Uherský královský trůn se uvolnil 14. 1. 1301 smrtí posledního Arpádovce Ondřeje III. (1290-1301). Aktivní zájem o trůn projevovali Anjouovci už za jeho života. Vycházeli z příbuzenských nároků, kdy Marie, sestra předešlého krále Ladislava IV. Kumána, si vzala za manžela Karla II. z Anjou. Roku 1292 prohlásila Marie, že dává Uhry svému synovi Karlovi III. zvanému Martel. Martel umírá r. 1295, Marie se prohlašuje za uherskou královnu a nárok na uherský trůn předává synovi Karla III. (a jeho manželky Klemencie, dcery říšského krále Rudolfa Habsburského) Karlovi Robertovi. Dalším argumentem, ale spíše podpásovým, bylo zpochybňování arpádovského původu Ondřeje III.
Kolem r. 1300 v rychlém sledu vymřely tři hlavní středoevropské dynastie, které vládly svým státům po celý raný středověk - v českých zemích Přemyslovci, v Uhrách Arpádovci, v Polsku Piastovci. Chvíli to vypadalo, že z těchto událostí budou těžit Přemyslovci, když po uherské a polské koruně sahal Václav III. Ale právě tažení do Polska Václava stálo život a jím vymřela i dynastie českého státu.
České dějiny středověku znají bezpočet významných a památných dat, které psaly dějiny, a jež ovlivňovaly generace současníků i potomků. Ve výčtu těchto dat bychom asi jen těžko nalezli datum 22. července 1515, a to i přesto, že se tohoto dne ve vídeňském metropitním chrámu sv. Štěpána odehrál osudový akt, který dovršil jagellonsko-habsburské dědičné smlouvy, které tehdy ve Vídni vrcholily. Aniž to mohl kdokoli z tehdejších účastníků tušit, byly tehdy v letní Vídni pod vlnami Dunaje uzavřeny smlouvy, jež už za jedenáct let poté došly naplnění a vynesly Habsburkům český a uherský trůn. Jak se zanedlouho ukázalo, byla to událost přelomová pro celé dějiny střední Evropy a ovlivnila běh dějin středoevropského regionu až do závěru 1. světové války roku 1918. Pojďme se tedy podívat podrobněji na to, co jagellonsko-habsburským dědičným smlouvám předcházelo, co bylo jejich hlavním spouštěcím mechanismem a jaký dopad měly na české dějiny.