropapeže Mikuláše V. Tento akt byl radikálním krokem, který předznamenal rozvoj myšlenek o nezávislosti světské moci na moci církevní.
Ludvík IV. byl panovník, který se snažil posílit pozici císaře na úkor papeže a který se aktivně věnoval říšské politice. Příkladem je dosazení svého nezletilého syna Ludvíka do Braniborského markrabství, čímž získal pro Wittelsbachy další kurfiřtský hlas. Své rodové državy rozšířil také díky sňatku s druhou manželkou, Markétou Holandskou a Henegavskou, která zdědila tituly hraběnky z Hainautu, Holandska, Zeelandu a Fríska. Navzdory své síle však papež Klement VI. (nástupce Jana XXII.) nadále usiloval o jeho sesazení. V roce 1346 se mu podařilo dopomoci ke zvolení nového římského krále v osobě Karla Lucemburského, syna Jana Lucemburského (budoucího císaře Karla IV.). Tím se schylovalo k dalšímu rozhodujícímu střetu. Ludvík Bavor však náhle zemřel v říjnu roku 1347 při lovu medvědů, ještě předtím, než mohlo dojít k vojenské konfrontaci s Karlem. Ludvík zůstal až do své smrti v církevní klatbě.
První manželkou Ludvíka Bavora byla Beatrix Švábská, dcera hraběte z Gory. Toto manželství uzavřel zhruba kolem roku 1308. Beatrix pocházela z mocného rodu s vazbami na Habsburky a manželství tak mělo výrazný politický rozměr – posilovalo Ludvíkovu pozici v tehdejší složité říšské politice. Beatrix zemřela poměrně brzy, v roce 1322, ale do té doby porodila Ludvíkovi několik dětí, včetně budoucích vládců Bavorska.
Nejvýznamnějším synem z tohoto manželství byl Ludvík V. Bavor, který se stal vládcem Horního Bavorska a později markrabětem Braniborska. Jeho sňatek s Markétou Tyrolskou mu přinesl vládu nad Tyrolskem. Další významný syn byl Štěpán II. Bavor, který vládl Dolnímu Bavorsku a stal se zakladatelem tzv. „mladší" linie Wittelsbachů, jež pokračovala v Bavorsku až do novověku. Mezi další děti patřily dcery Anna a Beatrix, které byly výhodně provdány za členy dolnobavorských šlechtických rodin, čímž posilovaly politické vazby rodu.
Druhou manželkou se stala roku 1324 Markéta Holandská (také známá jako Markéta z Avesnes), dědička Henegavska, Holandska a Zélandu. Její sňatek s Ludvíkem měl mimořádný význam – díky němu se totiž Wittelsbachům otevřela cesta k získání rozsáhlých severozápadních území. Toto manželství bylo politicky velmi výhodné, a navíc velmi plodné – Markéta Ludvíkovi porodila deset dětí, z nichž několik se později stalo významnými evropskými vládci.
Z druhého manželství pocházelo několik významných synů, kteří rozšířili moc Wittelsbachů mimo tradiční bavorské území. Ludvík VI. a Ota V. se stali markrabaty v Braniborsku a držiteli kurfiřtské hodnosti, čímž získali rozhodující slovo při volbě římského krále. Vilém I. a Albrecht I. vládli Holandsku, Zélandu a Henegavsku, tedy územím zděděným po matce. Tito synové posílili vliv rodu v západní Evropě, ale také způsobili v budoucnu dynastické spory, protože se snažili udržet vládu nad územími, která byla značně rozptýlená.