Connie Lamb svou recenzi na knihu Petera Benjamina Goldena Central Asia in World History uvedla dle mého soudu velmi trefným konstatováním: „Pro mnohé na Západě je Střední Asie poměrně neznámým regionem. Jaké jsou hranice? Kdo tam žije? Jaká je její historie?“ Bohužel se k těmto lidem mohu zařadit, neboť jsem o historii střední Asii a Velké stepi nikdy nejevil příliš velký zájem. Rozhodně si nečiním ambice na tomto prostoru přinášet nějaké zásadně nové informace, nebo snad přinést vyčerpávající syntézu problematiky kontaktů mezi Velkou stepí a středověkou Evropou.
Je horký červenec roku 1346, přesněji 12. červenec tohoto roku a ke břehům Normandie míří flotila anglického krále Eduarda III. a jeho syna, prince z Walesu. V prvních lodicích, s úkolem zajistit bezpečné vylodění, se plaví skupina žoldnéřů, známých jako Psi z Essexu…
Tributy byly původně formou výpalného, poplatkem státu, který nechtěl být napaden (většinou, ale ne vždy vojensky slabšího). Takové tributy nebyly v období stěhování národů a raného středověku ničím neobvyklým. Později jejich význam výpalného ustoupil částečně do pozadí a staly se spíše tradičními a více formálními, začaly nicméně být chápany jako výraz nadřazenosti. Placení tributů bylo spolehlivým indikátorem zahraničních vztahů. V případě jejich zhoršení se poplatek většinou přestával platit, což bylo často záminkou k válečnému tažení a jeho opětovnému prosazení.
Občas sa vraví, že pravda býva zvláštnejšia než fikcia. Rovnako často spolu tieto dve kategórie príbehov úzko interagujú a autorky a autori populárnych fantazijných svetov zvyknú čerpať inšpiráciu práve z rôznych historických kultúr. Inak tomu nebolo ani v prípade giganta modernej fantastiky, britského autora J. R. R. Tolkiena, ktorý vo svojej knihe Návrat kráľa opísal systém varovných majákov slúžiacich na komunikáciu medzi gondorským centrom Minas Tirith a provinciami či (podľa filmov) s kráľovstvom Rohan.
Žila a zemřela v Praze, pověst o jejích ctnostech se již za jejího života šířila celou Evropou. Proto i já se chci připojit k oslavě této blahoslavené, kterou Pražané a český lid právem vzývají jako svou přímluvkyni u Boha, a která je také jednou z nejušlechtilejších postav vašeho národa. - Jan Pavel II. , List k 700.výročí smrti bl. Anežky České
Na přelomu 60. a 70. let 10. století Přemyslovci úspěšně usilovali o vzniku samostatné církevní provincie v čele s vlastním biskupem. Jednání to nebyla jednoduchá, bylo nutné kromě souhlasu papeže také odškodnit řezeňského biskupa, neboť v jeho diecézi se Čechy nacházely. Nakonec se zřízení nového biskupství podařilo i díky osobnímu jednání Přemyslovny Mlady. I když nový episkopát vzniká v roce 973 se sídlem při kostele sv. Václava a Víta, na svoji první hlavu musí ještě několik let čekat. Prvním pražským biskupem se stal Sas Dětmar.
I když si to mnohdy neuvědomujeme, středověk je v naší sebeidentifikaci stále silný. Češi slaví den české státnosti na svátek přemyslovského knížete Václava, za největšího Čecha se považuje středověký panovník Karel IV. Sousední Slovensko třeba pro změnu řeší absenci něčeho, co bychom mohli nazvat „středověkým slovenským státem“ odkazem na velkomoravského panovníka Svatopluka. Východoevropské prostředí pochopitelně není výjimkou. V roce 2008 se konala anketa „Jméno Ruska“, v níž Rusové hlasovali o největšího Rusa. Zvítězil rurikovský kníže z 13. století Alexandr Jaroslavič Něvský. Ten zvítězil patrně proto, že si díky svým výhrám nad katolickými rytíři a švédskými vojsky vysloužil pověst obránce pravoslaví, v přeneseném významu vlastně obránce Ruska před západní agresí.
Na přelomu 30. a 40. let 13. století se jevilo stále jasnější, že Babenberkové vymřou po meči. Rakouský a štýrský vévoda Fridrich II. řečený Bojovný po sobě zanechal pouze dceru Markétu a neteř Gertrudu. Nad slunce bylo jasné, že jejich manželé si mohou v budoucnu nárokovat uprázdněné země. Do boje o babenberské dědictví se zapojili snad všichni okolní monarchové a to i za použití síly.
Horní vrstva městského obyvatelstva (patricijové – v dnešní době se však začíná více užívá pojem „městská elita“), která se vyznačovala velkým bohatstvím a vlivem, představuje významnou složku středověkých a raně novověkých královských měst. Patriciát tvořily rody vzájemně propojené sňatky, jimž se podařilo udržet si výsostné postavení po několik generací. Jejich příjmy pocházely především z obchodu a důchodů plynoucích z držby nemovitého majetku. Bydleli ve velkých, často kamenných domech. Bojovali na koni, nosili štít a přilbu, své syny posílali studovat na univerzity a používali rodové znaky i pečeti.1 Nejvýznamnějším a nejbohatším středověkým patricijským rodem v pražském souměstí byli Velflovici.
Když na Velikonoční neděli (5. dubna) roku 1355 na skráně Karla IV. nasadil papež Inocenc IV. císařskou korunu, jednalo se o ohromný úspěch a vrchol kariéry druhého Lucemburka na českém i římském trůně. Karel IV. v diplomatických jednání ale nepolevoval, s nově získaným císařským důstojenstvím se jeho dalším cílem stalo schválení prvního říšského zákoníku. To se po složitých jednání s kurfiřty i říšskými knížaty povedlo v průběhu následujícího roku. Ke schválení první části došlo 10. ledna v Norimberku, druhou část přijal říšský sněm v Métách 25. prosince 1356. I když se jednalo o soubor svázaných pergamenů, sešit, zákoník vstoupil později do dějin podle své pečeti z drahého kovu - jako Zlatá bula Karla IV.