Vzestup Francie a nástup spřátelených dynastií do střední Evropy po roce 1300, díl I.
Na místo vymřelých dynastií nastoupily dynastie francouzské, resp. s Francií úzce spojené. Do Čech nastoupili Lucemburkové, rod z kulturního pomezí francouzsko-německého. Lucemburkové obdrželi pozvání, ale to byla reakce na to, že jejich příslušník Jindřich VII. už dík vlivu Francie seděl na trůnu římského krále. Lucemburkové po dočasném ochlazení vztahů na Francii nezapomněli, a tak první manželka Karla IV. Blanka z Valois pocházela z Francie a poslední cesty Jana Lucemburského a i Karla IV. vedly opět do Francie.
Do Uher místo Přemyslovců nastoupila dynastie anjouovská, už podle názvu francouzská. Anjouovci to vzali do Uher oklikou přes jižní Itálii a v osobě Ludvíka z Anjou stihli ještě nastoupit i na trůn i v Polsku.
Takovýto rázný nástup do prostoru střední Evropy vycházel z vnitřní síly Francie. Francouzští králové začali čím dál více sjednocovat území dnešní Francie a prosazovat se tu na úkor Anglie. K tomu Francie dovedla zakomponovat do svých mocenských zájmů samotný papežský stolec, který zásadně pomohl Anjouovcům k nástupu na uherský trůn, případně dokázala papeže v přímém mocenském boji přímo vyřadit ze hry, jako provedl Filip IV. s papežem Bonifácem VIII. Podřízení papežské moci Francii pak symbolizuje tzv. avignonské zajetí, tedy přestěhování sídla papeže do francouzského Avignonu.
Z chaosu řád - Francie velmocí vrcholného středověku
Po rozpadu Franské říše za vnuků Karla Velikého nastaly pro budoucí Francii těžké časy. Rozpad říše přinesl územní redukci a k tomu konflikty o hranice nástupnických říší. Král Západofranské říše Karel Holý a král Východofranské říše Ludvík Němec si podělili území po svém bratrovi Lotharovi, resp. poté po jeho synovi Lotharovi II., ale tato pomezní území na hranici francouzské a německé kultury zůstala jablkem sváru.
Obě říše byly k tomu zasaženy vikinskými vpády, západní část mnohem více, protože byla vystavena útokům z oceánu, resp. z řek ústících do oceánu. Z vnitřního hlediska působili v západní části problémy slabí nebo nezletilí panovníci.
Kombinace těchto problémů došla dvojího výrazu roku 911. Ve Východofranské říši vymřela tamní karlovská dynastie a korunu by mohl zdědit potomek Karla Velikého z říše Západofranské; precedens by tu byl, východofranský král Karel III. Tlustý (876-887) byl od r. 885 současně králem říše Západofranské. V úvahu by tak připadal západofranský král Karel III. Prostáček (878-923), který už podle jména nepředstavoval silného vládce. Představitelé čtyř východofranských vévodství z Bavorska, Švábska, Frank a Saska přistoupili k volbě nového krále. Vybrán byl Konrád, vévoda franský, spíše kvůli původu, který odkazoval přímo ke Frankům jakožto nositelům říše. Reálně mocnější ovšem byli Sasové, kterým také Konrád vládu na smrtelném loži předal.
V podobě Jindřicha I. (919-936) nastoupila saská otonská dynastie. Jindřich si vzal za ženu vnučku saského vojevůdce Widukinda, který vedl největší válku s Karlem Velikým, a ani Jindřich nejevil přílišný respekt k franskému státu západně od svých hranic. R. 925 tak připojil k Východofranské říši Lotrinsko, které povýšil na další vévodství (a vytrhl tím z vlivu Západofranské říše).
Roku 911 se ještě Západofranské říši konsolidoval další soused, tentokrát na severozápadě. Tady se po dohodě s Karlem III. usadil vikinský vojevůdce Hrólf, známější v latinizované podobě jména jako Rollo. Rollo měl bránit zemi před dalšími Vikingy, což činil spíše pofidérně, a na oplátku dostal v léno tuto zemi zvanou od té doby (a dodnes) jako Normandie. Ta lenní závislost bude v budoucnu hodně důležitá, jak uvidíme.
Budoucí Francie propadala do feudální anarchie, různá hrabata ovládala větší území než král, kterému zbylo nakonec jen centrální území kolem Paříže zvané Ile-de-France. Oproti tomu Normandii pevně ovládal vévoda. Vikinská tvrdost až brutalita se tu manifestovala v drcení odporu konkurentů (včetně případného odporu církevních činitelů) a pevné struktuře vévodství. Platil zákaz soukromých šlechtických válek, hrady stavěla šlechta jen se souhlasem vévody atd. Když vévoda Vilém Dobyvatel obléhal město Alencon, smáli se mu měšťané, že je synem koželuha (Vilém byl skutečně levoboček, bývá zván i jako Vilém Bastard) a házeli po něm zvířecí kožky. Vilém nechal po dobytí města přední měšťany stáhnout z kůže…
Vilém Dobyvatel je známější tím, že r. 1066 ovládl Anglii. Nastala tím paradoxní situace, kdy anglický král byl leníkem krále francouzského, který aktuálně vládl ještě menšímu území, než byla Anglie. Tento rozpor byl ještě umocněn tím, že angličtí králové navazovali dynastické sňatky s francouzskými hrabstvími, čímž se anglické území na kontinentu stále zvětšovalo.
První sňatková aliance proběhla na popud anglického krále Jindřicha I., což byl poslední ze synů Viléma Dobyvatele. Jindřich ztratil jediného syna a zbyla mu dcera Matylda, vdova po říšském císaři Jindřichovi V. Matyldu si vzal Geoffrey Plantagenet, syn hraběte z Anjou, území západně od Paříže. Syn Geoffreyho a Matyldy Jindřich II. si pak r. 1152 vzal Eleonoru , dědičku rozsáhlé jihofrancouzské Akvitánie s Gaskoňskem (a Poitou ve stř. Francii). Anglické državy na kontinentu tak pokrývaly celý pobřežní pás při oceánu.
To bylo pro Francii úplné dno, ze kterého se už odrazila. Král Filip II. August (1180-1223) využíval sporů mezi syny Jindřicha II. Plantageneta i odboje části z nich proti svému otci. S Geoffreym, kterému Jindřich II. odkázal Bretaň, pojil Filipa Augusta možná i skutečný přátelský vztah. Filip se prý na pohřbu Geoffreyho chystal vrhnout za ním hrobu. Více vypočítavý vztah ale zřejmě měl k dalšímu Jindřichovu synovi, Richardovi známému jako Lví srdce. Ten se od otce odvrátil r. 1185, když Jindřich odkázal Irsko dalšímu ze synů, Janovi známému jako Bezzemek. Filip i Richard táhli na křížovou výpravu, vztahy měli kolísavé, a když byl Richard cestou z kruciáty zajat rakouským vévodou, Filip zatlačil na anglická území ve Francii. Po propuštění ze zajetí Richard s Francií válčí, až r. 1189 podléhá zranění během obléhání Chalusu.
Pečeť Filipa II. Augusta, zdroj: Wikipedia Commons
V Anglii nastupuje poslední ze synů Jindřicha II. Jan Bezzemek. Filip II. zatím podporuje Artura, syna Geoffreyho Bretaňského, a mimo potvrzení Bretaně mu dá v léno i Anjou. Jan vytáhne do boje o ztracená území, dobývá i Anjou a uzavírá klid zbraní. R. 1202 se ale nedostaví ke francouzskému dvoru, což je bráno jako lenní neposlušnost a Jan je zbaven všech francouzských držav. Jan opět vytáhne, r. 1203 popraví Artura, ale Filip r. 1204 dobývá Normandii a r. 1206 vyhání Jana z Francie.
Jan se pokusí situaci zvrátit zapojením do evropské koalice, která současně řeší boj o trůn v říši. Tam zápasí Filip Švábský, spojenec Francie, proti Otovi IV., spojenci Anglie. V bitvě u Bouvines r. 1214 vítězí francouzsko-štaufská koalice a Anglii zbývá na kontinentu jen Akvitánie.
Konflikt zůstával zakonzervovaný a rozsekla ho až stoletá válka, která skončila takřka úplným vyhnáním Angličanů z kontinentu (zůstal jim pouze přístav Calais do r. 1558). Tato převaha Anglie vůči Francii byla ale kompenzována tím, že v Anglii té doby vlivem Normanů fungovala kultura francouzská. Když např. budoucí anglický král Eduard I. prohodil na křížové výpravě r. 1270 pár slov anglicky, byla to událost, která stála za záznam do kroniky. A zatímco Francie se mohla cítit v inkriminované době utlačovaná Anglií, Angličané se mohli cítit v té době jako dobytí a ovládnutí Normany (i když takovéto národní povědomí může vycházet spíše z moderní doby, pro Angličany je Hastings roku 1066 asi totéž co pro Čechy Bílá hora). Ale zatímco dobytí Normany bývá v Anglii chápáno jako národní katastrofa, zpětné dobývání Normandie anglickou dynastií je chápáno jako návrat svého území.
Anglie ale državy za lamanšským průlivem neudržela. Cílené anglické výpravy a pravidelná vítězství v bitvách nestačily na správní ovládnutí celé rozlehlé Francie, která vyvinula větší vůli. Protože co byla z územního hlediska pro Anglii možnost, to byla pro Francii nutnost…
Ve 13. století francouzští králové vcelku nerušeně pokračovali v upevňování moci nad Francií. V letech 1209-1229 proběhly tzv. albigenské války, kdy Francouzi ze severu v rámci křížových výprav proti heretickým katarům ovládli francouzský jih. A cestou dál na jih už Francouzi překročili hranice.
Francouzi na Sicílii
Dlouhá a úspěšná vláda Ludvíka IX. Svatého (1226-1270) přinesla plody i královu bratrovi Karlovi z Anjou. Karel vládl Anjou, donedávna území spadající pod plantagenetskou dynastii, a ovládl území na Sicílii, které donedávna ovládala další větev Normanů vzešlá z Normandie; dobře to symbolizuje, jak se Francie se vyhrabala z mizérie raného středověku a převálcovala dosavadní konkurenty.
Normani přišli na jih Itálie jako válečníci; ne jako dobyvatelé, ale jako žoldáci. První zmínka pochází z r. 1016, a už 1027 dostali první území v léno. Ve spojení s papežským státem proti vlivu Byzance na Itálii vytvořili Normani stát spojující jih Itálie s centrem v Neapoli s ostrovní Sicílií.
Poslední normanský král zemřel r. 1189 a dědičkou se stala jeho dcera Konstancie. Tu už měl za manželku Jindřich VI., syn císaře Fridricha I. Barbarossy. Jindřich se tak ujal nástupnictví v říši i na Sicílii, ale r. 1197 umírá. Jeho syn Fridrich II. neměl asi tři roky, takže Sicílii spravovali regenti a v říši velmoži přistoupili k volbě. Jedním ze dvou zvolenců byl Filip Švábský, bratr Barbarossy a spojenec Filipa II. Augusta. Fridrich II. se pak ujal vlády na Sicílii a r. 1212 byl zvolen i v říši. Jeho barvitá vláda končí smrtí r. 1250 a vlády na Sicílii se ujme nejprve jeho syn Konrád (1250-1254) a pak Fridrichův levoboček Manfréd (1254-1266). Zemi chtěl ale převzít papež Inocenc IV. jako uvolněné léno, a tak se nakonec obrátí na pomoc do Francie. Bratr krále Ludvíka IX. Karel z Anjou tedy vytáhne a r. 1266 poráží Manfréda v bitvě u Beneventa. Do Itálie se ještě vydá syn Konráda Konradin, ale r. 1268 je poražen v bitvě u Tagliacozza a popraven. Francouzi tak rázně ukončili éru Štaufů, jedné z nejvýraznějších dynastií evropského středověku.
Poprava Konradina, představa 19. století
Karel I. z Anjou (1266-1285) vládl většímu počtu území po břehu Středozemního moře, od jihofrancouzské Provence a jihoitalské Neapolsko přes ostrovní Sardinii a Sicílii po území v africkém Tunisu. Po Manfrédovi Štaufském převzal pruh území v jižní Albánii, který rozšířil a r. 1272 vyhlásil v Neapoli (centru své říše) Albánské království. To byl spíše umělý útvar řízený anjouovskými úředníky. Ještě víc titulární byl titul jeruzalémského krále, který si Karel od r. 1277 nárokoval (ale vojáky na obranu křesťanských měst do Palestiny poslal). I vzhledem k rozlehlosti držav do nich Karel málokráte zavítal, přes anjouovské úředníky z nich odcházely daně, a tak nastávala nespokojenost a v samotném srdci sicilského království v Palermu došlo r. 1282 k povstání zvané Sicilské nešpory.
Povstání bylo zřejmě spontánní, jeden francouzský voják měl obtěžovat místní ženu (nebo v něm mohli mít prsty Aragonci nebo Byzanc). Povstalci vyhnali Francouze, ale bylo těžké Sicílii udržet. Obrátili se tedy do Aragonie, jejíž centrum v Barceloně mělo zájem na obchodu se Sicílií. Aragonský král Petr III. v srpnu 1282 rychle prolomil anjouovskou blokádu Sicílie a ostrov ovládl. V červnu 1283 si oba králové měli vyříkat spory v osobním souboji v Bordeaux, francouzském městě pod vládou Angličanů. Soupeři dorazili na místo, ale každý v jiný čas, označili druhého za zbabělce a zase odjeli. R. 1284 Aragonští vítězí v námořní bitvě v neapolském zálivu, do jejich zajetí upadl Karel II., dědic Karla I. Karel I. i Petr Aragonský umírají shodně r. 1285.
Nástupce Karel II. (1285-1309) je až do r. 1289 v aragonském zajetí a regentskou vládu vykonává přímo papež. Úzké vztahy s papežským stolcem se pak konkrétně promítnou při pomoci papeže získat pro vnuka Karla II. Karla Roberta uherský trůn.
Francie, křížové výpravy a papežství
Vzrůstající vliv Francie až k postavení velmoci je dobře sledovatelný na křížových výpravách, které představovaly mj. mocenský průřez evropskými státy. Ve vedení první křížové výpravy hráli prim rytíři ze sousedství Francie. Prvním vládcem Jeruzalémského království se stal Godefroi z Bouillonu, vévoda dolního Lotrinska. Po jeho krátké vládě nastoupili, už jako jeruzalémští králové, Balduin I. (bratr Godefroi) a Balduin II., synovec Balduina I. Tento Balduin II. neměl syny, pouze dcery, a tak pro svoji dceru a dědičku trůnu Melisendu požádal najít manžela u francouzského krále Ludvíka VII. Ten posílá hraběte Fulka z Anjou, otce onoho Geoffreyho, který po sňatku s Matyldou Anglickou založil plantagenetskou dynastii v Anglii.
Mimo jeruzalémské království založili křižáci tři státečky. Edesské hrabství založil Balduin II., pozdější jeruzalémský král. Severně od Jeruzaléma založil hrabství Tripolis Raimond z Toulouse, což bylo hrabství na jihu Francie mimo dosah francouzských králů. A nejsevernější knížectví antiochijské založili sicilští Normani (zatímco Normani z Normandie pod vedením Roberta, syna Viléma Dobyvatele, se vrátili domů).
Druhou křížovou výpravu vedli říšský císař Konrád III. a francouzský král Ludvík VII. Němečtí rytíři byli rozprášeni cestou do Palestiny a jeijich zbytky se spojily s Francouzi, kteří připluli po moři. Druhá kruciáta skončila fiaskem při obléhání Damašku.
Třetí křížová výprava se stala fatální pro císaře Fridricha I. Barbarossu, který cestou utonul. Vedení se chopili francouzský král Filip II. August a anglický král Richard Lví srdce, kteří uzavřeli po ten účel příměří mezi oběma královstvími. Filip se i s Richardem účastnil úspěšného dobytí Akkonu, ale odjíždí, čímž vyklízí Richardovi prostor. Richard projevoval v bitvách odvahu na krále až bezhlavou, čímž získal jakýsi morální kredit oproti Filipovi, jehož odjezd byl přijímán se zklamáním.
Křižácké státy na přelomu 12. a 13. století, zdroj: Wikpedia Commons
Čtvrtou kruciátu odklonili Benátčané proti Byzanci, pátá zůstala Francií ignorována, protože vedla svoji křížovou válku proti albigenským, šestou kruciátu vedl jako soukromý podnik exkomunikovaný císař Fridrich II. Sedmou (1248-1254) a osmou (1270) kruciátu proti Egyptu už zcela vedl francouzský král Ludvík IX. zvaný Svatý.
Titul jeruzalémského krále nárokovaný Karlem z Anjou byl sice teoretický, ale Karlova smrt a mocenské vakuum během zajetí jeho nástupce mohlo být jedním popudů, aby Egypt zvedl finální tažení proti zbytkům křesťanských měst a hradů ve Svaté zemi.
---
Anjouovci postupovali ve spolupráci s papeži, až oběma stranám stouply úspěchy tak do hlavy, že se spolu utkaly. Papežové považovali jižní Itálii se Sicílií za své léno. Anjouovci tak území s podporou papeže získali a lenní závazek respektovali, papežové jim za to pomáhali v zahraniční politice. Papež Honorius II. vykonával regentskou vládu za zajatého Karla II. z Anjou, jiný papež Řehoř IX. vykonával poručnictví za nezletilého francouzského krále Ludvíka IX. Karel I. z Anjou byl v kontaktu s Balduinem II., exilovým vládcem Latinského císařství,1 které fungovalo v letech 1204 - 1261 v Konstantinopoli po jejím obsazení vojáky ze IV. křížové výpravy. Řím se nerad vzdával možnosti získat zpět toto centrum východního křesťanství pod vládu katolického monarchy. Karel II. z Anjou pomáhal zase protlačit na papežský stolec Celestýna V. (červen - prosinec 1294), kterého ovšem záhy odstranil Bonifác VIII. (1294-1303). A právě s Bonifácem nastoupily konfliktní vztahy Říma s Anjouovci. Roztržka s francouzským králem vedla k papežově porážce, mezitím ale stihl zajistit uherskou korunu pro sicilskou větev Anjouvců.
Bonifác VIII. nastoupil na stolec odstraněním předešlého papeže Celestýna V., asketického mnicha, který stejně funkci odmítal. Celestýn pak zemřel ve vězení r. 1296, což Bonifácovi pokazilo reputaci. Bonifác vystupoval oproti Celestýnovi více mocichtivě, šel ve stopách těch papežů, kteří hlásali nadřazenost duchovní moci nad světskou, čímž ale u francouzského krále Filipa IV. Sličného (1285-1314) zásadně narazil.
R. 1296 papež tituloval Filipovi list, aby nevdával své sestry bez papežova svolení. První takový kompetenční spor byl ještě zažehnán a v mezidobí klidu Bonifác svatořečí francouzského krále Ludvíka IX. Další kompetenční spor nastal při vzniku a obsazení biskupství v Pamiers. Bonifác hned po založení dosadil na místo tamějšího biskupa jednoho benediktinského opata a otevřeného Filipova kritika. Filip biskupa r. 1301 zatkne, načež Bonifác v únoru téhož roku reaguje bulou Poslyš synu, kterou zve Filipa do Říma pro vyjasnění kompetencí, ale už jen názvem buly dává najevo, kdo by měl rozhodnutí stanovit a kdo ho má uposlechnout. Filip bulu demonstrativně spálí.
Filip IV. Sličný, představa z 19. století, zdroj: Wikimedia Commons
V listopadu 1302 vydává Bonifác zásadní bulu Unam sanctam, ve které vyhlašuje nadřazenost duchovní moci světské, včetně práva rozkazovat králům apod. Filip reaguje vyhrocením sporu, prohlásí Bonifáce za falešného papeže, který se stolce zmocnil odstraněním a zabitím svého předchůdce, tudíž zločinem, následovaly další fádní obvinění typu, že papež jedl o půstu maso apod.
Do Itálie se vydal Filipův rádce Vilém Nogaret, aby získal spojence. Zkontaktuje se s Karlem II. z Anjou, který také zaujal protipapežský postoj. Bonifác se odebere do své rodné Anagni, kde chystá na svátek Panny Marie 8. září vydat další bulu, která by znamenala výzvu k povstání proti Filipovi. Nogaret a jeho spojenci jednali rychle, 7. září vpadli k Bonifácovi do paláce, když podplatili papežovu gardu. Bonifác ale odmítl všechny výzvy k abdikaci, asi byl i smířen se smrtí. Za dva dny Francouze vyhnali místní měšťané. Bonifác ustál bezprecedentní útok, ale asi vlivem šoku nebo jiné újmy umírá už 12. října.
Deset dnů na to je zvolen nový papež Benedikt XI., jeden ze dvou kardinálů, kteří neutekli před Nogaretovými muži a zůstali v Bonifácově paláci. Benedikt nastavuje druhou tvář, sejme z Filipa klatbu vydanou Bonifácem, ale konflikt je stále zamrzlý. Benedikt umírá brzy, v červenci 1304.
Po necelém roce hledání kompromisního kandidáta mezi pro- a protifrancouzskými kardinály je v červnu 1305 zvolen Kliment V. Je to Francouz, podle představ Filipa má být ovladatelný. Na druhou stranu je arcibiskupem v Bordeaux, což je území ovládané Anglií, tudíž je poddaným anglického krále, Francii nepřátelského. Kliment V. vstoupil do dějin ze dvou důvodů, jednak kvůli přestěhování papežského stolce do Avignonu a jednak svou participací na likvidaci templářů. S tou zřejmě nesouhlasil, ale neměl sílu, jak ji zabránit. Snažil se spíš jen eliminovat majetkové škody tím, že majetek řádu chtěl převést církevním institucím.
Přesun papežského stolce do Avignonu r. 1309 může mít více důvodů. Nabízí se vysvětlení, že Filip IV. chtěl mít větší kontrolu nad Klimentem, ale byly i jiné možnosti. Francie nabízela jistotu a klid vůči rozhádané Itálii se všemi koalicemi měst a rodových klik v rámci měst. Kliment kvůli zdraví nerad cestoval a blízkost francouzského dvoru by mu vyhovovala, protože tam zajížděl často. Ale všechny tyto důvody ukazují, že Francie měla sílu, která buď přitahovala přímo sama, nebo se jí významní lidé cítili být přitahováni.
Exkurs - Svatý rok 1300 - 1500 - 2000
Papež Bonifác VIII. je také známý dík akci známé jako Svatý rok svolané na rok 1300 formou poutě do Říma. Účastnit se mělo na 200 000 poutníků, papež zbohatl z odpustků. Bonifác to zároveň využil k řádné sebereprezentaci. Seděl na trůnu Konstantina Velikého s korunou, žezlem a mečem jakožto symbolů světské vlády, k davu prý vykřikoval “Já jsem císař”. Nálada byla exaltovaná, uvažovalo se o další křížové výpravě, z Orientu přicházely zprávy od Mongolů, že by podpořili společné tažení proti Egyptu. Pod vší tou hlučnou pompou ležely hlubší impulsy, které jsou součástí kulturních dějin a které budou mít do budoucna určitý vztah k českým zemím.
Bonifác vyhlašuje Svatý rok, freska Giotta, Laterán, zdroj: Wikipedia Commons
Proč zrovna kulatý rok 1300? To sahá hluboko do minulosti a tradici vycházející z cyklického času. Každý rok se v archaických společnostech obnovuje svět, je jaksi stvořen znova, a to znamená, že je stejně jako počátku věků bez hříchu. Na to navazovali židé, kteří pak každých sedm let (sedmička je číslo úplnosti) odpouštěli dluhy. Do nového sedmiletí se mělo vcházet bez hříchů, bez zátěže, tedy i bez dluhů. Ještě větší obnova pak přicházela při sedmém sedmiletí a 7 x7 se rovná 49 letům, což se zaokrouhlí na let padesát. V kulatých letech jednou za padesát tedy nastávalo velké odpouštění dluhů a mazání hříchů. A na to přesně navázal Bonifác VIII. Svatým rokem 1300, kde poutníci dostali slib odpuštění hříchů, smazání dluhů u Boha.
Další jubilejní rok se opakoval r. 1350 a další mimojiné r. 1500. Pro tento účel zakreslil norimberský kartograf Erhard Etzlaub mapy s poutními stezkami vedoucími do Říma. Řím je cílem cesty, takže leží na mapě nahoře; mapa je tak otočená vzhůru nohama, má prohozený sever s jihem. A na této mapě jsou poprvé pořádně zakresleny i české země. První středověké zakreslení českých zemí pochází z Katalánského atlasu ze 14. století, ve velmi schematickém obrázku je ale mj. spojeno Labe a Vltava v jednu řeku. V Etzlaubově mapě je nápadné, že české země protíná jedna jediná poutní cesta procházejí Slezsko a Moravu. Je to zřejmě dopad toho, že Čechy byla stále chápané jako kacířská husitská země, kterou není radno putovat. Náboženská situace se mimochodem odráží i na Klaudyánově mapě, což je první mapa věnovaná čistě českým zemím. Pod samotnou mapou je namalován vůz, který táhnou koně každý jiným směrem. To má odrážet náboženskou situaci, kde proti sobě působí odtažitě katolíci a nekatolíci (sám Klaudyán byl český bratr).2 Další Etzlaubova mapa z r. 1501 znázorňuje cesty zemské, takže tady už je zakreslena i obchodní cesta vedoucí z Etzlaubova Norimberka přes Plzeň a Prahu dále na Moravu.
Etzlaubova římská mapa.
Jiný kulatý rok 2000 se časově překryl se zasedáním Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v Praze. Do protestů proti oběma institucím vedených různými odstíny radikální levice nebo odborů se tak připojilo i křesťanská koalice asi čtyřiceti skupin nazvaná Jubilee 2000, která požadovala zrušení dluhů, které mají obě finanční instituce u převážně rozvojových zemích. S koncem jubilejního roku 2000 skončilo i toto hnutí. K povšimnutí ale zůstává ukázka toho, že k tradičním hodnotám žido-křesťanské civilizace patří i sociální rozměr.
Další díl: Vzestup Francie a nástup spřátelených dynastií do střední Evropy po roce 1300, díl II.
ZÁKLADNÍ LITERATURA:
Jiří SPĚVÁČEK: Jan Lucemburský a jeho doba. Svoboda, Praha 1994.
Jörg K. HOENSCH: Lucemburkové. Pozdně středověká dynastie celoevropského významu 1308-1437. Argo, Praha 2003.
Libor JAN: Václav II. Král na stříbrném trůnu. Argo, Praha 2015.
Tomasso ASTARITA: Mezi vodou slanou a svěcenou. Dějiny jižní Itálie. BB art, Praha 2006.
Diskuse: Sicilské nešpory
-
Balduin II. vládl Latinskému císařství poměrně dlouho mezi lety 1228-1261, jako exilový císař až do r. 1273. Balduinovi potomci pak byli nadále titulárními latinskými císaři. Jako první jeho syn Filip I. (1273-1283), jenž si vzal za ženu Beatrix, dceru Karla I. z Anjou. Titul přechází na Filipovu dceru Kateřinu, která pojala za muže Karla z Valois, bratra Filipa IV. Sličného. V širším francouzském královském rodu tak figurují titulární císařové latinští, a to až do r. 1383, kdy poslední z nich umírá bez dědice. ↩︎
-
Klaudyán působil v Mladé Boleslavi, významném centru Jednoty bratrské, a jeho jméno dnes nese boleslavská nemocnice. To je další věc kulturních dějin, že lékaři byli zároveň kartografové. Tyto na první pohled nesouvisející vědy spojuje kupodivu astrologie, kterou lékař ovládal, protože tendenci k nemocím odhaloval z horoskopu. K vypočítání horoskopu je nutné vědět čas narození, ale také místo, protože když je v Londýně (na nultém poledníku) dvanáct hodin, je v Praze už hodin třináct, a to už dokáže výsledný horoskop modifikovat. Lékař tedy při sestavování horoskopu musel znát souřadnice a geografii, a když je znal, mohl do souřadnic zakreslit i mapu.
Spojení geografie, kartografie a astrologie lze dokumentovat na dalším “Klaudiánovi”, a sice řeckém vědci Klaudiovi Ptolemaiovi z 2. stol. př. n. l.. Ten je znám jako autor Ptolemaiovy mapy, kde jsou zakresleny budoucí české země a mj. uvedeno jméno Sudéta pro severní pohraniční hory (jméno Sudety skutečně není nějaký nacistický výmysl). Ptolemaios byl současně astronom i astrolog a po něm se jmenuje geocentrická ptolemaiovská soustava, kde je středem sluneční soustavy Země, nikoli Slunce jako v soustavě heliocentrické ustanovené Koperníkem. A ostatně geocentrismus je v astrologii platný dosud, každý horoskop je kreslen tak, že ve středu kruhu leží Země a kolem ní v různých domech a znameních další planety včetně Slunce. ↩︎