Polsko za vlády Boleslava Chrabrého.
Měšek, syn bájného Siemovíta, zemřel 25.5.992, brzy poté se z vyhnanství vrací právě Boleslav, tehdy zhruba pětadvacetiletý, již potřetí ženatý. Jako dítě byl vychován na císařském dvoře jako rukojmí, později se vrátil do Polska k otci, který se znovu oženil (Boleslavova matka Dobrava zemřela v roce 977) s Odou, které pocházela s předního saského rodu. Zřejmě po narození nevlastního bratra, byl vyhnán. Uchýlil se k stejnojmennému strýci do Prahy. Ten mu později přenechal správu nad českým Malopolskem. S Boleslavem Pobožným neúspěšně válčil proti otci.
Svoji vládu upevnil rychle a celkem brutálně. Vyhnal macechu Odu a její syny Měška, Lamberta a Svatopluka. Představitele možné opozice velmožů Přibyvoje a Odolana nechal oslepit. Se strýcem vycházel dobře, česko-polské nepřátelství zřejmě výměnou polského knížete skončilo, ovšem Malopolsko a Slezsko se Praze již nevrátily. Možná o ně v nadcházející krizi ani nežádal. Ještě téhož léta se obě knížata účastnila královské (král Ota III. byl pomazán již v roce 983, ale tou dobou byla za něj regentkou babička Adelheid) výpravy proti Stodoranům.
Tři roky poté už společně s Otou III. táhne na další výpravu proti pohanským Slovanům. Do Polabí jsou vysláni zástupci Čech - kněžic Boleslav III. a Slavníkovec Soběbor. V Čechách dochází k vyvraždění Slavníkovců - zmíněný Soběbor nachází azyl právě na polském dvoře. Další žijící Slavníkovec, biskup Vojtěch, je v tom čase také mimo Čechy a i on se později setká s polským knížetem a pozitivně ovlivní polské dějiny.
Ota III.
Na jaře 997 Vojtěch dorazil do Polska, poté, co procestoval celou křesťanskou Evropu doznavší mnoha křivd v dlouhém putování (hlavně) od vlastního vzpurného lidu českého, přijal ho s velkým respektem a věrně vyplnil jeho poučení a řádně, Svatá zase mučedník hoříc ohněm milosti a pražící hlásáním víry, sledoval, že již něco rozšířila v Polsku víra a vzrostl Kostel svatý, bez trvání vydal se do Prus a tam mučednictvím vyplnil své poslání. Není přijat s pochopením, když se snaží konvertovat Prusy od falešné víry předků, uznává, že nejprve je třeba seznámit se s obyvatelstvem a zvyky místa misie. Pozdější misionáři se tím řídí, Vojtěch na to doplácí. 23. dubna téhož roku byla Vojtěchova misie napadena Prusi, nikdo nezemřel, kromě Vojtěcha. Boleslav mrtvého mučedníka od Prusů vykoupil za váhu jeho těla ve zlatě. 20. řijna Vojtěch spočinul v hnězděnské katedrále.
Boleslav Chrabrý, jak vidno, velmi podporoval církev ve svém knížectví. Účastnil se tažení proti pohanům,nenutil je do placení peněžní daně, ale do přijetí pravdivé víry.(opět Gall Anonym) podporoval misionáře, zakládal kostely a katedrály. (Vratislav po roce 1000, Krakov po roce 1020), ke kněžím se choval uctivě. Vroucí šíření víry a vzrůstající moc polského státu mu otevřela cestu k císaři Otovi III., jehož a jeho program Renovatio imperiae je dobré představit.
Otův stejnojmenný otec zemřel v roce 983, až do roku 994 (do jeho zletilosti) za něj byly regentkami jeho matka Theofanu (byzantská princezna) a babička Adelheid (italská královna). Římskou jízdu podnikl v roce 996. Svého původu si byl vzdělaný a velmi religiózní mladík vědom a začal “boj” za Renovatio imperiae - obnovu římského (antického) impéria. Obklopil se křesťanskými vzdělanci (mj. i Vojtěch byl jeho přítelem). Měl bojovat za křesťanství, veřejně činit pokání, vykonal několik poutí k hrobům mučedníků. Nové křesťanské impérium se mělo skládat ze čtyř částí: Itálie, Gálie, Germánie a Sklavínii (tj. státu Slovanů). V tomto úsilí měl velkou oporu v papeži Silvestru II. Společně začleňují Polsko a Uhry do křesťankého světa. Vládcem Sclavinie a spolupracovníkem Oty se měl stát právě Boleslav Veliký.Několik dní před miléniem, v prosinci 999, se v Římě konala synoda pod vedením obou hlav křesťanské církve - Oty III. a Silvestra II. Vojtěch byl prohlášen za svatého a bylo rozhodnuto o zřízení Arcibiskupství svatého Vojtěcha v Hnězdně. Pro tuto hodnost je vybrán nevlastní bratr Vojtěcha Radim (Gaudencius) Cestou zpět do Německy prý Otu vítalo velké množství Galů, Germánů a Svévů. Hned po návratu jel navštít a pomodlit se k hrobu svatého Vojtěcha v Hnězdně. Co následovalo po přijetí císaře ví kronikář Gall: Zváživ jeho chválu, moc a bohatství, císař zvolal v údivu: „Při koruně mého císařství! To, co vidím, větší je, než jak je známo!" A na radu svých vůbec všech magnátů dodal: „Ne hodí se tak velkého muže, jakoby jednoho z prostřed důstojníků, knížetem nebo hrabětem nazývat, ale /vypadá/ slavně ho vynést na trůn královský a ověnčit korunou." Sundavše z hlavy svůj diadém císařský, vložil ho na hlavu Boleslava na /důkaz/ příměří a přízně a s korouhví triumfální dal mu v daru dřevo z kříže Páně a s kopím sv. Mořice, ve výměnu za to mu Boleslav daroval rámě sv. Vojtěcha. A tak velkou toho dne sloučili se milostí, že císař ho jmenoval bratrem a spolupracovníkem císařství a nazval ho přítelem a spřízněncem národa římského. Navíc ještě přikázal na jeho stát a také stát jeho nástupců, všechnu vládu, jaká v době /udělení/ hodnosti církevních patřila císařství v království polském a také v jiných jím obsazených krajích barbarů, navíc v těch, které obsadí /v budoucnu/ . 10.3. v události dnes známé jako Hnězděnský sjezd byl polský kníže zbaven povinnosti platit tribut a povznesen na daleko vyšší úroveň, je předmětem spekulací, zda bylo Polsko povýšeno na království, ale zisk byl vysoký - prakticky byla uznána nezávislost tohoto státu a jejímu vládci nabídnuta spolupráce při tvorbě křesťanského impéria. Vytvořeno bylo i ono slíbené arcibiskupství v Hnězdně s nevlastním Vojtěchovým bratrem Radimem v čele, s podřízenými biskupstvími v Kolobřehu, Krakově a Vratislavi, kam mohl Chrabrý sám investovat biskupy. Problémy dělal poznaňský biskup Unger (poznaňské biskupství bylo založeno již dříve), který se odmítal podřídil Hnězdnu. Boleslav doprovodil císaře k hranicím a pokračoval s ním dál do nitra Říše.O květné neděli se zdržuje s Otou III. v Magdeburgu, o Velikonocích je účastníkem synody v Quedlinburgu. Navíc dává císaři 300 jezdců jako doprovod při jeho cestě do Cách - tam bylo uloženo rámě sv. Vojtěcha. Pak se vrací zpět do Polska.
Prvního ledna umírá císař Ota, a nejstarší člen jiné královské linie Jindřich je přesvědčen, že se stane dalším králem, jeho pozice k trůnu jsou ještě silnější když je v Pöhlde zavražděn jeden z jeho odpůrců - markrabě míšeňský Ekkehard. Chrabrému musí být jasné, že zlaté časy spolupracovníka impéria končí, že snahou nového krále bude udělat z východních sousedů říše jeho leníky, nikoli spolupracovníky a císaři rovné. Boleslav jednal, po smrti markraběte zabírá Míšeň, Lužici a Mílsko, dobývá také hrad Střelu. Na sjezdu v Mersenburgu byl Jindřich II. zvolen, přítomen je i Chrabrý. Milsko a Lužice byla udělena Boleslavovi v léno, Míšeňsko bu bylo zabaveno. Polský vládce se ho marně snažil koupit. Po odjezdu ze sněmu byl Chrabrý napaden, zachránili ho Jindřich z Schweinfurtu a Bernard saský. Dochází ke zkalení německo-polských vztahů natolik, že konflikt brzy přeroste ve válku. Jako odvetu Boleslav pálí onen hrad Střela a okolní obyvatele odvádí do otroctví.
Uhry v nadcházejícím konfliktu dlouhou dobu zachovávali neutralitu, zato české knížectví, oslabené vnitřní krizí, bylo mezi dvěmi mlýnskými kameny.
Na jaře 1002 byl Boleslav III. povstáním Vršovců svržen z pražského stolce, utíká do Bavorska, kde je zajat, po propuštění nachází útulek u Chrabrého. Chrabrý za knížete doporučuje neznámého Vladivoje, který se k vládě vrací z Polska. Ač je zřejmě loutka polského monarchy, v listopadu v Řezně slibuje Jindřichovi věrnost a dostává od něj Čechy v léno. Možná odklon od polské strany je důvodem k obsazení Moravy Poláky, možná se tak stalo již dříve - chronologie není jasná. Na začátku roku 1003 se Vladivoj údajně opil k smrti. Na krátko je knížetem proněmecký Jaromír, ale vojenským zásahem Boleslava Chrabrého je smeten, dosazen je Boleslav III. Ryšavý. Když po měsíci nechá povraždit Vršovce, Chrabrý ho zajímá, oslepí a vězní (kdesi v Polsku umírá až v roce 1037), sám dosednutím na trůn sjednocuje české a polské knížectví (království).
Záhy podniká válečnou výpravu na Míšeň, s cílem přinutit tamějšího markrabího Guncelina k zradě králi - neúspěšně. Takže alespoň plení okolí Míšně a přesídluje místní obyvatelstvo na východ.
V listopadu umírají misionáři známí jako Pět bratrů mučedníků, o rok později jsou kanonizováni. To byla asi jediná náplast na neúspěchy, které přišli v roce 1004. Z důvodu mnoha sněhu Jindřich neuskutečnil na začátku roku tažení proti Mílsku, které Chrabrý čekal, proto ho zřejmě zaskočilo obsazení Prahy Jindřichem II. a dosazení Jaromíra v září. Již na podzim Na Lužici a Mílsko král zaútočil, byl odražen, ovšem obsadil Budyšín. Také zajal biskupa Ungera, uvěznil ho v Magdeburgu a donutil souhlas k připojení poznaňské diecéze pod magdeburskou metropoli.
Další výprava z Německa přichází v roce 1005, plení okolí Poznaně, až Boleslav je donucen v Poznani uzavřít mír. Vzdává se Lužice a Mílska, ztrácí také vliv v Pomoří, tam je zničeno kolobřežské biskupství
Nevzdává se a od roku 1007 válčí znova, získává Mílsko a Lužici, plení v okolí Magdeburka, za dva roky se neúspěšně pokouší obsadit Míšeň. Při odvetě Jindřich získává část Lužice (1010), rok 1012 je zas úspěšný pro Chrabrého, umírá Unger, poznaňská diecéze je připojena k Hnězdnu a útočící německé vojsko je poraženo. Boleslav Chrabrý myslí po několika dalších letech války, které vyčerpávala zemi, na mír. V únoru 1013 posílá syna Měška do Německa, kde skládá lenní hold. V květnu tak činí i Boleslav, Lužice a Mílsko mu zůstávají jako léna německá. Mír má jistit sňatek Měška s Rychezou, dcerou rýnského feudála. Za pomoci Němců a Pečeněhů podniká útok na Kyjev s cílem osvobodit zetě Svatopluka a býválého biskupa v Kolobřehu - neúspěšně. Aby zabránil vzpouře ve svém vojsku - nechal zabít všechny Pečeněhy. V tom roce umírá jeho třetí žena.
Boleslav později (1014) posílá syna na dvůr českého knížete Oldřicha s nabídkou proticísařské opozice, je však zajat a poslán na císařský dvůr, později je propuštěn.
Rok 1015 je ve znamení války, Jindřich II. v létě útočí na Polsko a jisté polské síly poráží, překračuje Odru, mezitím moravské síly Chrabrého napadají Rakousy, Oldřich dobýván hrad Businec (neznámo kde), německé vojsko je v Polsku poraženo. V odvetném tažení Boleslav se střetnul s vojsky markrabího východní marky, který byl zabit a neúspěšně se pokusil dobýt Míšeň. V roce 1017 se válčí také hodně. Na přelomu jara a léta moravská Boleslavova vojska ničí bavorské oddíly, následuje vpád Jindřicha do Polska. Měšek útočí na Čechy a Rakousko, ale je odražen. Chrabrý ubrání Hlohov a Němčí, odráží německá vojska, marně se snaží dobýt Bílou Horu. Podniká nájezd na Čechy. K císařské straně se připojují Uhři i Jaroslav Moudrý, vládce Kyjevské Rusi.
Na konci ledna 1018 uzavírá Chrabrý s Jindřichem II. mír, sám se žení s Odou, dcerou Ekkeharda, míšeňského markraběte. S posilami - Němci, Uhři, Pečeněhové vyráží na Rus. 22.7. Poráží knížete Jaroslava a za tři týdny obsazuje Kyjev, ustanovil tam pánem ve svém zástupnictví pevného Rusa ze svého rodu a vrátil se s mnohými poklady do Polska. Tím Rusem z jeho rodu byl jeho zeť Svatopluk. Sám si ponechal Červeňské hrady.
Někdy v té době ztrácí Moravu na úkor Čechů - 1018,1019,1020,1021 (česká historiografie) nebo až v roce 1029 (polská historiografie).
Jaroslav Moudrý se nevzdal a podnikl za 4 roky protiútok. Jednu z bitev mezi Poláky a Rusi popisuje Gall Anonym takto: Stalo se, že v jednom a tém čase král Boleslav napadl Rus a král Rusů Polsko, jeden nevědíc o druhém, a každý rozbil tábor u hranic země druhého, dělila jich /jen/ řeka. Bylo doneseno ruskému králi, že Boleslav již přišel na druhý břeh řeky a se svým vojskem se zastavil na hranicích jeho království, nesoudný král připustil, že ho obklíčil svými masami /vojska/ jak zvíře v síti, poslal mu slova /plné/ pýchy, které spadnout měly na jeho vlastní hlavu: „Nechť ví Boleslav, že jako vepř v kaluži je obklopený mými psy a lovci." A na to král polský odpověděl: „Dobře, ovšem, nazval si mě vepřem v kaluži, poněvadž v krvi lovců a psů tvých, to je knížat a rytířů, zašpiní se kopyta koní mých a zemi tvou a města zpustoším jak kanec soubojový!". Netřeba dodat, že v kronice a i v tomto roce Poláci zvítězili.
Několik měsíců před svojí smrtí se Boleslav nechal korunovat králem (18/23.4.1025), od toho data je již Polsko jistě královstvím. 17.6. 1025 umírá.
Boleslav dostal svoji zemi do centra dění křesťanské Evropy, po smrti Oty III. nechtěl tuto pozici ztratit, proto ony 3 možná nesmyslné konflikty s novým králem. Tažení na východ, na Kyjev mělo vyrovnat ztráty z minulých válek. Sami kronikáři říkají, že odsud odvezl mnoho peněz. Nechal ovšem následníkům nelehké dědictví.
Použitá literatura:
Marek Urbański: Poczet królów i książąt polskich
Kronika tzv. Galla Anonyma
Andrzej Pleszczyński: Vyšehrad rezidence českých panovníků
Hagen Keller: Otoni
Petr Charvát: Boleslav II.
Piotr S. Wandycz: Střední Evropa v dějinách
Jaques LeGoff: Kultura středověké Evropy