Giuliano Cesarini
Giuliano Cesarini byl jednou z nejvýznamnějších postav italské a evropské církevní diplomacie 15. století. Pocházel z urozené římské patricijské rodiny, ačkoliv nebyla v té době zámožná. Studoval právo v Perugii, Boloni a Padově, kde získal doktoráty civilního a kanonického práva a kde také přednášel.
Po studiích vstoupil do služeb kardinála Brandy di Castiglione, s nímž se účastnil legace do Německa (1422–1425), kde jednal o církevní reformě a potlačení husitů. Po návratu do Říma zastával různé funkce u kurie a působil v diplomatických poselstvích (včetně Anglie). Papež Martin V. ho roku 1426 jmenoval kardinálem in pectore (tajně) a nominace byla zveřejněna v roce 1430. Zastával mnoho církevních úřadů, včetně administrátora biskupství Grosseto a v březnu 1444 se stal kardinálem biskupem tuskulským.
1. ledna 1431 ho papež jmenoval legátem v Čechách a okolních zemích s pověřením předsedat Basilejskému koncilu a organizovat křížovou výpravu proti husitům. Cesarini upřednostnil vojenské řešení a aktivně se podílel na přípravě a vedení páté křížové výpravy. Jeho armáda, složená převážně z německých a rakouských kontingentů, byla v srpnu téhož roku drtivě poražena husitskými vojsky v bitvě u Domažlic. Cesarini uprchl v přestrojení a zanechal na bojišti svůj vůz s penězi, křížem a bulami, které se staly cennou kořistí husitů.
Po vojenském fiasku se odebral do Basileje a ujal se předsednictví koncilu (9. září 1431). Zde změnil názor a začal podporovat jednání s husity. Prosazoval přizvání české delegace (v čele s Prokopem Holým) k jednání, což vedlo k uzavření Chebského soudce (1432) a následně k Basilejským kompaktátům (1436), která dovolovala přijímání pod obojí způsobou.
Cesariniho vztah ke koncilu se ovšem později změnil. Původně podporoval koncilní autoritu, ale když koncil začal prosazovat myšlenku nadřazenosti koncilu nad papežem (konciliarismus), stal se horlivým obhájcem papežského primátu. V roce 1437 Basilej opustil a připojil se k papeži na Florentském koncilu (1438–1442), kde se podílel na dojednávání unie s východními církvemi.
V roce 1442 ho Evžen IV. vyslal jako legáta do Uher a Polska. Jeho hlavními úkoly bylo uklidnit spory o uherský trůn a prosazovat křížovou výpravu proti Turkům. Cesarini aktivně přesvědčoval krále Vladislava III. Jagellonského, aby porušil mír uzavřený se sultánem Muradem II. (Szegedský mír, 1444) a obnovil boje. To vedlo k osudné bitvě u Varny 10. listopadu 1444, kde křesťanská armáda utrpěla porážku. Král Vladislav i kardinál Cesarini v bitvě zahynuli. Jejich těla nebyla nalezena a o Cesariniho osudu kolovaly dlouho rozporuplné zprávy o jeho smrti, zajetí či mučení. Zpráva potvrzující jeho smrt dorazila k papežské kurii v červenci 1445.
Diskuse: Husitská revoluce.