Původně litevský velkokníže využil příležitosti po smrti uherského a polského krále Ludvíka. Slibem křestu sebe i Litvy získal ruku dědicky polského království, Hedviky. Jeho vláda tak znamenala personální unii mezi Polskem a Litvou a vytvoření jednoho z důležitých aktérů v středovýchodní Evropě. Vladislav, i díky vítězství u Grunwaldu, je považován za jednoho z nejdůležitějších polských panovníků.
Boleslav nebo Bolek (polsky Bolko), řečený Surový nebo Krutý, po svém otci zdědil v roce 1278 javorské knížectví, v roce 1291 od staršího bratra získal knížectví svídnické. V závěru svého života působil jako regent vratislavského a lehnického knížectví, kontroloval tak většinu Dolního Slezska. Pozdější kronikář Jan Długosz o něm píše, že vládl surově a spravedlivě.
Obě země tvořily po několik set let mohutné a silné soustátí, které se stalo důležitým činitelem evropské politiky. Jejich svazek vznikl původně z nutnosti bránit se společnému nepříteli, ale počátky nebyly rozhodně nijak růžové. Jak vlastně ke sblížení křesťanského Polska a pohanské Litvy došlo?
Knížectví kozelsko–bytomské vzniklo ke konci XII století v důsledku rozdělení knížectví opolsko-ratibořského1. Nezaujímalo příliš velkou oblast, odpovídalo velikosti asi dvou velkých okresů dnešní doby. Knížectví se nacházelo na horním Slezsku a hraničilo s knížectvími: těšínsko-ratibořským na jihu, opolským na severu, knížectvím opavským na západě a se Zemí krakovskou v Malopolsku (území korunovace polských králů). V dějepisné literatuře knížectví bytomsko-kozelské přináleží k rodové linii opolských Piastovců2. Po počáteční politické nezávislosti se stalo knížectví předmětem polsko-českého soupeření. V době rozpadu v podstatě každé knížectví vedlo vlastní lokální politiku a uznávali vládu knížectví krakovského jen formálně.
V raném středověku více než kdy jindy platilo, že se silným vládcem umírá silný stát. Boleslav Chrabrý se pár měsíců před svým skonem v roce 1025 nechal sice korunovat prvním polským králem, ale to slibovanou stabilitu a prosperitu státu Piastovců nepřineslo, spíše naopak.
První historický doložený polský kníže z rodu Piastovců, umírá 25. května 992.
31. 10. 1424 - 10. 11. 1444
Boleslav II. řečený Rogatka nebo také Holý či Lysý byl lezský kníže z rodu Piastovců, v letech 1241-1248 slezský (vratislavský) kníže, 1248-1278 kníže lehnický, 1248-1251 kníže hlohovský, narodil se někdy v 20. letech 13. století a zemřel 26. 12. 1278.
Jindřich IV. řečený Pravý (latinsky Probus) byl vratislavský kníže (1273-1290), krakovský kníže (1288-1290) a stínavský kníže (1289-1290), žil 1257/8 - 23.6. 1290. Tento Piastovec s polskými královskými ambicemi proslul také jako jako minnesänger, Codex Manesse ho zobrazuje jako úspěšného turnajníka.
Na začátku března 1241 překročila armáda Mongolů polské hranice, po sérii vítězných bitev a dobytých měst mířila pod vedením Bajdara a Kaidua dál na západ. Měl se jim postavit Jindřich II. Pobožný, vládce tehdy vyspělého Slezska. Na začátku dubna Mongolové začali obléhat Vratislav.