Čingischánovi následovníci
Před svou smrtí rozdělil Čingischán říši do správy mezi své čtyři syny. Nejstarší Džuči obdržel severozápadní část od Altáje k Uralu a na jihu po Aralské moře. Byl však zavražděn najatými vrahy a zemřel ve stejném roce jako jeho otec. Druhý syn Čagataj získal země na jih od řeky Amu-Darji (část Turkestánu, Persie, Afgánistánu a Zakavkazí).
Další Őgődäj, kterého Čingischán určil jako svého nástupce, vládl nad západním Mongolskem a východním Turkestánem. Nejmladší syn Tuluj, otcův oblíbenec, dostal východní Mongolsko, zemi Tangutů a část říše Ťin. Trvalo dva roky než se sešlo shromáždění-chural, které jediné mohlo zvolit nového chána. Během této doby byl vládou dočasně pověřen Tuluj. Když se konečně sešlo roku 1229 ono veliké shromáždění a zvolilo velikým chánem Őgődäje. Zároveň byly ustanoveny body válečného programu: 1.dokončit podrobení severní Číny 2.navždy zúčtovat s chórezmským Džaláluddínem, který se opět objevil na scéně a 3.podniknout invazi do Evropy. Říše Ťin byla v roce 1234 poražena a Džaláluddín byl zavražděn Kurdy. Nic tedy nebránilo tažení do Evropy.
Velitelem tažení byl jmenován Džučiho syn Batu spolu s nejlepším mongolským velitelem Subotajem, který za padesát let své vojenské kariéry ani jednou neprohrál. Jednotlivým částem vojska veleli Güjük, syn Őgődäjův, Büri, syn Čagatajův a Mőngke, syn Tulujův. Mongolové byli na tažení dobře připraveni, protože už nějaký čas posílali na západ zvědy převlečené za tuláky. Roku 1236 překročili Volhu a dobyli město Velký Bulhar. Mőngkemu se podařilo porazit Kumány a táhl na Don. Batu s hlavní částí vojska dobyl rjazaňské a vladimirské knížectví. Mezi lety 1239-1240 prošli Mongolové jižním Ruskem, dobyli Černigov a Kyjev. Vojsko se rozdělilo na dvě části a pokračovalo dále na západ. Batu táhl přes Karpaty směrem do Uher, kde porazil 1241 v bitvě na řece Slané vojsko uherského krále Bély IV., kterému se podařilo prchnout do Záhřebu. Oddíl vyslaný, aby ho pronásledoval, překročil v prosinci 1241 Dunaj a dostal se do Chorvatska, kde dobyl Záhřeb. Bélovi se však podařilo uprchnout. Od toho oddílu se oddělila další část, která se vydala po pobřeží Jaderského moře a plenila některá města při pobřeží a část Bosny. Poté se vydali zpět přes Srbsko a Bulharsko, aby se připojily k hlavní části vojska. Mezitím Mongolové směřující do Polska dobyli Krakov a vydali se do Slezska, kde se jim postavila polsko-německá armáda knížete Jindřicha II Pobožného. Jindřichovi spěchal na pomoc i český král Václav I., který však nestihl přijít včas. Jindřich se utkal s Tatary 9. dubna 1241 v bitvě u Lehnice, kde byl poražen a zahynul. Poté se Mongolové vydali loupit a drancovat na Moravu a pak zamířili do Uher. Na počátku roku 1242 dostihla Batua zpráva, že velký chán Őgődäj zemřel. Batu vydal rozkaz k návratu a všechna vojska se odebrala zpět do stepí. To jediné asi zachránilo Evropu před zkázou, která od dob Attilových hord neměla obdoby.
Novým chánem byl roku 1246 zvolen Güjük. Batu se volby nezúčastnil a zůstal v jihoruských stepích, kde se věnoval organizaci své části říše-ulusu, který dostal název Zlatá Horda. Jako hlavní město bylo zvoleno město Saraj na Volze. Vztahy mezi Güjükem a Batuem byly krajně napjaté. Batuovi se podařilo spojit s ruským knížetem Alexandrem Něvským a 1248 vytáhl proti svému bratranci. Güjük se mu vydal vstříct, ale při tomto tažení umírá. Nový chural, který se sešel v roce 1251 zvolil za chána Batuova přítele Mőngkeho. Roku 1256 Batu umírá a jeho nástupcem se stal jeho syn Sartak, který byl však v témže roce otráven. Vládu se podařilo uchvátit jeho strýci Berkemu. Zlatá horda se pomalu začala osamostatňovat. Její chánové sice uznávali nadřazenost velkého chána v Karakorumu až do přelomu 13. a 14. století, ale politicky a ekonomicky byli zcela nezávislí.
Mongolské říše na konci 13. století. Zdroj: Wikimedia
Když se roku 1253 sešel pravidelně pořádaný chural, rozhodlo se o konečném dobytí Číny, kam byl poslán chánův bratr Chubilaj a o tažení na Blízký východ pod vedením dalšího chánova bratra Hülegüho. Pro svou výpravu na východ proti muslimům si Mongolové získali spojenectví s arménským králem Hetmumem I., ke kterému se přidal i jeho zeť, křižák a kníže Antiochijský Bohemund. Na konci roku 1257 mongolské vojsko plenilo Írán a 1258 dobylo Bagdád, sídlo abbásovského chalífa. Hülegüho žena byla nestoriánskou křesťankou stejně jako jeho hlavní generál Ketbugha, což zachránilo život mnohým východním křesťanům, žijícím pod muslimskou nadvládou. Na jaře roku 1259 stanulo mongolské vojsko u Gazy.
Připravovaný útok na Sýrii byl již na spadnutí, když v tom zastihla Hülegüho, který mezitím přijal titul ílchán, zpráva o smrti chána Mőngkeho. Hülegü musel odjet s většinou svého vojska domů. Na místě zanechal Ketbughu s 25 000 vojáky. Toho využili Egyptští mamlúci a vytáhli proti Mongolům se 100 000 armádou. Z nepochopitelných důvodů křižáci království Jeruzalémského, hlavně templáři a johanité, vypověděli Mongolům nepřátelství a tak zůstal Ketbugha sám se svým mongolsko-arménským vojskem. S mamlúky se střetl 3. září roku 1260 v bitvě u Ajn Džálút, kde byl poražen. Vojsko které vyslal Hülegü na pomoc bylo rovněž mamlúky poraženo.
Vyhlídky na dobytí Sýrie ztroskotaly. Vůdce mamlúků Bajbars navíc navázal spojení s chánem Zlaté hordy Berkem, který byl také muslim a neměl se s Hülegüem příliš v lásce.
Mezitím pustil se roku 1253 Chubilaj do dobývání říše Sung (jižní Čína). Mongolové si podrobili Barmu a Vietnam, ale válka v Číně se táhla velmi dlouho a vyžádala si i osobní účast velkého chána. Při obléhání města Che-čou 11. srpna 1259 chán Mőngke umírá. Po jeho smrti rozpoutal se boj o nástupnictví mezi bratry Arik-bukou a Chubilajem ze kterého vyšel nakonec vítězně roku 1264 Chubilaj. Chubilaj přenesl své sídlo do Pekingu a stal se zakladatelem čínské dynastie Jüan. V roce 1271 změnil svůj titul z chána na císaře a 1279 dobyl říši Sung.
Tak pod tíhou cizích kultur a náboženství zanikla vlastní Mongolská říše, říše, která měla být nekonečnou stepí a pastvinami pro koně, říše, kterou budoval Čingischán pro svůj lid.
Použitá literatura:
Gumiljov, Lev Nikolajevič: Hledání vymyšlené říše, Praha, Mladá fronta 1974
Aul, Josef: Čingiz Chán, bič boží, Praha, Dědictví Komenského 1936
Jankajová, Marta: Tvůrci světových dějin, od antiky po středověk, od r. 1800 př.n.l. do r. 1492, Bratislava, Mladé Letá 2002
Diskuse: Kočovné národy, Mongolská invaze a české země, Bitva u Lehnice