Vladislav III. Varnenčík
Vladislav byl synem polského krále Vladislava Jagellonského a jeho čtvrté ženy Sonky Holšanské (po křtu, konverzi z pravoslaví na katolictví přijala jméno Sofie) z litevského vládnoucího rodu. Vladislav se narodil 31. října 1424 v Krakově své devatenáctileté matce a otci, kterému bylo již přes 70 let a dosud neměl mužského dědice. O jeho dětství nemáme příliš informací, víme, že byl vychováván mimo jiné na hradě Chęciny.
Formálně na polský trůn nastoupil po smrti svého otce 1. června 1434, korunován byl ve svých necelých deseti letech na den sv. Jakuba 25. července téhož roku. S ohledem na jeho nezletilost byla ustavena královská rada, kterou ovládal krakovský biskup Zbyhněv Olešnický. Ten vedl neúspěšná jednání o sňatku Vladislava s vnučkou Zikmunda Lucemburského Annou, dcerou Albrechta Habsburského a Alžběty Lucemburské.
Přes odpor krakovského biskupa uvažoval v roce 1438 Vladislav o nabídce táboritů přijmout pro sebe nebo svého mladšího bratra Kazimíra českou korunu namísto Albrechta Habsburského. Do Čech byly v létě 1438 vyslány vojenské oddíly, ty byly nicméně příliš slabé na to, aby změnili situaci. Když se tento plán ukázal jako nerealizovatelný, Vladislav se pokusil pro svého bratra získat alespoň některá slezská knížectví, tažením na podzim roku 1438. I přes vojenská vítězství, ani tato kampaň nepřinesla žádné výsledky. Na sněmu v Piotrkově v prosinci 1438, ve svých čtrnácti letech, byl Vladislav prohlášen zletilým, i nadále však zůstával pod silným vlivem Zbyhněva. Krátce poté se polský dvůr vzdal ambicí v Čechách a ve Slezsku a uznal vládu Albrechta Habsburského.
V roce 1439 začal mít biskup Olešnický vážné problémy s oposicí v Polsku. Prohusitská, národní strana Spytka z Melsztyna, vyvolala povstání, vedené s antiklerikálními gesty. Povstalci 3. května 1439 vytvořili konfederaci, která byla i díky rozsáhlé dezerci zničena královským vojskem v bitvě u Grotniků, tři dny poté. Spytko byl v boji zabit, toto datum lze označit jako konec husitství v Polsku a definitivní konec snah získat českou korunu na úkor Albrechta Habsburského.
Smrt Habsburka na konci října 1439 znamenala pro Vladislava novou výzvu k získání jak Českého, tak i Uherského království. Jednání s českou šlechtou byla ovšem čím dál pasivnější, v červnu 1440 Vladislav sice na český trůn kandidoval, zvolen byl ale Albrecht Bavorský (který však korunu nepřijal).
Daleko aktivnější byla polská diplomacie v Uhrách. Vladislav rychle získal podporu většiny uherské šlechty, oproti Lazarovi, synu srbského despoty. To nezměnilo ani narození Ladislava Pohrobka. 8. března 1440 ho uherští velmoži pozvali do Budína jako nového uherského krále.
Záhy ale začaly komplikace. Vladislavovu vládu neuznala Alžběta, matka Ladislava Pohrobka, a Celští, její příbuzní. Ti ještě stihli při útěku z Uher do Rakous odvézt korunu sv. Štěpána a vyvolali domácí válku. Vladislav byl tak nucen nechat se korunovat 17. července 1440 ve Stoličním Bělehradě (Székesfehérváru) pouze železnou korunou.
Válka, která se vedla především na území dnešního Slovenska a v níž bojovali husitští bojovníci v čele s Janem Jiskrou z Brandýsa (na straně Alžběty) trvala se střídavými úspěchy obou stran dva roky. V létě 1442 se situace ocitla v mrtvém bodě, zprostředkovat mír se snažil kardinál Julius Cesarini, který dostal instrukce od papeže na podniknutí výpravy proti Turkům. Uzavřít mír se podařilo až 14. prosince 1442, kdy Vladislav slíbil mj. řadu majetků Alžbětě (ta ovšem o pět dní později zemřela). Otázka dědictví či nástupnictví Ladislava Pohrobka řešena nebyla.
Výprava proti Osmanské říši, kterou vedli Vladislav a uherský šlechtic Jan Hunyady, zabrala téměř celou druhou polovinu roku 1443. Hlavní cíl obsadit Drinopol (případně dojít až do Konstantinopole) se nepodařil, uherské vojsko však svedlo několik úspěšných bitev (především u Niše), obsazeny byly také některé hrady na uhersko-tureckém pomezí v okolí Bělehradu.
I přes sílící volání po míru, jak v Uhrách, tak i v Polsku, byla na rok 1444 naplánována další výprava proti Osmanské říši. Do toho byla nicméně podepsána mírová smlouva s Osmany, podle níž Uhersko získalo 24 hrady (některé z nich již fakticky předtím ovládalo), od turecké nadvlády bylo také osvobozeno Srbsko pod vládou Jiřího Brankoviče. Mír měl trvat 10 let.
Události ale nabraly rychlý spád, papežské loďstvo zablokovalo úžiny Bospor a Dardanely a na naléhání legáta Cesariniho vytáhl do boje i Vladislav. K poměrně slabému uherskému vojsku se přidali křižáci ze Západu a také Valaši, tažení začalo v polovině září 1444. Poměrně úspěšná výprava dospěla k neúspěšnému konci. Slabší křižácké vojsko bylo poraženo v bitvě u Varny (z 10. na 11. listopadu 1444), kde pravděpodobně zahynul i král Vladislav. Jeho tělo se ovšem nenašlo, což zapříčinilo mnoho teorií o tom, že přežil a kdesi se skrývá. Objevilo se také několik lidí, kteří se za něj pokoušeli vydávat.
Jeho smrt vyvolala chaos jak v Uhrách, kde se králem stal Ladislav Pohrobek, tak i v Polsku, kde až v roce 1447 nastoupil na trůn jeho mladší bratr Kazimír.