Již samotný titul mé seminární práce vypovídá, jakou tématikou se budu v práci zabývat. Svatý Václav - to je onen muž, tedy hlavní hrdina, kterého Češi považují za hlavního patrona naší země a vnímají jej jako symbol české státnosti.
Autor se již podruhé pokouší vyložit dosud nerozluštěný opis reversní strany tzv. Svatováclavského denáru a navrhuje jeho nové čtení ADALBER(T)VS. Z nálezových okolností této mince výhradně v pokladech z Pobaltí z poč. XI. století pak dovozuje, že by se mohlo jednat o denár svatého Vojtěcha, určený pro jeho tragickou misijní cestu k pohanským Prusům. To by mohl potvrzovat i nápis ve středu mincovního pole, který se dá vyložit jakožto LVX (= světlo), celková symbolika denáru s opisy VENCIEZLIVVS (+) (= obraz kříže) na aversu a ADALBERTVVS (LVX) na reversu by pak vyznívala jako „mučedník Václav přináší Kristův kříž, biskup a misionář Vojtěch přináší světlo víry
Když v roce 1261 v dominikánském klášteru zemřel bratr Štěpán Bourbonský, zanechal po sobě pojednání o Sedmi darech Ducha svatého. Jeho součástí byl i zajímavý příběh psa, který byl po své mučednické smrti prohlášen za svatého.
Období raného středověku se nese ve znamení postupné christianizace a mizení ustupujících pohanských prvků. Vzájemné stýkání a potýkání obou světů někdy vyvrcholilo jejich spojením. Obzvláště tam, kde církev dávala starým zvykům novou formu, můžeme zjistit přežitky starého náboženství. Byli-li lidé zvyklí chodit na místa spjatá s posvátnem, neničila tato místa, ale postavila na nich kostely. Měli lidé v oblibě některého boha? Odteď mohou uctívat svatého s podobnými rysy. V případě sv. Václava vyvstávají pohanské prvky na někdy až nemožných místech, jako je přímo světcova relikvie.
O svaté Zdislavě toho nevíme mnoho. Rozeznat pravdu mezi nánosy legend je opravdu těžké. V dobových kronikách o ní najdeme pouze dvě zmínky: první je ve Žďárské kronice, druhou má potom Dalimil. Vše ostatní jsou pouze dohady, fabulace, někdy i přání věřících či historiků. Pokusme se odkrýt alespoň kus pravdy o svaté Zdislavě.
Pro mnohé z nás jsou oslavy spojené s tzv. Dnem sv. Valentina jen dalším uměle importovaným svátkem, který s naší tradicí nemá nic společného. Pro jiné jsou naopak vítanou příležitostí projevit svým blízkým lásku a náklonnost. Jak ale sv. Valentin ke své úloze patrona zamilovaných přišel? A kdo to vůbec byl?
Historická postava, křesťanský mučedník, světec opředený legendami, kouzelný pohádkový dědula i produkt marketingového průmyslu… V předvečer svého svátku navštěvuje v doprovodu čertů a anděla většinu našich domácností s malými dětmi a nosí jim dárky. Na hlavě mívá vysokou biskupskou čepici, tvář mu zdobí dlouhý bílý vous a v ruce třímá zlatou berlu. To je Mikuláš, jak ho známe ze svého dětství. Anebo – tlustý chlapík v červeném oblečku, s nosem téže barvy, brázdí se svým sobím spřežením štědrovečerní oblohu a hází dětem dary komínem. To je Santa Claus, jak k nám zhruba před dvaceti lety přišel s vlnou angloamerické kultury. A znají ho i jinde, i když pod jinými jmény: svatý Nikola, Nikolas, Nikolaj, Mikolaj, případně Father Christmas nebo Papa Noel. Pořád se ale jedná o jednu osobu – světce, o kterém dnes už skoro nic nevíme, a přesto se na něj každý rok těšíme.
Situace v Říši a první roky vlády jeho „ukrutného“ bratra Boleslava
Jedná se o první listinu u nás, kterou nechal vydat šlechtic - výjimečná osoba konce 12. století a začátku následujícího, křižák, zakladatel klášterů a později blahoslavený Hroznata Tepelský.
V současné době již existuje více věrohodných informací o této postavě, která se stala obětí antagonistických vztahů mezi králem českým, Václavem IV. a arcibiskupem Janem z Jenštejna. Jediným jeho „proviněním“ bylo, že jako oddaný úředník obětavě plnil příkazy svého nadřízeného.