Václav I.

Acoma
pátý český král (1230-1253), *1205 - +22.09.1253

rodiče: Přemysl Otakar I. a jeho žena Konstancie

manželka: Kunhuta Štaufská

děti: Vladislav, Přemysl Otakar II., Beatrix (manželka Oty III. Braniborského), Anežka (manželka Jindřicha Jasného) a dcera neznámého jména, která zemřela jako velmi mladá.

Václav I. byl díky velice aktivní politice Přemysla Otakara I. již jako dvouleté batole zasnouben s dcerou římského krále Filipa Štaufského Kunhutou. Štaufská princezna byla asi tak o pět let starší než její přemyslovský snoubenec a po smrti svého otce v r. 1208 pravděpodobně přesídlila na pražský dvůr. Korunovace manželského páru proběhla ještě za života Václavova otce Přemysla Otakara I. v r. 1228.

Zjednodušený rodokmen posledních Přemyslovců

Značný vliv na osobnost a vládu Václava I. neměla manželka Kunhuta, ale matka Konstancie a sestra Anežka. Po smrti Přemysla Otakara I. v r. 1230 převzal Václav I. vládu nad českým územím a dokonce ponechal otcem prověřené nejvýznamnější hodnostáře v jejich úřadech. Moravě vládl mladší bratr Přemysl, který až do své smrti v r. 1239 na etapy se svým starším bratrem zrovna “nespolupracoval” a často se bouřil. Právě kvůli těmto neshodám nakonec Přemysl přišel o část moravského území a Břeclavsko Václav svěřil ke správě synovci Oldřichovi Korutanskému. V r. 1240 přišla další ztráta - v tišnovském klášteře zemřela králova matka Konstancie. Snad bylo Václavovi útěchou, že byl účasten matčiných posledních okamžiků a doprovodil ji na věčnost.

Králova politika se prý po matčině smrtí vyznačovala dle kronikářů určitou “malátností či ochablostí”, ale přitom v r. 1241 jako jeden z mála současných vládců pochopil mongolské nebezpečí a snažil se proti němu bojovat. V následných letech zdatně osciloval mezi kurii a Štaufy. Jistá malomyslnost, melancholie a pasivita se výrazněji projevila po smrti staršího syna Vladislava (1247). Nesporně nadaný král začal vladařské záležitosti skutečně odsouvat stranou, svůj čas trávil na lovech a honech se svou družinou. Pobýval na malých loveckých hradech v hlubokých lesích. Lovecká záliba ho stála zrak jednoho oka. Z tohoto stavu jisté letargie krále velice razantně vytrhl vzpourou mladší a teď již jediný syn. Patnáctiletý Přemysl byl stejně jako kdysi jeho strýc Přemysl markrabětem moravským a byl stejně tak odbojný. Na počátku roku 1248 se díky podpoře nespokojené části české šlechty prohlásil “mladším králem”, což Václava probralo k horečné aktivitě. Situace pro staršího krále zpočátku nevypadala právě nadějně, do toho přišla další rána osudu. Zemřela manželka Kunhuta. Ovdovělý král se opřel o podporu svých nejbližších a ti za velení Boreše z Riesenburka porazili Přemysla v listopadu 1248 u Mostu. Oba Přemyslovci se poté i díky Anežčinu působení smířili, ale pak byl v r. 1249 Přemysl na nějakou dobu internován na Týřově a někteří jeho příznivci skončili v rukou kata.

V r. 1251 se po velkých “tahanicích” rakouské a štýrské země poddaly Václavovi I. Velkou zásluhu na přemyslovském získání rakouských zemí měl především Albero z Kuenringu. Představitelem úspěšného uchazeče o babenberské dědictví se tak stal Václavův “vyslanec”, vzpurný syn Přemysl. Následník svůj nárok pro jistotu podpořil i sňatkem s Markétou Babenberskou, která vlastnila slavné Privilegium minus (obsahovalo mj. právo dědit i po ženské linii). Markéta byla dokonce starší než Přemyslův otec. Těžko tak Přemysl mohl očekávat narození dědice. Dědictví po Babenbercích bylo znovu ohrožováno nejen uherským králem Bélou, ale i bavorským Otou, krakovským Boleslavem Stydlivým a opolským knížetem Vladislavem, kteří z jihu a ze severu zaútočili na Přemyslovu Moravu. Do Štýrska Béla vyslal Kumány. Na konci června 1252 došlo před Olomoucí k bitvě. Českou strana zde nedopadla právě nejlépe. Morava byla za velkých obětí na lidech i majetku vydrancována. Václav I. synovi nepomohl. Kupodivu papež vyzval obě strany k zastavení bojů a mírová jednání měla probíhat pod dohledem papežského nuncia za podmínky, že Václav I. i Přemysl zachovají věrnost církvi i římskému králi Vilémovi. Pak by oba Přemyslovci mohli přijmout své země z rukou římského krále v léno a složit mu přísahu. Další nepokoje v Rakousku způsobovali opět uherští a bavorští nájezdníci, ale Přemysl své země uhájil. V září splnil Přemysl slib papeži a právě v Rakousku ho zastihla zpráva o otcově smrti.

Václav I. podle představ 16. století, Kronika česká do roku 1330, Přibík Pulkava z Radenína. Historie panování Karla IV., Jagellonská knihovna 441.

Václav I. zemřel náhle 22. září 1253 v Počáplích (dnešní Králův Dvůr) a jeho smrt se vzhledem ke složitým okolnostem ještě nějaký čas tajila. Pohřben je v sestřině pražském klášteře Na Františku společně s manželkou Kunhutou Štaufskou. Se zakládáním kláštera klarisek na Starém městě a po čase i kláštera křížovníků s červenou hvězdou své sestře Anežce (budoucí sv. Anežce České) napomáhal. Za jeho vlády pronikly do země nejen rytířské turnaje a verše na oslavu ženské krásy, ale i gotika jako nový umělecký sloh. Probíhala nová kolonizace v dosud pustých oblastech a kromě hradů vyrůstala i nová královská města (Hradec Králové, Litoměřice, Stříbro, Žatec, Loket, Bruntál, Uničov, Opava, Olomouc, Brno a Znojmo). Václavovi I. vděčíme také za založení Starého Města Pražského mezi hrady Praha a Vyšehrad a díky jeho vytrvalosti a úpornosti získal Přemysl Otakar II. rakouské země. Co se týče Václavovy osobnosti, traduje se, že nesnášel zvonění zvonů a nechtěl usínat vedle zlata. Velikou životní ranou pro něj byla smrt prvorozeného Vladislava. Pohledem dnešního lékaře by se zřejmě dalo mluvit o depresi. Snad mu ji alespoň částečně pomáhala překonat sestra Anežka.