Územní proměny Burgundska ve středověku
Germánské Burgundsko
Na Silvestra 406/407 překročily zamrzlý Rýn kmeny Burgundů, Vandalů, Svébů a Alanů. Byla to rána pro západní římské provincie, v důsledku toho se mj. Řím r. 410 navždy stahuje z Británie. Mimo Burgundů pokračovaly zbylé kmeny do dnešního Španělska, Vandalové pak z jižního Španělska (kde se po nich jmenuje Andalusie) pokračovali do Afriky, odkud stihli ještě r. 455 vyplenit Řím.
Burgundové se usadili hned na území za Rýnem s centry v Mohuči a Wormsu, než je r. 435 rozdrtili Hunové (zřejmě na popud Římanů). Tato událost zanechala otisk v evropské kultuře, protože dala látku známému cyklu Písně o Nibelunzích (a ta látku pro Wagnerův Soumrak bohů). Burgundové zde vystupují jakožto Nibelungové, hunský král Attila jako král Etzel atd.
Římané r. 443 stěhují Burgundy do Sepaudie, tj. dnešní jižního Švýcarsko, a přilehlých částí Galie. R. 451 pomáhají Římu zastavit Huny na Katalánských polích. R. 456 táhnou do Hispánie na Svéby a cestou zpět obsadí území ve střední Galii s centry ve Vienne a Lyonu, do kterého přesouvají svůj hlavní dvůr. Časem obsadí jihovýchodní Galii až ke přímořským Alpám na jihu. Přibližné hranice - na jihu údolí Rhôny (resp. vše mezi Alpami a francouzským středohořím), na východě Ženevské a Neuchatelské jezero, na severu a západě Saona.
Soužití Burgundů s Římany bylo na svoji dobu mírové, clermontský biskup Sidonius Apollinaris považoval Burgundy za nejmírnější mezi ostatními barbary. Konflikty ale přišly s Franky na druhé straně hranice. Nevzešlo to přímo z nevraživosti dvou kmenů, franská a burgundská dynastie byly spojená sňatky. A ty se staly původem konfliktů, ve kterých Burgundové tahali za kratší konec provazu.
Burgundové mívali dva krále, hlavní dvůr byl v Lyonu, vedlejší v Ženevě. K první válce došlo za vlády lyonského Gundobalda a ženevského Godegisela. Gundobald nechal zabít svého bratra Sigismera a jeho manželku. Jenže oba zavraždění byli rodiči Klotildy, manželky franského krále Chlodvíka. Ta pohnula Franky k tažení a k Frankům se přidal Godegisel (asi r. 500). Frankové sice zvítězili, ale uzavřeli mír, takže Gundobald odstranil i Godegisela.
Gundobald přenechává vládu v Ženevě svému synovi Sigismundovi a po špatných zkušenostech s dvojvládím mění nástupnický řád tak, aby vládl celému kmenu jeden nejstarší syn.
Sigismund nastupuje na trůn už jako katolík (Burgundové jinak vyznávali ariánskou herezi). R. 507 podnikne cestu do Říma, kde mu papež Symmachus daruje řadu ostatků. Sigismund pak r. 515 zakládá klášter sv. Mauricia (česky Mořice) v Auganu, asi nejstarší dodnes fungující klášter na Západě. Sigismund se ujímá samostatné vlády r. 516 po smrti otce.
Generační výměna zastihla i Franky. Po smrti krále Chlodvíka r. 511 si říši dělí jeho čtyři synové - Chlotar, Childebert, Chlodomer a Theuderich. Válku zvedl Chlodomer, manžel Burgundky Gunteucy, k tažení se váhavě přidali Chlotar a Childebert, zatímco Theuderich odmítl (měl za ženu Sigismundovu dceru). R. 523 Frankové Sigismunda porážejí, Sigismund prchá, ale je dopadnut a Chlodomer ho i s rodinou nechá utopit ve studni. Sigismund se tím rychle stal svatým. Místo jeho ostatků se stalo poutním a r. 535/6 došlo k přenesení ostatků do kláštera sv. Mořice. Přenesení povolil franský král Theudebert, syn Theudericha a Sigismundovy dcery, sám tedy Sigismundův vnuk.
Svatý Sigismund (Zikmund), freska z roku 1451, zdroj: WmC
Vlády v Burgundsku se ujal Godomar II., bratr Sigismunda. R. 524 odrazil Franky v bitvě u Vézeronce, po které byl dopaden a zabit Chlodomer. Pozůstalí bratři pak zabili tři Chlodomerovy syny (resp. jeden se zachránil a vstoupil do kláštera). To může na první pohled vypadat jako karma za to, co provedl Chlodomer Sigismundovi a jeho rodině. Na druhý pohled lze ale vidět nároky na Burgundsko. Odstraněním Chlodomerových dětí mohli zbylí franští králové dál usilovat o burgundský trůn. Vdovu po Chlodomerovi Gunteucu si bere Chlotar. Burgundsko bylo dobyto r. 534, Godomar uprchl.
Ze čtveřice franských královských sourozenců a jejich synů přežije všechny král Chlotar. Přesně 50 let po dělení říše mezi Chlodvíkovi tak r. 561 nastává další dělení říše, tentokrát mezi čtyři syny Chlotarovy. Severní části říše nesou nová jména Austrasie (Východní země) a Neustrie (Nová země). Další částí je Burgundsko, kterýžto název je starší než ty části franské.
Burgundsko dostal Guntram, syn Chlotara a Guntuecy. To jeho jméno je složeninou jména burgundského a franského. Část Gun(d/t) - je burgundská, měli ji ve jméně Gundobald, Gunteuca, král Gundioch i Chlodomerův syn Gunthar. Přejímání jmen ukazuje na snahu o zachování paměti na burgundskou tradici.
Guntram přesouvá hlavní sídlo do Chalonu, což je město neodvislé jak na burgundské, tak na franské mocenské tradici. Guntram vládne Burgundsku dlouho, 31 let, a je to stabilní vláda, zatímco zbylá království zachvacují boje o moc. Guntram nemá dědice, Burgundsko dědí franští příbuzní a burgundská svébytnost pomalu upadá. V pramenech se pak Burgundsko objevuje jako “území” (regio), jako “burgundské části” (partes), málokdy jako vévodství a nikdy už jako království.
Burgundsko po rozdělení
Raní Karlovci sjednotili celou dnešní Francii a připojila další území, takže i Burgundsko bylo z územního hlediska stabilní. Územní změny nastaly za rozpadu franské říše mezi syny Ludvíka Pobožného. Ve známém dělení franské říše verdunskou smlouvou r. 843 dostal Ludvík Němec východní část, základ Svaté říše římské, Karel Holý západní část, základ pozdější Francie, a Lothar střední část od Itálie po Nizozemí. V Lotharově dílu se ocitá jih Burgundska, budoucí Burgundské království, v Karlově dílu budoucí Burgundské vévodství.
Střední část podléhá po Lotharově smrti r. 855 dalšímu rozpadu a osamostatňování. Střední díl nejprve dělí Lotharovi synové - Ludvík II. Itálii, Karel Provence (v tom i dolní Burgundsko) a Lothar II. dnešní severovýchod Francie a země Beneluxu; toto území se jmenuje Lotrinsko (jeho francouzská část je pofrancouzštělá na Lorraine) a jmenuje se právě po tomto Lotharovi II., nikoli po jeho otci.
Potomci Lothara I. postupně umírají, a tak si jejich dědictví dělí Karel Holý a Ludvík Němec r 870 meersenskou smlouvou. Karel Holý získává Provence včetně dolního Burgundska a Ludvík Němec Zajuří ve Švýcarsku, což je zhruba horní Burgundsko.
Burgundské království
Východo- a Západofranskou říši na krátkou dobu sjednotil Karel III. Tlustý (885-887), jinak syn Ludvíka Němce a také korunovaný císař (r. 881). Jeho vláda ale byla slabá a po porážce od Arabů abdikuje. Slabost královské moci využívají jiní velmožové, aby sami uzurpovali královský titul.
V horním Burgundsku se moci ujímá Rudolf z rodu Welfů a nechává se i korunovat na krále (888-911), čímž zakládá burgundské království. Rudolf patřil k původně bavorskému rodu Welfů, který zde působil ve službách Karlovců od pol. 9. století, včetně patronátu nad klášterem sv. Mořice. Karlovci si nenechají uzurpaci líbit, ale nemají síl na zvrat.
Rudolfův syn Rudolf II. (911-937) zprvu pokračuje ve válečném stavu s říší, jmenovitě s Jindřichem I. Ptáčníkem.
Spor se urovná mj. díky tomu, že Rudolf předá Jindřichovi relikvii z nejvzácnějších, a sice tzv. Longinovo kopí, kterým byl proboden Kristus při ukřižování. Toto kopí měl kdysi spravovat svatý Mořic, jemuž byl ostatně zasvěcen už zmiňovaný burgundský klášter. Kopí bylo aktuálně propojeno s burgundskými kulty sv. Zikmunda a sv. Mořice. Rudolf se zachoval podobně jako kdysi Sigismund. Oba stáli před bitvou nebo válkou, ale raději ustoupili do pozadí, aby zachránili životy svých lidí. Sigismund měl podle legend přijmout s rodinou mnišské roucho a schovat se v klášteru, kde je Frankové mučednicky zabili. Rudolf zase předal vzácnou relikvii, aby válce předešel, a úspěšně.
Jindřich Ptáčník převzal péči o svatomořický kult. V Magdeburku založil klášter sv. Mořice, který se stal základem pro budoucí misijní arcibiskupství. Toto arcibiskupství má zase vztah ke slovanským dějinám, studoval zde svatý Vojtěch a odtud vedly misie do Polska i dál na východ.
Relikvie v podobě kopí začala být zvána i jako Mořicovo kopí. Ota III. daroval repliku nebo originál r. 1000 polskému králi Boleslavovi Chrabrému. Kopí bylo nošeno do bitev, Zikmund Lucemburský ho odvezl do bezpečí před husity do Norimberku, odtud putovalo do bezpečí před Napoleonem do Vídně, kde je uloženo dodnes. Zájem o kopí jevili Hitler, převezl ho opět do Norimberku, a o kopí jeví zájem množství senzacechtivé literatury, včetně té spadající do kategorie ezoblábolů.
Rudolf II. r. 933 sjednocuje Horní a Dolní Burgundsko v jeden celek. Rudolfův syn Konrád vládne dlouhou dobu (937-993). Konrádova sestra Adelheid si bere za muže italského krále Lothara II. (947-950) a po jeho smrti si ji bere za ženu říšský král Ota I. z rodu Otonů, kterému se tak otevírá cesta do Itálie (potažmo i zisku císařské koruny).
Konrádův syn Rudolf III. (993-1032) nemá děti, takže slibuje přenechat Burgundské království říšskému králi Jindřichovi II. Rudolf umírá později než Jindřich, ale obnovu nároku na Burgundsko prosazuje Konrád II. z nové sálské dynastie s tvrzením, Rudolf učinil slib v prvé řadě římskému králi, ne konkrétní osobě. Konrád II. Sálský je korunován burgundským králem 2. 2. 1032 a ovládá tak poprvé tzv. říšskou triádu, tzn. německojazyčné země, Burgundsko a Itálii.
V burgundském království vykonávají Sálové říšskou i vlastní rodovou moc. Jindřich III. (1039-1056) je ještě před nástupem k moci dvakrát otitulován jako burgundský král.
Barbarossa hned r. 1152 po nástupu na trůn svěřil burgundské království a Provence do správy Bertoldovi z Zähringenu s titulem vévody.
Jméno Burgundska se za Štaufů vytrácí, pro království se začíná používat jméno Arelatské království. Ve 13. století v Arelatu upadá centrální moc, království se fragmentuje na hrabství.
Burgundské království (zeleně) a vévodství (hnědě) v 12. a 13. století. Zdroj: WmC
Burgundské vévodství
Předkové burgundských vévodů přišli do Burgundska v 8. století za Karla Martela, zakladatelé rodu hrabě Jeroným a rouenský biskup Remigius byli možná synové přímo Karla Martela a Rotru. Jeroným se oženil s visigótskou princeznou, takže jejich potomci nesli gótské jméno Reccared, porománštěné na Richard. A odtud povede rodová linie k Richardu Spravedlivému, prvnímu burgundskému vévodovi.
Před Richardem byl aktivnější jeho bratr Boso, hrabě z Vienne. Ten se zmocnil Provence a nechal se tam korunovat králem (879-887). Nepocházel z královské krve, takže to Karlovci vnímali jako potupu, ale nebyli schopni s tím nic udělat. Soustředili se ale na jeho bratra Richarda, hraběte z Autunu, který zůstal Karlovcům loajální až do smrti; Richard za tento svůj správný postoj dostal přízvisko Spravedlivý. Kromě toho dokazuje vojenské schopnosti, r. 893 odráží Normany. Richard se k r. 885 poprvé tituluje jako vévoda burgundský, čímž zakládá celé burgundské vévodství. Richard navazuje kontakt i s burgundským královstvím, bere si ze ženu sestru tamního krále Rudolfa I.
Ve Francii by měl po smrti Karla III. Tlustého nastoupit na trůn teoreticky Karel III. Prosťáček, vnuk Karla Holého a pohrobek Ludvíka II. Koktavého. Následníkovi bylo devět let a doba si vyžadovala někoho, kdo umí vládnout vojsku. Na trůn se tedy protlačí dynastie Robertovců, konkrétně syn Roberta Silného Odo Pařížský (888-898), který r. 885 ubránil Paříž před Vikingy, kteří připluli po Seině.
Po Odově smrti chce na trůn nastoupit jeho bratr Robert, ale prosadí se prokarlovská klika v čele s Richardem Spravedlivým, která instaluje Karla Prosťáčka (898-923). Robert zatím stihne r. 911 porazit Normany u Chartres, po smrti Richarda Spravedlivého r. 921 se stane burgundským vévodou (921-923) a r. 922 se nechá korunovat protikrálem (922-923). Vypukne krátká válka, kde r. 923 v bitvě u Soissons Robert padne na bitevním poli a král Karel Prosťáček padne pro změnu do zajetí. Králem je zvolen Rudolf (923-936), manžel Robertovy dcery Emmy.
Burgundského vévodství se ujme Hugo Černý, poslední syn Richarda Spravedlivého (923-956), po něm jeho zeť Gilbert ze Chalonu (952-956). Poté nastupují Robertovci - Ota Burgundský (956-965) a Jindřich Veliký (965-1002), což je bratr Huga Kapeta. Hugo Kapet nastupuje na francouzský trůn r. 987, a kapetovská dynastie tak tedy ovládá jak Francii, tak přímo i burgundské vévodství.
Francouzský král Robert II. Pobožný (vévoda 1004-1016), pak předává vévodství svému staršímu synovi Jindřichovi (1016-1031). Jindřich se po smrti Roberta II. stává francouzským králem a po odboji svého bratra Roberta mu přenechává na usmířenou právě Burgundsko. Robert I. Burgundský (1032-1076) tak zakládá vedlejší kapetovskou dynastii, která povládne Burgundskému vévodství do r. 1361.
Vévoda Odo II. (1143-1162) stěhuje vévodskou rezidenci do Dijonu. Jeho syn Hugo III. (1162-1192) se zaplete do riskantní hry, když se sňatkem s Beatrix z Albonu dostává na území Vienne, a tím se stává leníkem Barbarossy. V případné válce Francie s říší by váhal, na čí stranu se přidat. Po všech sporech táhne Hugo s Filipem Augustem na křížovou výpravu, kde umírá. Hugovi potomci jsou francouzské koruně loajální, dostávají dvorské úřady, Hugův syn Odo III. (1192-1218) se účastní válek s albigenskými a bitvy u Bouvines r. 1214.
Burgundské hrabství
Hrabství se ustanovilo r. 867 a významu nabylo za vlády dynastie burgundsko-ivrejské. Zakladatelem dynastie byl Ota Vilém (995-1026), který se ucházel navíc o Burgundské vévodství, což se mu nakrátko povedlo mezi lety 1002-1004. Hrabství držel jako léno od říšských králů, tedy nezávisle na Francii.
Syn Oty Viléma Reginald I. (varianta jména je i Renaud) vládl v letech 1026-1057, jeho syn Vilém I. Veliký v letech 1057-1087. Přímá větev vymírá r. 1127, vlády se ujímá Reginald III. z druhé větve rodu (1127-1148).
Reginald III. odmítl zažádat říšského krále o léno, čímž dal dokonce hrabství jméno, tedy Franche Comté (=Svobodné hrabství). Může to mást už tak zamotanou situaci, ale slovo “franche” znamená “svobodný, nikoli francouzský (i když původ obého může být stejný, podle jedné teorie jméno Frank znamená Svobodný).
Reginaldův strýc přes otcovu stranu byl papež Kalixt II., ten, který sjednal wormský konkordát r. 1122. Reginaldova dcera a dědička byla Beatrix Burgundská. To jméno může znít povědomě, je to od r. 1156 manželka Fridricha I. Barbarossy. Hrabství tímto sňatkem připadlo pevně říši, dokonce se stalo součástí štaufské rodové domény.
Hrabství dědí Barbarossův syn Ota I. (1190-1200) a po něm Otovy dcery Johana I. (1200-1205) a Beatrix II. (1205-1231). Beatrix se vdává za Otu II. (1231-1234), čímž hrabství přechází na říšský rod Andechsů.
Burgundské hrabství koncem 13. století inklinuje ke Francii. Andechsy vystřídá hrabě Ota IV. Burgundský (1278-1303), který dědí hrabství po své matce, dceři hraběte Oty VII. z Andechsu. Ota IV. provdal svou dceru Janu Burgundskou za budoucího krále Filipa V. (1316-1322) a r. 1285 přímo prodal svou zemi francouzskému králi. Filip IV. Sličný pak r. 1298 dosazuje správce hrabství burgundského vévodu Roberta II. Komplikované sňatkové projekty dcer Jany Burgundské nakonec povedou k ustanovení burgundské říše.
Francie a Burgundsko ve 14. století
Říše prodělávala ve 13. stol. dynastickou krizi, zatímco francouzský stát se centralizoval a zefektivnil. Burgundské oblasti tak začala více přitahovat Francie, ale na druhou stranu se samotné Burgundsko tak emancipovalo, až z něj vzniklo druhé mocenské centrum vedle pařížského.
Francie se centralizovala kolem r. 1300 následkem politiky Filipa IV. Sličného (1285-1314) a jeho nevybíravých metod (o Filipově povaze vypovídá i zničení templářského řádu, přestěhování papeže do Avignonu, vojenské obsazení arelatského Lyonu r. 1310). Úpadek nastal za jeho nástupců, Filip měl tři syny, kteří vládli krátce a skončili bez potomků - Ludvík X. (1314-1316), Filip V. (1316-1322) a Karel IV. (1322-1328).
Po vymření této hlavní kapetovské linie se dostává na trůn linie, která počíná od Karla z Valois, bratra Filipa Sličného. Syn tohoto Karla nastupuje na francouzský trůn jakožto Filip VI. (1328-1350), a tím nastává vláda rodu Valois.
Filip VI. si bere za ženu Janu Burgundskou, řečenou Kulhavou, dceru burgundského vévody Roberta II. (1272-1305/06) a jeho manželky Anežky (dcera krále Ludvíka IX.).
R. 1330 umírá Jana II. Burgundská, vdova po Filipovi V. Jana byla po svém otci Otovi IV. dědičkou Franche-Comté a po své matce Mahaut dědičkou hrabství Artois na SZ cípu Francie. Dědictví v podobě Franche-Comté a Artois přebírá její nejstarší dcera Jana a její manžel burgundský vévoda Odo IV. (1330-1349).
Celé panství, tedy mj. spojené Burgundské vévodství a Burgundské hrabství, dědí tříletý syn Filip z Rouvres, jinak též Filip I. Burgundský (1349-1361).
Do věci se nyní vkládá nový francouzský král Jan II. (1350-1364), syn Filipa VI. Spolu s matkou Filipa z Rouvres se ujímá regentství nad hrabstvím. R. 1355 dostal Filip z Rouvres hrabství jako léno od císaře Karla IV. Filip jakožto dědic burgundského vévodství začal obě země integrovat. R. 1356 už jednal s reprezentacemi obou zemí najednou.
Rozpolcenost identity burgundského hrabství se ukázala za vpádu Angličanů r. 1360. Část velmožů z hrabství se přidala na stranu Angličanů, čímž ukázala, že je jim bližší říšská nebo jiná identita než francouzská. Angličané ale uzavřeli dohodu o příměří s Burgundskem jako celkem, nekalkulovali s tím, že by Burgundsko opět rozdělili.
Filip z Rouvres umírá r. 1361 a zanechává svou mladičkou jedenáctiletou manželku Markétu Flanderskou, za ještě bude hrát roli. Franche-Comté prohlásí císař Karel IV. za odumřelé říšské léno a předá ho Filipovi z Touraine, synovi francouzského krále Jana II. Burgundské vévodství spravuje epizodicky král Jan II. a pak ho předává i s titulem burgundského vévody také Filipovi z Touraine. Ten je zván jako Filip II. Smělý (1363-1404), a v jeho osobě se spojuje Burgundské vévodství i Burgundské hrabství do jednoho celku burgundské říše (vládce má titul vévody).
Filip II. Smělý, neznamý autor, 16. století, zdroj: WmC
Filip byl nejmladším synem Jana II., ale současně asi nejstatečnějším. R. 1356 se účastnil bitvy stoleté války u Poitiers, kde padl Jan II. do anglického zajetí a Filip ho dobrovolně následoval. Burgundsku tedy povládne vedlejší větev rodu Valois, která se ale v průběhu stoleté války začne lavírovat mezi Anglií a Francií.
Filip II. si r. 1369 bere Markétu Flanderskou, vdovu po Filipovi I. Tím se nejen upevní legitimita jeho vlády v Burgundsku, ale burgundští vévodové začnou dík Markétiným dalším statkům expandovat do nizozemských zemí.
---
Karel IV. dosadil do Burgundského hrabství Filipa z Touraine, ale dal u toho rozhodně najevo, že tak činí z vůle říšského vládce, a že hrabství zůstává součástí říše. Jinak tomu bylo u Arelatu, který Karel IV. Francii přenechal.
4. 7. 1365 se nechal Karel IV. korunovat arelatským králem a odnesl ostatky sv. Sigismunda. R. 1378, v posledním roce svého života Karel IV. zplnoletní desetiletého Karla (VI.), aby se ujal správy Arelatu jako místodržící. Mělo to být nedědičné, ale Francie Arelat od tohoto roku podržela nastálo.
Odvoz Sigismundových ostatků je chápán jako ústupový krok, kdy Karel IV. viděl nereálnost udržení Arelatu v říši, tak alespoň vzal něco cenného. Je možné, že s těmi ostatky chtěl vzít to nadpozemské jádro země.
Ze svatého Sigismunda, česky Zikmunda, učinil Karel jednoho z českých patronů. Zikmund tak stojí ve společnosti zbylých českých patronů na mozaice jižní věže svatovítské katedrály (Ludmilou, Václavem, Vojtěchem, Prokopem a Vítem). Do českého národního povědomí ale nepronikl, v souboru českých svatých kolem sochy sv. Václava na Václavském náměstí jsou vynecháni Zikmund a Vít, nově tam je svatá Anežka (v době vzniku sousoší pouze blahoslavená). Karel IV. pojmenoval svoje děti po českých patronech - Václav (IV.) a Zikmund, který pak válčil s husity, takže jméno Zikmund mělo i pokaženou pověst.
Burgundská říše
Burgundské vévodství nastoupilo dík sňatkům a dědictvím cestu expanze do severních částí, tedy Lotrinska a nizozemských zemí. Právě proto se pro Burgundsko užít pojem říše, i když oficiálně to je stále vévodství. Ale není to ledajaké vévodství, Filip III. se nechal označovat jako “velký vévoda” a Karel Smělý usiloval o královskou korunu. Právě Karel Smělý ale své úsilí o moc přepálil, stál proti více nepřátelům najednou, r. 1477 ztrácí ve válce život a říše se rozpadá.
Filip II. Smělý (1363-1404)
Filip si bere r. 1369 Markétu Flanderskou, vdovu po Filipovi I. Filip tím získává nárok na Artois (nad severozápadním cípem Francie) a Nevers (západně od Burgundska). Markéta r. 1384 dědí po otci Flandry, odkud přichází vévodovi polovina všech příjmů (dalších 20% od krále, 10% z Burgundska).
Filip Smělý posiluje svou říši sňatky svých dětí, nejvíce s Bavorskem. Filipův syn Jan z Nevers si bere Markétu Bavorskou, dceru Albrechta Bavorského. Filipova dcera Markéta si bere Albrechtova syna Viléma Henegavského.
Další svatby - r. 1392 Filipova dcera Kateřina za Leopolda IV. Habsburského. R. 1393 Filipův syn Antonín za Janu, dceru hraběte Walrama Lucemburského. R. 1401 Filipova dcera Marie za Amadea Savojského.
Filip II. je pozván do královské rady, která spravuje stát při neschopnosti krále Karla VI. Ve Francii po Janovi II. nastoupil jeho Karel V. Moudrý (1364-1380) a pak jeho syn Karel VI. Šílený (1380-1422).
Šílenství přinesla do rodu Valois matka Karla VI. Jana Bourbonská. První ataka duševní nemoci proběhla u Karla r. 1392 a na jeho místo nastupuje královská rada vysoce postavených velmožů. Tam patří Filip Smělý a jeho bratr Jan Berry, tedy strýcové krále; pak Ludvík Bourbonský, bratr té nešťastné manželky Karla V. Jany; a Ludvík Orleánský, bratr krále Karla VI.
Členové rady Filip Burgundský a Ludvík Orleánský se dostali do sporů z několika důvodů. Filip chce smír s Anglií, Ludvík pokračování války (r. 1400 je ujednáno s Anglií příměří); Filip chce soustředit zájem Francie na sever, do nizozemských oblastí, kde měl svoje zájmy, ale Ludvík se orientuje na Itálii, také si vzal za ženu Valentinu Visconti. V papežském schizmatu podporuje Ludvík papeže v Avignonu, kdežto Filip prosazuje myšlenku koncilu, který by schizma vyřešil. Čas dá za pravdu Filipovi, kostnický koncil fakticky zruší schizma, zatímco málo respektovaný vzdoropapež Benedikt XIII. zmizí v zapomnění, i přes podporu orleánské strany.
Filip Smělý se nechal pohřbít v nově vybudovaném kartuziánském klášteře Champmol u Dijonu, srdce bylo převezeno do nekropole francouzských králů v St. Denis.
Jan I. Nebojácný (1404-1419)
Po smrti Filipa Burgundského nastupuje jeho syn Jan I. Nebojácný (1404-1419). Ludvík Orleánský zastaví přívod financí do Burgundska a požaduje anulování sňatků Janových dětí. Spory pokračují dál, i Jan chce smír s Anglií, kdežto Ludvík pokračování války. Jan dále požaduje omezit královskou moc, na oplátku je obviněn ze snahy o převrat. Konflikt prozatím vrcholí v listopadu 1407 zavražděním Ludvíka Orleánského.
Obě strany pokračují v nepřátelství, dostalo to název válka Burgunďanů a Armagnaků. Karel Orleánský, syn zabitého Ludvíka, se totiž r. 1410 oženil s Bonou, dcerou Bernarda z Armagnaku. K nim se přidají i Bourboni. R. 1412 je ujednáno příměří v Auxerre.
V letech 1412-1413 se povede Burgunďanům získat krále k tažení na Armagnaky, naopak r. 1414 král vyhlašuje válku Burgundsku. R. 1414 Jan jedná s Angličany, a přestože nebyla dohodnutá žádná spolupráce nebo snad aliance, anglického krále Jindřicha V. zřejmě tato francouzská nejednota povzbudila k invazi. R. 1415 proběhne veliká bitva u Azincourtu, kde Angličané vítězí. Na armagnacké straně je zajat Karel z Valois, na burgundské straně padnou oba Janovi bratři Antonín a Filip. Jan Nebojácný se bitvy neúčastnil, buď nechtěl, nebo nebyl povolán, protože Armagnakové hrozili svou neúčastí, kdyby se objevil. Jan už před bitvou začal být chápán jako zrádce francouzské věci.
R. 1418 Burgunďané obsadí Paříž a král Karel VI. i jeho syn budoucí král Karel VII. prchají do Bourges (odtud hanlivé označení francouzských panovníků jako králů z Bourges). Obě strany se pokusí o mír, setkají se 10. 9. 1419 na mostě přes řeku Yonu u Montereau. Tam se pustí do hádky a Jan I. Burgundský je zabit.
Vražda Jana I. Nebojácného, cca 1470, zdroj: WmC
Filip III. Dobrý (1419-1467)
Ve vrcholné fázi stoleté války Filip III. lavíruje na obě strany. V květnu 1419 uzavře alianci s Anglií, aby na Velikonoce 1420 složil obvyklý lenní hold dauphinovi Karlovi VII. Roku 1422 docela rychle po sobě umírají Karel VI. i Jindřich V. Po Jindřichovi zůstává půlroční syn, za kterého vykonává regentství Jan, vévoda z Bedfordu. Jan se zasnoubí s Filipovou sestrou Annou.
Filip postupně a systematicky rozšiřoval a upevňoval doménu. Oženil se s Bonou, vdovou po svém strýci Filipovi z Nevers a současně dědičkou Artois. R. 1420 Filip kupuje hrabství Namur, dnes asi střed jižní Belgie. Filip se dále zajímá o wittelsbašské dědictví, a sice nizozemské země Henegavsko, Zeeland a Holland (= dnešní jižní Belgie, jihozápadní a západní Nizozemí). Po dynastických sporech země nakonec r. 1433 vojensky obsadí.
V Brabantsku (střed a sever Belgie, jih Nizozemí) zemře r. 1427 vévoda Jan IV. Brabantský. Stavy uznají za nástupce jeho bratra Filipa ze Saint-Pol, který prohlásí svým dědicem burgundského Filipa III. Proti tomu vystoupí Zikmund Lucemburský s prohlášením, že Brabantsko, k tomu Henegavsko, Holland a Zeeland jsou odumřelá říšská léna.
Zikmund plánoval smířit Francii, Anglii a Burgundsko na koncilu v Basileji r. 1431. Dopadlo to jinak, téhož roku vyhlásí Burgundsku válku (i když se jedná spíš o demonstrativní akt).
Vztahy Francie s Burgundskem napraví mír v Arrasu r. 1435. Setkání mělo za úkol ukončit válku s Anglií, ale Anglie jednání opustí, když se anglický král odmítá vzdát francouzské koruny. Anglie je prohlášena za rušitele míru a dojde ke smíru Francie s Burgundskem. Země se dohodnou, že burgundská zrada a zavraždění burgundského vévody Jana II. se dá klást na stejnou úroveň. Na místě vraždy postaví francouzský král kartuziánský klášter. Francie se současně vzdá spojenectví se Zikmundem.
Napjaté vztahy s Lucemburky dojdou rozřešení přímo v Lucembursku. Lucemburkové vymírají, Filip III. kupuje práva k Lucembursku, zápasí se zájemci o dědictví a r. 1443 Lucembursko vojensky obsadí.
***
Proces osamostatnění nebo autonomie Burgundska měl odraz v titulaci vévody. R. 1430 se Filip III. tituluje jako z Boží milosti, tedy ne z milosti krále. Na smlouvě z Arrasu r. 1435 je titulován z Boží milosti pouze francouzský král. Po Arrasu nicméně burgundský vévoda v této titulaci pokračuje.
Další známý titul je “velký vévoda Západu” nebo “velký vévoda Burgundska”. To má značit, že Filip je méně než král, ale víc než běžný vévoda. Tento titul byl užíván kronikáři, Filip ho má na náhrobku v Champmol (velký vévoda Burgundska), do oficiálních listin neproniknul.
Dvůr se za Filipa přesouvá do Bruselu, stejně jako centrum dění. Belgické a nizozemské země jsou bohatší než vlastní Burgundsko. I na smlouvě z Arrasu jsou nové země uvedeny na předním místě. V Bruselu funguje vévodská kancelář jako místo výkonné moci, dále velká soudní rada, od r. 1473 po francouzském vzoru Parlament.
Když se podíváme časově hlouběji do minulosti, tak sjednocování Burgundska a nizozemských zemí navozuje na severní úsek země, který obdržel r. 843 Verdunskou smlouvou císař Lothar I. Lotharův díl byl od začátku umělý, taková Itálie neměla nic moc společného s Nizozemím, a zaalpské země měly tendenci stávat se součástí buď Francie, nebo říše. Ale pokud někde vystoupila mezi oběma velmocemi třetí síla, tak ta idea Lotharova dílu opět ožívala.
***
R. 1430 Filip založil Řád zlatého rouna. Celý řád byl hodně o symbolech. Zlaté rouno podle řecké mytologie uchvátili mořeplavci Argonauti a Filipova manželka Isabela Portugalská byla sestra krále Jindřicha Mořeplavce. Argonauti včetně Herkula byli soupeři Trójanů, přičemž od Troji odvozovali svůj původ francouzští králové, resp. už Merovejci ve kronice Řehoře z Tours. Mezi členy řádu patřil mj. Alfons V. Aragonský a anglický král Eduard IV.
Filip III. Dobrý s Řádem zlatého rouna. Kopie obrazu Rogiera van der Weiden, originál okolo 1450. Zdroj: WmC
Členové řádu se scházeli jednou ročně v Dijonu na svátek sv. Ondřeje. Svatoondřejský kříž byl přitom znakem, který používali Burgunďané v bojích s Armagnaky. Ondřej dále podle Zlaté legendy následoval apoštola Petra na misie mj. do Skýtie, odkud zase odvozovali původ Burgunďané.
Smyslem řádu byl boj s muslimy. Je to i dynastický odkaz, Jan II. Nebojácný před usednutím na vévodský stolec bojoval s muslimy v bitvě u Nikopole r. 1396. Bitva skončila fiaskem a Jan byl tehdy zajat. Aktuálně udržoval Filip kontakty s Konstantinopolí a po jejím pádu se zbytky byzantských celků, tzv. despotátů.
R. 1443 vyhlásil papež křížovou výpravu, na kterou se vypravili v podstatě jen Burgunďané. I jejich vojsko bylo tak malé, že se omezilo na pirátské přepady.
Po pádu Konstantinopole na chvíli ožilo nadšení pro kruciátu. 17. 2. 1454 proběhla v Lille tzv. bažantí slavnost. Jméno má podle zvířete, na které se skládaly přísahy, než byl sněden. Slavnost byla velká, šlechtici přísahali, že potáhnou na Turka, na slavnosti vystoupila alegorická postava církve, která si stěžovala na útlak atd. I když slavnost snad nepředstavovala jen opulentní, prázdnou formu, praktický dopad neměla. Ve Svaté zemi dosáhli většího úspěchu surovci z první kruciáty, ne vznešená šlechta pozdního středověku.
Karel I. Smělý (1467-1477)
Zatímco Filip III. kombinoval diplomacii a války pro rozšiřování své říše a dbal na reprezentaci svého dvora, Karel Smělý chtěl dosáhnout dalšího rozmachu rychle a vojensky. Expanze narážela na zájmy více sousedů a burgundský pád se dá charakterizovat i jako přepnutí sil.
Karel Smělý měl za ženu Markétu, sestru anglického krále Eduarda z rodu Yorků, zatímco nový francouzský král Ludvík XI. (1461-1483) podporoval ve válce růží Lancastery. R. 1471 se Karel spojí s Anglií proti Francii.
Na východě se Karel dostane do kontaktu s Habsburky, nejdříve s jejich tyrolskou větví. Tam vládne Zikmund (1439-1490), syn už zmíněného Fridricha IV. Habsburkové jsou tu tradičně v napjatých vztazích se švýcarskými kantony, které postupně expandovaly na úkor Habsburků, včetně obsazení panství s habsburským rodovým hradem Habichtsburgem. Zikmund obdrží od Karla Smělého pomoc a za to mu zastaví a prodá část panství a měst na horním Rýnu.
Karel ale směřuje výš, chtěl by královskou korunu, a tu může poskytnout císař, kterým je momentálně Fridrich III. Habsburský. Jednání probíhají v Trevíru r. 1473 a obě osobnosti si nesedly. Karel dává najevo bohatství, Fridrich je strohý a neústupný. A tak jedné noci Fridrich z Trevíru prostě zmizí.
Obratu využije Zikmund Tyrolský, spojí se se Švýcary a hornorýnskými městy proti Karlovi; jmenovalo se to Kostnická liga. Zikmund se tak ujal všeho, co dal Karlovi na horním Rýnu do zástavy.
Karel nedostál obliby ani v dalším městě říše, v Kolíně nad Rýnem. Zdejší nový arcibiskup se dostane do sporů s měšťany i kapitulou a povolá Karla na pomoc. Karel tak r. 1474 oblehne Neuss, na jehož obranu povolá Fridrich říšské vojsko. Výraznou roli tu už hrálo národní vzepětí, válka byla chápána jako obrana německých zemí. Svolání říšského vojska chvíli trvá, ale v květnu r. 1475 Fridrich Karla vyhání z říše.
Karel mezitím využívá příměří Anglie s Francií, které mu povoluje obsadit (dolní) Lotrinsko. To představuje jakýsi klín mezi původním Burgundskem a nizozemskými zeměmi. Lotrinský vévoda René se spojí s císařem Fridrichem, ale pomoci se nedočká. Naopak Karel dosáhne diplomatického úspěchu, sjedná sňatek své dcery Marie s Fridrichovým synem Maxmiliánem.
Takto diplomaticky kryt udeří na své největší nepřítele Švýcary, se kterými se mezitím spojil vyhnaný lotrinský vévoda René. Švýcaři poráží Karla v bitvě u Grandsonu (březen 1476) a u Murtenu (červenec 1476). Do toho vypukne povstání v Lotrinsku. 5. 1. 1477 lotrinské vojsko posílené švýcarskými žoldáky poráží Karla v bitvě u Nancy, kde Karel umírá. S Karlem vymírá celá burgundská dynastie.
Rozšiřování vlády burgundských vévodů v 14. a 15. století
Epilog - Habsburkové v Burgundsku
Zánik burgundské dynastie přinesl důsledky. Na území vznesly nárok sousední velmoci, ale hlavně v dubnu 1477 došel naplnění naplánovaný sňatek Marie Burgundské a Maxmiliána Habsburského, který nyní přinesl výhody Habsburkům. Francouzský král Ludvík XI. obsazuje Franche-Comté a snaží se anektovat nové burgundské země v Nizozemí. Smlouvou z Lens z r. 1477 mezi Francií a Habsburky dá Francie Habsburkům burgundské statky v Nizozemí (z těch vznikne tzv. rakouské Nizozemí), za to obdrží horní Burgundsko.
Fridrich III. dá Maxmiliánovi Burgundsko r. 1478 v léno. Maxmilián pokračuje na vlastní pěst v boji s Francií, vítězí r. 1478 u Therouanne. Nemá ale po moc z říše, protože Fridrich to považuje za dynastickou věc, ne říšskou, a navíc řeší aktuální spor v Uhrách s Matyášem Korvínem. Věc se řeší mírem z Arrasu r. 1482, Maxmilián jen tak tak udrží své území.
R. 1487 umírá Ludvík XI., vdova po něm Anna z Beaujau plní funkci regentky za jejich syna Karla VIII. Propuknou boje v Pikardii a povstání ve Flandrech, během kterých je Maxmilián zajat, propuštěn je tehdy, když se blíží císař Fridrich. Mír v Senlis z r. 1493 určuje Francii Pikardii a burgundské vévodství, Maxmilián má potvrzené Franche-Comté a země v Nizozemí.
***
Sňatek Maxmiliána Habsburského a Marie Burgundské založil nebývalý habsburský rozmach. Maxmilián byl zvolen římským králem za života otce r. 1486, funkce se ujímá po Fridrichově smrti (1490-1519), císařem korunován byl r. 1494. Syn Maxmiliána a Marie byl burgundský vévoda Filip Sličný, manžel dědičky Španělského království Johany Šílené. Španělským králem se stává nakrátko v letech 1504-1506 jako Filip I. Jméno Filip bylo rodovým jménem burgundských vévodů rodu Valois, nyní se dostává ke španělským Habsburkům.
Filip Sličný měl dva syny, starší Karel figuroval jako španělský král (1516-1555), římský král (1519-1555) a od r. 1530 jako císař. Mladší Ferdinand byl poslán do rakouských zemí a figuruje jako vévoda rakouský (1521-1564) a po smrti Ludvíka Jagellonského jako král český a uherský (1526-1564). Jím počíná skoro 400 let habsburské vlády v českých zemích.
Literatura:
Václav DRŠKA: Dějiny Burgundska. Veduta, České Budějovice 2011. Diskuse o knize
Georges DUBY: Dějiny Francie. Karolinum, Praha 2003.
Liutprand z Cremony: Antapodosis čili Odplata a další spisy. Argo, Praha 2021.