Konrád II. Ota
Znojemský a brněnský údělník, poslední moravský Přemyslovec, který se stal knížetem Čechů, jeho otec byl Konrád II. Znojemský, matka Marie Srbská. Narodil je v druhé polovině 30. let 12. století
Zřejmě ihned po smrti otce (1162) se ujal znojemského dílu Moravy, Brněnsko získal v roce 1173. Konrád se dobře vyznal v rozporech mezi Vladislavovci a Soběslavovci. S knížetem Soběslavem II. válčí o Vitorazsko proti rakouskému Jindřichu II. Po úspěšném vpádu Čechů a Moravanů, kdy byl úspěšně popleněn levý břeh Dunaje (srpen 1179), následuje vpád Rakušanů na Znojemsko. Ještě v prosinci Soběslav s Konrádem Otou táhnou znovu do Rakous, vypáleno bylo mnoho kostelů i klášter v Zwettlu. Na Soběslava padla klatba papeže. V roce 1177 umírá Jindřich a novým vévodou se stává Leopold V; který následujícího roku útočí opět na Moravu. Ovšem ještě v roce 1177 Soběslav vyhání z Olomouce bratra Oldřicha a dosazuje sem druhého a to Václava. Tím proti sobě popudil Konráda, který doufal, že za svoji věrnost Olomoucko dostane. Vpád Rakušanů v červnu 1178 byla poslední kapka, Konrád se postavil proti knížeti a netrvalo to dlouho, spojil se s jiným Přemyslovcem. Soběslava opustil i císař Fridrich, který udělil Čechy v léno Bedřichovi. Konrád vytlačil Soběslava ze své Moravy, Václav Olomouc ale udržel. Nicméně Soběslav rozpustil své vojsko a uchýlil se na hrad Skála. Krátce poté dorazil do Prahy Bedřich, ovšem hned odjel na sněm ve Würzburgu. Při zpáteční cestě byl Soběslavem poražen v bitvě u Loděnice (23.1.1179). Konrád se však blížil Bedřichovi na pomoc a se zbytky jeho vojska se spojil u Prčice a mířil na Prahu, kam táhl i Soběslav, převzít trůn. K bitvě došlo poblíž Prahy na tzv. Bojišti 27.1. Soběslav byl poražen.
Při květnovém setkání s císařem v Chebu Bedřich se vzdal Vitorazska ve prospěch rakouského vévody, účastnil se i Konrád a nevlastní bratr Bedřicha Přemysl (pozdější král), který je titulován jako markrabě moravský. To byl opět kámen úrazu. Olomoucko ani teď nezískal Konrád, ale mladý Přemysl. Konrád čekal na vhodnou příležitost k nápravě poměrů ve svůj prospěch do roku 1182. Proti stále neoblíběnějšímu knížeti povstala česká šlechta a nabídla trůn Konrádovi. Konrád rychle vytáhl do Čech a po delším obléhání obsadil Prahu. Bedřich uprchl si stěžoval k císaři. Bedřicha i Konráda Fridrich Rudovous povolal na konci léta do Řezna. Do jednací síně nechal císař nanosit velké množství katovských seker, takže oba ustrašení Přemyslovci mu padli k nohám, prosili o milost a přijali jeho vůli. Císař znovu dosadil na stolec Bedřicha, zároveň určil, že Konrád bude vládnout na celé Moravě (dostal tedy Olomoucko). Barbarossovo rozhodnutí lze interpretovat jako založení českého markrabství ( diskuse). Nicméně rozhodnutí nemohlo uspokojit ani jedno, císař správně předpokládal, že to může vést k dalším sporům, ze kterých bude těžit. Konrád později sám sebe tituluje markrabětem.
Vlažné až nepřátelské vztahy mezi knížetem a markrabětem panovali i nadále. V roce 1184 se o převrat pokusil Václav, ale neúspěšně. Konrád se do sporu příliš nevměšoval, Bedřichovi pomáhal Leopold a jeho bratr Vojtěch salcburský arcibiskup. Bedřich své pozice uhájil a když řešil Fridrich své problémy v Itálii, pověřil Přemysla, aby táhl na Moravu. V létě tam Přemysl poplenil řadu vesnic, na konci roku se vpád Čechů opakoval. Konrád si zajistil posily z Říše, došlo k obzvlášť krvavé bitvě u moravské Loděnice. Zvítězil sice Přemysl, ale utrpěl tak těžké ztráty, že se vrátil zpátky do Čech. Konrád začal vyjednávat, s knížetem se sešel následujího roku v Kníně. Konrád uznal vrchní vládu Bedřicha, ale po jeho smrti se měl stát dalším knížetem.
Na Moravě si mezitím počínal jako pán, nechává zvolit olomouckým biskupem Kaima.
Na stolec v Praze čekal do léta 1189, umírá Bedřich a Konrád získal souhlas předáků.
Konrád se stal českým knížetem, v Olomouci se objevují synové Oty III. Vladimír a Břetislav, v Brně synové Vratislava Brněnského Spytihněv a Svatopluk, ale Konrád zde zřejmě vládne z titulu markraběte. Jeho vláda je klidná, smiřuje se s ostatními Přemyslovci, s výjimkou bratrů Bedřicha. Za něj přichází období stabilizace.
Konrád zasahuje s podnětu císařova syna do Míšeňska v létě. Daleko důležitější je sněm v Sadské, kde vydal první psaný zákoník na našem území tzv. Statuta Konráda II. Oty. Většina článků se týká trestního práva (zvláště peněžité, ale i kamenování, zkoužska vodou a ohněm), další články umožňují vznik pozemkové šlechty.
Zapojoval se i do říšské politiky, jeho účast je potvzena v Řezně, Frankfurtu. V roce 1191 se účastní římské jízdy Jindřicha VI. a posléze s ním táhne na jih proti Sicílii. Doma v Čechách ho zastupuje Václav. Kronikář Petr de Ebulo líčí Čechy jako statečné a dobré bojovníky. Při dobývání Neapole císařské zachvátí mor, 9.9. 1191 umírá také český kníže, pohřben je nejprve v Monte Cassinu, později je jeho tělo převezeno do Prahy.
Konrád Ota byl sice ženat, s Helichou z Wittelsbachu, ale neměl děti. Jeho nástupcem se stal Václav, syn Soběslava I. Důlěžití oponenti - Přemysl a Vladislav Jindřich byli ve vyhnanství.
Konrád byl dobrý diplomat a politik, dokázal rozpoznat stranu, na kterou se má připojit a kdy má bojovat sám za sebe. A bojovat uměl. Z umírajících údělů se dokázal vyšvihnout na kamenný stolec v Praze, to se před tím podařilo jen Svatoplukovi . Dokud vládl jen na Moravě, snažil se ji, co nejvíce odpoutat od vrchní vlády a Čech, když se stal knížetem, snažil se své minulé kroky vesměs úspěšně zrušit. Stabilizoval vládu v Čechách a jeho panování je tak možné považovat v jistých ohledech za předstupeň “zlatých dob královských.”