Polsko za vlády Boleslava Chrabrého.
Měšek, syn bájného Siemovíta, zemřel 25. května 992, brzy poté se z vyhnanství vrací právě Boleslav, tehdy zhruba pětadvacetiletý, již potřetí ženatý. Jako dítě byl vychován na císařském dvoře v pozici rukojmího, později se vrátil do Polska k otci, který se znovu oženil (Boleslavova matka Dobrava zemřela v roce 977) s Odou, které pocházela s předního saského rodu. Zřejmě po narození nevlastního bratra, byl vyhnán. Uchýlil se k stejnojmennému strýci Boleslavu II. do Prahy. Ten mu později přenechal správu nad tehdy českým Malopolskem. S českým knížetem Boleslavem Pobožným neúspěšně válčil proti svému otci.
Nový polský vládce Boleslav svoji vládu v roce 992 upevnil rychle a celkem brutálně. Vyhnal macechu Odu a její syny Měška, Lamberta a Svatopluka. Představitele možné opozice velmožů Přibyvoje a Odolana nechal oslepit. Se strýcem vycházel dobře, česko-polské nepřátelství zřejmě výměnou polského knížete skončilo, ovšem Malopolsko a Slezsko se Praze již nevrátily. Ještě téhož léta se obě knížata účastnila říšské výpravy proti Stodoranům.
Tři roky poté už společně s Otou III. táhne na další výpravu proti pohanským Slovanům. Do Polabí jsou vysláni zástupci Čech - kněžic Boleslav III. a Slavníkovec Soběbor. V Čechách dochází k vyvraždění Slavníkovců - zmíněný Soběbor nachází azyl právě na polském dvoře. Další žijící Slavníkovec, biskup Vojtěch, je v tom čase také mimo Čechy a i on se později setká s polským knížetem a pozitivně ovlivní polské dějiny.
Ota III.
Na jaře 997 Vojtěch dorazil do Polska, poté, co procestoval celou křesťanskou Evropu doznavší mnoha křivd v dlouhém putování (hlavně) od vlastního vzpurného lidu českého. Boleslav Chrabrý Vojtěcha přijal a poskytl mu potřebné zázemí pro výpravu do pohanského Pruska s cílem christianizace tohoto národa. 23. dubna téhož roku byla Vojtěchova misie napadena Prusy, nikdo nezemřel, kromě Vojtěcha, který zřejmě hledal mučednickou smrt. Boleslav budoucího světce od Prusů vykoupil za váhu jeho těla ve zlatě. 20. řijna 997 Vojtěchovo tělo spočinulo v hnězděnském kostele, později katedrálním.
Boleslav Chrabrý, jak vidno, velmi podporoval církev ve svém knížectví. Podle kronikáře Galla Anonyma se účastnil se tažení proti pohanům, nenutil je do placení peněžní daně, ale do přijetí pravdivé víry. Dále podporoval misionáře, zakládal kostely a katedrály, ke kněžím se choval uctivě. Vroucí šíření víry a vzrůstající moc polského státu mu otevřela cestu k císaři Otovi III., jehož a jeho program Renovatio imperiae je dobré představit.
Otův stejnojmenný otec zemřel v roce 983, až do roku 994 (do jeho zletilosti) za něj byly regentkami jeho matka Theofanu (byzantská princezna) a babička Adelheid (italská královna). Římskou jízdu podnikl v roce 996. Svého původu si byl vzdělaný a velmi religiózní mladík vědom a začal “boj” za Renovatio imperiae - obnovu římského (antického) impéria. Obklopil se křesťanskými vzdělanci (mj. i Vojtěch byl jeho přítelem). Měl bojovat za křesťanství, veřejně činit pokání, vykonal několik poutí k hrobům mučedníků.
Sklavínie, Germánie, Galie a Řím
Nové křesťanské impérium se mělo skládat ze čtyř částí: Itálie (Říma), Gálie, Germánie a Sklavínii (tj. státu Slovanů). V tomto úsilí měl velkou oporu v papeži Silvestru II. Vládcem Sclavinie a spolupracovníkem Oty se měl stát právě polský kníže Boleslav. Několik dní před miléniem, v prosinci 999, se v Římě konala synoda pod vedením obou hlav křesťanské církve - Oty III. a Silvestra II. Vojtěch byl prohlášen za svatého a bylo rozhodnuto o zřízení Arcibiskupství svatého Vojtěcha v Hnězdně. Pro tuto hodnost je vybrán nevlastní bratr Vojtěcha Radim (Gaudencius),
Hned po návratu z Říma jel Ota III. navštít a pomodlit se k hrobu svatého Vojtěcha v Hnězdně. Co následovalo po přijetí císaře ví kronikář Gall: “Zváživ jeho chválu, moc a bohatství, císař zvolal v údivu: „Při koruně mého císařství! To, co vidím, větší je, než jak je známo!” A na radu svých vůbec všech magnátů dodal: „Ne hodí se tak velkého muže, jakoby jednoho z prostřed důstojníků, knížetem nebo hrabětem nazývat, ale /vypadá/ slavně ho vynést na trůn královský a ověnčit korunou." Sundavše z hlavy svůj diadém císařský, vložil ho na hlavu Boleslava na /důkaz/ příměří a přízně a s korouhví triumfální dal mu v daru dřevo z kříže Páně a s kopím sv. Mořice, ve výměnu za to mu Boleslav daroval rámě sv. Vojtěcha. A tak velkou toho dne sloučili se milostí, že císař ho jmenoval bratrem a spolupracovníkem císařství a nazval ho přítelem a spřízněncem národa římského. Navíc ještě přikázal na jeho stát a také stát jeho nástupců, všechnu vládu, jaká v době /udělení/ hodnosti církevních patřila císařství v království polském a také v jiných jím obsazených krajích barbarů, navíc v těch, které obsadí /v budoucnu/."
10.3. 1000 v události dnes známé jako Hnězděnský sjezd byl polský kníže zbaven povinnosti platit tribut a povznesen na daleko vyšší úroveň, je předmětem spekulací, zda bylo Polsko povýšeno na království (dnes se historici už kloní spíše k názoru, že nikoliv), ale zisk byl vysoký - prakticky byla uznána nezávislost tohoto státu a jejímu vládci nabídnuta spolupráce při tvorbě křesťanského impéria. Vytvořeno bylo i ono slíbené arcibiskupství v Hnězdně s nevlastním Vojtěchovým bratrem Radimem v čele, s podřízenými biskupstvími v Kolobřehu, Krakově a Vratislavi, kam mohl Chrabrý sám investovat (dosadit) biskupy. Problémy dělal poznaňský biskup Unger (poznaňské biskupství bylo založeno již dříve), který se odmítal podřídil Hnězdnu. Boleslav doprovodil císaře k hranicím a pokračoval s ním dál do nitra Říše. O Květné neděli se zdržuje s Otou III. v Magdeburgu, o Velikonocích je účastníkem synody v Quedlinburgu. Navíc dává císaři 300 jezdců jako doprovod při jeho cestě do Cách - tam bylo uloženo rámě sv. Vojtěcha. Pak se vrací zpět do Polska.
Když v lednu 1002 umírá císař Ota, nástupcem se jeví nejstarší člen jiné královské linie Jindřich, jeho pozice k trůnu jsou ještě silnější po zavraždění jednoho z jeho odpůrců - markraběte míšeňského Ekkeharda. Chrabrému musí být jasné, že zlaté časy spolupracovníka impéria končí, že snahou nového krále bude udělat z východních sousedů říše jeho leníky, nikoli spolupracovníky jako dříve. Boleslav jednal, po smrti markraběte Ekkeharda zabírá Míšeň, Lužici a Mílsko, dobývá také hrad Střelu. Na sjezdu v Mersenburgu dojde k zvolení Jindřicha II., přítomen je i Chrabrý. Milsko a Lužice byla udělena Boleslavovi v léno, Míšeňsko bu bylo zabaveno. Polský vládce se ho marně snažil koupit. Po odjezdu ze sněmu byl Chrabrý napaden, od smrti ho zachránili Jindřich z Schweinfurtu a Bernard Saský. Dochází tím ke zkalení německo-polských vztahů natolik, že konflikt brzy přeroste ve válku. Jako odvetu Boleslav pálí onen hrad Střela a okolní obyvatele odvádí do otroctví.
Uhry v nadcházejícím konfliktu dlouhou dobu zachovávaly neutralitu, zato české knížectví, oslabené vnitřní krizí, bylo mezi dvěmi mlýnskými kameny. Na jaře 1002 byl Boleslav III. povstáním Vršovců svržen z pražského stolce, utíká do Bavorska, kde je zajat a po propuštění nachází útulek u Chrabrého. Chrabrý za českého knížete doporučuje neznámého Vladivoje, který se k vládě vrací z Polska. Ač je zřejmě loutka polského monarchy, v listopadu v Řezně slibuje Jindřichovi věrnost a dostává od něj Čechy v léno. Možná odklon od polské strany je důvodem k obsazení Moravy Poláky, možná se tak stalo již dříve - chronologie není jasná.
Na začátku roku 1003 se Vladivoj údajně opil k smrti. Na krátko je knížetem proněmecký Jaromír, ale vojenským zásahem Boleslava Chrabrého je smeten, dosazen jeopět Boleslav III. Ryšavý. Když staronový kníže po měsíci nechá povraždit Vršovce, Chrabrý ho zajímá, oslepí a vězní (kdesi v Polsku umírá až v roce 1037), sám dosednutím na trůn sjednocuje ve svých rukách české a polské knížectví.
Boleslav Chrabrý podle Jana Majetky, 19. století
Záhy podniká válečnou výpravu na Míšeň, s cílem přinutit tamějšího markrabího Guncelina k zradě králi - neúspěšně. Takže alespoň plení okolí Míšně a přesídluje místní obyvatelstvo na východ.
V listopadu umírají misionáři známí jako Pět bratrů mučedníků, o rok později jsou kanonizováni. To byla asi jediná náplast na neúspěchy, které přišli v roce 1004. Z důvodu mnoha sněhu Jindřich neuskutečnil na začátku roku tažení proti Mílsku, které Chrabrý čekal, proto ho zřejmě zaskočilo obsazení Prahy Jindřichem II. a dosazení Jaromíra na pražský stolec v září. Již na podzim král Jindřich II. zaútočil na Lužici a Mílsko, byl odražen, ovšem obsadil Budyšín. Také zajal biskupa Ungera, uvěznil ho v Magdeburgu a donutil k souhlasu s připojením poznaňské diecéze pod magdeburskou metropoli.
Další výprava z Německa přichází v roce 1005, plení okolí Poznaně, až Boleslav je donucen v Poznani uzavřít mír. Vzdává se Lužice a Mílska, ztrácí také vliv v Pomoří, tam je zničeno kolobřežské biskupství.
Nevzdává se a od roku 1007 válčí znova, získává Mílsko a Lužici, plení v okolí Magdeburka, za dva roky se neúspěšně pokouší obsadit Míšeň. Při odvetě Jindřich získává část Lužice (1010), rok 1012 je zas úspěšný pro Chrabrého, umírá Unger, poznaňská diecéze je připojena k Hnězdnu a útočící německé vojsko je poraženo. Boleslav Chrabrý myslí po několika dalších letech války, které vyčerpávala zemi, na mír. V únoru 1013 posílá syna Měška do Německa, kde skládá lenní hold. V květnu tak činí i Boleslav, Lužice a Mílsko mu zůstávají jako léna německá. Mír má jistit sňatek Měška s Rychezou, dcerou rýnského feudála. Za pomoci Němců a Pečeněhů podniká útok na Kyjev s cílem osvobodit zetě Svatopluka a býválého biskupa v Kolobřehu - neúspěšně. Aby zabránil vzpouře ve svém vojsku - nechal zabít všechny Pečeněhy. V tom roce umírá jeho třetí žena.
Boleslav později (1014) posílá svého syna Měška na dvůr českého knížete Oldřicha s nabídkou proticísařské opozice, Piastovec je však zajat a poslán na císařský dvůr, později je propuštěn.
Rok 1015 je proto opět ve znamení války, Jindřich II. v létě útočí na Polsko a jisté polské síly poráží, překračuje Odru, mezitím moravské síly Chrabrého napadají Rakousy, Oldřich dobýván hrad Businec (o jeho možné poloze diskuse), německé vojsko je v Polsku poraženo. V odvetném tažení Boleslav se střetnul s vojsky markrabího východní marky, který byl zabit a neúspěšně se pokusil dobýt Míšeň.
Na přelomu jara a léta 1017 moravská Boleslavova vojska ničí bavorské oddíly, následuje vpád Jindřicha do Polska. Kněžic Měšek útočí na Čechy a Rakousko, ale je odražen. Chrabrý ubrání Hlohov a Němčí, odráží německá vojska, marně se snaží dobýt Bílou Horu. Podniká nájezd na Čechy. K císařské straně se připojují Uhři i Jaroslav Moudrý, vládce Kyjevské Rusi.
Na konci ledna 1018 uzavírá Chrabrý s Jindřichem II. v Budyšíně mír, sám se žení s Odou, dcerou Ekkeharda, míšeňského markraběte. S posilami - Němci, Uhři, Pečeněhové - vyráží na Rus. 22.7. Poráží knížete Jaroslava a za tři týdny obsazuje Kyjev, “ustanovil tam pánem ve svém zástupnictví jistého Rusa ze svého rodu a vrátil se s mnohými poklady do Polska”. Tím Rusem z jeho rodu byl jeho zeť Svatopluk. Boleslav si ponechal a k Polsku připojil Červeňské hrady.
Boleslav Chrabrý na polské bankovce - 20 złotých
Jaroslav Moudrý se nevzdal a podnikl za 4 roky protiútok. Jednu z bitev mezi Poláky a Rusy popisuje Gall Anonym takto: Stalo se, že v jednom a tom čase král Boleslav napadl Rus a král Rusů Polsko, jeden nevědíc o druhém, a každý rozbil tábor u hranic země druhého, dělila je /jen/ řeka. Bylo doneseno ruskému králi, že Boleslav již přišel na druhý břeh řeky a se svým vojskem se zastavil na hranicích jeho království, nesoudný král připustil, že ho obklíčil svými masami /vojska/ jak zvíře v síti, poslal mu slova /plné/ pýchy, které spadnout měly na jeho vlastní hlavu: „Nechť ví Boleslav, že jako vepř v kaluži je obklopený mými psy a lovci." A na to král polský odpověděl: „Dobře, ovšem, nazval si mě vepřem v kaluži, poněvadž v krvi lovců a psů tvých, to je knížat a rytířů, zašpiní se kopyta koní mých a zemi tvou a města zpustoším jak kanec bojovný!". Netřeba dodat, že v kronice a i v tomto roce Poláci zvítězili.
Někdy v té době ztrácí Moravu na úkor Čechů - česká historiografie nabízí data mezi roky 1018-1021, polská až v roce 1029.
Několik měsíců před svojí smrtí se Boleslav nechal korunovat králem, stalo se tak buď 18. nebo 23. dubna 1025), aniž by měl k tomu shodu římského krále nebo papeže. 17.6. 1025 první polský král Boleslav I. umírá. Nastupuje jeho syn Měšek, který neudrží ani jednotu země, ani královský titul.
Použitá literatura:
Marek Urbański: Poczet królów i książąt polskich
Andrzej Pleszczyński: Vyšehrad rezidence českých panovníků
Hagen Keller: Otoni
Petr Charvát: Boleslav II.
Piotr S. Wandycz: Střední Evropa v dějinách
Jaques LeGoff: Kultura středověké Evropy
Diskuse: Vyvraždění Slavníkovců, Slavníkovci nejsou Přemyslovci, Záhadný Přemyslovec Vladivoj