Bouřlivá léta 1191-93: Mezi markrabětem a biskupem
Tím končí „experiment“ – vláda Konráda z vedlejší linie Přemyslovců, nutno říct vláda velmi úspěšná, při které bylo nastoupeno na cestu zpevnění ústřední moci knížete. Když převzal otěže vlády do svých rukou Václav, stárnoucí nejmladší Soběslavovec, situace se vrátila do roviny bojů o trůn mezi Soběslavovci a Vladislavovci, politické lability, typické pro většinu 12. století.
Václav, jež dosedl na otcovský stolec, měl podporu části šlechty, která dříve podporovala jeho bratra Soběslava, jeho posici zlepšovalo, to, že byl vybrán respektovaným předchozím knížetem. Jeho spojencem byl Spytihněv, údělné knížátko v Brně. Jenže čelil silné oposici ostatních Přemyslovců.
Na svou šanci ve vyhnanství čekal ambiciosní Přemysl, syn krále Vladislava se svojí družinou. V Čechách neměl příliš stoupenců, nesmí se zapomínat na to, že šlechta vybírala kandidáty na knížete velmi pragmaticky, až věrolomně. Sám Konrád byl povolán dříve na pražský stolec nespokojenou šlechtou. Přemysl byl již několik let ženat s Adlétou Míšeňskou, dcerou zdejšího wettinského markraběte Albrechtem. Oprávněně zde mohl cítit podporu.
Nejzkušenějším hráčem byl Jindřich Břetislav, další Přemyslovec. Jako biskup měl četné kontakty v Říši. Jako Přemyslovec politickou moc. V roce 1187 vyšel vítězně z konfliktu s tehdejším knížetem Bedřichem, jako biskup se stal nezávislým na českém vládci. Jeho družina /podle údaje k roku 1192/ výrazněji politická, než družina jeho předchůdců, nalézá se v ní bývalý podkoní Berwin, kastelán Jiří, Markvart (zřejmě Markvartic), vlivní představitelé šlechty, kteří zřejmě svoji kariéru spojili s (všeho)schopným biskupem. Rodokmen Vladislavovců a Soběslavovců - Plná velikost
Zřejmě biskup stál za svržením Václava. Povstání zahájil Přemysl, který se vrátil z exilu. Na konci roku 1191 bez boje obsadil Pražský hrad, ale byl zaskočen a obležen vojskem Václava.
Biskup nyní spěchal do Říše, kde za sumu 6 000 hřiven stříbra (necelé 3 tuny drahého kovu) získal podporu císaře. To se mu povedlo, do Čech s ním jel císařův zmocněnec. Potom … bylo se svolením knížete Václava oznámeno skrze císařského zmocněnce, že je (Pražský hrad) předán do rukou pana biskupa.
Václav byl poražen a utíkal pryč z Čech do exilu společně se Spytihněvem. Oba byli zajati v Míšeňsku Přemyslovým spojencem a švagrem. Ve vězení poslední Soběslavovec Václav umírá, Spytihněv odtud utíká. Přemysl se tedy stal knížetem Čechů a jeho starší bratr Vladislav markrabětem na Moravě.
Záhy vládnoucím bratrům vyvstaly problém v osobě jejich nedávného spojence, pražského biskupa. Je Jindřich povznesl na jejich místa a pan biskup to dobře věděl. Přemysl se bratranci zavázán necítil, odmítal zaplatit tučnou sumu císaři. Sumu, která ho dost možná vynesla na vratký knížecí stolec. V této atmosféře (ke konci roku 1192) odjíždí Jindřich Břetislav pomodlit se k hrobu sv. Jakuba do španělské Compostely. Cestou přes Německo je mu jasně připomenul císař pohledávky, dříve slíbené. Biskup, údajně lakomý, sám částku nezaplatil, proto byl do března 1193 držen mimo svojí diecési.
Daleko horší pro Přemysla byla jeho politika, jíž se chtěl osamostatnit od vlivu Říše. Císaře rozhněval již v roce 1192, kdy ve spolupráci s Albrechtem z Bogenu, vpadl a poplenil Bavorsko.
Proti císaři se v té době začala organisovat sevřená oposice, vedená brabantským vévodou. Záhy byli získáni pro věc mocní Welfové, úhlavní nepřátelé Štaufů, koalice se skládala ještě z několika porýnských a severoněmeckých knížat. Největší oporu měl spolek v osobě anglického krále Richarda Lví srdce. Kontakty s odbojovou skupinou navazovali i Wettiné a český kníže Přemysl. Stěžovat na věrolomného Přemysla do Říše přijel biskup Jindřich.
Poté, co byl král Richard zajat v Rakousku se proticísařská oposice rozpadla, císař se ještě rozhodl nahradit českého knížete někým věrnějším. Nestydatě zasáhl do práva Čechů, do zvyklostí. Na sněmu ve Wormsu, v červnu roku 1193 prohlásil Přemysla za sesazeného, novým knížetem jmenoval Jindřicha Břetislava, předal mu lenní korouhve a odpustil dluh. Aby si vybojoval své knížectví, na to již podporu od císaře, táhnoucího do Sicílie, biskup nezískal.
Česká šlechta nerada viděla zasahování císaře do svých práv a slibovala Přemyslovi věrnost, dokonce syny jako rukojmí mu nabízela. K rozhodnutí mělo teprve dojít. Na začátku srpna 1193 do Čech vpadl biskup Jindřich Břetislav, doprovázen Spytihněvem. Nebyl zadržen na hranicích a s vojskem Přemysla se setkal u Zdic poblíž Berouna. Přemysla stihle nečekané neštěstí. Přes sliby ho začínal opouštět jeden velmož za druhým, po nich někteří vojáci a ve velikém počtu přestoupili k početně slabšímu vojsku biskupovu, který tak získal na převaze. Přemysl musel utéci a bránit pevný Pražský hrad. Bránil ho čtyři měsíce i přes interdikt seslaný biskupem. Vánoce však již oslavoval biskup a fakticky již kníže na Hradě. Přemysla čekalo opět vyhnanství.
Události z let 1191 – 1193 ukazují jak bylo knížectví v krisi a panovnická moc slabá. Jenže počet navzájem znesvářených Přemyslovců se snižoval a knížectví čekaly královské časy.
Použitá literatura:
Josef Žemlička: Čechy v době knížecí
Pokračovatelé Kosmovi
CDB I. listiny č. 280, 330, 335